Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámení - 6. kapitola - OMG! Tak to je fakt moc!

25.07.2012 (11:45) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2151×

„Kdož se to mne snaží probudit z mého předlouhého spánku?!“

Ne! Nebylo to žádné dejá vu, byla to pravda! Panebože, on tu opravdu chodí duch!

Zkameněla jsem na místě, neschopná pohybu a sledovala každý kout místnosti, jestli se náhodou něco někde nepohnulo.

„Ne! Toť jsi opět ty?! Co pohledáváš tu zas?! Měla jsi převelikou štěstěnu, když unikla jsi z mých spárů a žádné prachbídné mučení se na tobě nespáchalo! Ale teď, má milá, budeme moct pokračovat tam, kde jsme se zastavili! Tak tedy, poslední, co má mysl upamatovává, jest medailonek! Ach ano! Zřím, že ho právě v dlani schováváš! Vydej mne ho dobrovolně, jinač běda ti!“

Podívala jsem se na medailonek, který jsem křečovitě drtila v dlani. Dám mu medailonek, a co udělá on? Poděkuje a odejde? Vrhne se na mě a zamorduje?! A navíc, jak mu ho mám dát, když ho nikde nevidím?

„Tak vidět mne se ti zachtělo! Ó, ty troufalá! Přemnoho lidí zaplatilo už svým životem za mé spatření! A ty bys to také ráda riskovala?! No, jak žádáš, zjevím se ti! Ale nezapomeň, můžeš z toho míti smrt!“

Přivřela jsem oči, ale pořád jsem všechno bedlivě pozorovala.

„Mů-můžu se… válet s-s tebou?“ vklopýtla do pokoje Jess s lahví v ruce. Lekla jsem se jí jako čert kříže. To má být ten duch, nebo je to opravdu Jessica? Podle toho, jak se motá a mluví, to musí být stoprocentně ona. A jak vidno, vůbec o sobě neví.

„Ten medailonek! Dej mne ho!“

Trhla jsem sebou. Co to má být?! Myslela jsem, že když se tu objeví někdo jiný, přestane ten duch mluvit a zmizí… Co nejrychleji jsem zahodila tu zlatou cetku a ihned to zafungovalo.

„Medailonek! Medailonek!“ slábl hlas, až se rozplynul do ticha.

„Jé! Tam-tam je vidět ta… zmrzlina!“ připoutala na sebe Jess pozornost a začala ukazovat něco na stropě.

„Zmrzlina?“ pozvedla jsem obočí. Chudák holka ani neví, co vlastně mluví. Nechtěla jsem ji nechat na zemi, ale byla těžká.

„Jo! Taková ta bílá… a čokoláda!“ vysvětlovala tak, že jsem z toho moc nepobrala. „A… strašně mega-megalo-megalomansky svítí!“

„Zmrzlina, která svítí?“ ptala jsem se a přitom podnikla druhý pokus o dovlečení Jess do postele. Neúspěšně. Pořád si pro sebe něco žvatlala a vypadala naprosto spokojeně. Jen doufám, že jsem něco takového nevyváděla taky.

„A začíná to na p! Nebo na b?“ dumala nad svojí hádankou.

„Nech zmrzlinu zmrzlinou,“ doporučila jsem jí. „Co kdybys mi pomohla a zvedla se?“

„Počkej!“ vyhrkla tenkým hláskem a začala se u toho smát. „Tady-tady je flaška!“

„Ty máš ale postřeh! Tak šup, vstávat!“ pomáhala jsem jí na nohy a přitom jen protáčela oči, co všechno ten alkohol zmůže.

„Ha ha! Hele, to není vůbec prdel se zvednout!“ usmívala se a přitom okolo sebe plácala rukama. Po předlouhém usilování jsem ji ale nakonec dostala do postele. Ještě chvíli se smála, ale pak utichla a vypadalo to, že usnula.

S uspokojením jsem se vydala do svojí postele a na nějakou hygienu vůbec nemyslela. Hlavou mi opět začaly vířit myšlenky na Edwarda, takže jsem co chvíli rychle mrkala nebo dělala rychlé pohyby.

„Já-já vím, že jsem hrozná, ale takhle, takhle to nedopadá vždycky, když se s kluk-klukem rozejdu,“ začala potichu něco říkat.

Přetočila jsem se na břicho, abych na Jess líp viděla. „Jak jako rozešla?“

„No s ním přece! Měla jsem snad kluků v-víc?!“ rozčilovala se.

„Počkej, počkej, ty mi tu jako tvrdíš, že ses rozešla s Jacobem?“ vyvalila jsem na ni oči.

„Neříkej přede mnou už to jméno!“ vystartovala na mě hned jako vzteklý pes.

„Promiň. Ale to jako fakt, s tím klukem, kterého si tak zbožňovala a od první chvíle si se do něj zakoukala… je fakt konec?“

„Defin-definitivní,“ potvrdila.

„Ale proč?“ nechápala jsem.

„Víš, jak byl vždycky takovej – jak se tomu říká? Když je někdo hodnej, počká, až holka projde dveřma…“

„Myslíš gentleman?“ napověděla jsem jí.

„Jo, to je to slovo! No, proste byl vž-vždycky takovej gentleman, ale po chvíli to z něj opadalo a choval se jako nějakej hulvát… Docela mi to va-vadilo, ale nechala jsem to být, jenže po-potom na diskotéce se d-díval pořád na jinou holku a k-když měl tanec se-se mnou odbytý, hned šel za ní. Pak jsem ho načapala, jak se s ní ci-cicmá a v tu ránu jsem byla roz-rozhodnutá, že je konec! A-ale on ne, že by mě prosil nebo se o-omluvil, on na to nic neř-neřekl a nevšímal si mě! Tak jsem si došla pro věr-věrného kamaráda, který mě jen tak neo-neopustí,“ hodila pohledem po lahvi, která se válela přímo vedle její postele. Jak ale byla unavená, ani po ní nesáhla.

„To je fakt hulvát!“ začala jsem na něj nadávat taky. „Jen počkej, jen co se mi dostane pod ruku, to uvidí ten tanec!“

„Mně je to už-už jedno. Máš ho teď ale vol-volnýho, takže směle do něj,“ povzbuzovala mě.

„Děláš si srandu? Ani za nic bych s ním nechodila! Vždyť podívej, co ti udělal! Myslíš, že se mnou by to bylo jiný?“ vrtěla jsem hlavou a v duchu se otřásla.

„Vž-vždyť si ho přece chtěla, ne?“ začala skoro šeptat.

„No… to už je minulost. Teď mám možná někoho lepšího,“ svěřila jsem se jí.

Dlouho mlčela, tak jsem se posadila na postel, abych jí viděla do tváře. Zavřené oči a otevřená pusa – to jasně naznačovalo, že spí. A já jí zrovna chtěla všechno povědět!

Nechala jsem to ale být a šla spát taky, abych byla čilá na zítřejší den s Edwardem.

***

Probudily mě teplé sluneční paprsky proudící skrz okno, které jsme zapomněly zatáhnout závěsy. Cítila jsem se ale svěže, jako bych spala dlouho a dneska mě něco moc hezkého čekalo. Pak jsem si vzpomněla na Edwarda a hned se mi vstávalo ještě líp.

Jessica ještě spala, ale hlavou tam, kde měla mít nohy, takže svoje nohy jsem měla těsně u její hlavy – vůbec nechápu, jak se jí to podařilo. Nechtěla jsem ji probudit, takže jsem co nejtišeji posbírala svoje věci a odebrala se na chodbu do koupelny.

Po půl hodině krásně teplé vody jsem vylezla ven, abych nevyplýtvala úplně všechnu vodu. Když jsem přišla do pokoje, Jess pořád spala. Neslyšně jsem všechny svoje věci uklidila a chystala se číst knížku, ale v tom někdo zaklepal na dveře – nebo spíš se pokusil, protože jsem nechala pootevřené dveře, takže jsem příchozího viděla a dala mu na srozuměnou, aby byl ticho.

Byl to Bob, křenil se na mě z futer dveří a vybízel mě, abych s ním šla na chodbu.

„Je to pravda?“ vyhrkl, jen co jsem za sebou zavřela dveře.

„Co má být pravda?“

„Že se Jess rozešla s Richiem!“ protočil oči v sloup, jako by nechápal, jak někdo jako já může být tak nevnímavý.

„Jo, to je… Chudák je z toho celá pryč,“ soucítila jsem se svojí kamarádkou.

„Ou yes!“ začal nějaký vítězný tanec. „To je moje šance! Jdu dovnitř!“

„Počkej!“ zatarasila jsem mu cestu. „Nech ji z toho vyspat, včera hodně pila…“

„Tak ji právě musí vzbudit nějaký oslnivý mladík, po kterém by přestala myslet na Richieho! A ten oslnivý mladík jsem samozřejmě já, takže ustup,“ vzal mě za ramena a odstrčil mě ode dveří pryč. Potom vtrhl do pokoje jako uragán a mířil si to rovnou k Jess.

„Jessico, vstávej, dobré ráno,“ začal medovým hlasem. Dokonale jsem si dokázala představit, jak ukapává med a kdybych neznala někoho lepšího… já se nějak lehce zamilovávám, ne?!

S Jess ale jeho hlas ani nepohnul.

„Sluníčko, vstávej, už je nádherný den,“ zkoušel to dál. Bezúspěšně.

„Říkala jsem ti, abys ji nechal být, je utahaná a nic ji nevzbudí,“ pokrčila jsem rameny.

„To se ještě uvidí,“ nechtěl to vzdát. „Jess, vstávej!“ začal na ni křičet.

„Hm,“ oddechla si a spala dál, jako když ji do vody hodí.

„Nemyslím si, že by to úplně fungovalo,“ poznamenala jsem s úšklebkem.

„To přece nejde, aby takhle chrněla… mám jí zazpívat? Třeba by ji to vzbudilo…“ začal si připravovat slova.

„Ne, to nebude nutný,“ umírňovala jsem ho hned.

„Když vstaneš, něco ode mě dostaneš!“ začal slibovat. „Koupím ti cokoliv, co se ti bude líbit!“

Na to se otočila na bok, čelem ke zdi.

„Třeba ti tím chce ukázat, kam si ty svoje sliby a vůbec to buzení můžeš strčit,“ smála jsem se.

„Hele, nechceš se projít za Edwardem? Určitě na tebe čeká, protože co jste si ze mě udělali dobrý den, nemluví o ničem jiném než o tobě.“ To se tak hezky poslouchalo! Hned bych se za ním vydala nebýt Jess.

„On určitě počká. Ještě chvíli tě budu hlídat a smát se ti,“ popichovala jsem ho.

Vrhl po mě vražedný pohled, ale pak si všiml lahve u její postele a zacinkal na ni. Jakmile to Jess uslyšela, otočila se čelem k nám.

„Až tak moc je závislá na alkoholu?“ podivil se, ale znovu cinknul a Jess začala šmátrat rukou po podlaze se stále zavřenýma očima.

„Jessico, vstávej!“ zkoušel to. Ale ani za nic Jess neotevřela oči. „Jess, byla bys tak hodná a ztopořila se?!“

Zarazila jsem se a podívala se na něj, jestli si náhodou nespletl slovní výraz. S Jessicou to udělalo to samé, takže otevřela oči a podivně si ho měřila.

„Jestli sis nevšiml, jsem holka,“ odbyla ho, ale ocenila jeho kreativitu a usmála se, načež vstala, po čemž tak Bob toužil. „Můžu ale vědět, proč jste mě vzbudili?“

„Já ne, to byl jeho nápad, já tě bránila,“ obhajovala jsem se hned.

„Chtěl jsem tě vytáhnout někam ven,“ pokrčil rameny a zaměřil na ni jeho zelený pohled.

„Myslíš, že po takovém probuzení bych s tebou měla někam jít?“ založila si ruce v bok a měřila si ho od hlavy až k patě.

„Jo, myslím. Stejně potřebuješ na vzduch, vidím to na tobě. A – doufám, že to nikomu neřeknete – chci se ulejt z vaření, protože dneska to mají na povel kluci. Tak co, půjdeš se zdejchnout taky?“ zeptal se a nabídl jí ruku.

„To zní dobře,“ nechala se přemluvit. „Tak za půl hodiny dole?“

„Budu tam čekat,“ poslal jí poslední vroucný pohled a odešel.

„Neříkala jsi náhodou, jak tě ten kluk vůbec nezajímá, že nechceš nějakého průměrného vlezdoprdelku?“ opakovala jsem její slova, která mi řekla dva dny předtím.

„Tak jsem prostě změnila názor,“ pohodila hlavou.

„Aha. A můžeš mi vysvětlit, proč si mi zatajovala, že se znáte už z dřívějška? Myslíš, že bych to někde vyslepičila nebo co?“ pustila jsem se do ní.

„Na to si přišla jak?“ zarazila se.

„Mám svoje zdroje.“

„On ti to vykecal, samozřejmě,“ povzdechla si. „Prostě jsem nechtěla, aby sis mě s ním hned začala spojovat a myslet si bůhvíco. Chodíme spolu na volejbal. Tečka. Nic víc.“

„Doteďka. Protože teď už to vypadá, že to bude něco víc.“

„Nechoď na mě s nějakýma zamilovanýma řečičkama – stačilo, že jsem se včera rozešla s tím parchantem. A nehodlám si nechat pokazit nádhernou procházku s kamarádem,“ utnula diskuzi a odešla do koupelny.

***

Bob samozřejmě nevydržel tak dlouho čekat, takže přišel za mnou do pokoje, kde jsme na ni čekali společně. Když Jess přišla celá vyfiknutá, Bob skoro slintal a já měla co dělat, abych se nezačala smát.

Už byli venku na chodbě, když se na mě Bob otočil: „Za chvíli za tebou přijde Edward, chce si s tebou prý poklábosit – ale já mu po včerejšku nevěřím ani nos mezi očima.“ S tím zavřel dveře, takže jsem akorát viděla Jess obočí, které vyjelo vzhůru, když zaslechla jméno nějakého kluka, se kterým se mám sejít.

Jakmile jsem se to dozvěděla, začala jsem lítat po pokoji a všechno uklízela. Potom jsem si sedla na židli a čekala na něj. Po chvíli mi to ale přišlo blbý, takže jsem si sedla na zem. Tam mi to ale připadalo ještě blbější, takže jsem si vlezla do postele.

V tom zaklepal na dveře. Dostala jsem úžasný nápad, takže jsem mu neodpovídala a zahrabala se do peřiny, jak nejvíc jsem mohla.

Po chvíli ticha dveře vrzly. Dělala jsem, že spím a zdá se mi něco úžasného. Neslyšela jsem ale žádné kroky, takže jsem nevěděla, jestli vešel do pokoje nebo ne. Rozhodla jsem se ale hrát svojí roli dál.

„Hm, Edwarde,“ vzdychla jsem a měla co dělat, abych se nezačala smát jak blázen. „Edwarde, Edwarde!“ vykřikovala jsem potichu. Měla jsem dojem, že se něco pohnulo před mojí hlavou, ale chtěla jsem ho ještě trochu poškádlit.

Převalovala jsem se tak z místa na místo, až jsem usoudila, že by to stačilo. Chvíli jsem dělala mrtvého brouka, ale pak jsem otevřela oči a bafla na něj.

Seděl těsně u mojí postele, hlavu skoro u té mé a hypnoticky mě sledoval. Když jsem viděla, jak je blízko, zatočila se mi trochu hlava a nedokázala jsem myslet na nic smysluplného. Nezačala jsem se ani smát, nic, co by porušilo tuhle chvíli.

A pak se ke mně začal naklánět. Ach, už to přijde! Srdce se mi zastavilo a pak se neuvěřitelnou rychlostí rozběhlo. Nahrnula se mi do tváří červená a v břiše mi poletovali motýlci. Čekala jsem, kdy naše rty spojí, ale on místo toho – on místo toho vzal polštář, když se ke mně přibližoval a strčil mě s ním na postel, takže jsem se převalila! Chvíli jsem se z toho musela vzpamatovávat – místo očekávané první pusy se mi dostalo rozplácnutí na posteli – ale když chce chlapec polštářovou bitvu, má ji mít.

Na nic jsem nečekala a vrhla se po polštáři Jess, načež jsem do Edwarda začala bušit hlava nehlava. On to ale čekal, takže mě jednou ranou skolil znovu na postel. Byla to malá rána, samozřejmě, ale i tak jsem kvůli ní sletěla.

„Tohle ti nedaruju!“ vypískla jsem a shodila ho na postel taky. Pak, aby mi nikam neutekl, jsem ho přišpendlila dekou a ještě si na něj sedla.

Myslela jsem, že mám vyhráno, ale on mě zvedl, jako bych vážila pět kilo a celou naši pozici obrátil, takže já jsem ležela, on mě držel za ruce a polovinou těla na mě ležel. I když jsem se snažila, seč jsem mohla, nedokázala jsem se dostat zpod něj.

„Takže kdo vyhrál?“ zeptal se s úsměvem na rtech.

„Ty,“ přiznala jsem porážku.

„Jo jo, pomsta je sladká,“ povytáhl obočí, ale dál na mě ležel a díval se mi do očí.

„Hele, ty máš černý čočky?“ poukázala jsem na jeho oči, protože když jsem se do nich podívala, nebyly podle očekávání zlaté, ale černé jako noc. „Jestli ti můžu radit, ty zlatý jsou lepší.“

Párkrát zamrkal, jako by se musel probrat z nějakého snění. „Jo, zkouším nový… ale bolí mě z nich oči. Takže říkáš, že zlatý jsou lepší?“

„Rozhodně, dodávají ti šmrnc,“ pokývala jsem hlavou, ale když jsem si uvědomila, co jsem řekla, začervenala jsem se.

„Tak šmrnc, jo? Myslím, že teď už je nesundám – což ostatně nedělám skoro nikdy,“ usmál se sladce. „Z těch černých mě ale fakt bolí oči, dojdu si je raději vyměnit a náš rozhovor uskutečníme za deset minut.“

***

„Prosím, řekni mi to,“ škemral Edward, zatímco jsem vedle něj ležela břichem na posteli, ruce pod bradou a nohama komíhala ve vzduchu.

„Ne. Stejně by ses mi smál,“ odpálkovala jsem ho.

„Co to může být za tak příšerné tajemství, že mi ho nechceš říct?“ přemítal.

„Hele, ty jsi mi taky toho moc nenapovídal. Je sice hezký, že ses mi svěřil s tím, že si doma píšeš knihu, kterou jednou hodláš vydat nebo že skládáš písničky na piano, ale nějaký fakt hodně velký tajemství, o kterým nikdo neví, jsi mi taky neodhalil,“ vyčítala jsem mu.

„Fajn,“ přiznal. „Když ale řeknu svoje velký tajemství, řekneš mi to svoje?“

„Platí,“ plácli jsme si.

„No, tak dobře, řeknu ti to. Ale nesmíš to nikomu říct, protože je to opravdu tajné! A taky doufám, že se mi nebudeš smát…“

„Tak už to vyklop!“ nabádala jsem ho, aby nechodil okolo horké kaše.

„Fajn. Tak abys věděla, věřím na duchy a podobné takové formy života.“ Čekal, co na to řeknu, jestli se začnu smát nebo něco víc vyzvídat…

„Ty mi chceš tvrdit, že tvým největším tajemstvím je věření na duchy?“ dostala jsem ze sebe a přitom se snažila zadržet smích. „To ale není vůbec žádný tajemství!“

„Před všema to tajím! Určitě by mě považovali za blázna, za nějakého malého kluka, který věří babským povídačkám… Ale nemysli si, že věřím na takové ty věštkyně: Myslete na svého manžela a on se mi zjeví! Ach ano, už ho vidím! Říká vám nějakou zprávu… ale neslyším ho moc dobře…“ názorně ukazoval věštění s rukama připlácnutýma na spáncích. „Ne, to fakt ne. Ale podle mě určitě existují duchové – jsou to totiž lidé, kteří se sami rozhodnou zůstat na Zemi i po smrti, protože je k tomu něco váže – nenaplněná láska, pomsta, střežení svého majetku nebo nějaké osoby… Je mnoho důvodů, proč by lidé chtěli zůstat zde.“

Přestala jsem se smát. On věděl, o čem mluví.

„A už jsi někdy nějakého ducha potkal?“

„Jednou. Vypadal jako opravdový člověk, žádné průsvitné mlhoviny nebo tak něco. Dokážou i normálně komunikovat. A mně se zjevila dívka tak v tvém věku. Byl jsem hodně v šoku, když jsem ji viděl, to si asi umíš představit.“ Jo, umím, a to víc, než si myslíš. „Říkala, že mě už hodně dlouho sledovala a že potřebuje, abych jí s něčím pomohl. Nejdřív jsem se jí bál, nevěděl jsem, co všechno může provést, ale nakonec jsem souhlasil. Když totiž žila ještě normálně jako člověk, měla nejlepšího přítele, se kterým si slíbili, že kdo jako první zemře, řekne o onom světě všechno tomu druhému. A dívka chtěla svůj slib dodržet, jen nevěděla, jak mu to sdělit. A protože jsem toho kluka znal – kvůli čemuž si mě určitě vybrala – pomohl jsem jí. Jednou jsem ho pozval k nám domů, abychom trochu popili. Začal jsem dělat, že jsem příšerně opilý a usnul jsem. Pak se zjevila dívka a všechno svému kamarádovi sdělila. Ten si myslel, že má halucinace, ale dívka svůj slib splnila, takže mohla odejít do svého světa.“

„Takže jakmile svůj úkol mají splněný, zmizí?“ ptala jsem se, jestli jsem to pochopila správně.

„Mělo by to tak být… někdy se ale stává, že duch je na Zemi spoustu let – třeba když si dá předsevzetí, že bude střežit svůj majetek, musí tady být tak dlouho, dokud jeho majetek buď někdo nerozkrade, nebo ho někomu nepředá, aby ho hlídal on.“

„A může se ten duch rozhodnout, že chce odejít sám, aniž by splnil svůj úkol?“

„Dobrá otázka,“ mnul si bradu. „Možná že může, ale většinou asi zůstává.“

„A jde se jich nějak zbavit? Třeba když tě straší a ty ho chceš odehnat,“ popisovala jsem svojí zkušenost s duchem. Rozhodla jsem se mu o tom totiž říct – určitě mi dokáže poradit a nevysměje se mi, hlavně po tom, když to zažil na vlastní kůži.

„Lidi, kde jste kdo! Jde se vařit! Haló!“ volal někdo na chodbě, takže přerušil moje záměry.

„A jé!“ zaúpěl Edward. „Radil bych ti, abys dneska nejedla, jinak hrozí, že se otrávíš,“ smál se a zvednul se z postele. „A nezapomeň, jakmile budu mít volnou chvíli, řekneš mi to svoje tajemství! Budu si to pamatovat!“

S tím zavřel dveře a nechal mě o samotě. Začala jsem se zaobírat tím, jak by Edward mohl vypadat v bílé zástěře a s kuchařskou čepicí. Úplně jsem ho viděla, jak se otáčí u plotny – jednou rukou něco míchá a druhou nadhazuje palačinku na pánvičce.

„Chytrý to chlapec, líbí se mne jeho uvažování! A má pravdu, pokud tak mohu soudit!“

Ale ne! Je tu zase!

„Jistěže jsem tu opět! Jak jsem už dříve děl, mne se jen tak nezbavíš!“

Dívala jsem se všude kolem sebe, jestli náhodou toho ducha nezahlédnu. Ale nikde nikdo. Kéž by tak byl Edward, ten by určitě věděl, co si počít…

„OMG! Tak to je fakt moc! Já-já už nemůžu! Ha ha! Ty sis fakt myslela, že jsem nějakej prašivej stoletej duch, kterej tě chodí strašit?! To je hustý! Ha ha!“

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámení - 6. kapitola - OMG! Tak to je fakt moc!: