Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rande naslepo - 7. kapitola

18.04.2012 (21:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4114×

Všude byla tma jako v pytli. Neměla jsem otevřené oči, nehýbala jsem se, nedýchala. Jsem snad mrtvá? Pokud je toto místo onen svět, tak se mi nelíbí a chci pryč. Všude tma a žádné světlo. Takhle to snad vypadá po smrti? A pokud ne, tak jsem vůbec mrtvá? Co se stalo předtím, než jsem upadla sem do té černé propasti? Žádná odpověď, jak by mi taky mohl někdo odpovědět, když se to odehrává jenom v mé hlavě.

Najednou jsem uviděla světlo, jak se ke mně přibližuje. Pálilo mě do očí, i když byly zavřené. Cítila jsem ten tlak a snažila se je otevřít, ale nešlo to. Najednou záblesk! Vzpomněla jsem si. Už jsem věděla, jak jsem se v té tmě ocitla, jak k tomu vedlo a kdo to udělal.

Byl to ten hajzl Edward! Ten za to mohl. Pomalu jsem začala pohybovat víčky, až jsem nakonec otevřela oči.

Vleže jsem se kolem sebe rozhlédla a žasla. Všude kolem mě květy a stromy. Vstala jsem, abych mohla tuto krásnou krajinu lépe prozkoumat a zjistit, co se ukrývá za těmi stromy.

Bála jsem se, aby mě snad něco nebolelo, a tak jsem vstávala pomalu, ale ono nic. Žádná tupá bolest, která by mě uhodila, když jsem vstala. Prostě nic. Byla jsem čilá a cítila se tak svěže, jako ještě nikdy předtím. Překypovala jsem energií, kterou mě naplňovalo tohle krásné místo.

Tohle byl ráj! Tady bych chtěla zůstat, pokud bych umřela. Věděla jsem však, že se tohle odehrává jenom v mé hlavě. Teď jsem si už nebyla jistá, jestli jsem jenom omdlela. Možná jsem byla v bezvědomí, nebo mě udržovali v umělém spánku.

Květiny krásně voněly a bylo jich tu tolik, že jsem všechny ani nepoznávala. Byly tady tulipány, fialky, macešky, gerbery a dokonce i růže. Procházela jsem jimi a ke každému druhu jsem se sehnula, abych si přičichla. Voněly tak neodolatelně, že jsem měla chvílemi nutkání si je utrhnout a odnést si je odsud, i když to nebylo možné.

Došla jsem až ke kraji a otočila se, abych se na tu krásu znovu ohlédla a zatajil se mi dech. Ta louka, nebo jak se tomu dalo říkat, byla snad podle kružítka. Tak dokonalý kruh snad nemohla ani příroda vytvořit bez pomoci člověka.

Snažila jsem se, aby mi ten pohled utkvěl v paměti a povzdechla si. Kéž bych tady mohla zůstat navždy. Naposledy jsem se rozhlédla a pozadu prošla kolem jehličnatých stromů, které oddělovaly okolí od tohohle místa.

Že to byl hloupý nápad, jsem zjistila záhy, když jsem zakopla a přepadala na záda. Čekala jsem na tvrdý dopad, ale ono nic, a najednou se zase objevil záblesk a já už nebyla mezi stromy, ale v nemocnici.

Dívala jsem se na svou podobiznu, která byla na lehátku, a kolem ní stáli dva muži. Jednoho jsem z nich poznala a nebyl to nikdo jiný než ten syčák Edward. Ten druhý mu byl nesmírně podobný, ale přitom vypadal úplně jinak. Měl zlaté oči a pleť, stejně jako Edward, bez jediné chybičky. Až na to, že vypadal jako mrtvola, byl krásný.

Podívala jsem se zpět na sebe a dívala se, jak se mě ten druhý snaží oživit, ale marně. Ne! Já nechci umřít, říkala jsem. Nikdo mě neslyšel.

Přistoupila jsem sama k sobě a dotkla se své ruky. Najednou se něco ozvalo a potom, bum. Byla jsem zpátky ve svém těle a vnímala úplně všechno jako předtím. Začala jsem nabírat vědomí a uslyšela mluvit oba muže, kteří kolem mě stáli.

„Carlisle, hrozně mě to mrzí, nevím, jak jsem ji mohl uhodit. Byl to prostě reflex, hrozně mě to mrzí a děkuji, že jsi ji zachránil.“ Věděla jsem, že tohle říkal Edward a najednou mi připadal jiný, takový milejší bez toho jeho arogantního chování.

„Máš štěstí, Edwarde, protože nevím, jak bychom to řešili, kdyby nám tu umřela. Doma si o tom promluvíme, a buď se od ní budeš držet dál, nebo se konečně začneš ovládat.“ To promluvil ten druhý a potom se ozvaly dveře. Někdo je otevřel a zase zavřel.

Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou Edwarda, jak se na mě, tak nějak podivně, dívá. V očích jsem mu uviděla zlost. Na koho se zlobí? Na mě nebo na sebe a proč by se zlobil na mě, když sám dobře ví, že já za to nemůžu?

Potom jsem tam na zlomek vteřiny uviděla ještě něco, že by to byla snad stará dobrá starost o druhé? Mé krátké přemýšlení prolomil jeho hlas.

„Bolí tě něco?“ zeptal se a na své ruce jsem ucítila jeho teplý dotek. Neměla jsem sílu ucuknout, a tak jsem se na něj zlostně podívala a on se stáhnul.

Pomalu jsem zakývala na jeho otázku, protože jsem se opravdu necítila dobře a navíc mě strašlivě bolela hlava a ruka. „Bolí mě ruka a hlava.“

„Bello, já vůbec, ani nevíš, jako moc mě to mrzí. Opravdu se ti omlouvám, nikdy jsem neuhodil žádnou ženu, tak špatně na tom zase nejsem. Opravdu mě to mrzí, prosím odpusť mi to,“ zašeptal. Jeho hlas byl tichý a prosivý. Třeba to opravdu myslel vážně s tím, že ho to mrzí a že to neudělal schválně.

 Ne, Bello, okřikla jsme se v duchu. Kdyby to neudělal schválně, tak teď tady neležíš, a navíc, i kdyby nelhal, tak za tebou nemusel vůbec lézt.

„Odejdi,“ zašeptala jsem. Bolelo mě dokonce i mluvit, ale při dýchaní mě, naštěstí, vůbec nic nebolelo. Podívala jsem se mu do očí a to byla chyba. Úplně mě do sebe vtáhly. Nemohla jsem to déle snášet a uhnula očima. Dívala jsem se na holou stěnu naproti sobě a nevnímala nic, jenom pípání nějakého přístroje.

Edward se k odchodu moc neměl a začal dělat, že jsem nic neřekla. Přitáhl si k sobě židli a posadil se na ni. Ani jsem si nevšimla, odkud vytáhl časopis, ale najednou ho držel v ruce a četl si. Zakroutila jsem nad jeho vlastní hloupostí a dál se jím nezabývala.

Pohled Edward

Nejspíš jsem u televize usnul, protože jsem se probral až ráno, když mi slunce svítilo do oken. Pořádně jsem se protáhl a najednou mi bylo líto té děvy, které jsem včera tak ubližoval. Vlastně si to ani nezasloužila, ale já jsem potřeboval někoho, na kom bych si mohl vybít energii.

Vstal jsem a upustil láhev na zem. Ani jsem nevěděl, že bych ji držel v ruce, ale co. Hlavně že se nerozbila a ani nevylila. Nebylo divu, vždyť tam už nic nezbylo, protože jsem včera všechno vypil a nehleděl na množství alkoholu v krvi.

Jedna výhoda poloupírství byla, že jsem neměl druhý den kocovinu. Miloval jsem tuto vlastnost a dostatečně si vážil toho, že nejsem jako ostatní, ale že i přesto jsem jedinečný a krásný. Vsadil bych se, že kdybych byl plnohodnotný upír, tak by ženské určitě šílely.

Odešel jsem do koupelny, abych se umyl, protože jsem docela zapáchal, ale to bych nikomu nikdy neřekl. Navíc, koho by napadlo, že tak neuvěřitelně sexy chlap jako já, někdy zapáchá?

Pustil jsem na sebe horkou sprchu a nechal horké kapky, aby na mě začaly dopadat. Bylo to tak příjemné a navíc, když jsem začal přemýšlet nad všemi nahými ženami, které jsem kdy viděl a dotkl se svého pokladu, neexistovalo nic krásnějšího.

Rojily se mi všechny vzpomínky a já jsem svou rukou pohyboval tam a zase zpátky. Najednou jsem před sebou uviděl Bellu, jak nahá leží na posteli a prosí mě, abych s ní dal druhé kolo.

Nehleděl jsem na vodu, kterou jsem skoro vyplácal a nemohl se dočkat vyvrcholení, které se každým okamžikem blížilo. Zatmělo se mi před očima a před sebou jsem uviděl tmu, ale ten pocit byl k nezaplacení.

Namydlil jsem se a znovu se opláchl. Můj penis mezitím povadl a já už nad ničím nepřemýšlel, tedy nad něčím nevhodným. Jednou mi to stačilo.

Vylezl jsem ze sprchy a rozhodl se, že si skočím na nákupy. No co, ženské milují chlapy, kteří jsou na nákupy a rádi nakupují.

***

Procházel jsem se centrem, když v tom jsem uviděl Bellu, jak si to jde do Victoria´s Secret. Paráda, spodní prádýlko, třeba jí budu moct poradit. Vyrazil jsem za ní s myšlenkou, že si alespoň dneska užiju s někým, jako je ona. S někým nevinným. 

Vydal jsem se za ní a doufal, že to dopadne lépe než minule. Lépe jako, že se mnou skočí do postele.

Prošel jsem dovnitř a usmál se na prodavačku, které se při mém úsměvu, rozklepala kolena. Došel jsem k Belle zezadu a musel uznat, že má krásný zadeček. Přiblížil jsem se k ní a do ucha jí zašeptal.

„Nepotřebuješ pomoc?“ Neotočila se na mě a místo toho, si dál prohlížela červené podprsenky, které by na ni vypadaly sexy.

„Ne, díky,“ odsekla a přesunula se o kus dál. Začínal jsem jí mít plné zuby. Ani se na mě nepodívala a přitom odcházela pryč. Byla to jediná lidská žena, která odolala a ani se na mě neotočila. Byl jsem z toho docela smutný, co to plácám? Já žádné city necítím, a když už, tak jenom zlost a smutek.

„Já bych ti mile rád poradil,“ zašveholil jsem a už si to razil za ní. Moc rád bych jí pomohl a třeba bych jí je mohl i změřit svýma rukama. „Třeba tahle, ta by pro tebe byla ta pravá.“

Vzal jsem do ruky krásnou krajkovou podprsenku. Byl pěkná a navíc se vsadím, že by jí byla akorát. Podobnou nosila jedna prostitutka, jak se to jenom jmenovala? Chelsea? Dabra, nemůžu si vzpomenout. Zakroutil jsem hlavou a otočil se na Bellu.

Obrátila oči v sloup a odešla k pokladně. Vybrala si docela hezké dvě sady. Jedna byla modrá a druhá bílá, ale to bych jí samozřejmě nikdo říct nemohl. 

„Nedivím se, že tě ještě nikdo nepřefikl, když nosíš tohle.“ Ohrnul jsem nad tím nos, i když bylo jasné, že jsem na ni byl poněkud přehnaně hnusný.

„Tvůj názor mě nezajímá, tak mě nech na pokoji.“ Vyškubla prodavačce tašku a rychle odešla pryč. Bez rozloučení odešla pryč a mě tam nechala stát. Kdybych byl ošklivějších, asi bych se styděl, ale takhle to spíš vypadalo, že jsem ji nechal jít napřed.

Chvilku jsem tam stál a svůdně mrkal na prodavačku.

„V kolik tady končíš?“ zeptal jsem se jí.

„V půl desáté, proč?“ Dělala hloupou, ale v jejích myšlenkách jsem viděl, jak si plánuje dnešní noc. V jejím bytě, v její posteli a s mou maličkostí, jak leží v posteli a čeká jenom na ni. Byl jsem nahý a ta výbavička, kterou měla v hlavě, byla ještě menší než ve skutečnosti.

„Výborně, ve tři čtvrtě budu čekat na parkovišti. Černé BMW, ano?“ Musel jsem rychle odejít, abych Bellu ještě stihl.

„Dobře,“ zašeptala a začala se věnovat nově příchozí dámě, která jisto jistě potřebovala nějakou podprsenku, u které by její prsa nesahala až na zem.

Rychle jsem odtamtud vyběhl a běžel celým centrem, abych Bellu dohnal. Kupodivu nebyla daleko, a když vyšla ven, dohnal jsem ji.

„Musíš za mnou pořád dolejzat?“ zařvala na mě, ale neotočila se. Lezlo mi to na nervy, jak mě okatě přehlížela a nedívala se na mě. Jenom se mnou komunikovala, jako bych byl nějaký hmyz nebo něco podobného. I když podle toho jak se tváří, ji nejspíš obtěžuji, ale co. Ona se jednou do mých sítí chytí.

„Nemusím, ale chci. Navíc se mi docela líbíš a jsi jediná, co mi v poslední době nepodlehla,“ odvětil jsem co nejupřímněji.

Jenom si povzdechla a dál odcházela domů. Vsadil bych se, že šla postranní uličkou proto, aby byla co nejdříve doma a co nejdál ode mě. Tohle mě nemohlo zastavit. Vždyť já, když jsem něco chtěl, tak jsem to dostal a bylo mi jedno, jestli mi někdo překážel v cestě, nebo mě někdo nechtěl. Tohle bylo moje dosavadní pravidlo, na nikoho se neohlížet a myslet jenom na sebe.

Moje kroky duněly mezi budovami a uličkou se ozývala ozvěna mých kroků. Přiblížil jsem se až k ní a málem se jí i dotýkal.

„To se mnou půjdeš až domů?“ zeptala se a otočila. Málem do mě nabourala, jelikož jsem stál tak blízko u ní. Byl jsem jí tak blízko a mohl ochutnat její rty, což jsem také udělal.

„Ne,“ zašeptal jsem a vrhl se na její rty. Neoplácela mi a nijak se nebránila. Začal jsem její rty drtit větší silou, protože mě to vzrušovalo, co na tom že ji to bolí?

Nakonec pustila na zem tašky a snažila se mě od sebe odstrčit, ale to neměla nejmenší šanci. Nepohnul jsem se a ještě více přitlačil.  

Myslel jsem, že nakonec přijala fakt, že jí budu líbat i nadále, ale to by mě nesměla kopnout do rozkroku. Moje ruka samovolně, což byl můj častý problém, vyletěla do vzduchu a vlepila jí vší silou facku.

Dopadla na zem a zlomila si ruku, protože na ni dopadla. Uslyšel jsem, jak jí v ní křuplo a jak bolestně zaskučela. Nevěděl jsem, co mám dělat, protože se mi tohle ještě nikdy nestalo. Začal jsem zmatkovat a přesouvat se z místa na místo svou přirozenou rychlostí, co na tom, že mě mohl někdo vidět? Nakonec jsem se rozhodl, že se jí musím zeptat, jak jí je.

 „Bello! Bello, jsi v pořádku?“ Můj hlas zněl jinak, než jsem chtěl. Měl jsem v plánu, aby zněl zlostně, ale vyzněl nějak jinak. Tak nějak vystrašeně. Že bych se o ní tak bál? Neodpovídala, protože mě nevnímala.

„Bello! No tak, mluv se mnou, prosím. Omlouvám se, vůbec nevím, jak se to stalo. Byl to můj reflex, prosím, odpusť mi to a mluv se mnou. Co tě bolí?“

Opravdu to byl reflex, nevymlouval jsem se. Vůbec jsem nechtěl, aby ji moje ruka uhodila, ale co se stalo, stalo se.

Zavřela oči a upadla do bezvědomí. Ještě jsem se k ní sklonil a zašeptal. „Ne! Nesmíš usnout, prober se.“

Nevěděl jsem, jestli mě usnula, ale musel jsem jednat rychle. Co když se uhodila do hlavy? Odběhl jsem od ní a běžel k autu.

Odemkl jsem ho a rozklepanýma rukama zajel k té uličce a Bellu dal do auta. Cestou do nemocnice jsem vyhrabal z tašky telefon a zavolal Carlislovi.

„Ahoj, Carlisle, já jsem udělal strašnou blbost. Musíš mi pomoct. Zase se u mě objevil ten reflex a já jsem, tak nějak, vlepil facku jedné dívce a ona si zlomila ruku a já nevím, jestli omdlela, nebo je v bezvědomí. Jedu s ní k tobě, ale nikdo se to nesmí dozvědět.“

„Ach, Edwarde, přivez ji, ale pospěš si. Budu muset odejít k jednomu pacientovi a potom dělám operaci. Jak se to stalo?“ zeptal se mě. Udržoval si hlas v klidu, což jsem u něj obdivoval.

„Všechno ti vysvětlím, do dvou minut jsem u tebe,“ řekl jsem a típl to. Hlavně ať to přežije. Nevěděl jsem, jak moc jsem jí ublížil.

Kapitola není moc dlouhá a za to se omlouvám, ale učím se na přijímačky a tak další kapitola bude asi až v pondělí, nebo v úterý, prosím nezlobte se. Jinak moc děkuju za komentáře, vždycky mě potěší, ale i tak tu chci vidět minimálně 19 komentů. Děkuju. 

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rande naslepo - 7. kapitola: