Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 11. kapitola

22.01.2010 (15:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8289×

Bella

Následující týdny utekly jako voda. Neustále jsem měla co na práci, někde jsem musela být, s něčím jsem musela pomáhat a tak dále. Každý z rodiny mě neustále zaměstnával, rozptyloval či se jinak staral o mou zábavu. Tři dny jsme strávili sháněním věci do školy a nakupováním oblečení. Naše milovaná sestřička prohlásila, že to, co máme, nám nestačí a do školy nebudeme chodit jako trhani. Nechápu, kde to vzala, ale zvláštnější je, že ji rodiče nechají utrácet neuvěřitelné sumy za oblečení, které stejně oblečeme jednou nebo dvakrát, víckrát nám to módní komisařka nedovolí. Další zvláštní věc, utrácíme jako bychom byli multimilionáři a ne rodina s jedním příjmem, příležitostně dvěma, když mamka zrenovuje nějaký dům.

Carlisle si vzal do konce prázdnin dovolenou, takže jsme si udělali pětidenní kempovací výlet. Vyjeli jsme si do parku Glacier. Popravdě nemám kempování ráda. V noci spíte skoro na zemi, všechno vás všude tlačí a svědí, lozí po vás pavouci, koušou komáři, budí vás prapodivné zvuky, a když chcete na záchod, musíte najít nejbližší keř a doufat, že tam na vás něco neskočí. Prostě horor, ale pro rodinu všechno, vlastně pro skupinu lidí, co vám celý váš život lžou. Snad se mi tam aspoň podaří zjistit nějaké nové skutečnosti o tom, co jsou zač.

Zatím jsem toho moc nezjistila, mám jenom domněnky a podezření. Jistě vím jediné, nestárnou. Zdá se, že jsou neunavitelní a není to zásobou energie. Spíš jako by se ani nemohli unavit. Další věcí, kterou jsem se nikdy nezaobírala, jsou jejich vzájemné vztahy. Alice a Jasper mají pokoj spolu stejně jako Rose a Emmett, a rozhodně to není nedostatkem místností v domě, vždyť máme 4 pokoje pro hosty! Takže jediné vysvětlení, chodí spolu, žijí spolu a rodiče jim to trpí, ani si nepamatuje, že by to kdy bylo jinak. Jsou stejně staří jako já a rodiče jim na to nic neřeknou. Dovést si domů kluka nebo holku já a říct: ‚Ahoj mami tati tohle je můj přítel/přítelkyně a odedneška tady s námi bude bydlet, teda vlastně se mnou v pokoji,‘ už vidím jejich pohledy a ochotu, vypakovali by dotyčnou osobu ze dveří a ani by nemrkli, přitom by mi zakázali se s ní ještě kdy vidět.

Takže, teď balím své zbrusu nové vybavení na kempování a psychicky se připravuju na nadcházejících 5 dní. Stany máme pro 2 osoby, což znamená, že ho budu sdílet s Edwardem. Ani nevím, jestli jsem ráda nebo mi to vadí, v posledních dnech se ke mně chová jinak. Je pozorný, starostlivý, ochotný. Ne, že by předtím nebyl, ale teď je ještě pozornější, starostlivější a ochotnější. Taky hraje mojí ukolébavku častěji než předtím. Třikrát jsem ho přistihla, jak mě sleduje. Na jeho pohledu bylo něco znepokojivé. Nebyl to pohled, kterým vás sledují sourozenci, spíš to byl pohled plný něhy a lásky? Vlastně tímhle pohledem sleduje Jas Alici. Pokaždé, když si všiml, že jsem si všimla, se jeho pohled trochu změnil, stal se méně čitelným, ale stále vyjadřoval jedno a to samé, jenom ještě netuším, co to je.

„Bello, dělej, prosím tě, tímhle tempem tam nedojedeme ani za měsíc!” hulákal na mě Emmett.

„Vždyť už jdu!” odvětila jsem a začala hledat svůj foťák.

„Bells, pojď nebo ti Emm utrhne hlavu.” Objevil se v mých dveřích taťka a hned bral mé věci.

„Jo už jdu, jenom nemůžu najít foťák, přísahala bych, že jsem ho dávala na noční stolek.” Bezradně jsem se rozhlížela po pokoji.

„Zlato a nemyslíš ten, co leží na psacím stole?”

„Jo to je on,“ usmála jsem se na něj a pádila do auta. Emmett si samozřejmě nemohl nechat ujít příležitost provětrat svůj jeap, a Edward odmítl jet čímkoliv jiným, než svým volvem. Z těch dvou možností jsem raději volila Emmettův jeap. Přece jen byl přizpůsoben jízdě v terénu. Když jsem nasedala do jeapu, Edward se tvářil smutně a možná i trochu uraženě. Stejně jako Alice, kterou jsem vyhodila se slovy: „Když už se mám zabít, ať je u mě aspoň Jasper.” Zatvářila se tak smutně, uražené a škodolibě, že jsem z ní měla na setinu sekundy strach.

Celou cestu jsme se hádali, co budeme poslouchat, kolik má Emmett jet, kudy má jet a hlavně, že se má věnovat cestě a ne Rose.

Emmett snad jel přes každou, díru, výmol či kaluž, takže jsem byla při vystupování dokonale vyklepaná.

„Emmette Cullene, s tebou pojedu autem jedině jako řidič.” Emmett se samozřejmě začal nekontrolovatelně smát, takže počítám s tím, že v okruhu 5 kilometrů nezůstalo ani jedno zvíře. To by mohlo znamenat relativně klidnou noc.

Jakmile jsem se vydýchala a uvolnila ztuhlé svaly, začala jsem se rozhlížet po mýtině.

„Tati, jsi si jistý, že se tady může kempovat?”

„Jo, zlatíčko, jsem. Máme to povolené od místního správce parku. Pravda, není to obvyklé místo na stanování. V okruhu 20 mil by neměl být žádný člověk. Ale je tady hezky a klid.”

Když jsem tak pozorovala otce a bratry, jak staví stany, rozhodla jsem se vypařit. Popadla jsem foťák, láhev s vodou a vydala jsem se k okraji mýtiny.

„Bello, můžeš mi říct, kam jdeš?”

„Jdu se projít, mami, za chvíli se vrátím, neboj,” odvětila jsem a zmizela mezi stromy.
Po deseti minutách chůze jsem se začala proklínat. Taky jsem se mohla vydat po stezce, ale já ne, já musím vlézt do té nejhustší části lesa. Carlisle stejně říkal, že tady žádní lidé nejsou, tak by to vyšlo na stejno.

„Auu! Zatracená větev.” Opravdu nejsem typ na kempování. Měla jsem zůstat na té mýtině, anebo ještě líp doma v posteli. Při mém klení jsem si skoro nevšimla, že les z ničeho nic skončil. A já se ocitla na okraji útesu. Byl to nádherný pohled. Stále jsem 2 metry od okraje a sledovala tu krásu kolem sebe. Celý Glacier jsem měla jako na dlani. Viděla jsem stromy pozvolna se barvící do podzimních odstínů, řeku protékající celým parkem, dokonce jsem viděla i kousek vodopádů vystupujících z lesního hávu. Chvíli jsem se kochala pohledem, poté jsem vzala foťák a začala tuto krásu dokumentovat. Strávila jsem tady asi 3 hodiny.

Celou cestu zpátky jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Cítila jsem ten pohled v zádech, ale pokaždé, když jsem se otočila, nikdo za mnou nebyl. Tenhle pocit mě opustil až par metrů před tábořištěm. Vlezla jsem na mýtinu a jediný zde byl Edward.

„Co procházka?” ptal se mě a přitom připravoval něco k jídlu.

„Jo, pěkná, našla jsem jedno perfektní místo, ale dostat se tam je o život.”

„Tak mi ho můžeš zítra ukázat... pokud budeš chtít.”

„Jasně, proč ne. Co to vaříš?” zvědavě jsem mu nakukavala přes rameno. „Krásně to voní.”

„Doufám, že máš hlad, jsi jediná, která ještě nejedla. Ostatní před chvilkou odešli.”

„A ty jsi tady zůstal, abys hlídal. Jo hlad mám pořádný, co to je?” ptala jsem se zvědavě.

„Netuším, Esmé mi to říkala, ale nepamatuju si to. Ale je to moc dobré.” Mluvil se mnou a přitom mi podávala mou porci. Hladově jsem všechno snědla a ještě si přidala. Ani jsem si neuvědomila, jaký jsem měla hlad, ale není se co divit, když jsem od snídaně nic nejedla.

„Tak co procházka, ségra?” volal na mě Emm, který se s Rose vynořil na opačné straně mýtiny.

„Perfektní, a co ta vaše?” opáčila jsem.

Emmett se významně podíval na Rose, přitáhl si ji k sobě a pronesl. „Byla nádherná, asi to budeme muset podnikat častěji.” Na to Rose vášnivě políbil a já zkameněla. To bylo poprvé, kdy přede mou otevřeně vyjádřili své city. Esmé s Carlislem, kteří vyšli z lesa ve stejnou chvíli, co se ti dva začali líbat, se jen usmáli, a prošli kolem nich. Další důkaz toho, že jim rozhodně není 17. Ještě chvíli jsem na ně vyjeveně koukala, ale nikdo si toho nevšiml, nebo to nekomentoval.

Seděli jsme kolem ohně a vyprávěli si strašidelné historky. Emmett se v tom doslova vyžíval. Vlastně mi je vyprávěl před spaním už když jsem byla malá. Chudák Edward mě potom měl celou noc v posteli, ale nikdy si nestěžoval. Zrovna teď jsem měla hlavu na jeho rameni a zdatně jsem usínala při Emmettově zaručeně ‚nejstrašidelnější‘ historce.

„Bells, měla bys jít spát,“ podotkl Jas.

„Hmm...” byla moje odpověď, na víc jsem se nezmohla.

„No tak, Bello, zrovna by ses měla třepat strachy, a místo toho spíš,“ řekl Emmett pobouřený Jasperovým přerušením a mým nezájmem.

„Zlatíčko, vážně by si měla jít do postele.” Teď to byl taťka.

„Hmm…”

Edward se zasmál, vzal mě do náruče a nesl k našemu stanu. Než jsem se nadála, měla jsem zuté boty a ležela jsem zachumlaná ve spacáku.

„Edwarde, zůstaň tu se mnou,“ zamumlala jsem. Cítila jsem, jak si lehá na vedlejší lehátko, usmála jsem se a usnula. Ale moc dlouho mi spánek nevydržel, asi za hodinu jsem se vzbudila a převalovala se ze strany na stranu. Edward vedle mě spokojeně spal, divím se, že ho moje počínání nevzbudilo. Po hodině neustálého převalování jsem nakonec usnula vyčerpáním.

Ráno mně vzbudila jemné tóny mé ukolébavky vznikající poblíž mého ucha. Líně jsem se protáhla, otevřela oči a zhrozila se. Doslova jsem ležela na Edwardovi. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudníku a tiskla jsem se k němu dost nelichotivým způsobem.

„Dobré ráno, princezno, jak si se vyspala,“ zeptal se mě jemně.

Zrudla jsem a odpověděla „Překvapivě dobře, na to že jsem uprostřed divočiny. Ale ty ses asi moc nevyspal. Měl si mě vzbudit,“ řekla jsem provinile.

„Mně to vůbec nevadilo.” Usmál se na mě tak oslnivým způsobem, až jsem zapomněla dýchat. Navzájem jsme se dívali do očí a já neustále ležela na jeho hrudi. Sledovala jsem jeho onyxové oči. Rychle jsem zatřepala hlavou a vylezla ze stanu.

„No konečně! Už jsem myslel, že tě budu muset jít políbit, aby ses vzbudila,“ hulákal na mě Emmett. Zašklebila jsem se na něho a utekla za Jasperem.

Dny probíhaly v podstatě stejně. Ráno jsem se budila přilepená na Edwardově hrudi, přes den jsme pořádali tury do okolí, a večer jsem padala mrtvá na lehátko s předsevzetím, že se nevzbudím na svém bratrovi.

Už jsme tady byli tři dny a prošli jsme snad celý park, dokonce jsem viděla i medvěda jak loví ryby. Jsou z toho krásné fotky. Zrovna jsem seděla na okraji ‚svého útesu‘ a opět pozorovala tu nádheru kolem sebe. Popravdě jsem se tady tak trochu schovávala, je tady klid a člověk má čas utřídit si myšlenky.

„Co tady děláš?” Edward mě vyděsil tak, až jsem málem spadla dolů. Dřív, než jsem stihla uklidnit své vyděšené já, seděl vedle mě. „Přemýšlím. Je tady krásně, vlastně je to to místo, které jsem ti chtěla ukázat. Jak si ho našel?”

„Tak jako ty, vydal jsem se na opačnou stranu než ostatní. Ale máš pravdu, je tady opravdu krásně.”

S Edwardem bylo všechno tak jednoduché. Žádné starosti, žádná potřeba mluvit, něco vytvářet nic. Jenom klid a souznění.

„Jak to, že nejsi v táboře?” vyzvídala jsem.

„Schovávám se před Emmettem. A co ty?”

„Já se schovávám před Rose a Alicí.”

Edward se uchechtl. „To jsme ale dvojka, schováváme se před rodinou.” Musela jsem se začít smát. Když jsem přestala, Ed mě sledoval se zvláštním výrazem v očích.

„Co je? Mám někde něco? Leze po mně něco?” zajímala jsem se, ale on neodpověděl. Pořád se na mě díval tím pohledem, který ve mně vzbuzoval protichůdné pocity. Chtěla jsem vzít nohy na ramena a utéct, utéct co nejdál od něho a od toho pohledu. Ale na druhou stranu jsem cítila… touhu? Ne touha to nebyla, teda ne úplně, byla to touha, strach z očekávání a ještě něco. Dívala jsem se do jeho karamelových očí a sledovala jeho hlavu pomalu se naklánějící k mé. Než jsem se nadála, přitiskl své rty na mé.

Líbali jsme se! Já a Edward se líbáme. Byl to úplně jiný polibek než od Viktora. Viktorův polibek byl rychlý, dravý a toužebný, na rozdíl od tohohle. Tenhle byl opatrný pomalý něžný a podbarvený něčím víc. Z hlavy se mi vypařily všechny myšlenky, zapletla jsem Edwardovi ruce do vlasů a přitáhla si ho blíž k sobě. Líbali jsme se, byl to dokonalý pocit štěstí a blaženosti. Pomalu jsem začala ztrácet dech a odtrhla se od něj. Oba dva jsme zhluboka oddechovali a dívali se do očí.  V jeho očích byla radost, štěstí, touha a ještě něco, ale nevím co. Hlavní bylo, že já se cítila úplně stejně.

Dost! Tohle nejde! Edward je můj bratr proboha. Vždyť mě v podstatě vychoval a teď mě tady líbá. Sedí vedle mě, dívá se mi do očí a líbá mě.

„Tohle nejde…“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Ne, tohle nejde…“ hlesla jsem potichu, vyskočila na nohy a utíkala pryč.

Prodírala jsem se křovím, větvemi a utíkala, jak nejrychleji jsem mohla. Běžela jsem tak dlouho, dokud mi síly stačily. Poté jsem se zhroutila u paty jednoho ze stromů a začala vzlykat.

Jak jsem to jen mohla dopustit?  Jak jsem mohla dovolit, aby mě políbil? Vždyť se mi to líbilo! Jak se mu teď podívám do očí? Jak se můžu podívat do očí Esmée a Carlisleovi, jsou to mí rodiče a já si začnu s jejich synem. Jak jsem mohla!

Edward

Viděl jsem Bellu sedět na okraji mého útesu, jestli je tohle to místo, co mi chtěla ukázat, máme toho společného daleko víc, než jsem si myslel. Zřejmě jsem ji svým počínáním dost vyděsil. Protože nadskočila nejmíň půl metru do vzduchu. Jakmile se uklidnila, tak jsme sem tam něco prohodili, ale většinou se kochali výhledem. Bella přírodou a já jí. Pronesl, jsme něco o sourozencích a ona se začala kouzelně smát. Její smích se podobal zvonečkům a jemným vánočním rolničkám, byla prostě dokonalá.

„Co je? Mám někde něco? Leze po mně něco?” Sledoval jsem ji pohledem, z kterého musel jednoznačně vyzařovat obdiv a láska.

Pomalu jsem se k ní začal naklánět a políbil ji. Ano, byl to risk, neuvěřitelný risk, ale za ty roky jsem si na její lákavou vůni zvykl. Co jsem ale nečekal, byla síla citu, která mě v tu chvíli přepadla. Jako by ve mně explodoval gejzír štěstí, který se ještě znásobil, když si mě přitáhla blíž k sobě.

Věděl jsem, že musím přestat, aby se neudusila, chystal jsem se nato, ale ona to udělala dřív. Hlasitě jsme oba lapali po dechu a dívali se do očí. Nejdřív byly široce rozevřené a plné štěstí, to se ale změnilo. Štěstí nahradil zmatek.

„Tohle nejde...” mumlala si pro sebe, poté vytřeštila oči a hlesla „Ne tohle nejde...” Hned na to utekla pryč. Díval jsem se za ní a poddával neuvěřitelné bolesti. Ona utekla, nechala mě tady. Ale co jsem mohl čekat. Z ničeho nic ji políbím, neřeknu jí, jak moc ji miluju a myslím si, že mi skočí do náručí? To je blbost. Rychle jsem vstal a utíkal do tábora za Bellou.

Bella

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale objevil se vedle mě Jasper. Na nic se neptal, sedl si, objal mě a začal utěšovat. Houpal mě ze strany na stranu, jen tak tam seděl a objímal mě. V jeho náručí jsem se cítila bezpečně.

Když se začalo stmívat, postavil mě na nohy a vedl ke stanům, nevnímala jsem, kam jdeme, kudy jdeme. Hlavní bylo, že mě drží.

Kousek od mýtiny jsem nás zastavila. „Dej mi, prosím, minutku.” Jas jenom přikývl.

Takhle to dál nejde, nebudu na to myslet, nebudu o tom mluvit a nikdo se nic nedoví. Budu se chovat, jako by se nic nestalo, nebude to poprvé. S přetvářkou jsem se v posledních pár týdnech sžila dokonale.

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, zopakovala jsem to ještě několikrát. Poté jsem nahodila bezstarostný úsměv a vykročila k tábořišti. Jasper mě celou dobu pozoroval se zájmem a možná trochu vykulenýma očima

„Dobře, jdeme. A Jasi, nikomu ani muk, prosím.”

„Pro tebe všechno, sestřičko.” Usmál se na mě a pevně mě objal kolem ramen.

„Kde jste byli?” ptal se taťka.

„Trochu jsem se ztratila v lese a Jas mě našel”

„Proboha a nestalo se ti nic? Jak si se mohla ztratit?” začala se hned strachovat máma.

„Přestala jsem dávat pozor na cestu, ale je to v pohodě, neboj, a kdyby něco, mám přece GPS,“ usmála jsem se na ni.

„Hlavě že víš, jak se to používá,“ podotkla sarkasticky Rose.

„Co je k večeři?” odvedla jsem řeč jinam.

„No přece grizlíci,” rozchechtal se Emmett.

„Ty přenechám radši tobě. Co mají na jídlo lidi?” pokusila jsem se o žert. Musel být špatný, protože na mě všichni vytřeštili oči, ale hned se zase uklidnili.

„No, udělala jsem sendviče, ale jestli chceš něco jiného, stačí...”

„Ne, to je v pohodě, sendviče budou ideální,” přerušila jsem ji a začala jíst. Během jídla jsem nezvedla oči od talíře. Věděla jsem, že je tady. Cítila jsem na sobě jeho pohled a statečně jej ignorovala.

Dojedla jsem a podala talíř mamce se slovy. „Dneska jsem unavená, půjdu už spát.” Popřála jsem rodičům dobrou noc a zavřela se ve stanu.

Byla jsem přesvědčena, že neusnu, ale opak byl pravdou. Do pěti minut jsem o sobě nevěděla.

Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná z noci strávené na lehátku. Pořádně jsem se protáhla, zívla a uvědomila si, co se stalo.

Po další hodině vnitřního boje jsem konečně vylezla ze stanu. Rozhlédla jsem se, ale Edward nikde nebyl. Z větší části jsem byla ráda, ale zároveň jsem chtěla, aby tady byl, nevyznala jsem se v sobě. To byla poslední myšlenka, kterou jsem mu ten den věnovala, na víc mi nezbyl čas. Alice prohlásila, že si poslední den musíme řádně užít, vydali jsme se na celodenní turu. Celodenní znamenalo vyjít půl hodiny po mém probuzení a vrátit se půl hodiny po setmění. Edward se k nám připojil někdy v půlce cesty, ale nevnímala jsem ho. Ostatní členové rodiny mě zaměstnávali dostatečně.

Po příchodu do tábora jsem na nic nečekala a okamžitě zalezla do stanu Edward ne Edward. Do dvou minut jsem spala.

Ráno jsem se probudila opět přitisknutá na Edwardovi. Otevřela jsem oči a střetla se s jeho karamelovým pohledem plným smutku a bolesti. Okamžitě jsem vystřelila ze stanu.

Šla jsem se projít, a neomylně došla na místo, kde se to celé zvrhlo. Seděla jsem znovu na okraji skály a snažila se nevnímat nic jiného než přírodu kolem sebe.

„Je tady opravdu nádherně, ani se nedivím, že se ti tady tak líbí,“ najednou promluvila Rose. Ani nevím, kdy se vedle mě zjevila, ale byla tady.

„Ano to je.” A odmlčely jsme se.

„Jak dlouho spolu ty a Emm jste a jak to, že jsem si to dřív neuvědomila?” vyhrkla jsem z ničeho nic, ale opravdu mě to zajímalo.

„No, vlastně ani nevím, možná se ti to zdá divné. Vím, jsme nevlastní sourozenci, ale pořád sourozenci. Možná to bylo od začátku, když jsem se podívala do jeho karamelových očí plných jiskřiček škodolibosti. Nebo to přišlo posupně. Nevím, ale miluju ho a chci s ním strávit zbytek existence.” Nepoužila slovo života, zvláštní.

„Není na takové rozhodnutí troch brzy? Je vám přece 17, jak můžeš vědět, že s ním chceš strávit zbytek života?” Rose se dívala před sebe a nepatrně krčila obočí, což byla jasná známka toho, že chce odpovědět, ale neví jak to přesně formulovat.

„Je to velký risk, to přiznávám, a když to nevyjde, může to zničit rodinu. Nevím, jak to vysvětlit, ale jsem si jistá, že Emmett je ten pravý, a ať se stane cokoliv, vždy mě bude milovat a chránit tak, jako já jeho.” Chvíli jsem o jejich slovech přemýšlela, jestli si je tak jistá má právo na štěstí.

„A od kdy to přesně trvá?”

„Začalo to ještě v Maidindu, ale úplně definitivně asi až tady.” Lhala, to bylo jasné, společný pokoj měli od nepaměti, nepamatuju si, že by to kdy bylo jinak.

„Jak to, že vám naši dovolili mít společný pokoj?” Zdálo se, že tahle otázka ji vůbec nezaskočila a spustila naučenou odpověď.

„Taky jsme se s Emmettem divili, a obzvlášť velký strach jsme měli, když jsme to oznamovali rodičů, ale nevadilo jim to. Zdálo se, že jsou rádi, samozřejmě s námi potom měli vážný rozhovor co se týče sexu. Nakonec usoudili, že než nám něco zakazovat, bude to snazší takhle,“ pro věrohodnost pokrčila rameny. Nevěřila jsem jí ani slovo, ale nedala jsem nic najevo. Ještě chvíli jsme tam tak seděly a poté jsme se vydaly na mýtinu.

Ostatní už všechno zabalili a poschovávali, takže se vlastně čekalo jenom na nás. Před auty jsem začala nerozhodně přešlapovat a kousala jsem si spodní ret. Nechtěla jsem jet s Emmettem, ale zároveň jsem nechtěla sedět 4 hodiny v autě s Edwardem. Na druhou stranu budou v autě taky rodiče, takže nejen že o tom nebudeme mluvit, ale taky se o nic nepokusí. Takže jsem nasedla do volva. K mému překvapení řídil taťka a Edward seděl se mnou vzadu, to se snad ještě nikdy nestalo.

Zadívala jsem se na něj. Seděl tam tak krásný nehybný a dokonaly. Vycítil můj pohled, okamžitě jsem se ztratila v jeho očích. Dneska měl oči ještě světlejší než včera.

„Bello, jak se ti tady líbilo?” zeptala se mamka a tím mě uvolnila z okovů Edwardova pohledu.

„Bylo to krásně.” Jenom se na mě usmála, dál jsme v cestě pokračovali mlčky.

Dívala jsem se z okna a přemýšlela. Nejdřív jsem dumala nad Edwardem a snažila se pochopit, proč to udělal, ale nemohla jsem. Nedávalo mi to žádný smyls, je to můj bratr a nemůže mě z ničeho nic začít líbat.

Zbytek cesty jsem dumala nad svou rodinou a jejich tajemstvím. Byli bledí, ale to já taky, dělá to ta neuvěřitelná absence slunce. Další zvláštností jsou jejich oči. Dneska ráno byly Edwardovy oči rozhodně tmavší než nyní a už vůbec nejsou onyxové jako první den našeho pobytu. Vlastně oči všech zesvětlely. Další věc do mého seznamu zvláštností. Podle toho, co vím ze školy a hodin sledování dr. House s Jasperem, bych měla mýt oči jako jeden z mých rodičů. Mí rodiče mají oba karamelové oči, dneska, já je mám hnědé. Takže, buď není Carlisle můj otec a mamka ho podvedla, což je naprostá blbost nebo...

Zalapala jsem po dechu. To nejde, není to pravda, to nemůže být pravda.

„Bello, zlatíčko děje se něco? Najednou si zbledla. Carlisle zastav!” křičela Esmé. Auto rychle zabrzdilo u krajnice a všichni vystoupili, až na mě. Taťka byl rychle u mých dveří a vytahoval mě ven.

„Bello, co je ti? Zhluboka dýchej.“ Snažila jsem se řídit jeho pokyny, ale nešlo to, musela jsem neustále lapat po vzduchu.

„Co je s ní?” To byla Alice vystupující z Emmettova jeapu.

„Nevím, seděli jsme v autě, všechno bylo pořádku a najednou zbledla a začala lapat po vzduchu.”

To nemůže být pravda, to je nějaká chyba, oni jsou určitě mí rodiče, proč by mi lhali? Vždyť Edward, Rose, Jasper, Alice a Emmett jsou adoptovaní a vůbec jim to nevadí, proč by mě vydávali za svou legitimní dceru? Nedává to žádny smysl, já přece nemůžu být adoptovaná.

„Je v šoku možná se potřebuje uklidnit, Emmette, podej mi rychle lékárničku, měl by tam být...”

„Ne, tati, to je v pohodě, potřebuju jenom čerstvý vzduch a chvíli času,“ vykoktala jsem ze sebe.

Strávili jsme tam asi 10 minut, než jsem byla schopná pokračovat v cestě domů, ale v hlavě jsem měla neuvěřitelný zmatek.

Doufám, že se vám kapitola líbila a moc děkuju za komentáře, opravdu potěší.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 11. kapitola: