Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Psychiatr - 10. kapitola

18.01.2012 (17:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 5502×

10. kapitola – Sukničkář

(pohled Belly)

Ráno jsem se probudila ve své posteli a nevěděla, jak jsem se tam dostala. Navíc mě nehorázně třeštila hlava. Skopala jsem ze sebe peřinu a posadila se. Co jsem zjistila s velkým překvapením, že na sobě krom spodního prádla vůbec nic nemám.

Pokusila jsem se vybavit si, co se včera večer stalo. Pamatovala jsem si nákupy, salón i pozdní oběd. A taky bar… ale detaily mi unikaly. Hlavně z toho baru. Zničeně jsem sebou hodila zpět do peřin.

Pak se k mému naprostému zděšení peřina vedle mě zavrtěla a já si uvědomila, že v posteli nejsem sama. Do prkvančic!

Opatrně jsem peřinu sundala z vetřelce vedle mě. A málem dostala infarkt. Vedle mě spal Damon!

Počkat, Damon?! Počkat, spal?! Počkat, v mé posteli???!!!

Okamžitě jsem se zahrabala celá pod peřinu a začala přemýšlet a to velice usilovně. Co se to včera proboha stalo?!

Pamatuju si kulečník… ano, učil mě hrát kulečník. Potom tam byla nějaká barmanka, co s ním koketovala. A radila mi, ať si na něj dávám pozor. Heh.

Co dál? Tanec. Jasně! Tančili jsme. Tedááá… ono to spíš než tanec připomínalo muchlování, ale… To je jedno. A pak… přijeli jsme sem… Ale, auuu!

Moje hlava mi prostě nebyla ochotná vysvětlit to, proč spí v mé posteli. A proč já jsem skoro nahá. Bože, jestli jsem se s ním vyspala, tak to nepřežiju!

Najednou se postel zhoupla, jak se někdo protáhl a já to teda nebyla.

„Hledáš tam dole něco?“ ozvalo se skrz peřinu. Nechtěla jsem vylézt, i když to asi vypadalo blbě. Horší ale bylo, že mi začínal docházet vzduch, takže jsem musela vystrčit hlavu ven. Damon ležel vedle mě, ruce za hlavou a dost pobaveně se usmíval.

Pohledem jsem se zastavila na jeho rukou. Měl na sobě tričko… nebyla by blbost, aby se se mnou vyspal, oblékl se a znovu si ke mně lehl?

„Že to není tak, jak to vypadá?“ pípla jsem.

„A jak to vypadá?“ usmál se. Blbě, pomyslela jsem si.

„Divně,“ zamumlala jsem. K mému překvapení se začal smát.

„Já ti to večer říkal, to ty sis nedala říct. Asi jsi to s tím pitím trochu přehnala,“ řekl, když se uklidnil.

„Ehe?“ dostala jsem ze sebe velice chytře.

„Jakmile jsme přijeli sem, začala jsi jančit, že už sem nechceš. Do postele jsem tě musel dostat skoro násilím,“ vysvětloval. Ten dvojsmysl v tom vidím jen já?!

„A?“ vybídla jsem ho k pokračování a modlila se, ať to má jiný konec, než jak jsem si představovala.

„Dělala jsi drahoty. Prý, že do postele nepůjdeš, a tak.“ Na sucho jsem polkla, ale on ještě pokračoval. „Dokonce jsi mi vyhrožovala, že si zničíš své nové šaty. A vážně jsi to už chtěla udělat, tak jsem ti je musel sundat, protože jsem věděl, že by tě to později mrzelo,“ dodal.

„A jak ses ocitl v mé posteli?“ byla jsem na sebe hrdá, že si mi netřásl hlas.

„Když jsem chtěl odejít, začala jsi zase blbnout – ať prý nikam nechodím, že neusneš, nebo co. Držela ses mě jako klíště, tak jsem nakonec kapituloval, i když jsem tě varoval, že ráno to bude vypadat divně, protože přitom množství alkoholu, co jsi vypila, jsem čekal, že si nebudeš nic pamatovat,“ vysvětlil.

Znovu jsem se zavrtala do peřin. Říká mi pravdu? Protože tu zná jen on. A… bože, vždyť já většinou mluvím ze spaní, co když jsem si zrovna dnes pustila pusu na špacír?! Co všechno mohl slyšet? Navíc jsem si nebyla jistá, jestli mu tak úplně věřím, že mezi námi nic nebylo. On byl taky trošku mimo díky alkoholu.

„Nic víc?“

„Ne,“ řekl, ale chvilku mu to trvalo. Vyhrabala jsem se z peřin a vrhla na něj naštvaný pohled. Začal se smát.

„Přísahám. Bylo by to pod mojí úroveň – vzít si tě, když bys o tom nevěděla a bylo ti to jedno. Jsem možná zmetek – jak si mi včera ráda sdělila - ale takový zase ne,“ řekl už v klidu a přímo se mi zadíval do očí, ve kterých jsem uviděla, že mluví pravdu.

„Fajn. Za ten včerejšek promiň, opila jsem se poprvé,“ omluvila jsem se.

„Vlastně jsem se dost bavil,“ ušklíbl se.

„Já si toho moc nepamatuju,“ zalhala jsem. I když ne tak úplně.

„Hmm, škoda. Je na co vzpomínat,“ zapředl a pobavené jiskřičky v jeho očích se zableskly.

Znova jsem ho šťouchla do žeber a moje modřina si asi právě uhnala modřinu. Damon se na mě zašklebil.

„Asi už půjdu, moc jsem se dneska nevyspal, furt jsi něco mlela ze spaní,“ zamračil se.

„Neříkal jsi, že můžeš i spát,“ zamumlala jsem, když se snažil přetáhnout přese mě, protože skončil u zdi. Jedna věc je jistá – rozhodně nepospíchal.

„Ale vida, přece jenom si něco pamatuješ,“ usmál se, zrovna když mě přelézal, což dělal naschvál. „Jak jsem říkal, umí to i věci, se kterými čarodějky nepočítaly,“ dodal.

Byl v tu chvíli nade mnou a tak blízko mě, že jsem měla chuť se na něj vrhnout. Asi už mi hrabe. Spíš určitě. Kdo to kdy slyšel, aby někdy nějaká ženská chtěla znásilnit upíra?

Cha, vážně jsem si pomyslela znásilnit?!

Ale to napětí a jiskření bylo v tu chvíli fakt šílené. Měla jsem dojem, že už to dlouho nevydržím, jestli se na mě nevrhne nebo odsud nevypadne. Naštěstí zvolil tu druhou možnost. Líně se přese mě přetáhl, obul si boty a vyrazil ke dveřím.

„Mimochodem, Bello, to se ti zdálo o mně, že jsi tak slintala?“ nadhodil ve dveřích s jiskřičkami v očích. Nevydržela jsem to a hodila po něm polštář. To už byl ale pryč.

Zoufale jsem se znovu zavrtala do peřiny a přemýšlela.

Když mě Edward opustil, přísahala jsem si, že už nikdy na žádného upíra ani nepromluvím. No a teď… jsem na nejlepší cestě k tomu, abych se do jednoho zamilovala. A přiznejme si, u tohohle upíra byla pravděpodobnost, že mě opustí možná ještě větší než s Edwardem. Ale já…

Já si prostě nemohla pomoct. Celá ta jeho karma zlého bratra mě šíleně přitahovala – protože on byl doopravdy padouch, o tom jsem si iluze nedělala. Ale zároveň k tomu měl své důvody, vlastně to byla jeho obrana před světem, který k němu nikdy nebyl zrovna nejmilejší.

A on se přitom vždy dokázal znovu postavit na nohy a bojovat, i když po svém. A já… vlastně mě fascinoval. Ale taky hrozně přitahoval. To jiskření mezi námi jsem nemohla jen tak ignorovat. Jak to, že jsem si toho všimla teprve včera?

Možná proto, že mi dal skutečně lekci do života? Proč se trápit s něčím, co už stejně nezměním? Je lepší užívat si života. Ano.

Edward mě stále nutil uvažovat rozumně. A mně došlo, že už nechci být rozumná. Ani zodpovědná. Chci prostě žít.

A pak jsem si uvědomila ještě něco. Když na Edwarda pomyslím… už to skoro vůbec nebolí. On to dokázal. Zbavil mě bolesti, která mě skoro tři roky užírala. Vlastně to oba dokázali – Stefan a i Damon.

Dva a půl roku mě léčili a snažili se mi pomoct obyčejní lidé. Bez úspěchu. Pak přijdou dva upíři a po necelých dvou měsících se cítím fajn. A plná života. Asi bych tu přece jenom měla zůstat, protože jsem asi vážně cvok.

Ale na druhou stranu…

Byl to zázrak, a taky to dokazovalo, že jsem na upíry prostě ujetá. Ach jo. To se mi snad zdá.

Ale když se na to podívám právě z té druhé strany, dnes jsem byla doopravdy ráda, že se tu objevili, protože ti dva mě konečně dali dohromady.

Pak jsem si vzpomněla na včerejší noc a na tanec s Damonem. Na něj taky působil alkohol, to mi nikdo nevymluví. Ale důležitější je, jak se ke mně choval. Nebo jak mě „kousnul“ do krku. Zdálo se mi, že ho taky přitahuju, i když je to zvláštní. Ale na druhou stranu, po té mé včerejší proměně doopravdy vypadám jako nějaká super modelka. A Damon – přiznejme si to – je sukničkář.

Možná bych u něj měla šanci – na chvíli. Odkopnul by mě pak, když by neměl možnost vymazat mi paměť? Možná. Dovedu se mu bránit, pokud se o něco pokusí? Asi ne… nebo ne moc dlouho. Chci se vůbec bránit? Tím si taky nejsem jistá.

Jak jsem řekla, on není ta nejlepší volba pro vztah. Vůbec pochybuji, že tenhle upír se někdy usadí. Ale na druhou stranu - už jednou miloval a řekla bych, že hodně. Ona mu pak zlomila srdce a z něj se stalo tohle. Asi bych ho neměla podceňovat a nechat to na osudu. Ono se to nějak vyvrbí.

Pořád jsem sice přemýšlela nad tím, že i kdybych se tomu poddala (což by mi rozhodně velké problémy nedělalo), stejně by mohl být konec hned po první noci. Možná by mě chtěl jen na jednu jízdu – vlastně jako Edward. Možná mu ale taky křivdím. Sakra, mě už vážně šíbe!

Určitě o mě nemá vůbec zájem a já tu přemýšlím nad nesmysly. Navíc – před dvěma roky jsem si slíbila jednu věc - už se nikdy nezaplést s upírem. A já to dodržím. Ne, nestojí mi to za znovu zlomené srdce. Prostě se před ním odteď obrním. A pokud možno, nebudu si ho všímat.

Jednoduše ani nemá cenu se tímhle trápit. Jak řekl Damon: Žij přítomností.

A v přítomnosti jsem tu jen já a prázdný žaludek. S tím se taky bude muset něco udělat.

Povzdechla jsem si a zvedla se. Oblékla jsem si něco, co se v mé skříni objevilo po včerejším nájezdu na obchody. Ostatní oblečení (to staré) záhadně zmizelo.

Zaskřípala jsem zuby a vyrazila na snídani. Nikdo si mě tam moc nevšímal. Bouchači se na mě tvářili pořád stejně – jako by snad neviděli to, jak jsem se změnila. Něco mi říkalo, že jistý nejmenovaný upír si tady někomu pohrál s mozkem.

Ale vlastně jsem to vítala. Nestála jsem o zbytečné dotazy od personálu. A pacientům bylo fuk, jak kdo vypadá.

Takže jsem to raději neřešila a dál se nimrala v jídle. Dnes jsem tu postrádala Natalii. Možná se stále nevzpamatovala z Damona. Jo, to je dost dobře možné.

Zvedla jsem hlavu, akorát když se otevřely dveře a dovnitř vešel primář spolu s nějakým dalším doktorem, kterého jsem tu ještě neviděla. Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti. Byl vysoký, štíhlý a na tváři měl přátelský úsměv. Taky mi neunikl prstýnek na prsteníčku levé ruky.

Nikdy jsem nebyla zrovna zvědavá, ale tady se člověk tak nudí! Takže jsem poslouchala, jestli nezaslechnu něco z jejich rozhovoru.

„Tak, tohle je naše jídelna. Hned vedle je společenská místnost, ale moc se nepoužívá. Většinou jsou naši pacienti ve svých pokojích, takže tu máme klid. A tudy…“ pokračoval primář dál, ale já už ho neposlouchala.

Nový doktor? Jako místo Stefana? Ach, ne. To jsem nechtěla. Chudák Stefan. A taky mi došlo, že naděje na to, že Stefana ještě někdy uvidím, docela slušně poklesla. Pokusila jsem se zadržet příval smutku.

Vtom jsem dostala podivný pocit. Jako by mě někdo sledoval. Zvedla jsem hlavu od talíře a střetla se s pohledem nového doktora. Neuhnul pohledem, dokud se za ním znovu nezavřely dveře a já byla ráda, že se můžu podívat jinam.

Nelíbil se mi. Asi jsem fakt cvok, když mám raději upíry než lidi, ale tenhle chlap měl divné oči. Zlé. Sobecké a kruté.

V duchu jsem se začala modlit, abych ho nedostala jako dalšího doktora. Snad ne.

*   *   *

Už jsem si někdy stěžovala na to, jaký mám pech? Nebo jsem to snad vynechala? Protože teď bych to ráda vypíchla.

Zrovna jsem seděla na posteli a uvažovala nad tím, jak dlouho asi ještě bude trvat než mě odtud propustí, když se otevřely dveře mého pokoje a vešel primář. Za ním jako jeho věrný pejsek šel i ten nový doktor.

„A tohle je slečna Swanová. Je tu už skoro tři roky, ale díky bohu už se začíná uzdravovat. Vidím to tak, že si ji tu necháme ještě maximálně pár týdnů,“ pronesl primář a zkontroloval nějaké papíry. Pak jeho hlava vykoukla a usmál se na mě.

„Slečno Swanová, tohle je doktor Mark Montgomery, váš nový druhý lékař, který dočasně zaskakuje doktora Salvatora,“ představil nás. Kývla jsem na Montyho (a uvědomila si, že tahle přezdívka už mu asi zůstane) a dál se o něj už nezajímala.

Ale Monty přišel až ke mně a napřáhl ruku.

„Moc mě těší. Hlavně to, že taková krásná mladá žena se odtud už brzy dostane,“ řekl. Jeho ruku jsem přijala a on mi ji políbil. Musela jsem se přemáhat, abych neucukla.

Pokusila jsem se na něj usmát. Primář nás pozoroval a prohlásil: „Slečna Swanová nemá moc ve zvyku se s někým bavit. Pokud vím, jediní dva doktoři, kteří u ní dosáhli jistých pokroků, jsou páni Salvátoři. Z nich jeden musel někam naléhavě na pár měsíců odjet a druhý si vzal dovolenou. Takže doufám, že se vám - než se oba vrátí - nenavrátí slečna Swanová do stejného stavu jako předtím.“

Váhavě jsem se na oba usmála a znova si šla sednout. Nevrátím, toho se bát nemusí. Ale s Montym se taky moc vybavovat nebudu. A počkat, Damon si vzal dovolenou?! To mi nemohl něco říct, kruci?!

Primář i Monty si pak vyměnili ještě pár odborných termínů, kterým jsem nerozuměla, a odešli z mého pokoje.

Já jsem se pak naprosto psychicky vyčerpaná zhroutila do peřin. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem z ní ještě ucítila sladkou vůni upíra. Nebo spíš kolínskou?

To je fuk, každopádně teď to tu bude pár dní zase za trest.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Psychiatr - 10. kapitola: