Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 13.

vhjkl


Selhání věčnosti 13.

Intermezzo

První část - možnosti začátků nebo konce...

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

 

Členství v pánském klubu bylo do jisté míry prestižní záležitostí a zároveň i nutností. Bylo to místo, kde se dají dobře uzavírat nové obchody, vést filosofické disputace nebo se věnovat hazardu a lehkým slečnám, které jako jediné zástupkyně něžného pohlaví měly povolený vstup.

Nebyl tu nikdo, komu by vadil těžký kouř z doutníků nebo časté dolévání sklenky s kvalitní brandy. Ovšem pan François Lapoint dával přednost staršímu ročníku whisky a společnosti z řad právnické komory. Byli to gentlemani, kteří jako on vystudovali umění boje s paragrafy a argumenty. On sám patřil k nováčkům, neb teprve nedávno dokončil studia. Ještě dřív nežli odpromoval, dovolil mu strýc vypomáhat v jeho kanceláři, která patřila k jedněm nejprestižnějších v Londýně. Jméno Fairchild už po generace patřilo k těm nejlepším a jeho poslední nositel William Fairchild, Françoisův strýc, byl na to pochopitelně hrdý.

Ačkoliv ti dva muži měli v žilách jen pramálo společné krve, zdálo se, že pan Fairchild se ve svém vzdáleném synovci dočkal čestného pokračovatele rodinného podniku. Je to víc než patnáct let, kdy se mu donesla zpráva o sirotkovi, který s ním byl pokrevně spřízněn, a rozhodl se o něj postarat i navzdory jeho francouzskému původu. William Fairchild nikdy nedovedl pochopit, jak se někdo může odstěhovat na venkov, a již zcela bylo nad jeho chápání, že někoho může uchvátit dokonce francouzský venkov. Sám nikdy neopustil hranice britského království, a kdyby měl být zcela upřímný, i návštěva Skotska, kterou podnikl kdysi v mládí, byla spíše z nutnosti než pro potěchu ducha. Zdálo se však, že malému Françoisovi změna neublížila.

Ke strýčkovi se nastěhoval v deseti letech a brzy se ukázalo, že se rozhodl přijmout veškeré povinnosti budoucího anglického gentlemana za vlastní. Pan Fairchild byl na výsost spokojen se svým svěřencem a vzhledem k absenci vlastních potomků rozhodl se umožnit mu stejné studium, jako absolvoval on sám. Všichni věděli, že je pouze otázkou času, kdy François převezme nejprve samostatný případ a později celou kancelář. Zdálo se však, že jeho opatrovník o něm stále smýšlí jako o příliš nezkušeném elévovi, který má ještě na samostatné kroky dostatek času.

Nikdo se neodvážil panu Fairchildovi jeho přesvědčení vymlouvat, ale zároveň byla zjevná Françoisova dychtivost dokázat nejen strýci, ale celým Britským ostrovům, své schopnosti. Vědom si těchto pohnutek, rozhodl se jistý soudní úředník oslovit novopečeného pana právníka s jistou prosbou: „Omlouvám se, že vás obtěžuji, ale nemohu jinak. Jsem nesmírně zavázán panu doktoru Cullenovi, který pomohl mé ženě v těžkých chvílích. Víte, je to vskutku znamenitý lékař.“

„Něco jsem o něm již zaslechl,“ odvětil François zdvořile.

„Doktor Cullen byl nucen v neodkladné záležitosti opustit Anglii a požádal mě, abych mezi svými přáteli našel šikovného právníka pro jistou delikátní záležitost.“

„Pane Slowne, vážím si vašeho zájmu. Nemohu však nepodotknout, že jistě znáte mnoho zkušených gentlemanů. Proč tedy oslovujete mě? Vždyť se sotva známe.“

„Jde o bezvýznamný případ, a proto mnozí s ním odmítli mít cokoliv společného.“ Ta slova skrývala jediné, onen případ se zdál být pod úroveň zkušeného právníka.

„A proč myslíte, že by něco takového mohlo zajímat Fairchildovu kancelář?“ zeptal se Lapoint ostře.

„Domníval jsem se, že protentokrát by měl váš strýc zůstat... takříkajíc stranou,“ ošil se úředník v nejlepších letech.

„Nevidím důvod, pane Slowne. Navíc, záleží mi na dobrém jménu naší kanceláře a něco takového by ji mohlo poškodit.“¨

„Naopak, pane Lapointe. Pokud byste si laskavě vzal případ oné dámy do rukou vy, jméno Fairchild by mohlo zůstat bez poskvrnky, a to i bez ohledu na váš případný neúspěch.“ Pan Slowne zrychlil mluvu, aby François pochopil, v čem spočívá zajímavost této nabídky. „Jistě jste si vědom, stejně jako většina členů právnické komory a snad i našeho klubu, že je již dávno na čase, abyste nám ukázal svůj um a neschovával se stále strýce. Je sice hezké, jak o vás pečuje, ale vy potřebujete příležitost, a tu vám právě nabízím.“

„Mám převzít případ bez strýcova vedení?“ zamumlal spíš pro sebe a začal zvažovat možné dopady jeho rozhodnutí. „O co konkrétně jde?“

 

***

 

 

Podrobně si prostudoval složku a zamyšleně ji zavřel. Zvedl se od stolu a uchopil housle, které byly jeho potěchou a zároveň prostředkem pro utřídění myšlenek. Začal přecházet po své pracovně a vyluzovat melodii.

Strýc neměl rád, když po nocích hrál, ale ten seděl ještě v pánském klubu a neměl ani tušení, že François si nešel lehnout, aby vyležel bolehlav. Alespoň tak omluvil svůj předčasný odchod. Nebyla to žádná velká lež. Pan Lapoint byl rozpolcen a stálým zvažováním pro a proti se zdálo, že mu každým okamžikem bolehlav hrozí. Tyto nepříjemné pocity však zaplašily nové poznatky.

Zprvu se domníval, že půjde o případ, který je nezajímavý, a proto se panu Slownovi nedařilo najít nikoho, kdo by se ho ujal. Opak byl však pravdou. Byl to pozoruhodný oříšek, který jistě vyvolá velký zájem, až se celá šarvátka rozkřikne. Ten šedý bezvýznamný soudní úředník si musel být delikátnosti celé záležitosti vědom, ale jemu šlo především o vzbuzení zájmu, aby mohl dostát svému slovu, které dal doktoru Cullenovi.

Šlo o obhajobu údajné dvojnásobné vražedkyně. Ta obvinění se zdála hrozivá, ale byla v nich možná jen domnělá spojitost. Ani k jedné vraždě nebyly přímé důkazy. Kdyby šlo pouze o to, aby François přetrpěl soudní přelíčení, kde by všechny argumenty byly zbytečné a následně by obžalovanou odsoudili, bylo by sice jednoduché dostát povinnosti (zákon nám klade na srdce, aby byla prošetřena možná nevina, i když se případ jeví jako zcela jasný), ale nebylo to to, co chtěl a co by mu strýc odpustil.

V obou případech násilného zabití bylo mnoho nepopsaných míst, která mohla být lehce napadnuta a nebo i opomenuta. Kdyby se mu podařilo prokázat nevinu té ženy, získal by věhlas, a to i bez pomoci kohokoli jiného. Nechtěl však vytvářet jen jakási domnělá tvrzení a vystavět na své argumentaci nějaký blud, který by veřejnost byla ochotná přijmout. Ne, navzdory svému právnickému vzdělání byl François Lapoint čestný muž. V sázce však nebyl jen osud té ženy, ale i jejího případného obhájce. Sláva nebo zatracení. Život nebo smrt pro ni, nešlo jen o obrazný způsob užití těch slov a pro něj to byla otázka budoucnosti.

Když se William Fairchild vrátil domů, ležel již François na lůžku. Usnout se mu však nedařilo, protože stále nedospěl k rozhodnutí. Věděl však, co ho může přesvědčit a nebo naopak od případu odradit. Ráno musí navštívit obžalovanou.

 

***

 

Nejprve jí otevřeli kovové dveře s mříží a o desítky kroků a několik chodeb později se otevřely další dveře, tentokrát dřevěné. Přišlo jí to jako ironie osudu. Tolik se v posledních týdnech snažila vnímat svůj život jako otevření nových dveří, nové začátky s novými možnostmi. Sice měla strach, že může ještě ledacos ztratit, ale Jasper ji ujistil, že on ji neopustí.

 

Vnímání měla lehce zamlžené vínem, přesto si uvědomovala, kdo ji nese do její ložnice. Nebyla zvyklá na to, aby ji nějaký muž nosil v náručí, ale nebylo to poprvé, co se jí to stalo. Jen tahle náruč byla podivně hřejivá a majordomův krok zněl nezvykle těžce. Bylo to tak odlišné a cizí od zkušenosti, kdy jí stejným způsobem posloužil její manžel. Edward, který nejspíš zemřel kdesi za mořem ve Francii. Opustil ji a odešel na onen svět stejně jako její otec. Dva muži jejího života a oba jsou již na pravdě Boží.

Nevěděla jestli pro ně ještě pláče a nebo už všechny slzy vyplakala. Cítila se přemožená osudem a osamělá. Když ji pan Whitlock položil na postel a jeho ruce se od ní vzdálily, vyděsila se.

„Kdy?“ vyhrkla.

„Promiňte, madam?“ optal se jí nejistě. Nevěděl, zda šlo o skutečný dotaz nebo jen hlasitou myšlenku.

„Kdy... Kdy mě opustíte i vy? Vaše matka je mrtvá, nic vás již zde nedrží.“

„Slíbil jsem panu Masenovi, že se o vás postarám.“

„To po vás chtěl?“

„Ano, madam. Kladl mi na srdce, abych dbal o vaše pohodlí.“

„Mé pohodlí...“ zopakoval nepřítomně. Najednou ho probodla pohledem: „A neřekl vám, stejně jako Strettimu, abyste mi byl nablízku a případně nahradil jeho místo v mém životě?“

Jasperovi se rozšířily oči, a když mu zcela došel význam jejích slov, sklopil hlavu: „Matka mě vychovala k upřímnosti, a proto doufám, že si mou odpověď nebudete pamatovat v celé její šíři.“ Váhavě k ní vzhlédl, a ačkoli stál a ona ležela, připadal si jako malé smítko: „Jste velice půvabná žena, madam. Pan Masen mě však vyzýval k plnění a dodržování povinností týkajících se služby. Váš muž byl ke mně velkorysý v mnoha ohledech a já bych nemohl zahanbit jeho památku ani zbloudilou myšlenkou, která by se třeba jen podobala něčemu z toho, co jste naznačila.

Pokud to bude vaše přání, zůstanu ve vašich službách, dokud mě budete potřebovat, a vynasnažím se vám být nápomocen, jak jen budu umět, dle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Pokud se rozhodnete znovu provdat, budu vaše rozhodnutí respektovat, a když by nový pán domu potřeboval mé služby, budu k dispozici.“ Byl sice muž a ona žena, za jiných okolností by snad mohli být i pár, ale pro jeho chápání světa to nikdy nebylo možné.

Po takovém prohlášení se jí viditelně ulevilo a on se nepatrně usmál. Bylo to zvláštní. Nikdy nepřemýšlela nad tím, jak je starý, ale když na jeho tváři rámované světlými vlasy poprvé uviděla úsměv, připadal jí velice mladý. Copak může zasvětit zbytek života tomu, aby jí sloužil a sám nehledal štěstí?

 

Nyní se takové myšlenky zdály naprosto scestné. Štěstí bylo cosi, co se k ní nehodilo, i samotná myšlenka na to slovo jí přišla nepatřičná. To způsobila situace, ve které se nacházela a o které si myslela, že buď se celý svět zbláznil a ona je jediná, kdo zůstal při smyslech, a nebo naopak ona je ten, kdo ztrácí zdravý úsudek. Chyběla jí však domýšlivost na to, aby připustila, že je středobodem vesmíru, a proto začala pochybovat o sobě samé. Ani naděje, kterou měl představovat jakýsi právník, jí nemohla vytrhnout z plížící se letargie.

„Paní Masenová, jsem François Lapoint a byl jsem požádán, abych převzal vaši obhajobu.“

„Těší mě,“ odpověděla tiše a zastavila se před dveřmi, které se za ní zavřely. Nebyla to její první návštěva v této místnosti, ale tu předchozí znala.

 

„Isabello, nemohu uvěřit, z čeho vás obviňují,“ rozčiloval se Carlisle. Jen čirou náhodou se dozvěděl, že včera byla paní Masenová zatčena ve svém domě a odvezena do londýnského vězení. To by se nejspíš nikdy nestalo, kdyby v daný okamžik nebyla bez věrného majordoma. Ten však plnil své povinnosti v hlavním městě, a to na její přání.

„Nedokázala jsem... Nerozuměla jsem... Vlastně ani nevím, co jsem provedla,“ přiznala se zahanbeně. Zmatek míšený se smutkem se zrcadlil v její tváři.

„Nic jste neprovedla!“ vykřikl nevěřícně. „Jak jen mohlo někoho napadnout, že někdo jako vy by byl schopen dvojnásobné vraždy.“

„Dvojnásobné?“ zamrkala nejistě. V hlavě jí zněla slova jakéhosi komisaře, který jí oznamoval důvody k zatčení, ale byla v takovém šoku, že jim dosud nebyla schopná porozumět. Až nyní dostával ten přísný hlas jasné kontury slov: „Jste obviněna z úkladné vraždy pánů Pierra Cromwela a Edwarda Masena.“

„Ale já bych mu přeci nikdy nemohla ublížit,“ zašeptala spíš pro sebe, ale její společník to slyšel.

„Isabello, nikdo z lidí by mu nemohl ublížit, ani kdyby chtěl. Věřte mi,“ promlouval k ní Carlisle tichým, ale pevným hlasem.

„Prosím? Tomu nerozumím. Vždyť nalezli jeho zakrvácený kabát.“

„Jistě, krev tam byla, ale kdyby věda pokročila, zajisté by poukázala na to, že jde o zvířecí krev a ne lidskou.“

Nechápavě na něj hleděla nejistá si sama sebou. Třeba jen přestává rozumět jednotlivým slovům nebo dokonce i celému světu?

„Isabello, věřte mi, Edward žije. Nebojte se. Postarám se o vás a jeho přivedu.“

 

François se na ni překvapeně díval, zatímco ona stála se svěšenou hlavou zcela odevzdaná osudu. Okamžik ticha se přechýlil k příliš dlouhé chvíli na to, aby to mohl přejít bez poznámky: „Omlouvám se, madame.“ Nabídl jí židli a nevědomě přešel k lehkému přízvuku své dávné domoviny, který se pokoušel ze své mluvy vypudit, avšak když byl rozrušený, nemohl si pomoci. „Promiňte mi mou neomalenost, ale přiznávám se, že vzhledem k situaci jsem si vás představoval... řekněme jinak.“

Aby dala najevo, že ho poslouchá, pokývala hlavou a podívala se mu do očí. Snad kdyby nebyla v oparu svého trápení a žalu, všimla by si jeho hnědozelených očí, pískových vlasů a pohledné tváře s lehce výrazným nosem. Mezi londýnskými dámami byl považován za velice elegantního gentlemana, pro Isabellu však to byl jen někdo, s kým bude muset mluvit, a to bylo to poslední, po čem toužila.

Nikdy neměla ráda prázdné tlachání a zastávala názor, že když o dané problematice nemáte co říci, raději mlčte. Mohlo by se zdát, že vzhledem k okolnostem, ve kterých se nacházela, by právě naopak měla být sdílná a vysvětlovat, třeba i jen na potkání, svou nevinu. Ona si však připadala podivně otupělá a zmatená, nejistá sama sebou, a než aby vypustila z úst nějaké chybné závěry nebo třeba jen pomatená slova, raději se zahalila mlčenlivým štítem omezeným na zdvořilosti. Díky tomu mezi spoluvězni nepatřila zrovna k oblíbeným...

Pan Lapoint zaujal své místo na židli umístěné na protější straně stolu a zamyšleně si promnul bradu: „Domnívám se, že znáte skutečnosti, které vás přivedly až sem.“ Cosi zašeptala, ale on jí nerozuměl. „Prosím? Promiňte, neslyšel jsem.“

Povzdechla si a téměř neslyšitelným hlasem zopakovala: „Obvinění z vraždy.“

„Ano, a to ne jen jedné. Uvědomujete si, že až se to dozví noviny, bude váš osud sledován nejspíš celým Londýnem?“

„Proč?“ vyhrkla zděšeně, nikoliv však nahlas.

„Nestává se příliš často, aby žena z lepší společnosti byla obviněna z vraždy a navíc z dvojnásobné.“

Neodpověděla. Pouze se nepřítomně zahleděla kamsi do dálky.

„Paní Masenová,“ oslovil ji ostře a konečně přitáhl její pozornost. „Uvědomujete si vůbec závažnost toho obvinění?“

„Ne?“ hlesla.

Podrážděně si odfrknul a zamračil se: „Pokud by byla vaše vina prokázána pouze v jednom případě, trest by byl stejný jako v případě velezrady.“

„A to je?“ ptala se, jakoby se to týkalo někoho jiného.

„Smrt oběšením.“

„Oběšení...“ Zavřela oči, aby potlačila slzy.

„Jistě pochopíte, když od vás budu chtít slyšet pravdu o tom, jak se vše událo.“ Místo přitakání nastalo ticho, které Françoise začínalo pobuřovat. Copak jí nevysvětlil, že je její obhájce a bude jí chtít pomoci na svobodu? Jak to, že se ta žena vůbec nesnaží s ním mluvit? Copak je smířená s tím, že ji čeká smrt? Ta představa ho rozčílila ještě víc, až vztekle vykřikl: „Jsou snad ta obvinění pravdivá?“

Isabella se lekla, až se zachvěla. Křiku bylo kolem ní v posledních dnech hodně, ale žádný dosud nebyl adresován jí. Když si právník uvědomil reakci paní Masonové, zahanbeně sklopil hlavu a se zaťatou čelistí přemýšlel, zda pokračovat a nebo vše vzdát. Dosud nikomu neslíbil, že se případu ujme, a pokud je obžalovaná lhostejná k obhajobě, bude jí jedno, kým je zastupována.

„Pane... Odpusťte, jaké že je vaše jméno?“ ozval se tichý ženský hlas.

„Lapoint, François Lapoint.“

„Pane Lapointe, jste čestný muž?“

Zvedl k ní zamračený pohled: „Jistě.“ Svou odpověď nechtěl rozvádět, protože ho dotaz ještě více popudil. Nikdo, koho znal, by si o něm nedovolil pochybovat. Ale cosi v hnědých očích Isabelly ho přimělo doložit jisté vysvětlení: „Svůj život jsem zasvětil právu, abych se pokusil napravit alespoň zlomek nepravostí světa. Jsem si vědom, že ne všichni mí kolegové vykonávají službu zákonu se stejnými pohnutkami, ale kdybych musel dát přednost slávě a bohatství před spásou vlastní duše, skončil bych jako poslední žebrák.“

Její tvář naplnila směs lítosti a váhání, pak zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla: „Nezbývá mi nic jiného nežli vám důvěřovat. Vypovím vám, jak nejlépe budu umět, vše, co se událo od doby, kdy jsem se poprvé setkala s mým manželem a panem Cromwelem. Musíte mi však na oplátku slíbit, že vše zůstane v této místnosti a nikdo se nedozví nic, co by mohlo poškodit dobré jméno pana Masena.“

„Pokud mi neřeknete něco důležitého k obhajobě...“

„Pane Lapointe,“ přerušila ho nečekaně jistým hlasem. „Pokud chcete slyšet vše, neexistuje žádná výjimka. Pokud zradíte mou důvěru, raději dám přednost tomu, abych se obhajovala sama. Snad se dobře domnívám, že i tuto možnost zákon nabízí.“

François se rozčíleně postavil a ostrými kroky začal přecházet po místnosti. Jako by potřeboval další komplikace k rozhodování. Skoro si začínal říkat, že sem vůbec neměl chodit a prosbu pana Slowna měl zamítnout už předchozího večera. Jenže tato příležitost byla čímsi nečekaným a lákavým, co mohlo velice dobře posloužit jeho kariéře. Stojí to však za námahu a nebude nakonec spíš pro posměch okolí? Ale copak ta žena vypadá jako někdo, kdo by mohl někomu ublížit?

Isabella ho odevzdaně sledovala. Viděla jeho rozčilení, rozpaky i váhání. Měla dokonce pocit, že za těch několik okamžiků snad i trochu zestárl, a uvědomila si, že mu svým požadavkem přidělala nemalé starosti. Bylo jí to líto, ale nemohla jinak. Trápit někoho dalšího však nechtěla, a proto se zvedla, aby se rozloučila a raději mu nekomplikovala život svým spletitým osudem.

„Promiňte, pane Lapointe. Chápu, že něco takového nemůžete přijmout, a proto bych vás nerada nadále zdržovala.“

Její slova ho zastavila v přecházení, které i tak bylo dosti nepohodlné vzhledem k malé prostoře.

„To myslíte vážně?“ zeptal se překvapeně. „Skutečně byste byla ochotná vzdát se mé odborné pomoci jen proto, abyste chránila muže, z jehož vraždy vás obviňují?“

„Panu Masenovi jsem za mnoho vděčná a tohle je to nejmenší, co pro něj mohu udělat.“

Pokora, s jakou to pronášela, donutila Françoise pomalu se posadit. Rukou jí pokynul, aby následovala jeho příkladu. Doufal, že svého rozhodnutí nebude brzy litovat, a řekl: „Přísahám, že udělám, co bude v mých silách, abych dostál vaší prosbě. Nikdy neřeknu ani nepoužiji slov, která by mohla jakýmkoliv způsobem poškodit vašeho manžela.“

 

***

 

Bylo to poprvé, co ji nechal samotnou mezi lidmi. Nebála se, že by někomu mohla ublížit, a to i bez ohledu na to, že její novorozenectví dosud nebylo zcela vzdálené. Když se soustředila na zatajení dechu, byla i schopná navštívit svého chotě v nemocnici. Ale pochopitelná přítomnost lidí, které by svou žízní mohla ohrozit, nebylo zrovna to, co ji nyní tolik znervózňovalo.

Připadala si opuštěná a vinná. Carlisle byl pro Esme vším a myslela, si, že v tomto novém životě ji nemůže nic trápit. Věděla, že bez Edwarda by jich obou nebylo, a krom vděčnosti a povinné úcty k němu cítila i jisté sympatie. Vždy se k nim choval jako dobrý přítel a ne jako samolibý stvořitel, což byla v jejich utajeném společenství vzácnost.

Často ji trápilo, že někdo tak dobrý jako Edward je stále sám a nedaří se mu najít spřízněnou duši. Když odeznělo první emotivně vypjaté období po proměně do nového života, pochopila, že to ona ho připravila o blízkého přítele, který mu byl jediným společníkem. Nikdo se na ni sice nezlobil, ale pocit vděčnosti se mísil s pocitem dluhu. Tento stín na jejím štěstí však vymizel v den svatby manželů Masenových a ona se mohla radovat, konečně budou spokojení všichni.

Jaké bylo její rozčarování, když zjistila, že je jejich svatba jen společenskou nutností bez lásky? Musela by být však slepá, aby neviděla, jak Isabellina přítomnost na Edwarda působí, a proto věřila, že se vše obrátí k dobrému, a to i navzdory všem starostem, které by takové spojení mohlo přinést. Bohužel, místo zázraku lásky vše řídil bezchybný intelekt jednoho nesmrtelného muže a Edward se rozhodl Isabellu raději opustit a dát jí možnost nového života. Jak následný vývoj ukázal, jeho myšlenkové pochody nebyly tak bezchybné, protože by se jinak Isabella neocitla ve vězení.

Navzdory tomu všemu se Esme zlobila hlavně na sebe. Neviděla jak její švagrová ukrývá svůj smutek před světem a i před svými blízkými. Místo toho ji podezřívala z nevěrnosti k citům vůči Edwardovi a příliš unáhleně ji opustila. A ba co víc, Carlislea odvedla s sebou a ubohá domnělá vdova zůstala opuštěná a bez pomoci. Kdo ji měl hájit, když u nikoho nenašla zastání?

Její muž jí vyprávěl o návštěvě v ženské věznici a o tom, kterak byla Isabella nešťastná a stále jen mluvila o tom, že by Edwardovi nikdy neublížila.

Esme vše připadalo jako nejapný žert osudu, a proto se rozhodla Isabellu navštívit, nedbaje Carlisleových zákazů, že návštěva žaláře se pro dámu v jejím postavení nehodí. Odmítla si činit iluze o pohodlí, které vězení nabízelo, a z domova vzala několik přikrývek (i tak byly k nepotřebě). Cestou koupila láhev silného vína pro zahřátí, neb stále nepřestávalo mrznout, a čerstvý chléb. Sotva za něj zaplatila, napadlo ji, že jej měla raději sama upéct a skrýt v něm pilník či něco podobného. Ale copak by ona potřebovala nějaký nástroj na to, aby se mohla dostat ze zamřížovaného okna? Vždyť by sama mohla Isabelle pomoci k útěku a někde ji ukrýt. Jenže Isabella je člověk a lidské bytosti potřebují víc než jen mít něco dobrého k pití.

Nešťastně si povzdechla a rozhodla se ponechat rozhodnutí na ní a zabouchala na vrátnici. Bylo jí sice otevřeno, ale k Isabelle ji nepustili. Zrovna měla návštěvu.

Paní Cullenové bylo vysvětleno, že je zbytečné čekat a měla by raději přijít až zítra. S notnou dávkou dosti hlučné nevole byla nucená poslechnout.

 

***

 

„Cože?“ vykřikl François rozohněně a již po několikáté zcela pozbyl své dobré vychování. „Jak jste mohla po mně chtít přísahu mlčenlivosti a přitom vědět něco takového?“

„Nevím to jistě. Byla jsem rozrušená a v životě jsem necítila takovou bolest, jako když se mě poprvé dotkly důtky. Nejsem si jistá, že to celé nebyl jen výplod mé vyděšené mysli. Copak by nějaký člověk mohl usmrtit dospělého muže pouhým dotykem? A i kdyby to tak bylo, on není vrah, jen mě zachránil před jistou smrtí, podobně jako vojáci umírají za svou vlast či za královnu.“ Ten příměr se mohl zdát nadnesený, ale tolik si přála, aby alespoň v jejích vzpomínkách ona byla královnou Edwardova srdce.

„Nemohu vás obhajovat, pokud tuto skutečnost neřeknete u soudu.“

„Nevěřím, že by můj manžel měl být za svůj čin souzen, a to ani po jeho smrti. Nepřeji si, aby jeho jméno bylo jakýmkoli způsobem pošpiněno.“

„Raději budete hazardovat s vlastním životem? Myslíte si, že by to tak chtěl, když vás zachránil?“

„Nevím, ale dlužím mu příliš mnoho.“

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 13.:

 1
7. Petronela webmaster
09.11.2016 [16:40]

PetronelaTak tahle kapitola byla fakt mazec, jen co je pravda. Ze začátku jsem jí byla trochu zmatená, ale potom jsem, jak se začalo mluvit o ženě, co spáchala dvojnásobnou vraždu, jsem pocítila neblahé tušení, které se záhy potvrdilo.
Jsem tedy zvědavá, jak tohle hodláš rozuzlit. To si tam Edward jen tak napochoduje do soudní síně a řekne, že žije, ne co?
Byla by to sice sranda, ale nějak si to nedokážu představit. Ačkoliv – Carlisle přece slíbil, že Edwarda zpět přivede, nebo snad ne? Emoticon

27.05.2015 [14:39]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. emam
01.04.2015 [20:58]

emamtiny, rádo se stalo. A děkuji za chválu jsem z toho celá Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. tiny
29.03.2015 [14:44]

moc děkuji za odpověď.jinak klobouk dolů takový talent se jen tak nevidí Emoticon

3. emam
27.03.2015 [17:31]

emamtiny, dočkáš se, jen měj se mnou (i s ní) ještě trochu trpělivost. Na odhad kapitol jsem hodně nešikovná, ale snad se vejdu do třiceti Emoticon
Velké díky za komentíky Emoticon

2. BabčaS.
24.03.2015 [8:59]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. tiny
22.03.2015 [22:57]

ahoj velmi se mi líbx jak píšeš je to uplně úžo.:)jen prosim dej na scénu konečně Edwarda bez něj to nejni ono:)A ještě bych se chtěla zeptat kolik plánuješ kapitol?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!