Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » První čtvrť - 29. kapitola

08.02.2010 (16:30) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1450×

Bellin pohled.

„Klepal jsem, ale ty jsi neotvírala, tak jsem myslel...“

Konečně jsem byla schopná se na postavu otočit, protože v zrcadle jsem toho moc neviděla. Ale věděla jsem kdo to bude. Byl to on.

Já na něj chci zapůsobit, je to prostě sexy kluk a byl by z nás pěkný pár, ale já jsem se tu před ním kroutila a ještě určitě falešně zpívala do nějaké věci. Teď jsem si všimla, že je to ovladač od rádia. Kroutím se tu před zrcadlem, ani nevím, jak tancuji, doufám, že nevypadám jako na elektrickém křesle, zatímco on tu stojí ve dveřích a čumí na mě. To je nehorázná oplzlost.

Stud a ponížení ze mě vyprchali jako pára a nahradil je vztek.

„Neříkala jsem ti, abys vešel.“

„Pppromiň, já jsem myslel, že ...“

„Vypadá to, že jsi nemyslel.“

Zase se na mě začal dívat takovým zkoumavým pohledem, jako bych byla maso ve výloze. Ne, jsem kráva a on si vybírá, jestli si dá svíčkovou nebo hřbet. To přirovnání mě ještě víc popudilo.

„Co civíš, chtěl jsi něco?“

„Ehm, no...“

„Vypadá, že nic. Až si to rozmyslíš, tak zaklepej.“

Poslední slovo jsem skoro zaječela, ale svou hysterii jsem se snažila držet na uzdě. Pořád na mě koukal a nehodlal se odebrat k odchodu. Snaží se mě snad naštvat? Vsadili se s Emmem? Já opravdu nevím, na jakou vlnu je naladěný a co s ním je. Chtěla jsem ho sbalit, líbil se mi, ale teď mě dopaloval. A to jeho zírání na mě mě taky dopaluje. Neznám se taková agresivní, nikdy jsem taková nebývala a proto v tom neumím chodit. Hned se rozčílím.

Aaa já ho zabiju, jak dlouho tu bude ještě stát? On mě snad ignoruje.

Rozproudila jsem se. Opřela jsem si ruce o jeho hruď, trochu jsem zatlačila a vytlačila jsem ho z pokoje. Celou dobu na mě civěl, takže si toho asi ani nevšiml a nestihl se bránit. Jen co se jeho špičky dotýkaly prahu, couvla jsem a zavřela mu dveře před obličejem. Doufám, že ho to trochu probere nebo bych ho mohla ještě profackovat, aby se rozvzpomenul.

Opřela jsem se zády o dveře a svezla jsem se podél nich dolů. Co to se mnou je, proč jsem pořád tak naštvaná a výbušná? Taková se vůbec neznám, nikdy jsem taková nebyla i moje mamka to vždycky říkala.

Musela jsem se ale sama sobě smát, chtěla jsem ho, líbil se mi a teď jsem ho vyhodila z pokoje. Měla jsem ho hned dotáhnout dovnitř a svalit ho na postel. Zuby bych mu roztrhala košili, abych spatřila jeho nahou, sexy hruď. Ale já ho vyhodila. Teď jsem si ho navěky znepřátelila. Někdy z něho košili ztrhám, klidně bych mohla místo košile kalhoty a bylo by to jako kinder překvapení. Pod obalem je něco sladkého. Dost! Jsem divná, moje pocity se nedají kontrolovat. Nejdřív jsem jako bohyně pomsty, to bych mu ho nejradši utrhla, ale pak bych mu ho zase nasadila a pěkně si zajezdila.

Co to se mnou je, nevím proč se ve mně vždy probudí ďábel, prostě něco, co mě kazí, co nemohu kontrolovat a vždy se dostane napovrch. Nenávidím to. Chci, aby to šlo ze mě pryč, nejradši bych si rozdrásala hruď, abych to pustila ven nebo bych to násilím vyndala, když to samo chtít nebude. Nejvíc mi vadí moje výbušná povaha, ale ta moje nadrženost není zas tak hrozná. Dala by se klidně i využít.

Lehla jsem si na postel a nechala jsem myšlenkám volný tok. Přestanu přemýšlet a budu relaxovat. Nechám si chvilku pro sebe, jenom pro sebe. Zní to opravdu hamounsky, ale mě je to jedno. Chci, aby alespoň někdy bylo něco jedno.

Jen tak jsem se válela na posteli. Očima jsem zkoumala povrch stropu. Nebylo to tak záživné, ale měla jsem co dělat.

Slyšela jsem dešťové kapky, bubnující na parapet. Takový pravidelný zvuk. Připomíná mi to tlukot mého už dávno mrtvého srdce. Vzpomínky se vynořily. Můj lidský život. Upírem jsem už třičtvrtě roku. Co asi dělá máma? Určitě mě hledá celý Phoenix a nebo to už vzdali a smířili se s mou smrtí. I když jsem opravdu nezemřela, ale moje srdce už dobylo. Nemám pulz, takže jsem teoreticky mrtvá.

Moje trochu chaotická máma mi strašně moc chybí. Co si beze mě počala? A co si bez ní teď počnu já? Jak se má? Strašně moc bych jí chtěla navštívit . Vidět její tvář, její úsměv. Chtěla bych jí říct, kde jsem. Ale nemohu. Nechci jí brát její štěstí tím, že bych se najednou ukázala živá, ale jak může být naplno šťastná, když já jí dělám jen potíže? Ani jednou jsem se neozvala, neví, co se se mnou stalo, jestli žiju nebo ne. Já napůl žiji a napůl ne. Jsem teď nesmrtelná, bledá. Vypadám lépe, moje chyby se ztratily a nemotornost je také pryč. Jsem už úplně cizí osoba, tvor.

Frekvence kapek se zvyšovala a postupně i sílila. Bum, bum, bum, a pořád dál. Ze začátku se mi to líbilo. Uklidňovalo mě to, ale teď mě to pomalu začínalo štvát. Bum, bum, bum, ozývalo se stále dokola.

Klid Bello, je to jenom voda. Je to jenom voda, je to jenom voda, říkala jsem si ale neuklidňovalo mě to. Bum, bum, bum. Ten zvuk mi lezl na mozek. A nepřestávalo to.

Nechtěla jsem rozčilením křičet, ale snažila jsem se zlost vyloučit myšlenkově. Zatlačila jsem, jako bych chtěla vytlačit myšlenky. Ale problém, jak jsem zatlačila a byla jsem rozčilená, omylem jsem vypudila štít. A sakra. To jsem nechtěla.

Nutila jsem ho, aby se vrátil, ale zatím se mu nechtělo. To jsem snad zapomněla na ovládání štítu? Sakra, sakra, sakra. Musím se uklidnit, ale jak? Chytla jsem se zmateně za hlavu.

Klid, musím se uklidnit, aby mě pořád neovládaly emoce. Jsem divná, že se nechávám podávat emocím. Neumím je ovládat, neumím je krotit. Když na mě přijde emoční záchvat, neumím si s ním počít. Najednou jsem pocítila úlevu. Bylo mi fajn. Uklidnila jsem se. V pohodě jsem stáhla štít a doufala jsem, že jsem, že si toho nikdo nevšiml. Stejně ten štít byl roztáhlý jen na deset metrů a pár vteřin, kdo by si toho mohl všimnout?

„Díky, Jazzi,“ houkla jsem ještě dolů, když jsem si uvědomila moje rychlé uklidnění.

Edwardův pohled

Jsem zbabělec. Chtěl jsem si s ní jen popovídat a nechal jsem se vyhodit. Co to s ní je? Proč na mě vylítla? Nezaklepal jsem nahlas, ale tak, aby to upír slyšel. Jak mám vědět, že poslouchá písničky, když jí nevidím do hlavy? Je to vše tak komplikované.

Chtěl jsem se uklidnit a odpoutat se od myšlenek ostatních. Vyskočil jsem oknem ven a rozběhl jsem se na svou louku. Nebyla moc daleko od našeho domu, ale dost daleko, abych neslyšel ničí myšlenky. Taková úleva. Ticho a jen moje myšlenka. Nemusel jsem se snažit nic ignorovat, ničeho si nevšímat.

Dorazil jsem na svojí loučku a posadil jsem se do jejího středu. Stmívalo se. Les vypadal tajemně a hluboce, ale vůbec mi nepřipadal strašidelný. Jak by mi mohla něco připadat strašidelné a nebezpečné? Vždyť já jsem strašidelný a nebezpečný, nebezpečnější než puma, lev nebo tygr. Jsou to kočičky, se kterými bych si pohrál a pak jsem vysáté odhodil pod strom. Svačinka. Hořce jsem se zasmál. I když jsem upírem přes devadesát let, nesmířil jsem se se svou mizernou existencí. Pořád mám špatné svědomí. Nenávidím se, že jsem tak nebezpeční zabiják. Predátor, vrah. Jak se to vezme. Jenže už jsem tím a musím se naučit s tím žít.

Lehl jsem si na záda a pozoroval zapadající slunce, které ozařovalo ještě kousek oblohy. Jeho vtíravé paprsky se opíraly do mé drsné, mramorově bledé pokožky, která se po jejich doteku ihned rozzářila. Někomu by se to líbilo. Ten třpyt je sám o sobě krásný, ale pořád je to kůže zabijáka.

Dost Edwarde, nebudeš se furt litovat. Užívej si klidu. Jenže ono to nejde, v mysli se mi pořád objevuje Bella. Co proti mně má? Proč mě nenávidí? Ani mě pořádně nezná, zná nanejvýš moje jméno a mojí tvář, ale povaha a charakter jí nic neříkají? Nic jsem jí neudělal, ani jsem si s ní nepromluvil a ona se ke mně chová... hnusně. To je to správné slovo. Možná se skrývá pod tvrdou, zlou a nepřístupnou slupkou jemná a milá dívka. Je tak půvabná. Její husté, hnědé kadeře se jí vlní po lopatky. Její, ještě karmínově červené oči, jí zvýrazňují její bledou pokožku. Její rty nejsou pravidelné, ale vypadají tak velké a plné, jen ochutnat.

Cože, Edwarde, na co to myslíš? Nejsi šáhlej? Co to se mnou je?

Myslel jsem, že se tou procházkou na svou louku provětrám, vyčistím si hlavu, ale ono mě to přinutilo ještě více přemýšlet. Běžel jsem domů a vyskočil jsem na okno svého pokoje. Potichu jsem vlezl dovnitř a zase jsem přemýšlel. Vzal jsem si do ruky nějakou knihu. Na obal ani na název jsem nekoukal. Snažil jsem se začíst. Šlo to špatně, ale nakonec se mi to povedlo. Na chvíli jsem nevnímal čas, existoval jsem jen já a obsah knihy. Opravdu jsem se do toho zažral, ničí myšlenky pro mě neexistovaly.

Jenže na dlouho to nebylo, dlouho mi to nevydrželo. Promluvím si s ní, zjistím o co jí jde a proč jí nemohu číst myšlenky. Tak jsem se vyhecoval, že jsem prudce otevřel své dveře. Nenechám se jí vyhodit pryč, budu na ní dorážet, dokud mi to nepoví. Musím to vědět, abych měl klid.

I přes mé odhodlání jsem šel pomalu jako šnek. Přemýšlel jsem, co jí řeknu. Nápad byl jít za ní, ale jak se chovat? Toť hádanka.

Pokoj jsem měl na druhé straně chodby než Bella. Ten patnácti metrový úsek mi trval strašně dlouho. Každou chvilku jsem se zastavoval. Sakra, co to s tebou je Edwarde? Chceš to vědět, ne?

Chtěl jsem rychle vykročit a rozrazit jí dveře, ale najednou... ticho. Ne úplné ticho, ale neslyšel jsem všechny myšlenky v domě. Slyšel jsem pouze Emmeta a Rose, jak se baví ve svém pokoji, který měli vedle mého. Alice a Jazze jsem ale neslyšel. Jako by nemysleli, ztratili hlavu nebo nevím co. Ohromeně jsem civěl před sebe, neschopen slova. Neslyšel jsem ani Esmé a Carlisla, kteří byli určitě dole v obýváku. Nebyl jsem schopný dát si dohromady dvě a dvě. Nic, myšlenky nepřicházely. Přišlo mi to jako dlouhá doba.

Proč slyším myšlenky jen Emma a Rose? A těch druhých ne? Kde má vlastně Alice a Jazz pokoj? Blízko Bellina. Co s nimi udělala? Co s tím mají společné? Byl jsem naprosto vykolejený, neschopný slova. Vletěl jsem jsem do svého pokoje. Byl jsem zoufalý, vypadá to, jako by moje schopnost přestala fungovat. Myslel jsem si, že si tím mohu být jist, ale teď mě zradila moje schopnost, kus sebe samého.

Úzkostí jsem se svalil na gauč a snažil jsem si urovnat myšlenky. Klid Edwarde. Stačilo pár hlubokých nádechů... a myšlenky se vrátily. Zamrkal jsem, jestli to není náhodou sen i když o tom pochybuji. Radši jsem ještě zaklepal hlavou. Všechny jsem slyšel, nikdo nechyběl, jen Sarah, která je na lovu. Zkusil jsem, jestli náhodou neuslyším i Belliny myšlenky, ale marný pokus. Byly mi pořád tajemstvím, které chci odhalit, chci jim přijít na kloub.

Bellin pohled

Nudila jsem se, nehorázně jsem se nudila. Nuda mě sžírala zaživa.

„Zítra bude bouřka,“ slyšela jsem Alice.

„No a?“

„No a? Bude sranda uvidíš.“

„A proč? Co je na bouřce tak perfektního?“

Myšlení této rodiny mě někdy udivovalo. Alice se raduje z bouřky. Co je na ní tak perfektního? Já se jí osobně pořád bojím, bojím se těch ran, blesků a hořících stromů. Brr.

„Budeme hrát baseball.“

„He, co?“

„Baseball, uvidíš, bude sranda.“

Baseball? Na to mě nikdo nedostane. Ještě dostanu míčkem do břicha v nejlepší případě.

<-

->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek První čtvrť - 29. kapitola: