Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S tebou? Nikdy! - 6. kapitola Stěhování

27.08.2010 (20:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4691×

6. kapitola: Stěhování

Bella:

Nedokázala jsem vedle Edwarda vydržet. Strašně mě přitahoval a já se bála, že se neovládnu. Líbil se mi každičký kousek jeho těla a nejvíce rty. Tolik jsem chtěla, aby mě políbil z lásky. Jenže přes všechnu laskavost, kterou mi projevoval, jsem tušila, že mě i přesto nenávidí. Ani jsem se mu nemohla divit. Já ho taky nenáviděla, ale když jsem ho poznala, pochopila jsem, jaký je a jaká je jeho rodina. Oni nejsou ani špatní a ani zlí. Jen prostě pijí jinou krev. Jiné rozdíly mezi námi nebyly, ale o to víc byly zásadnější. V upířím světě bylo pití toho či onoho druhu krve něco jako zařazení do společenské kasty.

Seděla jsem ve svém pokoji a balila si věci. Tedy snažila jsem se o to. Všude kolem mě se válelo oblečení. Netušila jsem, co si mám vlastně sbalit. Mám si vzít všechno? Nebo jen něco, protože se brzy vrátím? Už jsem se rozhodla. Sbalím si jen něco. V nejhorším případě mám přece kreditku, takže si můžu cokoliv dokoupit. Rychle jsem naházela šaty do kufrů a šla do koupelny. Tam jsem z poliček smetla veškerou kosmetiku do kufříku a s hlasitým prásknutím ho zaklapla. Pak jsem ze své skrýše vyndala truhličku a uložila ji na dno posledního kufru, do něhož jsem pak naskládala svoje oblíbené botičky. Zavazadla jsem naskládala vedle dveří do úhledné hromádky. Stála jsem tam a rozhlížela se kolem sebe. Moje pokoje mi budou  chybět. Prošla jsem dveřmi a procházela chodbami Volterry. Všude na mě dýchaly vzpomínky. Prožila jsem tu celých svých 60 upířích let. Zažila jsem tu spoustu legrace a mám tady tolik přátel.

„Bello,“ zavzlykal za mnou dívčí hlásek. Otočila jsem se a spatřila svou nejlepší kamarádku.

„Jane,“ objala jsem ji a rozvzlykala se také. Drtily jsme se navzájem v náručí.

„Bude se mi po tobe tolik stýskat, Jane,“ zaškytala jsem jí do ramene.

„Mně taky, Bello. Jsi pro mě jako sestra.“

„Ty taky, Jane. Ani nevím, jak dlouho se nebudu moci vrátit. A navíc,“ zasekla jsem se. Potřebovala jsem se někomu svěřit, ale nebyla jsem si jistá, zda je Jane ta pravá. Věřila jsem jí, jenže Arův dar byl v takových případech velice nebezpečný.

„Co, Bello?“ zeptala se Jane.

„No víš, já ti to vlastně ani nemůžu říct,“ přiznala jsem.

„Jakto? Ty mi nevěříš?“ Jane už se skoro urazila.

„Ale to ne, jenže Aro se to nesmí dozvědět. Kdybych ti to řekla a on ti při dotyku začal číst myšlenky, tak by to byl veliký malér.“

„Tak to je špatné, ale mohla bych si dávat pozor, ne? Stejně se mě v podstatě nikdy nedotýká.“ Snažila se mě přesvědčit.

„Dobrá. Tedy já... jsem... se zamilovala,“ vysoukala jsem ze sebe a sklopila oči. Očekávala jsem od Jane výčitky nebo opovržení, ale ona mě překvapila.

„Do Edwarda, viď?“ Úplně mi vyrazila dech.

„Jak to víš?“

„Stačí mi oči, Bello. Jsem ráda, že jsi zamilovaná. Třeba je to ten pravý.“

„Je to ten pravý, Jane, ale je to vegetarián, takže to nemá budoucnost,“ zesmutněla jsem.

„Nesmíš to tak brát, Bello. Co když tě taky miluje? Aro by se s tím určitě nějak vyrovnal. Dej tomu čas,“ uklidňovala mě. Smutně jsem se na ni usmála.

„To máš pravdu, času budu mít víc než dost,“ pronesla jsem mrzutě.

„Jen klid, Bello. Nech to mezi tebou a Edwardem vykrystalizovat a nikomu nic neříkej. Já myslím, že tě taky miluje,“ mrkla na mě.

„To těžko, Jane. Nenávidí masožravce.“ Má kamarádka na to už nic neřekla. Dál jsme se objímaly a loučily se s všemi těmi léty společného života ve Volteře.

Po rozhovoru s Jane jsem byla snad ještě víc rozladěná. Zmocňoval se mě strach, že na mé malé tajemství přijde Aro a bude mě nenávidět. S rozpolcenou myslí jsem zaklepala na dveře Edwardova pokoje.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě ve dveřích.

„Ahoj. Jen jsem ti chtěla říct, že mám sbaleno. Můžeme vyrazit.“

„Bezva. Ostatní už vyrazili, aby doma přichystali tvůj pokoj,“ oznámil mi. To spolu pojedeme jenom my dva? To není moc dobré.

„Aha. No, tak já si vezmu věci a sejdeme se na recepci, ano?“

„Jistě. Hned tam budu.“

Rozběhla jsem se pro kufry a hned na to jsem s nimi stála na recepci. Čekala tam na mě snad celá garda s Arem a Jane v čele. S každým jsem se objala a políbila ho. Bude se mi po nich tolik stýskat.

„Sbohem, holčičko. Určitě se brzy uvidíme,“ dal mi táta pusu na čelo. Neodpověděla jsem a jen se usmála, protože jsem nebyla schopná slova.

„Můžeme?“ zeptal se Edward. V rukou už držel skoro všechny moje věci. Vzala jsem poslední kufr.

„Ano, můžeme,“ řekla jsem a naposledy zamávala rodině a zároveň Volteře, mému jedinému dosavadnímu domovu. Modlila jsem se, abych se sem zase co nejdříve vrátila.

Před Volterrou na nás čekalo nádherné Volvo. Mělo krásnou stříbrnou metalízu a sedačky byly podle vůně potažené pravou kůží. Edward naskládal věci do kufru a na zadní sedačky. Asi jsem si toho vzala opravdu hodně, ale Edward neřekl ani slovo. Nasedli jsme a on už túroval motor na nejvyšší otáčky. Vyjel z města a po dálnici se řítil k nejbližšímu letišti. K mému překvapení tam na nás čekal Emmett s Jasperem. Co tady ti dva dělají? S otázkou v očích jsem se otočila na Edwarda.

„Postarají se o přepravu auta přes moře. Emmett se na to těší jak malej kluk,“ pousmál se

„A proč ho nepřepravíme my dva?“

„Cesta nám letadlem bude trvat déle, takže holkám dáme dostatek času, víš.“

„Neprožívají to moc? Zvládla bych si pokoj vybavit klidně sama,“ namítla jsem.

„Esmé bys tím urazila. Je skvělá architektka a nenechá si ujít žádnou příležitost k rekonstrukci.“

„Tak v tom případě už jsem hrozně zvědavá. Pokoj přímo od architektky, to je luxus,“ rozzářila jsem se. Vážně jsem se těšila. Dělalo mi radost, že si se mnou dělají tolik starostí. Jestli ke mně budou takhle hodní pořád, tak se mi tam bude i líbit. I když. Edwardova přítomnost zastíní cokoliv jiného.

Vystoupili jsme z auta a vyndali moje věci. Edward hodil klíčky Jasperovi a chopil se zavazadel.

„Teda švagrová. Ty máš snad ještě víc kufrů než naše Alice,“ zakřenil se Emmett s pohledem na Edwarda obtěžkaného sedmi kufry. Jen jsem se na Emmetta líbezně usmála a pronesla:

„To je jen polovina, švagře. Druhou půlku si musím dokoupit. Určitě mi rád uděláš nosiče, viď?“ Emmett zbledl a Jasper s Edwardem se dusili smíchy.

„Tak si to hezky užij, bráško!“ Praštil ho Jasper ho zad. Emmett jen zafuněl a šel k autu.

„Na Volturiovou jsi celkem fajn,“ řekl mým směrem Jasper a už spěchal do Volva. Vzala jsem si od Edwarda některé kufry a společně jsme se vydali do letištní haly.

Běhme celého dlouhého letu jsme si moc nepovídali. Edward zřejmě o něčem usilovně přemýšlel a já se pokoušela soustředit na cokoliv kolem mě, jenom ne na něj. Bylo to sice těžké, ale ke svému údivu jsem to opravdu zvládla. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho letíme. Letadlo pomalu dosedlo na zem a za chvíli jsme vystupovali a čekali na moje zavazadla. Do nosu mě uhodila podivná vůně. Podobalo se to nějakému zvířeti. Hodně to připomínalo psa, ale ne úplně. Asi tady má někdo zvláštního mazlíčka. Dál jsem se tím nezabývala a popadla kufry. Na parkovišti nás překvapivě čekalo Edwardovo Volvo. Vyrazili jsme. Projížděli jsme lesy a taky kolem obrovských útesů. Krajina tady byla krásná, ale na můj vkus až moc mokrá. Určitě tady často prší.

„Je to ještě daleko?“ zeptala jsem se nedočkavě Edwarda.

„Není, za chvíli jsme tam,“ pousmál se. Rozhlížela jsem se po krajině, když v tom jsem zahlédla koutkem oka nějaký pohyb. Byl to Emmett! Koukla jsem vytřeštěnýma očima na Edwarda. Na čele měl hlubokou rýhu, jak se mračil a koukal přitom na displej svého telefonu. Pak se ozval zvuk prolamujícího se plechu. Vyklonila jsem se. Na střeše auta byl přikrčený Carlisle a podél auta běželi z každé strany Jasper a mmett.

„Edwarde, co se děje?“ ptala jsem se vystrašeně.

„Na konci lesa na nás čeká nemilé překvapení,“ pronesl.

„Překvapení? Edwarde, nestraš mě, prosím.“ zaskučela jsem.

„Říkají ti něco vlkodlaci?“ něco jsme si o nich pamatovala, ale Aro vždy říkal, že už žádní nežijí.

„Ti už přece nežijí, ne?“

„Bohužel ne. Tady žije jedna smečka. Máme s nimi smlouvu, takže vedle sebe žijeme jakž takž v pohodě. Teď je tu ale nový upír a ještě k tomu masožravec, takže to chtějí probrat. Možná na tebe i zaútočí, tak musíme být připraveni.“

„Proč by na mě útočili? Nic jsem přece neprovedla! A jak to vlastně víš?“ chrlila jsem otázky. Položil mi dlaň na zaťatou pěst.

„Alice mi psala a varovala nás. Vlci už se obtěžovali k nám domů. Neboj se, ochráním tě,“ slíbil mi. Uchopila jsem jeho ruku a pevně ji sevřela.

„Věřím ti.“

To už jsme byli na konci lesa, kde se tyčilo šest velikých vlků. Nikdy jsem nic tak velikého neviděla. Každý měl jinou barvu srsti a všichni cenili děsivě vyhlížející tesáky a doplňovali to hlasitým vrčením. Dostala jsem strach o Edwarda, aby mu neublížili. Bude nezbytné použít můj dar, pokud se s nimi nějak nedomluví. V tu chvíli mi bylo jedno, že ho před Culleny prozradím.

Černý vlk se postavil do čela celé smečky a oči upíral na mě. Propaloval mě pohledem a já Edwardovi stiskla ruku ze všech sil.

„Pojď a drž se za mnou,“ zašeptal Edward. Vylezli jsme z auta. Kolem mě se seskupili kluci a chránili mě. Snažila jsem se zachovat klid, ale vůbec mi to nešlo. Prsty jsem měla připravené k lusknutí.

„Je to moje manželka, patří k nám,“ pronesl Edward. Zřejmě promlouval k jejich vůdci. Edwardovo čelo se zkrabatilo.

„Chápu, ale ona chce přejít na naši stravu. Opravdu není nebezpečná.“ Koukala jsem na Edwarda a ničemu nerozumněla. Vždyť vlci nepronesli ani jedno slůvko. Že by Edward rozuměl jejich vrčení? Jiné vysvětlení mě nenapadalo. Zřejmě je to tak.

„To ne! Budete nás muset nejdřív zabít!“ vykřikl Edward a černý vlk lehce kývnul. Chlupy celé smečky se hrozivě naježily. Vlci skočili po Edwardovi a Emmettovi. Carlisle zaútočil po jednom z nich a Jasper se vlčímu útoku vyhnul a skočil po jednom z nich. Zkoprněle jsem stála a očekávala smrt.

„Nééé!“ zajčela jsem, když jsem spatřila, jak vlci trhají Edwarda. Mého Edwarda!