Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 3. kapitola

21.03.2012 (18:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 5605×

3. kapitola – Na hranici

(pohled Damona)

Dneska jsem měl o poznání lepší náladu. Odmítal jsem si ale připustit, že je to proto, že ji uvidím. Chtěl jsem jí pouze poskytnout ochranu. Ta holka měla neskutečnou smůlu a já doufal, že díky tomuhle zůstane alespoň pár let naživu, i kdyby potkala dalšího upíra.

Ta slečna na úřadě mi mile ráda vše ukázala a dopodrobna vysvětlila, kde přesně bydlí. Já ji už potom jenom ovlivnil, aby na mě zapomněla a vyrazil.

Upřímně, moje pocity mě trošku děsily. Mé okolí ještě víc. Ale já tak nějak tušil, že by pro mě i mé okolí bylo nejlepší, kdybych ji měl nablízku. Cítil jsem potřebu ji chránit. Ale taky potřebu mít ji u sebe. Přisuzoval jsem to tomu, že je to i na člověka vážně kočka. Jo, to bude ono.

Netrvalo dlouho a zastavil jsem před jejím domem. Ale něco tu bylo špatně. Hodně špatně. Z toho domu to táhlo po upírech. A to dost. Vlastně tam převažoval hlavně jeden pach. Nějaké upírky. A vedl do lesa?

Přišel jsem blíž k domu a zjistil, že Bellin nejčerstvější pach vede taky do lesa? Zbláznila se? Po okolí tu pobíhá upírka a ona jde jen tak do lesa? I když o tom možná nevěděla. Ale stejně, co ji to napadlo chodit takhle pozdě do lesa?

Následoval jsem její vůni. Horší bylo to, že se v lese různě protínala, jako by se Bella prostě rozhodla, že se projde a pak zabloudila a nevěděla kudy zpět. Jo, to by jí bylo podobné.

Když jsem se v její vůni konečně trošku zorientoval, vydal jsem se po té nejčerstvější stopě. Vedla někam, kde začal řídnout les. Vůbec jsem nebyl překvapený, když jsem skončil na louce. Překvapený jsem byl proto, co jsem uviděl.

A taky ucítil.

Bella ležela uprostřed louky. Zmlácená a zakrvácená, ale vůbec nesténala nebo tak. Jenom se upřeně dívala před sebe. Pootočil jsem hlavu tím směrem a spatřil upírku. Zrzka, středně vysoká, štíhlá, rudé oči.

Dle mého názoru nic moc. No, a ona se zjevně chystala Bellu zabít. Ve vteřině byla u ní a něco na ni zavrčela, ale já to nevnímal a rozběhl jsem se za nimi, protože Bella jí ještě něco vztekle odpověděla a ta zrzka se na ni vrhla.

V tu chvíli se ve mně něco šíleně vzbouřilo. Byl jsem od nich docela daleko, ale tu vzdálenost jsem překonal během několika vteřin. Doslova jsem tu zrzku od Belly odhodil.

Ona o mně vůbec nevěděla, takže překvapeně zavrčela: „Ona je moje!“

„Tak to bych se hádal,“ zavrčel jsem zpět a uskočil, protože ona skočila po mně. Než se stačila otočit, skočil jsem jí na záda a chytl ji za ruku. Potom jsem prudce trhnul dozadu a urval jí paži.

Zrzka zaječela a ohnala se po mně zuby. Uhnul jsem jen tak tak. Byla silná. Ale já byl silnější.

Vzal jsem ji za hlavu a naklonil ji na stranu. Potom jsem zuby zanořil do jejího krku a odtrhl jí hlavu od těla. Seskočil jsem jí ze zad dřív, než se stačila skácet na zem.

„Špatná volba večeře, holka,“ zamumlal jsem k ní ještě a otočil se na Bellu, která teď ležela na zemi a zmítala se v bolestech. Teď  křičela.

„Ne! Zastav to! Já to nechci! Zastav ten oheň!“ ječela. Bylo mi hned jasné, že se mění na jednu z nás. Ta zrzka neměla ani páru o nějaké magii. Asi vteřinu jsem bojoval s nutkáním nechat Bellu, aby se přeměnila. Jednu vteřinu…

Už bych se o ni pak nemusel tak bát a…

Ale ona by pak na mě byla naštvaná, že jsem ji nechal se přeměnit.

Ale měl bych výmluvu, proč ji mít u sebe…

A ona by určitě utekla, protože by mě nenáviděla.

Zaťal jsem ruce v pěst a klekl si k ní.

„Promiň,“ zamumlal jsem, nadzvedl ji a kousl ji do rány, abych vysál jed.

Jediné štěstí pro ni i pro mě bylo, že jsem byl včera na lovu. Jinak bych se asi neovládl, protože ona chutnala naprosto nepopsatelně…

Dost! Musíš se soustředit! Už takhle ztratila spoustu krve, nesmím ji ještě ohrozit!

Dával jsem si veliký pozor, a jakmile jsem ucítil, že její krev je čistá, odtáhl jsem se od ní. Bella se na mě zmateně podívala, zamrkala a pak jí klesla víčka. Omdlela.

„Hej, hej, hej! Bello, slyšíš mě?“ zpanikařil jsem trošku a mírně s ní zatřásl. Teprve pak jsem si ji pořádně prohlédl. Ruku měla zlomenou, ležela podél jejího těla stočená v divné poloze. Krvácela jí hlava i rána na krku. Měla na sobě oděrky a její šaty taky vzaly za své. Alespoň kabát a kalhoty.

Byla bílá jako stěna.

Nezaváhal jsem, kousl se do ruky a přitiskl jí krvácející ránu k ústům dřív, než se zahojí. 
Zaklonil jsem jí hlavu a donutil ji, aby se napila. Po chvíli jsem ji zase položil na zem a rozhlédl se kolem.

Asi bych tu měl uklidit.

A pak mě napadla naprosto šílená myšlenka.

(pohled Belly)

 Kolem mě byla tma. Ale jiná než ta předtím. Tahle nepůsobila opuštěně. Spíš jenom zklidňovala moje myšlenky. Neměla jsem páru, jak jsem se tu ocitla a ani jsem to vědět vlastně nechtěla. Byla jsem spokojená a klidná.

Ale pak i tahle tma začala ustupovat a já si pomalu začínala uvědomovat svoje tělo. Zvláštní bylo, že mě nic nebolelo. Jenom trochu ta hlava. A taky jsem cítila, že na něčem pohodlném sedím. Fajn, asi bych měla otevřít oči a zjistit, co se to tu děje.

Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že kolem mě je samá tma. A taky že sedím v autě, které někam jede. Rozmyslela si to snad Viktorie a chce mě unést? Ne počkat, to je blbost. Umírala jsem a pak…

Prudce jsem se otočila na řidiče a ze srdce mi spadnul snad tunový kámen.

„Damone!“ vypískla jsem překvapeně, když jsem si na něj vzpomněla. Pomalu se mi to všechno začínalo vracet.

„Jak se cítíš?“ zeptal se a díval se na mě, zatímco řídil. Asi jsem byla fakt mimo, protože mi to v tu chvíli vůbec nevadilo.

„Kam jedeme?“ ptala jsem se hned.

„Jak se cítíš?!“ ignoroval moji otázku a na každé slovo kladl veliký důraz.

„Fajn! Kam mě to, sakra, vezeš?! Musím domů! Říct Charliemu, že jsem v pohodě, už musí mít strach,“ vyváděla jsem dál.

Damon mi neopověděl, místo toho zpomalil a zaparkoval na lesní cestě, která nebyla skoro vůbec v té tmě vidět. Teprve pak se na mě otočil.

„Bello, nechci tě děsit, ale tvůj táta si pravděpodobně myslí, že jsi mrtvá,“ řekl naprosto v klidu.

„Cože?“ vyjekla jsem a chytla se za hlavu.

„Museli najít tu louku. Byla tam všude tvoje krev. Zbavil jsem se tý zrzky, ale dost dobře by si všichni mohli myslet, že jsou to tvoje ostatky,“ pokračoval.

„Zavez mě domů! Musím jim říct, že jsem v pořádku!“ zaječela jsem na něj, ale on vůbec nevypadal, že by se k něčemu chystal.

„Bello… je mi to líto, ale možná to takhle pro všechny bude lepší. I pro tebe,“ dodal a díval se mi přitom do očí.

„A co jako? Že si všichni budou myslet, že jsem mrtvá?“ vyjela jsem na něj.

„Copak ty to nechápeš? Celou dobu sis namlouvala, že můžeš mít normální život. Jsi z ústavu dva dny a co se stalo?! Ta mrcha tě málem zabila. Ty nás přímo přitahuješ, chápeš? Nikdy a nikde nebudeš v bezpečí. Nebudeš mít normální život, i kdybys tisíckrát chtěla!“ ztrácel trpělivost. Jeho slova se do mě zařezávala jako nože. Možná ještě o to víc, že jsem v hloubi duše věděla, že má pravdu.

„Nemůžu jen tak utéct a dělat, že jsem mrtvá! Vždyť ani nemám kam jít!“ snažila jsem se obhájit zoufale.

„Můžeš zůstat u nás,“ prohlásil a vyrazil mi dech.

„Nemůžu,“ odporovala jsem.

„Proč?“

„Proč? Zaprvé, problémů už jste se mnou měli i tak dost. Za druhé, jsem člověk. Nedopustím, abyste kvůli mé přítomnosti trpěli!“ řekla jsem, ale třásl se mi hlas. Po tváři mi tekly slzy.

„Nikomu z nás vadit nebudeš. Kdybys věděla, čím už jsme si prošli, zjistila bys, že s tebou je to jako procházka růžovým sadem. Navíc jsem už volal Stefovi. On i Elena souhlasí.

Bydlíme daleko odsud, Bello. Tam můžeš začít odznova, ale přesto budeš v bezpečí. Nikdo tě tam nezná. Můžeš tam začít s čistým štítem, což jsi stejně vždycky chtěla, ne?

A navíc tak nebudeš ohrožovat svoje blízké.“

„Ale já… Ta upírka se mi chtěla jenom pomstít, ok? Nikdo jiný už po mně nejde,“ zakroutila jsem hlavou.

„Vážně? Tak proč jsem kolem tvého domu cítil tolik pachů upírů?“

„Cože? On tam byl ještě někdo?“

„Jo.“ Kývl.

Zadívala jsem se před sebe. Proč já?

„Čerstvých? Dřív se tam potulovalo hodně upírů, třeba ses spletl,“ zašeptala jsem.

„Ne, byly čerstvé. Někdo - ještě kromě té zrzky - po tobě jde, věř mi, Bello.“

„Táta nemusí být v bezpečí ani tak,“ zamumlala jsem a utřela si slzy.

„Nemusí. Ale když bude věřit, že jsi mrtvá, třeba mu nikdo nebude chtít ublížit,“ konstatoval. Sklopila jsem pohled. On mi však dal ruku pod bradu a donutil mě zadívat se mu do očí.

„Proč tohle děláš? A cos v tom lese vůbec dělal?“ zamumlala jsem a silně zamrkala, abych zastavila příval slzy.

„Chtěl jsem ti dát tohle,“ řekl a pustil mě. Potom si sáhnul do kapsy od bundy. Vzal mě za ruku a něco mi do ní vložil. V té tmě se to těžko poznalo, ale podle tvaru to byl prstýnek.

„Prsten?“

„Je kouzelný. Ochránil by tě. Proto jsem si vzal dovolenou. Bree na něm pracovala, ale nestihla to včas a já ti ho tak nestihl dát, když jsi odcházela z ústavu,“ řekl.

„Já… děkuju…“ dostala jsem ze sebe.

„Hlavně si ho vezmi a nesundávej ho, ano?“ pousmál se.

„Dobře,“ kývla jsem a dala si ho na ruku. V té tmě se něco zalesklo. Snad nějaký drahý kámen? Bože, kolik za mě ještě hodlá utratit?!

„Než se zeptáš, ne. Nestál mě vůbec nic. Dědí se u nás v rodině. A mě napadlo, že by se na nějaké kouzlo hodil lépe než prsteny, co se dnes vyrábí,“ vysvětlil.

„Přestaň tohle dělat,“ zamručela jsem.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Někdy mám pocit, že mi čteš myšlenky. Toho jsem si dost užila se svým bývalým,“ zamračila jsem se a teprve pak jsem si uvědomila, co jsem řekla. Super, tak o mně ví něco dalšího. Ech.

Mimochodem, ne že by Edward četl myšlenky přímo mně, ale dost mě štvalo, když komunikoval se svojí rodinou pomocí myšlenek a já tak ani kolikrát nevěděla, o co jde.

„Tvůj ex četl myšlenky?“ zaujalo ho to.

„Jo. Na mě to sice nepůsobilo, ale to je fuk. I tak to bylo otravný,“ zabručela jsem.

K mému překvapení se Damon rozesmál.

„Proto tak nesnášíš, když se v tobě někdo vyzná?“ zeptal se.

„Jo, protože on to dokázal dost dobře, i bez toho aniž by mi je četl. Pak mě totálně zblbnul, využil a odešel. Potom jsem si přísahala, že už na to nikomu nenaletím,“ řekla jsem v klidu. Mělo to být pro něj takové menší varování. Každopádně to raději přešel.

„Takže jak ses rozhodla?“ zeptal se bez stopy emoce v hlase.

Je pravda, že jsem balancovala na hranici. Nechtěla jsem opustit přátele a rodinu. Vážně ne.

Ale táta si našel Sue. Máma má Phila. Jacob se už před dvěma lety otiskl a byl šťastný jako blecha.

A stejně jsem jim částí svého srdce stále nemohla odpustit to, že mě zavřeli do cvokárny, i když pro mé dobro…

Možnost absolutní svobody od závazků a minulosti mě neuvěřitelně lákala. Ale stále tu byla možnost, že dřív nebo později mě Stefan s Damonem pošlou do háje, i když teď o mě z naprosto nepochopitelných důvodů stojí.

Přemýšlela jsem jenom chviličku.

„Ale chci své věci,“ zamumlala jsem.

„To by vypadalo divně. Pořídíš si nové,“ mávl nad tím Damon rukou a já musela uznat, že má pravdu. Zase.

Potom nastartoval a vyjel pryč.

Nevěděla jsem, kde bydlí, ale věřila jsem mu, takže jsem si nemyslela, že je to pouhá bouda.

Trochu jsem se skrčila na sedadle a vytáhla z kapsy u kalhot mobil. Podívala jsem se na něj a viděla snad čtyřicet nepřijatých hovorů od Charlieho a Jacoba. Už mě hledají…

Damon mě sledoval. Byl nenápadný, ale já na sobě stejně cítila jeho pohled.

Zmáčkla jsem tlačítko na stažení okénka a nadechla se chladného nočního vzduchu. Spolu s tím jako bych si dodala odvahu. Naposledy jsem se podívala na mobil a potom ho vyhodila z okénka. Nebyla jsem tak pitomá, mohli by mě podle něj vystopovat.

Potom jsem okénko znova zavřela a nechala po tvářích téct slzy. Tekly i přes to, že už jsem byla stoprocentně rozhodnutá opustit svůj starý život neživot. A začít žít ten nový, který rozhodně neměl být nudný nebo klidný.

Ahojky,

tak se znovu ozývám. Proč? Musím přiznat, že mě pobavily vaše reakce na Damona a prsten. Bella a upírka tak lehce a rychle? No, možná to tak vypadalo, ale rozhodně jsem to nikdy neměla v úmyslu. Dokonce ani to, abyste si to mysleli. Potřebuji v povídce Bellu člověka. Zatím. A to kvůli jedné jednoduché věci. Líbí se mi na lidech, že jsou tak křehcí a nestálí v lásce. :D

Rozhodně se s nimi pracuje lépe než s upíry. :)

No a ještě kvůli jedné věci sem píšu. Díky rozhodnutí Belly se konečně přesuneme do Mystic Fall´s. V povídce se začnou objevovat nové postavy, které s dějem ještě pěkně zatočí. Takže jen takové malé upozornění, že se máte na co těšit. :)

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 3. kapitola: