Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 23. kapitola

06.12.2012 (12:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4441×

23. kapitola – Dohoda

(pohled Belly)

Elena mi dala dokonalou možnost k úniku. Měla téměř perfektní načasování.

Rozptýlila Damona, který by jinak zjistil, že se kradu pryč z domu. Stefan byl u Jeremyho a dohlížel na něj, takže si ničeho jiného moc nevšímal. Jestli mě slyšel, jak se plížím kolem, mohl si myslet, že jsem konečně dostala hlad.

Neoddechla jsem si, ani když jsem se dostala z domu. Do deseti vteřin mohli být u mě.

Proto jsem velmi opatrně vzala Damonovy klíče od auta tak, aby necinkaly. Na auta tu nikdo nedával moc velký pozor. Klíčky se prostě válely na stole v salonku, takže nebyl problém je vzít.

Pořádně jsem ani nevěděla, co dělám, když jsem nastartovala. Díky bohu za to, že to auto je tak tichoučké. Pomalu jsem vyjela po příjezdové cestě a modlila se, ať ještě dokážu uřídit auto. Obzvlášť tohle auto bych zničit nechtěla.

Když jsem byla z dohledu domu, přidala jsem plyn. Jenom maličko jsem stlačila pedál a auto vystřelilo dopředu. Super.

Asi za deset minut jsem parkovala u náměstí.

Neměla jsem žádný konkrétní plán. Věděla jsem jenom, že na Katherine už jsem tu jednou narazila, a doufala jsem, že se mi to povede znova.

Rychle jsem vystoupila a rozběhla se k těm nejzapadlejším uličkám, kde jsem se začala procházet. Toulala jsem se tam asi deset minut. Věřte mi, šel mi z toho mráz po zádech, ale byla jsem rozhodnutá to vydržet.

Právě jsem zahýbala za další roh, když mi něco skočilo na záda a já se odkutálela pár metrů dál, jak mě to najednou pustilo. Praštila jsem se do hlavy a ucítila krev.

Zmateně jsem vzhlédla a uviděla Katherine.

„Neboj se. Tohle bude zábava,“ ujistila mě se sladkým úsměvem a vytáhla mě na nohy. Potom mi zanořila zuby do hrdla. A všechno zčernalo…

Probudila mě bolest hlavy. Mnohem horší než po opici. Možná taky proto, že mi došlo, že jsem právě vstala z mrtvých. A to vážně nebyla příjemná zkušenost.

Zasténala jsem a chytla se za hlavu. Potom jsem si rukou prohmatala krk a zjistila, že kůže se mi už zahojila.

„Ach, tak ses konečně probrala,“ ozvalo se z kouta vesele.

Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že jsem v nějakém laciném hotelovém pokoji a naproti mně sedí Katherine.

„Kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Stále v Mystic Falls, když tě to zajímá. Ale nikdo nás tady nenajde, pokoj je zajištěný kouzly, kdybys chtěla doufat, že si pro tebe Damon přijde,“ ušklíbla se Katherine.

„O to mi nejde,“ odsekla jsem podrážděně a posadila se na posteli. Katherine seděla v křesle v rohu přes celou místnost.

„Toulat se venku samotná je nebezpečné, Bello. To ti nikdo neřekl?“ usmála se na mě.

„Jo, asi už jsem to slyšela,“ zamručela jsem.

„Tak proč jsi byla tak hloupá a šla ven?“ zeptala se a dál se tvářila jako moje nejlepší kámoška.

„Chtěla jsem s tebou mluvit. Jen jsem nevěděla, kde tě najít,“ odpověděla jsem.

„Mluvit se mnou? No, tak to jsem zvědavá,“ zamračila se a pobídla mě k pokračování.

„Chci ti nabídnout dohodu,“ řekla jsem.

„Jakou dohodu?“ zeptala se se zájmem.

„Já vím, o co ti jde, Katherine. Nejde ani tak o tvoji osobní pomstu, že už tě Stefan ani Damon nechtějí, že ne?“ ptala jsem se jí a nadzvedla obočí.

„A o co mi podle tebe jde?“ zeptala se stále s milým úsměvem.

„Elena mi něco vyprávěla. O vás dvou. O tom, co to obnáší, být dvojnicí. O Klausovi.“

Možná se mi to jenom zdálo, ale když jsem zmínila Klausovo jméno, zachvěla se.

„A co já s tím?“

„Přemýšlela jsem, proč ses sem asi vrátila. Tohle je jeho domov, kde vyrůstal. Mohl tu být, ale ty jsi stejně riskovala a vrátila se sem pro Damona? To je ubohá výmluva, nemyslíš?“ usmála jsem se.

„Míříš tím proslovem někam?“ Nebezpečně se jí zablesklo v očích.

„No a pak mě to trklo. Máš tady nějakého zvěda, který ti všechno hlásí. Ale proč by ses sem i tak vrátila? Že by ses řídila příslovím – pod svícnem největší tma? To asi ne.

Nevím, jak jsi to zjistila. Ale je pravda, že možná působilo trošku divně, jak Klaus ničil Eleně život a pak se ze dne na den stáhl a odešel. Nikdo kromě pár lidí o tom nevěděl. Takže máme v okolí nejspíš zrádce, ale to je teď jedno.

Tobě jde o tu zbraň. Už tě nebaví utíkat. Chceš se mu postavit. Nebo možná ani to ne, ale chceš se být schopná bránit, pokud tě najde,“ uvažovala jsem nahlas.

„Proč mi to všechno vykládáš?!“ vyštěkla na mě a už stála na nohou.

„Chci ti nabídnout dohodu, Katherine. Jak jsem řekla.“

„Jakou?“ přimhouřila oči.

„Najdu to a přinesu ti to. A ty se pak z tohohle města stáhneš. Už nikdy se sem nevrátíš. Nikdy už jim nebudeš otravovat život - a hlavně - už nikomu z nich neublížíš,“ stanovila jsem podmínky.

Katherine se na mě přemýšlivě zahleděla.

„Damon ti to nedá,“ zavrčela.

„Přesvědčím ho. Vezmu mu to, když bude třeba. Já to získám,“ odpověděla jsem sebejistě.

„Kde se setkáme?“ zeptala se.

„Ještě jsi neřekla, jestli s naší dohodou souhlasíš? Mám tvé slovo?“ zeptala jsem se.

„Máš.“

„V pátek je ples. Budu tam, můžeme se tam setkat a ukončit to,“ řekla jsem.

„Zvládneš to do té doby?“ zeptala se pochybovačně.

„To se neboj,“ ujistila jsem ji.

„Fajn… ven se vyprovodíš sama?“ zeptala se zase milým hláskem.

„Nebudeš mi bránit v odchodu?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ne.“

Zvedla jsem se a opatrně kolem ní prošla. Skrz okna jsem viděla, že svítá. Super. Tak tohle si… no, doma vypiju.

Katherine nelhala a nechala mě odejít. Když jsem vyšla na ulici, byla mi najednou zima. Zapnula jsem si mikinu až ke krku a vydala se uličkami zpět na náměstí. Ani přes den se mi tu moc nelíbilo.

K mému překvapení Damonovo auto stálo tam, kde jsem ho zaparkovala. Čekala jsem, že si ho odveze domů. Má přece náhradní klíčky, ne? Ale zjevně mi ho tu nechal, abych se měla jak vrátit. Nebo mě třeba vůbec nehledal?

Podobné chmurné myšlenky jsem zahnala a nasedla do auta.

Cesta k penzionu mi utekla až moc rychle. Jen co jsem zastavila před penzionem, přepadl mě strach. Jasně, právě jsem uzavřela smlouvu s ďáblem. Co je proti tomu hněv jednoho sexy upíra?

Zatřepala jsem hlavou a vešla dovnitř.

Jakoby nic jsem položila klíčky na své místo a vydala se do kuchyně udělat si snídani. Spokojila jsem se se suchým toastem. Z té smrti mi nějak vyhládlo…

Smrt. Brr!

Shlédla jsem na svůj prsten a zvědavě si ho prohlédla. Něco tak malého a dokáže to –

„Můžeš mi říct, kde jsi, sakra, zase byla?!“ zavrčel mi někdo potichu u ucha. Nadlítla jsem na židli a málem spadla, kdyby mě nezachytil.

„Na výletě,“ prohlásila jsem.

„Ukradla jsi mi auto,“ připomněl mi.

„Vypůjčila jsem si ho,“ opravila jsem ho.

„To je fuk. Víš, jaký jsem měl o tebe strach? Myslel jsem, že tě zase unesl ten cvok, ale pak jsem zjistil, že jsi musela odejít sama. Nechtěl jsem strašit Elenu a Stefana, tak jsem tě šel hledat sám, ale nemohl jsem tě nikde najít! Kde jsi byla?“ vrčel mi dál do ucha.

„Byla jsem si trošku provětrat hlavu, už je mi líp,“ vymlouvala jsem se.

„A to jsi byla venku celou noc?“ nevěřil mi.

„Jo. Trošku se to protáhlo,“ zamračila jsem se a vzpomněla si na svoji smrt.

„To ti nesežeru,“ zavrčel. Pokrčila jsem rameny. To jsem asi neměla dělat.

Šíleně rychle mě vzal za zapínání mikiny a sundal mi ji. Odhalil tak moje – kruci – bílé tričko nasáté krví. Ztmavly mu oči a na chvíli přestal dýchat.

Jako v tranzu mi sáhnul na krk, jakoby hledal stopy po kousnutí, ale nic tam nebylo. V blízké budoucnosti – dřív než se vzpamatuje – jsem se chystala vzít nohy na ramena.

„Kdo ti to udělal?“ chtěl vědět a zhluboka dýchal, jakoby se chtěl uklidnit. Nebo vydýchával moji krev, co já vím.

„Nikdo,“ zavrtěla jsem hlavou a seskočila ze stoličky. Měla jsem v plánu jít si dát sprchu.

„Kdo ti to udělal?“ opakoval a na každé slovo kladl zvláštní důraz.

Povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem.

Tady ne.

Naznačila jsem ústy a vydala se k sobě do pokoje. Tam jsem sáhla do skříně a vytáhla blok papíru a rychle mu načmárala vzkaz. Nechtěla jsem, aby tohle Elena nebo Stefan slyšeli.

Byla jsem za Katherine a uzavřela s ní dohodu. Dá nám pokoj.

Rychle stránku přelétl očima a věnoval mi pohled, jakože jsem se asi zbláznila. Vytrhl mi tužku z ruky a krasopisem napsal:

Jakou dohodu? Co tě to, sakra, napadlo chodit za ní samotná? Mohla tě zabít!

Přečetla jsem si to a povzdechla si.

Jo, ale nezabila. Je to pro ni výhodná dohoda. Věř mi. Po tom plese odsud odejde.

Damon se na papír zamračil.

Cos jí slíbila?

Zaváhala jsem, ale nakonec jsem odpověděla.

To, co celou dobu chtěla.

Damon se na mě nevěřícně podíval.

Zbláznila ses?! Nerozejdu se s tebou jen kvůli nějaký psychotický mrše!

Tak tenhle vzkaz mě zahřál u srdce.

Nejde jí o tebe.

Zamračil se.

Tak o co?

Povzdechla jsem si. To jsem jediná, komu to tady došlo?

O ten dřevěný kůl z bílého dubu, který má údajně zabít Klause. Elena říkala, že jich máte víc, ne? Jeden byste mohli obětovat a ona pak odjede.

Damon se zamračil ještě víc.

Jak o tom ví?

Pokrčila jsem rameny.

„Udělala jsi hloupost,“ řekl už nahlas.

„To jsem celá já, ne? Hloupá, zbrklá a cvaklá,“ pokrčila jsem rameny a protáhla se. Byla to dlouhá noc.

„Zbrklá a cvaklá, to by sedělo. Ale hloupá ani náhodou. Celou dobu nás to mělo bít do očí. Tys tu jediná v té době nebyla a přišla jsi na to,“ povzdechl si.

„Mám odstup a tudíž i nadhled. Nic víc,“ odporovala jsem a vyrazila ke skříni. Odnesla jsem si věci na převlečení do koupelny a pak se vrátila do pokoje.

„Dáš mi teda jeden?“ zeptala jsem se a opřela se o futra dveří.

„Nechce se mi, ale…“ zatvářil se téměř smířeně.

„Díky,“ usmála jsem se.

„Vážně ti nic není?“ zeptal se a rázem byl u mě. Rukou se opatrně dotkl mého krku a malinko nadzvedl krví nasáté tričko, jakoby se chtěl ujistit, že jsem celá. Nebo chtěl něco jiného...

„Řekněme, že se mi v noci docela hodil ten prsten od tebe,“ pousmála jsem se. On zavrčel.

„Aby bylo jasno, už tě nespustím z očí,“ řekl.

„Tak to dlouho nevydržíš,“ zasmála jsem se.

„Vsadíš se?“ zablýsklo se mu v očích.

„Raději ne,“ ušklíbla jsem se, když se ke mně začal víc přibližovat. Tentokrát jsem se neodtáhla. Katherine přece nešlo o nás dva. Nebyl už důvod mu neustále uhýbat. Nikdy tu nebyl ten důvod.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 23. kapitola: