Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 8. kapitola

28.04.2012 (10:15) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4001×

Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, byla místnost potemnělá a Edward nikde neseděl. Byla jsem z toho docela smutná, protože jsem tu nechtěla být sama. Nyní už jsem ležela v nemocničním pokoji. Podívala jsem se po místnosti. Byla bílá a vedle mého lůžka byla ještě jedna postel, která zela prázdnotou.

Zhluboka jsem se nadechla, abych nasála vzduch, ale moc jsem se nenadechla. V žebrech mě zabolela obrovská bolest, díky níž jsem si uvědomila krutou pravdu, a to tu, že mě Edward praštil. Zesmutněla jsem, protože se mi zdálo, že když jsem nebyla ještě na pokoji, bylo mu mě líto a snad mu bylo líto i to, že mě uhodil.

Podívala jsem se vedle na skříňku, na níž bylo plno váz, v nichž usychaly květiny. Většina z nich měla u sebe vzkaz. Neohlížela jsem se na bolest a natáhla se pro ně.

Otevřela jsem malou obálku se srdíčky a s přáním Uzdrav se.

Ahoj, slyšel jsem, že jsi měla nehodu. Doufám, že se brzy uzdravíš a půjdeš se mnou zapařit.

S pozdravem Michael

Usmála jsem se nad vzpomínkami, které jsme spolu prožili. Byl to můj nejbližší přítel, a když říkám, že byl, tak to tak i myslím. S Michaelem jsme se před dvěma týdny pohádali kvůli jeho závislosti na alkoholu a cigaretách. Tu noc si pamatuji docela dobře.

„Bello, ty se dneska chováš jako jeptiška,“ utrousil Michael a zamračil se, když jsem si místo tvrdého alkoholu, který mi poradil, objednala asi pátou sklenici pomerančové šťávy. Bolela mě hlava a měla jsem migrénu. Přišla jsem sem kvůli tomu, abych mu udělala radost a ne abych měla druhý den s migrénou ještě kocovinu.

„Mlč,“ zasyčela jsem na něj. Byl namol a choval se ještě hůř než kdy předtím. Svůj podíl na tom měl rozchod s Anne, kterou tak strašně miloval. Často byl nesnesitelný, ale dneska už malinko překračoval meze.

„Měla by sis objednat třeba vodku a ne furt pít takovou sračku. Do háje, Bello, dřív s tebou byla zábava a dneska se chováš úplně jinak.“ Nevím, kdo se tady chová jinak, pomyslela jsem si a urazila se. Samozřejmě jenom na oko, což jsem ve společnosti kluka, co měl přes dvě promile v krvi, dělat neměla.

„Mám si tě udobřovat?“ Změna jeho nálady mě rozhodila z rovnováhy a ještě víc mě rozhodila jeho ruka na mém stehně, která se pohybovala nebezpečně blízko mého rozkroku.

„Brzdi,“ řekla jsem tvrdě a doufala, že i když je namol, pochopí. Mýlila jsem se a on udělal přesný opak toho, co jsem po něm chtěla. Strčil mi ruku pod šaty a jeho prsty se ihned objevily u lemu mých krajkových kalhotek.

„Přestaň!“ zakřičela jsem na něj, až se otočilo pár hostů. „Nepřeháníš to trošku? Vždyť jsme kamarádi, tak proč se ke mně takhle chováš? Nemluvě o tom, že jsi závislý na požívání alkoholu a kouření cigaret." Stoupla jsem si a o krok odstoupila od stolu.

„Někdy se chováš jako naprostá kráva,“ zašeptal si a vytáhl z kapsy cigarety. Jednu si strčil do pusy a zapálil ji. Počkala jsem, až vyfoukne kouř a otočí se na mě. Udělal přesně to, co jsem si myslela.

„Až dospěješ, tak mi zavolej,“ zašeptala jsem a smutná odešla pryč.

„A ty zase až budeš nadržená a nebude nikdo po ruce.“ Neotočila jsem se na něj a rázným krokem odešla ven z klubu. Byla jsem smutná, ale ne tak, jak bych čekala, kdyby se mi o tom zdálo. Já chybu neudělala, což mi jen napomáhalo.

Ze vzpomínky jsem se vrátila zpět do reality. Otevřela jsem další obálku nevnímajíc, co na ní bylo za obrázky.

Ach, zlato, ani nevíš, jak je mi moc líto, co se ti stalo. Edward byl tak milý, že mě informoval o té nehodě, co se ti stala. Co nejdříve se za tebou stavím a až tě pustí, pár dní u tebe zůstanu. Budu se o tebe starat, ale to není hlavní důvod, proč u tebe zůstanu.

Pohádali jsme se s ty víš kým. Protiví se mi i jeho jméno. Fuj! Omlouvám se, že tě zatěžuji i svými problémy, ale nemůžu si pomoci. Ty se tím ale netrap! V nejbližší době se stavím a ty se hezky uzdravuj.

Pa, Ang

Takže oni se pohádali. Alespoň mě už nebude nutit, abych šla na rande s někým, koho jsem v životě neviděla. Ne, že by mi jí nebylo líto, naopak, ale nemohla jsem si pomoci. Za celou dobu, co jsme kamarádky, jsem za ni řešila tolik problémů, že jsem to radši nepočítala.

Přečetla jsem si všechna blahopřání. Všude stálo to samé. Povzdechla jsem si, protože lidi někdy neumějí vymyslet něco originálního.

Chtěla jsem je vrátit zpět, když můj zrak spatřil další obálku, které jsem si nevšimla. Vzala jsem ji do ruky. Byla bílá, taková obyčejná. Otevřela jsem ji a na postel spadly dva dopisy. Jeden jsem vzala do ruky a zjistila, že začíná malým písmenem. Sáhla jsem tedy pro ten druhý, kde to začínalo.

Drahá Bello,

ani nevíš, jak moc trpím. Moc mě mrzí, že jsem tě uhodil, ale opravdu to byl jenom reflex. Vím, že si asi říkáš, že je to velmi divný reflex, ale pokud budeš chtít, tak ti přinesu oznámení od doktora, že tomu tak je.

Můj doktor, ke kterému jsem kvůli tomu zašel, říkal, že je to něco jako tik, který se objevuje jen tehdy, když mi někdo ublíží. A řekněme, že tvoje facka mi ublížila. Samozřejmě, že ne tolik, jako jsem ublížil já tobě, ale kdybys mě neuhodila, nemusela bys ležet v nemocnici.

Nejspíš se na tom lůžku nudíš, tak jsem se ti rozhodl napsat, kvůli čemu ten tik mám.

Stalo se to před pár lety, když jsem šel z jednoho klubu domů. Byla tma a já se rozhodl, stejně jako ty, zkrátit si cestu postranní uličkou. Nijak jsem si neuvědomoval kroky, které zněly za mnou.

Pronásledovala mě parta kluků, co si mysleli, že jsem bohatý a že mě mohou okrást a nějakým způsobem mi ublížit. Věděl jsem, že někdo za mnou jde, ale nechával jsem to být.

Kousek před domem mých rodičů na mě jeden z nich skočil a strhl mě na zem. Byli tři. Jeden mi držel ruce nad hlavou za zápěstí, druhý mi prohrabával kapsy a vytahoval z nich všechno, co jsem měl u sebe, a třetí do mě kopl, když jsem udělal sebemenší zvuk nebo se pohnul.

Prosil jsem je, aby mě pustili, že jim dám všechno, co mám u sebe, a oni mi uvěřili. Byl jsem natolik hloupý a sebestředný, že jsem si myslel, že na ně stačím a všechny je přeperu. Mýlil jsem se a oni dali nakládačku mně.

Dostal jsem pár ran do obličeje a když mi podkopli nohy a já upadl na zem, začali do mě kopat. Nejdřív jenom do břicha, ale později i do hlavy a do nohou. Nevyhnul jsem se pár ranám do rozkroku, což mě shodou okolností bolí, už jenom když si na to vzpomenu. Moc mi nepomohlo ani to, že jsi mě tam taky kopla, a zrovna dvakrát ohleduplné to nebylo.

Zmlátili mě tam a nechali mě ležet na zemi. Byla mi zima a všechno mě bolelo, ale nakonec jsem ji překonal a dokulhal se až domů. Od té doby mám ten „reflex“. Doktor říká, že jsem se tak bál, že když mě někdo uhodí, mám tendenci se bránit.

Ještě jednou se omlouvám. Brzy za tebou přijdu. Musel jsem si skočit jenom domů a ohlásit se, i když už na to nemám věk, ale znáš rodiče. Mimochodem, když spíš, tak jsi docela k sežrání. Jo, a měla bys nějaký to kilčo shodit, jsi docela těžká.

S láskou, Edward

Cože?! Mám padesát dva kilo a mám ještě něco shodit? Vždyť jsem štíhlá. A s láskou? Tsss, leda ve snu.

Musela jsem se zlomyslně zasmát nad představou Edwarda, který leží celý zmlácený na zemi. A prý že jsem ho neměla kopnout do rozkroku. On mě neměl začít líbat proti mojí vůli!

Kapitola je nic moc, ale na víc jsem se nezmohla. Do příštího pátku tady budete mít určitě alespoň 3500 slov, jestliže tu opět bude víc jak 19 komentů, což je vždycky. Moc děkuju, že přidáváte komenty, díky tomu vím, že to alespoň někdo čte a že to sem nedávám jenom pro parádu. Vaše For

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 8. kapitola: