Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 31. kapitola

Vampire Bella


Rodina 31. kapitolaMoc děkuju za komentáře. Tahle kapitola je celkem nudná.

Dneska si Bella udělá menší výlet.

Bella

 

Do očí mě uhodilo ostré světlo, zamručela jsem a otočila se na druhou stranu. Chtěla jsem se přetočit na břicho, ale zastavilo mě mé vystouplé bříško. Byla jsem na začátku čtvrtého měsíce, ve skutečnosti v 8 týdnu. Zamručela jsem a otočila se na záda. Rukou jsem šmátral vedle sebe a našla jenom prázdné místo. Nejprve jsem se vyděsila, ale hned mi došlo, že je pryč, stejně jako celá bylo rodina.

Bylo až neuvěřitelné, jak se mi ulevilo. Nedalo se to vydržet, každou chvíli jsem měla někoho z nich za zády, někdo mě chtěl chytat, přidržovat, nosit do schodů… jako bych byla neschopná. Je to tři dny, co jsem je přesvědčila. Už dlouho nebyli na pořádném lovu, všichni najednou. Od té doby, co jsem těhotná, se vždycky po jednom, po dvou vypařili na noc, ale jakmile odbylo deset hodin, byli zpátky. To nemluvím o Edwardovi, ten chodil jednou za dva týdny, a jenom proto, že ho Carlisle vyhodil s tím, že mi může být nebezpečný a všichni mu odpřísáhli, že se o mě postarají, rychle odbyl lov a potom se okamžitě vrátil. Ani si nepamatuju, kdy naposledy si dal pumu. Trvalo týden, než jsem je přesvědčila, že se mi doma nic nestane a že můžou klidně odjet, i tak to nebylo zadarmo. Musela jsem Edwardovi volat co tři hodiny, když nepočítám noc, to mě nechyl milostivě se vyspat, ale jakmile jsem se opozdila o víc jak deset minut, už mi vyzváněl telefon. Taky jsem tady nemohla být sama, o tom nechtěli ani slyšet. Každý den tady byl někdo z denalijských, Tanya, Katy, Irina, Carmen, dneska Eleazar.

Zakručelo mi v břiše, další věc, mám neustále hlad, vlastně mi připadá, že nedělám nic jiného, než že spím a jím, a přitom mám neustále hlad. Opatrně jsem vstala a vydala se dolů.

 

„Edwarde, ještě spí… Ne je v pořádku… Ano jsem si jistý, byl jsem u ní před deseti minutami... Neboj, jenom co vstane, připomenu jí, aby ti hned zavolala….” Slyšela jsem Eleazarův napůl pobavený a napůl znuděný hlas, jak hovoří s mým snoubencem. Což mi připomíná svatbu, která měla být před dvěma týdny.

Alice začala týden před svatbou šílet, že nestíhá. Návrhář prý neměl hotové mé šaty, nedodali mu správnou látku a Alice by se zbláznila, kdyby mé šaty nebyly z nejkvalitnějšího hedvábí, taky výzdoba nebyla podle jejích představ plus dalších milión zbytečných věcí. Plyne z toho jediné, svatba má být za pět dní.

 

„Eleazare, dej mi prosím Edwarda,” natáhla jsem ruku pro telefon.

„Edwarde, Bella je vzhůru, chce s tebou mluvit. Měj se a pozdrav všechny,” rozloučil se a podal mi telefon.

„Ahoj Edwarde. Poreferoval ti Eleazar o mém ležení na pohovce? Nebo snad o té velké námaze, kterou mi dalo překulit se z jedné strany na druhou?” zabručela jsem sarkasticky.

„Lásko, promiň,” pokorně se omlouval. „Mám o tebe, vlastně o vás, strach. Vůbec se mi nelíbí, že jsem od tebe tak daleko. Moc tě miluju a každou vteřinou mi chybíš víc a víc.”

„Já vím,” povzdechla jsem si. „Ale s tou ochranou to přeháníš. Je to milé, ale je toho moc, potřebuju trochu, vlastně víc než trochu volnosti.”

„Já vím, přeháním to, ale to proto, že tě tak miluju,” vyznával se mi. „Jak si se měla? Vyspala si se dobře? Co škvrně?”

„Máme se dobře. Neustále mě někdo hlídá. Dává na mě pozor, krmí mě. Spala jsem jako špalek, akorát mě vzbudilo slunce. Eleazar se mě právě chystá změřit.” Strýček ke mně přišel a změřil podle pokynů Carlislea můj pas.

„O centimetr víc než včera,” hlásil hned do mikrofonu.

„Tak hlášení o mém zdravotním stavu už taky máš, a já se půjdu najíst, škvrně má hlad.”

„Dobře měj se krásně a dávej na sebe, na vás pozor. Moc tě miluju, ráno jsem u tebe,” loučil se se mnou.

„Taky tě miluju, ahoj,” poslala jsem mu pusu a podala Eleazarovi mobil.

„Kontroluje mě takhle často, že?” podotkla jsem cestou do kuchyně.

„Volá tak třikrát denně a ještě v noci, jak spíš,” předběhl mě a bezradně se rozhlížel po kuchyni. „Bello co chceš k jídlu? Pokusím se ti něco udělat…”

„To je dobré strejdo, já si něco uvařím,” usmála jsem se a vytáhla z ledničky vajíčka.

 

„Bello, nemůžeš jíst pořád vajíčka. Měl bych koupit něco jiného,” hudroval Eleazar potom, co jsem se nasnídala.

„Když já nemám na nic jiného chuť,” pokrčila jsem rameny.

„Určitě by sis dala něco jiného,” přemlouval mě, v tom mě něco napadlo.

„Vlastně bych si dala pizzu z Cantwellu,” udělal jsem na něj oči. Popravdě nemám tušení, jestli v Cantwellu dělají pizzu, ale je to dostatečně daleko, a hlavně na opačnou stranu od Anchorage.

„Tak já zavolám Carmen, ať ji doveze.”

„Ne to ne, Katy včera říkala, že si udělají dámskou jízdu, nechci je rušit. To si dám raději vajíčka.”

„Ne to ne!” prohlásil rozhodně. „Já ti pro tu pizzu zajedu, vlastně pro ni pojedeme spolu. Edward by mi neodpustil, kdybych tě nechal samotnou.”

„Ale mně se nikam nechce, jsem dost unavená,” na potvrzení svých slov jsem zívla. „To ranní slunce mě vzbudilo moc brzo. Slibuju, že tady budu sedět, ani se nehnu.” Lehla jsem si na pohovku a přetáhla přes sebe deku. Eleazarovi se můj nápad sice moc nelíbil, ale potom, co jsem mu odpřísáhla, se zkříženými prsty za zády, že se ani nehnu, a kdybych cokoliv potřebovala, tak mu okamžitě zavolám, odjel.

Počkala jsem pár minut a vyskočila z pohovky. V pokoji jsem se převlékala, vzala si klíče od auta a pospíchala do garáže. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy řídila svého miláčka, bude to už hodně dávno.

Vyjela jsem směr Anchorage. Cestou jsem si společně s rádiem broukala písničky a užívala si volnost. Ano, budou z toho problémy, a ano lhala jsem, ale zaslouží si to. Nejsem jejich vězeň, jsem svéprávná osoba, která nemůže být zavřená celý den v domě. Užiju si svůj malý útěk, stejně je to poslední povyražení, co mě čeká. Víckrát mě už samotnou nenechají, teda do doby, než porodím a stanu se upírem, a potom mě taky budou hlídat na každém kroku. To mi vlastně připomíná, že nevím, jak to bude s mojí přeměnou, teď když budu mamina. Pro to maličké by asi nebylo nejlepší, kdyby jeho máma byla krvelačné stvoření. Pohladila jsem si bříško. Budu si o tom muset promluvit s Carlislem, až se vrátím.

 

V deset hodin jsem vjížděla po Glenn Hwy do města. Přemýšlela jsem, kam zajdu jako první. Jednoznačně vyhrálo knihkupectví. Zastavila jsem v podzemní garáži nákupního centra a vydala se do zdejšího knižního centra.

Brouzdala jsem mezi poličkami plnými knih a hledala to pravé. Listovala jsem knihami, četla si anotace, zkoumala obálky a vybírala ty nejzajímavější. Celou tu dobu za mnou chodil prodavač, a každou knihu, kterou jsem si vybrala, zanesl k pokladně. Když žena otěhotní, je to asi signál pro ostatní, aby kolem ní poskakovali. Ale popravdě mi to ani nevadilo, všechny knihy bych neunesla. Je to paradox, vadí mi přijímat pomoc od vlastní rodiny, ale od cizích ne, možná je to tím, že to až moc přehánějí.

Už jsem chtěla odejít, procházela jsem poslední uličkou knih o zdraví, těmhle radami přeplněným knihám, jsem se vždycky vyhýbala, k čemu by mi taky byly, když mám doma chodící encyklopedie. Ale do očí mě udeřila obálka se šťastně vypadající ženou, která drží v rukou miminko. Uvědomila jsem si, že vlastně nemám nejmenší tušení, jak se starat o dítě. Vzala jsem do ruky knihu a začala v ní listovat. Bylo tam spoustu obrázků, nákresů a rad jak vykoupat, přebalit, obléct dítě, jak ho nakrmit. Strčila jsem knihu do rukou mladíka, který stal za mnou a začal se probírat dalšími knihami s podobným zaměřením. U desáté knihy jsem si uvědomila, že doma nemáme žádné pohádkové knížky, ani knihu miminka, co ji vždycky mají v seriálech a vydala jsem se pro ně. Nakonec jsem měla pět tašek plných knih, do auta mi s nimi pomáhali dva prodavači. Poděkovala jsem jim za pomoc a vydala se do nejbližší restaurace. Mému žaludku se pětihodinový půst nelíbil.

 

Po jídle jsem se cítila příjemně unavená, nejraději bych se někde natáhla a schrupla si, to ale nebylo možné, i když, při cestě do restaurace jsem viděla plakát lákající k návštěvě lázní. Nebyl to vůbec špatný nápad, vlastně mi přišel naprosto perfektní. Vydala jsem se zpátky k plakátu a opsala si adresu. Pomocí GPS jsem se dostala na místo a zkusila štěstí. Milá recepční mi oznámila, že mají volno a okamžitě mě vedla do šatny. Následující tři hodiny jsem strávila blaženým nic neděláním v bahenní koupeli a při speciální masáži pro těhotné. Dokonce měli lehátko speciálně uzpůsobené pro budoucí maminy, uprostřed byla díra, do které jste schovali bříško, takže jste si na něm neleželi.

Vycházela jsem ven s blaženým úsměvem na tváři.

 

Vydala jsem se zpět do nákupního centra, rozhodla jsem se doplnit svůj šatník o těhotenské oblečení, ale hlavně jsem chtěla koupit něco, pro své miminko. Vlezla jsem do prvního obchodu pro děti a rozhlédla se. Všude kolem mě byly malé dětské oblečky, dudlíky, chrastítka, plyšáci, postýlky, kočárky a spousty dalších věcí.

„Dobrý den, mohu vám pomoci?” oslovila mě mile vypadající žena ve středních letech.

„Dobrý den, no nevím, moc se v tom nevyznám,” přiznal jsem zahanbeně.

„Řekla bych čtvrtý měsíc?” poukázala na mé bříško.

„Ano,” usmála jsem se.

„Taky jsem nevěděla co si počít, když jsem čekala první dítě,” usmála se mateřsky. „Možná nějakou postýlku, kočárek…”

„Nevím to bych raději koupila s přítelem, spíš jsem přemýšlela o něčem…” pokrčila jsem rameny.

„Rozumím, chtěla byste nějaké drobnosti do začátku,” přikývla a vedla mě k pultům. O hodinu později jsem vycházela s taškami plný ‚drobností‘ a usmívala se na celé kolo. Byla jsem v jakési euforii, připadala jsem si šťastná jako už dlouho ne. Byl to kouzelný pocit, připadala jsem si jako… matka. Ano byla jsem, budu matka. Usmála jsem se ještě víc a pospíchala do auta. Hodila jsem tašky vedle sebe na sedadlo a vydala se domů, s úsměvem na tváři.

 

Edward

 

Neměl jsem ji opouštět. Neměl jsem ji poslechnout, neměl jsem odjíždět. Měl jsem to tušit, vědět, že něco provede, že se jí něco stane.

Když Elezar volal, myslel jsem, že vyskočím z kůže. Řekl, že jel Belle pro pizzu, aby nejedla pořád vajíčka a ona zmizela. Přišel domů a Bella nikde, prohledal celý dům, okolí. Společně s ní zmizelo i auto. Zase utekla. Je to moje chyba, říkala mi o tom. Říkala, že potřebuje prostor, pohyb, aktivitu, že není malá nesvéprávná, ale těhotná. Že se o ni nemusím pořád starat. Neposlouchal jsem ji, neřídil jsem se jejím přáním, myslel jsem si, že vím co je pro ni nejlepší, a teď… Teď utekla, zase a k tomu je těhotná. Hrozí jí tolik nebezpečí, vždyť ani nevíme, jak se bude dítě vyvíjet, co když Belle ublíží. Jsem hrozný blbec, měl jsem jí nechat prostor.

 

Zastavil jsem a vběhl do domu, kde byla celá Eleazarova rodina.

„Kde je?” zavrčel jsem na ně.

„Edwarde, nevím, je mi to tak líto, měl jsem tušit, že něco chystá,” omlouval se Elezar. Měl jsem vztek, příšerný vztek, ne na Eleazara, ale na sebe a potřeboval jsem si ho někde vybít. Popadl jsem Eleazara pod krkem a přitlačil ho na zeď.

„Edwarde, nech ho,” vyhrožovala mi Carmen, ale tou už mě Emmett a Jasper tahali na druhou stranu místnost, Jasper mě přitom uklidňoval.

„Eleazare, promiň, já jenom…” omlouvala jsem se, když jsem se uklidnil.

„Edwarde, to je v pořádku,” ujišťoval mě, i ve svých myšlenkách.

„Zjistili jste něco?” téměř jsem prosil.

„Ne nic nového, její auto zmizelo, z oblečení nic nechybí. Snažili jsme se ji vystopovat, ale marně, víš, že když nechce…” nechala Katy vyznít větu do prázdna.

„A její mobil?” zeptala se Rose.

„Je nahoře v pokoji,” hlesla Carmen. V tom Alice ztuhla, měla vizi. Bella jela ve svém autě, byla tma, zabočovala na cestu k našemu domu.

„Alice, kdy?” vyhrkl jsem rychle.

„Za deset minut,” odpověděla šťastně. Oddechl jsem si a utíkal na verandu. Z domu jsem slyšel zmatené myšlenky a dotazy naší rodiny. Jakmile jim Alice všechno objasnila, stáli vedle mě.

 

Bylo to těch nejdelších deset minut v mém životě, existenci. Jakmile jsem uslyšel motor jejího auta, trochu jsem si oddechl. Bedlivě jsem sledoval přibližující se auto a jeho řidičku. Sotva co Bella vypnula motor, už jsem ji tahal z auta a objímal.

„Bello, Bello, Bellinko,” šeptal jsem jí do ucha.

 

Bella

 

Edward mě zuřivě objímal, a šeptal mi, jak ho to mrzí a jak mě miluje. Nechápala jsem, o co mu jde, ale objetí jsem mu opětovala. Za námi stála celá rodina.

„Edwarde, co se děje? Neměli jste přijet až zítra ráno?” ptala jsem se, jakmile mě pustil, ale víc než odpověď jsem mu chtěla ukázat, co jsem koupila.

„Edwarde, musíš něco vidět.” Poskočila jsem a nadšeně vytáhla tašku s dětským oblečením z auta. „Podívej!” vytahovala jsem z tašky oblečení pro děti. „Není to krásné, a podívej na ty malé botičky.”

Edward si prohlížel všechno, co jsem mu ukazovala, ale spíš než na oblečení se díval na mě. Měl na tváři úlevný výraz.

„Tobě se to nelíbí?” mé nadšení zmizelo.

„Ne to ne, je to nádherné,” ujišťoval mě.

„Tak proč se tváříš tak jak se tváříš?”

„Bello. Měl jsem o tebe takový strach, když mi Eleazar volal, že jsi zmizela, že nejsi doma. Nevěděl jsem, co je s tebou, jestli jsi v pořádku, jestli ti někdo neublížil.”

„Ach Edwarde,” skočila jsem mu kolem krku. „Promiň, mělo mě napadnout, že budete mít strach, promiň. Bála jsem se, že byste mě nepustili, ale nenapadlo mě, že budete mít takový strach.” Edward si mě přitiskl k sobě.

„Princezno, promiň. Měl jsem tě poslouchat, nesnažit se tě za každou cenu chránit. Měl jsem tě nechat žít, promiň.” Usmála jsem se na něj a políbila ho.

„Tak co jsi ještě koupila našemu děťátku?” usmál se, když jsme se od sebe odtrhli.

„Je to všechno v autě,” usmála jsem se. Edward mě postavil na zem a šel pro věci do auta, já se vydala naproti rodině, která nás pozorovala.

„Eleazare, promiň,” omlouvala jsem se zahanbeně.

„To nic Bello, hlavně, že jsi v pořádku,” usmál se a objal mě. Po něm se na mě vrhla celá moje rodina a objímala mě, taky mi vytýkali, že jsem je vystrašila, ale nezlobili se. Po bouřlivém přivítání jsme šli do obýváku, sedla jsem si na pohovku a Edward kolem mě položil tašky, ani jsem si neuvědomila kolik toho je.

„Bello, jet nakupovat beze mě, to ti neodpustím,” mračila se na mě Alice.

„Neboj sestřičko, vynahradím ti to,” usmála jsem se na ní, úsměv mi oplatila. Začala jsem jim postupně ukazovat oblečení a hračky, které sem koupila pro naše maličké. Všichni byli nadšení stejně jako já. Taky jsem jím ukázala knížku pro dítě, Rose do ní hned nalepila fotky děťátka z ultrazvuku. Esme mi donesla večeři, ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad. Když jsem to všechno snědla, za bedlivého dozoru mé rodiny, pohodlně jsem se opřela o Edwarda.

„Jak si se měl na lovu? Chytil sis nějakou kočičku?” mrkla jsem na něj, Emmett se rozesmál na celé kolo.

„Tu nejkrásnější kočičku mám doma,” usmál se a políbil mě na čelo. „Chytil jsem si pár pum, ale stýskalo se mi po tobě.”

„Mě po tobě taky,” přitulila jsem se k němu. Nechápu, že jsem mohla být šťastný, když odjeli. Potom jsme si povídali, někdy během hádky o výživnosti medvěda, pumy a srny jsem usnula.

 

Ráno mně probudily studené rty bloudící po mém krku. Slastně jsem vydechla, a aniž bych otevřela oči, jsem si je přitáhla ke svým, doufaje, že to není zase jeden z Emmettových vtípků. Nebyl, s Edwardem jsme se líbali hodně dlouho, vychutnávali jsme si jeden druhého, když to začalo vypadat nadějně, Edward se odtáhl.

„Dobré ráno, lásko,” usmál se na mě andělsky.

„Dobré ráno,” položila jsem si hlavu na jeho nahou hruď a dělala mu na prsou kolečka. „Jak vlastně dopadla ta hádka? Co je výživnější?”

„Puma, ale Emmett ti bude tvrdit, že medvěd,” dusil v sobě smích.

„Edwarde, je taťka doma?” Vzpomněla jsem si na svojí včerejší úvahu o přeměně.

„Ano je v ložnici.”

„A má čas, nebo s mamkou…”

„Ne, má čas.”

„Myslíš, že by mohl přijít?” zajímala jsem se.

„Za chvilku tady bude, ale zajímá ho, co potřebuješ. Bello není ti špatně, že ne?” strachoval se hned.

„Ne jsem v pořádku, jenom se chci na něco zeptat. A Edwarde, co dělá Emmett?”

„Emmett je s Rose v pokoji,” na tváři se mu objevil pohled, prozrazující co se tam děje. „Chtěla jsi po něm něco?”

„No myslela jsem, že by mohl udělat palačinky, ale vzhledem k tomu, že má s Rose moc práce, tak si dám vajíčka,” objasnila jsem mu.

„To nebude potřeba,” uchechtl se za pár vteřin. „Rose ho právě vyhodila s tím, že ti má udělat snídani,” usmála jsem se.

Ozvalo se zaklepání, hned potom vešel do pokoje Carlisle s Esme, sedli si k nám na postel.

„Bello, co jsi chtěla vědět?” začal otec.

„No zajímalo by mě, jak to teď bude s mojí přeměnou, když jsem teď těhotná.” Carlisle ztuhl. „Co je, co se děje?” Koukala jsem z Edwarda, Carlislea a Esme, jejich tváře byly dokonalé masky.

„Víš Bello, my nevíme, jak bude porod probíhat,” začal otec opatrně.

„Co tím myslíš?”

„No to dítě je napůl upír, takže nevíme nic určitě. Mohlo by to proběhnout naprosto normálně, ale taky by to mohlo…”

„Ale taky bych mohla umřít,” dokončila jsem za něho.

„Ne to ne,” vyhrkl rychle Edward. „To nikdy nedopustím,” ujišťoval mě. „Jenom tě budeme možná muset hned proměnit,” objasnil, ale v očích se mu zračil strach.

„A nebudu jí, nebo jemu nebezpečná?” položila jsem si ruce ochranitelsky na bříško, bylo strašné představit si, že můžu ohrozit své vlastní dítě.

„Neboj, nedopustíme, aby se něco stalo,” ujistila mě rychle Esme a usmála se. Úsměv jsem jí váhavě oplatila.

V tom do pokoje vtrhl Emmett. Na tácku nesl talíř s dvaceticentimetrovou věží z palačinek a konvičku s javorovým sirupem a jam.

„Hulákala jsi, že máš hlad, tak i nesu něco na zakousnutí,” ušklíbl se, posadila jsem se a nechala ho, aby tu horu postavil přede mně.

„Díky,” usmála jsem se na něho a pustila se do palačinek. Po půl hodině přede mnou stál prázdný talíř a celá rodina byla v pokoji.

„Teda Bello, ty se ale cpeš,” oznámil mi Jasper. Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Bells máš dost, nebo ti mám udělat další várku?” zajímal se se smíchem Emmett. Popravdě jsem byla plná k prasknutí, ale pořád jsem měla na něco chuť. Bylo to lechtání, svědění v krku, ale nechala jsem to být, nejspíš to bude jenom žízeň.

„Tady Bell,” podala mi Alice sklenici džusu.

„Děkuju,” usmála jsem se na všechny a sklenici vypila. Potom jsem se zvedla a vydala se do koupelny, zarazilo mě, že za mnou nejde sedm upírů a nechytá mě, ale byla jsem ráda. Dala jsem si dlouhou teplou sprchu. Oblékla jsem si pohodlné domácí oblečení a vydala se dolů. Zamířila jsem rovnou k piánu. Edward si sedl vedle mě a začal hrát mojí ukolébavku. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a poslouchala. Byl to dokonalý rodinný den, nikdo mě nechytal, nenosil do schodů a nebránil mi chodit ven.

 

„Edwarde, co se děje?” ptala jsem se druhý den ráno, když jsme se oblékali, musela jsem Alici vynahradit nákupy. Za dva dny je svatba, a potom bychom to podle Alice nestihly, moc jsem to nepochopila, ale budiž.

„Nic, co by se mělo dít?”

„Já jenom, že před týdnem mě tady každý doslova nadnášel, a děsil se každého mého pohybu, a včera nic.”

„Jestli chceš, tak tě budu na rukou nosit,” vzal mě do náruče.

„Ne to ne, nevadí mi to, ale zajímal by mě důvod,” usmála jsem se a chytla ho kolem krku.

„Princezno,” bylo na něm vidět, že moc odpovídat nechce. „Když Eleazar volal… celou cestu domů, i doma, dokud tě Alice neviděla přijíždět, jsem si myslel, že si mě opustila. Že si odešla, nemohla si vydržet tu přehnanou péči,” hleděl do země. Takže, Edward si myslel, že bych ho byla schopná opustit, i s naším dítětem, že ho nemiluju.

„Edwarde já…” bylo toho tolik, chtěla jsem mu to vysvětlit, ale nenacházela jsem správná slova. Proto jsem ho nechala přečíst si mé myšlenky.

Neudělala jsem to už dlouho vlastně od doby, co jsme zjistili, že jsem těhotná. Nemohla jsem se dívat na jeho zmučený výraz, pokaždé když jsem zvracela nebo se mi udělalo spatně. Tvářil se tak provinile, bolest se mu zračila v obličeji, natož, aby ještě četl moje myšlenky.

Ukázala jsem mu, jak moc ho miluju, a že bych ho nikdy nepustila, odhalila jsem mu všechny své pocity. Na jeho tváři se pomalu roztahoval okouzlující pokřivený úsměv.

„Promiň, že jsem kdy mohl pochybovat, moc tě miluju,“ hned na to mě políbil, dlouze a vášnivě.

„Pospěšte si vy dvě hrdličky,” jako v mlze jsem slyšela Alici hlas ozývající se z přízemí.

 

„Tak kam půjdeme?” zeptal se Jasper při vycházení z parkoviště.

„Do jednoho úžasného obchůdku, pojďte,” nadšeně jsem je táhla za sebou. Emmett s Jasperem se pochechtávali, ostatní se jen usmívali, a Alice byla nadšená, že jsem nadšená. Dovedla jsem je do koho kouzelného obchodu s dětským oblečením.

„Není to tady nádherné?”

Edward si mě přitáhl k sobě a pošeptal mi. „Je to krása miláčku.”

„S čím začneme?” zajímala se Esme.

„Nevím, asi bychom měli koupit postýlku, kočárek, oblečení…” pokrčila jsem rameny. Všichni jenom přikývli a vydali se do útrob obchodu hledat vše potřebné i nepotřebné.

„Pojď vybrat postýlku,” vzal mě Edward za ruku a vedl k dětskému nábytku. Byla tady spousta dřevěných, kovových a dokonce i plastových postýlek a všechny byly nádherné. Nakonec jsme vybrali postýlku ze světlého masivu s nebesy a kolotočem, na kterém byli medvídci, chrastítka a další postavičkami.

„Bello, koukej, co sem našel, bude mu to slušet,” přiběhl ke mně nadšený Emmett s námořnickým oblečkem v ruce.

„A co když to bude holka?” podotkla jsem.

„Bude jí slušet. Ty jsi taky měla námořnický obleček, ale Alice mi dovolila obléknout ti ho jenom jednou,” zamračil se. Vykulila jsem oči a koukla se na Edwarda.

„Má pravdu,” přikývl a zadržoval smích. „Ale slušel ti,” usmál se a políbil mě. Jenom jsem zakroutila hlavou a pokračovala ne shánění dětských věcí.

 

Z obchodu jsme vycházeli pozdě večer a já sotva pletla nohama. Celou váhou jsem se opírala o Edwarda, který to nakonec vzdal a vzal mě do náručí, pohodlně jsem se o něj opřela a usnula.


Tak co, líbila se vám kapitola? 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 31. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!