Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rodina 1. kapitola

12.01.2010 (19:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 11280×

Esmé

„Esmé ty pusinky se za 10 vteřin začnou pálit!“

Rychle jsem vytáhla plech z trouby, a v duchu děkovala Alici za její jasnozřivost. Pomocí krému jsem je začala lepit na čokoládový dort. Byl to teprve druhý dort, který jsem za během své upíří existence pekla, ten první vznikl přesně před rokem.

Důvodem mého pečení a toho, že už 2 týdny každý skáče tak, jak Alice píská, je malá, dnes již tříletá, holčička. Dokonce i Carlisle šel s Alicí dobrovolně nakupovat a nevymlouval se na práci. Zrovna teď byl venku s Emmettem a snažil se zabavit našeho malého ďáblíka, než dokončíme výzdobu domu.

Alice vletěla upíří rychlostí do kuchyně a vytrhla mě ze vzpomínek.

„Esmé, ten dort je krásný a bude jí chutnat, dej ho, prosím, na stůl za pět minut tady budou. Jo, a bude potřebovat převléct, s Emmettem si zase hráli na schovávanou v listí. Šaty už má nachystané v pokoji.“

Zanesla jsem dort do obýváku a znovu žasla nad Alicinou schopností vyzdobit místnost. Kdybych nevěděla, že je to náš obývák, nevěřila bych tomu. Všude byly girlandy, lampiony, kloboučky, rozházené filtry a všemu dominovaly balónky všech možných barev vyplňující každé prázdné místo v pokoji. Podívala jsem se na svého ‚nejstaršího‘ syna, zachmuřeně pozoroval své piano a podával Rose poslední dárky. Jasperovi se právě podařilo zavěsit, dle instrukcí své manželky, klauna nad schodiště.

Najednou Edward temně zavrčel a pohledem propaloval Alici, která zvedala ruce, jako že se vzdává

„Promiň, bráško, vím, že to piano zbožňuješ, ale opravdu mi trochu překáží, v garáži by mu bylo líp.“ Edward zavrčel ještě temněji, Rose protočila oči a Jasper se postavil před Alici, byť věděl, že by jí Edward nikdy neublížil.

Alice, ignorujíc  Edwardovo vrčení, udělovala poslední pokyny. „Právě vybíhají z lesa, Rose, vezmi ji, prosím tě, nahoru a uprav ji.“

Rosálie se zvedla, s okouzlujícím úsměvem otevřela dveře a rozevřela náruč, do které jí okamžitě skočila malá holčička s listím ve vlasech. Rose na nic nečekala a hned s ní vyběhla nahoru tak, že malá neměla šanci všimnout si výzdoby.

Přivítala jsem svého manžela a v jeho náručí sledovala schodiště, přitom jsem vzpomínala, jak se k nám naše malá dostala…

O 3 roky dříve

Nadpozemsky krásná blondýnka vybíhala z velkého bílého domu. Výraz v jejím obličeji se k její kráse vůbec nehodil. A co bylo překvapivější, nikdo se jí nesnažil v útěku zabránit.

Rosalie

Nedívala jsem se, kam běžím, nejdůležitější bylo dostat se co nejdál od toho domu, od těch bytostí, od mé rodiny. Už pár let se mi rodina rozpadala před očima. Nikdy by mě nenapadlo, že to tak dopadne. Bylo to, jako by nám někdo chyběl, jako bychom postrádali malý, ale důležitý kousek nás. Ze začátku to byly jenom drobné náznaky.

Edward se začal ztrácet z domu častěji než obvykle, za posledních 8 let jsem ho ani jednou neviděla sedět za pianem. Nebýt Esmé, tak jsou na něm tuny a tuny prachu. Pokud byl dnes doma, tak jenom kvůli Esmé, nechtěl jí ublížit svým odchodem.

Carlisle, ten dokonalý a milující otec trávil všechen volný čas v nemocnici. Jestli nebyl tam, tak lovil nebo seděl zavřený v pracovně nad knihami a spisy pacientů.

Alicin a Jasperův idylický vztah založený na souznění duší se také rozpadal před očima. Dřív trávili každičkou volnou chvilku spolu. Dnes byla Alice věčně na nákupech, ale už se nevracela s těmi jiskřičkami v očích, jako dřív. Jasper byl naopak neustále na lovu s tím, že nemůže riskovat své - již takřka dokonalé - sebeovládání. Lidskou krev ochutnal naposledy před 38 lety, a to jen kvůli nehodě. Jak později řekl Carlisle, ten muž by stejně umřel, ale tím nezmírnil Jasperovi výčitky.

Emmett, můj milující Emmett, jezdil stále na lov s Jasperem, takže není divu, že se medvědi stali na Olympijském poloostrově kriticky ohroženým druhem. Dokonce si ani neutahoval z Edwarda a jeho panictví. Ale nejhorší bylo, že jsme spolu nedokázali trávit čas tak jako předtím, a to ani po fyzické stránce, natož po citové.

Nejhůř ze všech tento stav nesla Esmé, její dokonalá milující rodina se jí rozpadala před očima a ona nevěděla, jak tomu zabránit. Většina jejích pokusů končila katastrofou a ještě větším odcizením členů rodiny.

Poslední pokus o usmíření proběhl před půl hodinou a skončil neuvěřitelnou hádkou, vztek a beznaděj z nás všech čišela tak moc, že to ani Jasper nedokázal napravit.

Bylo to, jako by část nás chyběla, jako by lepidlo, co nás drželo pohromadě, přestalo lepit, jako by na Zemi přestaly působit gravitační síly a ona se rozletěla do vesmíru. Nikdo z nás netušil co dělat, nikdo nevěděl jak tomu zabránit.

Posadila jsem se na kámen a sledovala západ Slunce. Nechtěla jsem myslet na rodinu, na to, čím procházíme, chtěla jsem se vrátit do doby před 10 lety, kdy to všechno začalo, ale nevěděla jsem jak.

Snažila jsem se vypnout mozek, soustředit se jenom na přírodu okolo sebe, zaposlouchala jsem se do těch nádherných zvuků. Od moře byl slyšet zvuk vln narážejících na útesy, ševelení zbarveného podzimního listí padajícího na zem, cvrkot ptáků a ještě něco. Znělo to jako kotě, beznadějné mňoukání hladového, ztraceného kotěte. Nedalo mi to a vydala jsem se za tím zvukem. Čím blíže jsem byla, tím víc mi to připomínalo dítě. Doběhla jsem k původci těch zvuků a zarazila jsem se. Na zemi ležela deka, ve které se kroutilo a pofňukávalo malé a růžovoučké stvoření. Nemohly tomu být víc, jak dva týdny, co tomu, jí, byla to holčička, voněla jako holčička.

Bez přemýšlení jsem jí opatrně vzala do náruče, a co nejrychleji s ní běžela domů, přitom jsem se snažila chránit stvořeníčko ve svém náručí proti větru a chladu vlastní pokožky. Myslím, že teď by mě nedohonil ani Edward.

Rozrazila jsme dveře našeho domu. Všichni na mě vykulili oči, nikdo nečekal, že se dnes ještě vrátím a už vůbec ne, že to bude tak brzy.

Esmé

Naše rodina se rozpadala, pokud už se nerozpadla, všechny pokusy o usmíření dopadly katastrofou. Dnešní hádka mezi Edwardem a Rose byla asi ze všech nejhorší. Bylo to, jako by část naší rodiny chyběla, vypařila se. Jako by se ten, kdysi malý kousíček, rozrostl do obrovských rozměrů, nikdo nevěděl, co to je. Ale všichni to cítili stejně, na jejích obličejích byla vidět ta beznaděj, a nejvíc u Rose. Rodina pro ni byla vším, udělala by pro rodinu cokoliv, a teď se jí rozpadá před očima.

Byly to 2 hodiny, co Rose odešla, nikdo nečekal, že ji dnes ještě vidíme. Od doby, co doslova utekla z domu, se nikdo nepohnul, každý zůstal na svém místě jako socha. Tento stav přerušila až sama Rosalie, která vpadla do dveří s brečícím uzlíčkem v rukou. Zraky všech přítomných se zaměřily na dítě, jehož drobná ručky vykukovala z Rosaliina náručí. Rose podala vrtící se uzlíček Carlisleovi, ve kterém se okamžitě probudil profesionál. Opatrně rozbalil dečku, z které na nás vykukovala malá holčička, Carlisle ji začal okamžitě vyšetřovat.

„Jsou jí tak 2 týdny, jinak vypadá v pořádku, potřebuje převléct, vykoupat a nakrmit.“

Okamžitě jsem ji vzala do náruče, vyběhla schody a utíkala do koupelny. Za sebou jsem měla Rose. Za chvilku do dveří vběhla Alice s dětským oblečením. Tázavě jsme se na ni s Rose podívaly. S pokrčením ramen pronesla

„Měla jsem vidění. Emmett, Jasper a Edward jeli s Carlislem koupit dětskou výživu a plínky.“

Jakmile byla malá nakrmená, usnula mi v náručí. Všichni jsme seděli v obýváku a sledovali ji, jako ten nejcennější poklad.

Ticho přerušil až Jasper, „necháme si ji.“ A nastala hádka.

Všichni jsme si ji chtěli nechat, ale zároveň jsme věděli, že to není bezpečné ani pro ni, ani pro nás. Hádali se v nás dva hlasy jeden rozumný a druhý sobecký, navíc jsme nevěděli, jestli ji někdo nehledá, ale vzhledem k místu a věcem, ve kterých ji Rose našla, to bylo nepravděpodobné. Nevím jak, ale všichni jsme věděli, že ona je to lepidlo, to co nám chybí a Jasper si to samozřejmě uvědomoval nejvíce.

Nakonec to byl Emmett, který vše rozhodl prohlášením. „Kdokoli se pokusí mou malou sestřičku odnést,“ vzal si ji do náruče, „toho roztrhám na malé kousíčky a předhodím je vlkodlakům.“

V tu chvíli jako by se do naší rodiny vrátilo světlo, radost, život a my jsme propukli v radostný smích. Tím jsme ale probudili náš malý poklad, Emmett vytřeštil oči a vyděšeně se na nás podíval.

„Co jsem provedl?“ Takovou hrůzu a děs v jeho očích jsem ještě nikdy neviděla. Alice protočila oči, vzala ji do náruče a začala s ní pohupovat, Edwardem za jejími zády začal broukat neznámou melodii a ani ne za 5 minut maličká začala opět klimbat.

Dohodli jsme se, že Carlisle zítra obvolá policejní stanice a nemocnice, aby zjistil, jestli někdo nehledá novorozeně, a pokud ji nebude nikdo postrádat, zůstane u nás.

Záhy nato nastala další, ale mnohem tišší a důležitější hádka, kterou začal Carlisle otázkou. „Jak se bude jmenovat?“

Každý měl svůj vlastní nápad. Emmett trval na tom, že se bude jmenovat po něm, Jasper chtě Marii, Rosalie všechny přesvědčovala o vhodnosti jména Rose, Alice napínala svůj vnitřní zrak, ale podle jejího zachmuřeného pohledu bylo poznat, že nic nevidí.

Vše vyřešil Edward, který se začal probírat věcmi, ve kterých byla zabalená, a něco z nich vytáhl. Byl to stříbrný řetízek s přívěskem, na kterém bylo napsáno Isabella. V tu ránu bylo rozhodnuto.

Carlisle prohlásil. „Bude se jmenovat Isabella Maria Cullen.“

Emmett se sice nemohl smířit s tím, že se nebude jmenovat po něm a poukazoval na fakt, že Jasperův návrh jsme všichni přijali a jeho ne, ale poté, co mu Rose něco zašeptala do ucha, se rozzářil jako sluníčko a jméno už neřešil.

Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte komentář.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rodina 1. kapitola: