Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr II. - 13. kapitola

08.07.2012 (07:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4814×

13. kapitola – Hloupý vtip

(pohled Belly)

Ráno jsem se vzbudila a napůl čekala, že tu budu ležet sama. A já už nechtěla být vůbec sama. Nikdy. Smutně jsem si povzdechla a ještě se zavřenýma očima se protáhla. Lekla jsem se, když jsem levou rukou do někoho strčila.

Otevřela jsem oči a k mému překvapení zjistila, že tu se mnou Damon zůstal až do rána. Měřil si mě pohledem a smutně se usmíval.

„Jak je?“ zeptal se.

„Líp než včera,“ odpověděla jsem po pravdě. Prostě mě to všechno včera totálně rozhodilo. Jednou za čas se přece může zhroutit každý, ne? Ale problém byl v tom, že mně se to stávalo nějak moc často.

„To rád slyším,“ pokýval hlavou.

„Díky.“

„Za co?“ zeptal se.

„Za to, že jsi mi zase pomohl… I když jsme se před tím pohádali,“ zaváhala jsem.

„Vypadá to, že jsem předurčený k tomu, abych zachraňoval střídavě tvoje psychické i fyzické zdraví,“ ušklíbl se ironicky.

Povzdechla jsem si.

„Já to myslela vážně, Damone. Nevím, co bych bez tebe dělala,“ přiznala jsem trošku naštvaně a zároveň nedobrovolně, ale věděla jsem, že to musí slyšet. Chtěla jsem mezi námi zachránit, co se dá.

„Být člověk, tak se červenám,“ usmál se ironicky. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled a šťouchla do něj.

„Tak jo. Teď se půjdu trochu zcivilizovat, klidně už můžeš jít. Třeba se nasnídat,“ zamručela jsem a zvedla se.

„Hmm... nějak se mi nechce zvedat. Možná tu na tebe počkám a ještě se chvíli prospím. Stejně ti to zase bude trvat týden.“

„Jak chceš,“ odpověděla jsem prostě - bez jakéhokoliv sarkasmu nebo ironie v hlase. Nechtěla jsem se s ním zase hádat.

Potom jsem se zvedla, vzala si něco slušivého ze skříně a vyrazila do koupelny, kde jsem si především dala horkou sprchu. Když jsem vylezla, podívala jsem se na sebe do zrcadla a povzdechla si. Měla jsem úplně rudé oči a byla jsem nezdravě bledá i na mě.

Přestala jsem na sebe zírat a vyfénovala si vlasy. Potom jsem se trochu nalíčila a pokusila se tak zakrýt můj příšerný zjev. Snad to během dne přejde. Nakonec jsem si rozčesala to vrabčí hnízdo na hlavě a oblékla se do toho, co jsem si přinesla.

Když jsem se podívala na svůj odraz potom, vypadala jsem už skoro normálně. Váhavě jsem se na svůj odraz usmála a vypochodovala z koupelny.

Možná to bylo hloupé, ptát se Damona, který stále ležel na posteli a ve stejné póze, ale zeptala jsem se: „Vypadám líp?“

„Rozhodně,“ přikývl pomalu a posadil se.

„Dobře. Nechci děsit Stefana a Elenu. Stačí, že už mě takhle včera viděl Jeremy,“ pronesla jsem v klidu a počkala, než došel ke mně. Potom jsem se k němu otočila zády a vyrazila dolů.

„Stefan je v nemocnici,“ prohodil Damon, když mě předhonil, a otevřel mi dveře. Váhavě jsem se na něj usmála.

„Aha.“

Vedle Damona jsem sešla do přízemí a v salonku se málem srazila s Elenou.

„Bello! Jsi v pořádku? Jeremy mi řekl, že se ti včera něco stalo, ale neřekl mi co,“ strachovala se, ale tvářila se nějak… divně. Prostě jinak. Jakoby to ve skutečnosti nemyslela vážně, tu obavu o mě.

„Jsem v pohodě,“ pokrčila jsem rameny. Damon vedle mě se - kdo ví proč - zamračil.

„Jak jste včera dopadli se Stefanem? Našli jste ho?“ zeptal se a stále se mračil.

„Ne, nenašli,“ odvětila.

„Takže vám ten upír unikl?“ vyptával se Damon dál. Už jsem se ho chtěla zeptat, co blbne. Šli přece hledat vlkodlaka a ne upíra! Damon mi ale položil ruku na rameno, jakoby mi chtěl naznačit, ať zůstávám v klidu a mlčím.

„Jak už jsem řekla. Žádného upíra jsme nenašli,“ řekla Elena. V hlavě mi to moc nesedělo. Trpí snad upíři senilitou? Ale vždyť jí by mělo být zhruba jako mně, i kdyby byla stále jen člověk, ne?

Pak se ale všechno semlelo tak rychle, že si pamatuji jenom to, že mě Damon strhl za sebe a najednou na sebe s Elenou zuřivě vrčeli.

„Hej!“ zaprotestovala jsem, když mě stále držel za sebou a já nechápala proč.

Elena se najednou narovnala a uhladila si vlasy.

„Ach, Damone, ty musíš být vždy tak melodramatický,“ povzdechla si Elena a mně to stále nedávalo smysl. Ale Damon se z útočné pózy nenarovnal.

„Katherine,“ zavrčel.

(pohled nikoho)

Ve městě Mystic Fall´s vládl celkem klid. Snad až na jednoho muže, který pospíchal přes náměstí do opuštěnější části města, kde měl za pár minut být a něco vyřídit.

Ten muž se ale pohyboval příliš rychle na člověka. Nebyl to člověk. Ale ani upír nebo vlkodlak. Byl to hybrid. A byl moc rozrušený na to, aby si zachoval chladnou hlavu a utíkal stejně rychle jako člověk.

Věděl, že když přijde pozdě, bude naštvaná. Hodně naštvaná. A on ji naštvat nechtěl. Vždyť ji miloval! To ona mu přece pomohla vymanit se z vlivu, kterým na něj působil Klaus.

A teď musel předat zprávu. Pokyny. A rozhodně by si měl pospíšit.

Ale to nebyl důvod, proč byl tak rozrušený. Bál se o ni.

Ona sama šla za těmi, o nichž mu už pár týdnů vyprávěla, jak jí kdysi ublížili a že se chce pomstít. Šla sama a on se bál, že už se třeba nevrátí. Proto ta roztržitost.

Ovšem co věděl lépe než kdokoliv jiný, bylo, že je chytrá. Pokud se dostane do potíží, pravděpodobně najde cestu, jak mu dát vědět, že je v nebezpečí, a on pro ni přijde.

Teď ovšem nechal starosti na potom a vyřítil se do jedné zapadlé ulice a začal hledat tu budovu. Šel snad sto metrů, než ji našel.

Opatrně k ní přišel a zaklepal smluveným kódem.

Netrvalo dlouho a otevřela mu nějaká žena. Černoška. Krásná a nebezpečná, tím si byl jist. Ona se přece nepřátelí s někým obyčejným.

„Co chceš?“ vyštěkla ta žena.

„Mám pro tebe pokyny.“

„Tak to ty jsi Matew?“ Muž přikývl. Žena si ho prohlédla.

„Pojď dál,“ řekla a ustoupila. Matew prošel kolem ní dovnitř a prohlédl si téměř nezařízenou garsonku.

„Kde je?“ zeptal se. Žena se podívala na podlahu. Až pak si Matew všiml padacích dveří.

„Nedělala potíže?“ ptal se dál.

„Pche, umím si poradit s obyčejnou upírkou,“ odfrkla si žena. Matew znova přikývl.

„Jaké jsou ty pokyny?“ změnila žena téma.

„Máš čekat do poledne. Pokud se ti do té doby neozve, máš ji zabít. Když se ozve, nech ji jít.“

„A jaký to pak mělo celé smysl?“ zeptala se žena.

„Bezpečná cesta pro ni zpět,“ vysvětil Matew.

„Ach tak,“ ušklíbla se žena.

„Je to všechno?“ zeptala se po chvíli. Matew znova kývl.

„Pak už můžeš jít.“

Dost jasně mu naznačila, ať odejde. Nechtěl ji provokovat. Trochu se bál, čeho všeho by byla schopná, a tak se otočil a vyšel ke dveřím. Tam se ještě ohlédl a řekl: „Díky za pomoc.“

A byl pryč. Neslyšel už, jestli žena odpověděla.

Ale ona odpověděla. Odpověděla, že nemá jinou možnost. Přece jí to dluží…

(pohled Damona)

Mohl jsem si myslet, že když se tady něco zase děje, bude za tím Katherine. Měl jsem to tušit. Ale byl jsem slepý ke všemu mimo Belly. A teď je v ohrožení, protože Katherine by si určitě s jejím zabitím vrásky nedělala.

Já idiot!

„Co tu chceš?“ zavrčel jsem na ni a dál Bellu držel za sebou. Slyšel jsem, jak jí splašeně bije srdce, když konečně pochopila, co se děje. Má strach… To je snad prvně.

„Rozhodla jsem se vás navštívit,“ zapředla a přistoupila ke mně. Zvedla jednu ruku a koketně mě pohladila po hrudi. Já ji ale rychle chytl za ruku a silně stiskl zápěstí. Sykla bolestí.

„Odejdi, nikdo tě tu nechce,“ zuřil jsem.

„S tím už jsem se smířila,“ řekla a vytrhla mi ruku. „Ale po pravdě mi na přáních ostatních moc nezáleží.“

Začala přecházet po místnosti a prohlížet si nábytek.

„Změnilo se to tu. To Elena?“ zeptala se.

Najednou mi něco došlo.

„Cos s ní provedla? Kde je?!“ zahřměl jsem.

„Klid. Je v pořádku. Zatím,“ usmála se. To už jsem ale nevydržel, rozběhl se přes celou místnost a popadl ji po krkem. Přitlačil jsem ji na knihovnu a měl jsem sto chutí jí tu hlavu utrhnout.

„Kde je?“ opakoval jsem svojí otázku.

„Jestli mě zabiješ, už ji neuvidíš. Jak pak budeš do konce věčnosti žít s pocitem viny, že jsi zabil bratrovu družku?“ zasyčela. V tu chvíli jsem ji pustil. Ona se narovnala a promnula si krk.

„Kdysi jsi býval tak sladký… Kam se poděl tenhle Damon?“ zeptala se a afektovaně přitom kroutila hlavou.

„Zemřel. Jako moje láska k tobě. A teď vypadni a propusť Elenu!“ přikázal jsem jí.

„Neboj se o ni, až odsud odejdu, pustím ji.“

„Tak co chceš, Katherine? Znám tě už moc dlouho. Jsi tu z nějakého důvodu,“ zavrčel jsem a začal pomalu couvat k Belle, která zůstala nechráněná. Katherine se usmála. Za tenhle úsměv bych ještě před 147 lety byl schopen vraždit. Dnes mě nechával ledově chladným.

Potom střelila očima k Belle.

„Slyšela jsem o ní… a o tobě,“ nadhodila jako by jen tak.

„Odkud?“ nešlo mi do hlavy.

„To je jedno. Ale nelíbí se mi to. Nehodíte se k sobě. Chci, aby to mezi vámi skončilo,“ usmívala se Katherine dál. Znova jsem na ni zavrčel, ale pak jsem přestal, protože k mému překvapení promluvila Bella.

„Mezi námi nic není. Nemůžeme ukončovat něco, co ani nezačalo,“ řekla pevným hlasem. Svým způsobem jsem na ni byl hrdý, ale zároveň to bylo, jako by mi vrazila nůž do zad. To u ní vážně nemám šanci?

Na sobě jsem ovšem nic znát nedal.

Katherine se na ni zaměřila a líně šla k ní, ale to už jsem stál před Bellou já a chránil ji.

„No, Bello, můj zdroj tvrdí něco jiného. A ani já nejsem slepá,“ ušklíbla se. Znova jsem na ni zavrčel, ale ona se jen usmála a pokračovala.

„Ale možná to ty jsi tak slepá. Nebo hloupá. Spíš to druhé,“ uvažovala nahlas. Bella si ji změřila vražedným pohledem.

„Ať už chceš cokoliv, tak si to vem a odejdi,“ odsekla.

„To bych ti musela ukradnout přítele, zlato,“ usmála se Katherine. Bella nadzvedla obočí. Já znova zavrčel. Že jí jde o mě? To ať povídá holubům. Celé století věděla, kde mě najít. Ani ji nenapadlo za mnou přijít. Místo toho mě nechávala věřit, že je mrtvá. Nenáviděl jsem ji za to.

„Není to můj přítel,“ odporovala Bella.

„Možná… Ale chtěl by být, a to se mi nelíbí. Měl by milovat mě, ne tebe. Jsi jen obyčejný člověk!“ řekla s klidem v hlase. Už jsem po ní chtěl skočit, když mě Bella chytla za ruku a zamumlala: „Mysli na Elenu.“

Silou vůle jsem se uklidnil a nechal Katherine, aby kolem nás prošla. Vyrazila ke dveřím. Tam se otočila a prohlásila: „Bylo hezké tě zase vidět, Damone.“

A pak byla pryč.

Třásl jsem se vztekem a jen matně vnímal, jak mě Bella uklidňuje. Marně. Katherine mě tolik vytočila, že jsem se nebyl schopen uklidnit. A ke všemu jsem měl strach o Elenu.

„Damone!“ snažila se Bella získat moji pozornost a chytla mě za paže

„Co je?“ vyjel jsem na ni a vzápětí toho litoval. Ona ovšem nevypadala, že by si to brala nějak osobně.

„Uklidni se. Elena bude v pořádku. Nemá důvod jí ublížit,“ promlouvala ke mně klidně a já ji sledoval, jako bych ji viděl poprvé v životě.

„Ty ji neznáš, ona si jde za tím, co chce. Jde přes mrtvoly. Všude kam přijde, umírají lidé, Bello!“ zvýšil jsem hlas zase a nepřestával být vzteklý. Nechtěl jsem si to přiznat, ale v neposlední řadě mě možná rozčílila sama skutečnost, že se Katherine vrátila. Znova mi chtěla ublížit? Ale to už jí tentokrát nedovolím!

„Bude v pořádku,“ opakovala Bella přesvědčivě, ale znělo to spíš, jako by přesvědčovala sama sebe. Bylo toho na ni moc. A já hlupák jí ještě přidělávám starosti.

„Jo, bude,“ zašeptal jsem a uhnul pohledem.

„Damone,“ zakroutila hlavou Bella nad tím, jak se snažím ovládat své pocity a moc se mi to nedaří. Pak mě překvapila.

Popošla ke mně a objala mě. Na chvíli jsem ztuhl, překvapený jejím jednáním. To já jí většinou poskytuju oporu, ne ona mně. Ale i já cítil, že ji tentokrát potřebuju. U sebe.

Váhavě jsem jí potom objetí vrátil. Ne že bych se bál ji obejmout. Bál jsem se po tolika letech zase projevit svoje city. A hlavně bolest.

(pohled Belly)

Jako on tolikrát pomohl mně, věděla jsem, že musím udělat já něco pro něj. A tak jsem ho alespoň objala. I když jsem si chvilku říkala, jestli mě třeba neodstrčí, když tak ztuhl. Ale nakonec mě taky objal. Váhavě a něžně. Jako tu nejkřehčí panenku.

V tu chvíli se mi vybavila slova Katherine.

To mě by měl milovat, ne tebe.

Ona si myslí, že mě Damon miluje? To je přece hloupost. Nemůže mě milovat. To by nedávalo žádný smysl. Koneckonců mi to potvrdila taky.

Jsem jen pouhý člověk, co by se mu na mně mohlo líbit?

V duchu jsem podobné myšlenky odložila na jindy a pomalu se od Damona odtáhla.

„Jsi v pořádku?“

„To se ptáš ty mě?“ nadzvedl jedno dokonalé obočí. Mě ale neoblafl. Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala.

„Překvapila mě,“ zamručel a mě docela překvapilo, že se nepokoušel nijak zapírat.

„Ten pocit znám,“ přikývla jsem.

„Je to jako nějaký hloupý vtip,“ řekl.

„Co?“ nechápala jsem.

„Že se tady ve stejnou dobu objevili oba naši bývalí,“ zamračil se. Jo, byla to shoda náhod. A pořádná.

„Ještě pořád se nemám ničeho bát?“ usmála jsem se a pokusila se tak o vtip. Ale Damon zůstal vážný.

„Nemáš čeho. Tvůj bývalý to vzdá. Když ne, donutím ho… A Katherine nakonec zjistí, že je tu úplně zbytečně, protože mezi námi nic není,“ dodal pomalu.

Polkla jsem ten knedlík, co se mi udělal v krku, a odpověděla.

„Jo, to máš pravdu.“

Slova však zůstala viset ve vzduchu, jako by nám chtěla naznačit, ať se pořádně zamyslíme nad tím, co tu tvrdíme.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr II. - 13. kapitola: