Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řekni - chci tě! - Epilog

06.06.2011 (17:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 98× • zobrazeno 14188×

Epilog:

Srovnávala jsem láhve na skleněných policích, které visely na zrcadlové stěně. Kolikrát jsem už tohle dělala? Kolikrát jsem se dívala na svůj odraz v zrcadle? Kolikrát se mi vynořila ta vzpomínka…

xxx

Stála jsem před zrcadlem v naší ložnici. Měla jsem na sobě bílé korzetové šaty, které byly zdobeny drobnými perličkami. Vlasy, které mi Alice sepnula do jednoduchého účesu, mi zakrýval jemný závoj. Poprvé ve své existenci jsem si připadala opravdu krásná. Na malý okamžik se mi sevřelo srdce, které už nějaký čas nebilo. Bylo mi smutno, že moji rodiče nebudou na mé svatbě, ale bylo to lepší, než je zatahovat do světa nadpřirozených bytostí. Oni žijí v představě, že pracuji někde ve výzkumné stanici na Antarktidě, a tak se nemůžeme stýkat. Zřejmě by jim neušlo, že stále vypadám na devatenáct a přitom by mi už mělo být třicet.

„Bello, ještě dvě minuty,“ nakoukla Rose do dveří a poté je zavřela. Věděli, že chci být chvíli sama. Slyšela jsem její kroky a pak startování motoru jejího miláčka.

Pohlédla jsem do svých očí v zrcadle. Už je to dlouho, co ztratily svoji čokoládově hnědou barvu. Edward říkal, že mu budou chybět, ale věděla jsem, že je šťastný, že jsem jako on. Upírka – a vegetariánka.

Ze začátku jsem je však měla rudé jako každý jiný novorozený. S Edwardem a jeho rodinou jsme se odstěhovali do Finska a tam mě přeměnil. Nebudu lhát. Bolest proměny byla neskutečná, ale nad vodou mě držela představa věčnosti po Edwardově boku. První roky jsem pociťovala neustálou žízeň. Ale jen díky mému ještě snoubenci jsem nezabila jediného člověka. Postupně jsem své sebeovládání začala zlepšovat. A teď mi už nedělá žádný problém pohybovat se mezi lidmi. Přesně před rokem mě Edward požádal o ruku. Nebylo to žádné velké romantické gesto.

Procházeli jsme se po nočním Londýně. Byla tma a lidé většinou spali. Prošli jsme si nejznámější památky tohoto města. Když jsme stáli na Westminster Bridge a sledovali ozářenou budovu Parlamentu, Edward se ke mně sehnul a políbil mě. Pak se mi dlouze podíval do očí.

„Vezmi si mě,“ zašeptal. Byla jsem zaskočená. Moc dobře věděl, co si myslím o manželství. Ale představa jeho jako mého manžela byla až příliš lákavá. Symbolizovala pro mě jakousi pečeť, která stvrdí náš vztah.

„Vezmu si tě,“ odpověděla jsem a pak se Edwardovi rozezvonil mobil. Samozřejmě to byla Alice s tím, jestli se může ujmout příprav.

A tak tu teď stojím a čekám, kdy Eleazar zaklepe na dveře, aby mě odvezl do kostela. Denalijští přijeli před týdnem. Jakmile jsem se s nimi setkala, neušel mi Eleazarův zkoumavý pohled. Když jsme byli sami, zeptal se mě, jestli vím o svém daru. Samozřejmě, že jsem o ničem nevěděla, a tak mi vše vysvětlil. Ještě než ostatní přijeli z lovu, pomohl mi naučit se ovládat oba mé štíty.

„Je čas, Bello.“ Přešla jsem k němu a společně jsme se vydali k autu. Jeli jsme k malé kapličce za městem. Když jsme vystoupili, čekal na nás Carlisle. Eleazar odešel dovnitř.

„Sluší ti to,“ vysmekl mi poklonu a nabídl rámě. Z varhan se začaly linout první tóny Ave Maria. Jakmile jsme vstoupili do kaple, všichni se na nás otočili. I když jsem byla upírka, stále mi dělalo problém být středem pozornosti. Ihned jsem pohledem vyhledala Edwarda. Stál u oltáře s něžným úsměvem. Zaklesla jsem se do jeho očí a veškerá nervozita opadla. A pak mě napadla jedna věc.

Zatímco jsme procházeli uličkou, soustředila jsem se na své štíty. První jsem stáhla bez potíží, druhý mi dělal malinko problémy. Ale po chvilce jsem slyšela Alicino nadšené zajíknutí. Fungovalo to. Vzpomínala jsem na den, kdy jsem poprvé uviděla Edwarda za barem. Potom na to, jak mi nalil vodku a jak se smál, když jsem se rozkašlala po mé první a zároveň poslední cigaretě. Následovala naše první noc a poté den, kdy jsem ho uviděla na školním parkovišti. Promítala jsem mu všechny své lidské vzpomínky a v jeho očích jsem viděla neskutečné překvapení. Z našeho vzpomínání nás vytrhl hlas faráře, který nás požádal o naše sliby.

„Já, Edward Anthony Masen Cullen, odevzdávám se tobě, Isabello Marie Swanová, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé, dokud budeme oba živi. K tomu ať mi dopomáhá Bůh.“

„Já, Isabella Marie Swanová, odevzdávám se tobě, Edwarde Anthony Masene Cullene, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé, dokud budeme oba živi. K tomu ať mi dopomáhá Bůh.“

„Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, člověk ať nerozlučuje,“ prohlásil kněz a tím bylo naše manželství prohlášeno za uzavřené.

Tohle byla naše první a zároveň poslední svatba. Edward mi slíbil, že už mě nebude do ničeho podobného nutit. Přeci jen se po čase omrzí pořádat každých deset let veselku. Na tohle nám stačili Emmett s Rose, kteří se v tom neskutečně vyžívali.

xxx

Strnula jsem v pohybu. Tuhle vzpomínku jsem si přehrávala snad milionkrát dokola, ale až teď mi přišla něčím povědomá. Lidské vzpomínky byly zahaleny v mlze, ale ty šťastné jsem si pamatovala jakž takž dobře.

„Dnes ráno mi volali z jedné realitky. Psal jsem jim mail, že bych chtěl být informován v případě, že se najde něco k pronájmu poblíž univerzity a asi před hodinou se ozvali. Čtyřicet metrů čtverečních, plně vybavený, páté patro s balkonem. Patří prý nějakému Anthonymu Masenovi z Chicaga, který ho nedávno zdědil,“ vysvětloval.

Prudce jsem se otočila a přirozenou rychlostí zastavila před mým manželem. Zmateně se na mě podíval.

„Ty…“ procedila jsem skrz zuby. Nenacházela jsem správné slovo, které bych mohla použít.

„Bello, co se děje?“ On se ještě ptá?! Stáhla jsem štíty a nechala ho nahlídnout do mé mysli. Začal se smát. Ne, začal se řehtat na celé kolo, až jsem se bála, že se svalí na zem.

„Myslel jsem si, že jsi to tenkrát věděla,“ šeptal nevěřícně. Zatnula jsem čelist a byla ráda, že už se nemůžu červenat. Ta potupa. Říkala jsem si, jak je možné, že mi na účet každý měsíc přišla stejná částka, jakou tvořil můj podíl na nájmu, ale Edward mi tvrdil, že mu chodí stejné peníze také. Prý to bylo díky stipendiu, které jsme oba získali…

„Miluji tě,“ zašeptal mi do ucha a pevně mě objal. Zvedla jsem hlavu a sledovala náš odraz v zrcadle. Už se nikdy nezměníme, vždy budeme takoví… mladí, krásní, zamilovaní…

A pak do dveří vešel Emmett s přepravkami. Právě jsme otevírali náš stý bar. Tentokrát opět v Port Angeles…

K O N E C

Moc bych vám chtěla poděkovat za všechny vaše úžasné komentáře, které jste zanechali pod kteroukoliv kapitolou této povídky. Každý z nich mi udělal obrovskou radost a nutil mě psát dál a dál. Říká se, že se má končit v tom nejlepším a já si myslím, že ten čas už nadešel.

Jen tak pro zajímavost. Původně jsem plánovala, že tento příběh bude mít jen deset kapitol, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo:-) A vy jste si přečetli celkem 32 473 slov...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řekni - chci tě! - Epilog: