Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prosím... - 4. kapitola

17.05.2012 (07:45) • VerCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 3893×

„Na jaký filmík se podíváme?“ zeptala se mě zvídavě Nessie.

„Jaký zrovna poběží,“ odvětila jsem pohotově, přetáhla přes Ness pás a potom si všímala už jenom krajiny, ozářené zapadajícím sluncem, která ubíhala za skly okýnka…

„Jsme tu,“ oznámila nám šoférka. Cesta byla nezvykle tichá, což bylo pro mě vyhovující, ale Nessie asi usnula, protože ona pusu jen tak nezavře.

„Ness, ty spíš?“ zeptala jsem se potichu a podívala se na ni. Chvíli to vypadalo, že asi opravdu spí, ale potom se otočila od okýnka a upřela na mě svoje kukadla, veterých se třpytily slzy.

„Ne,“ promluvila vážně. „To je jedno, já se… ehm… zamyslela,“ vysvětlovala mi.

„A nad čím?“

„Ničím,“ zašeptala neprodleně. „To je už… Nezměním to…,“ odmlčela se a hlasitě polkla. Pak mi věnovala slabé pousmání a vystoupila z taxíku. Nevěděla jsem, o čem mluvila, ale potom jsem si vzpomněla na Tanyu a její pohádku s Volterrou a zapadlo mi to do sebe. Zase je smutná kvůli tomu… Proč ji musí Tanya takhle trápit? Pořád nechápu, kde bere uspokojení z toho, že je nešťastná. Přece ji mělo napadnout, že když jí nakuká takový horor, bude smutná, a když nevěděla, kde tedy opravdu jsou, měla držet hubu. Snad jí ten film spraví náladu.

„Kolik?“ optala jsem se taxikářky, která s kamenným výrazem, co jakoby říkal, že morální úpadek skutečně nebude hezká věc, sledovala partičku puberťáků před čelním sklem.

Povzdechla si a otočila se na mě. „Je to na mě, v pořádku,“ oznámila mi, za což jsem se na ni vděčně usmála a potom už radši odešla z auta, aby se mi neztratila Renesmé. Venku před kinem bylo víc lidí, než jsem si myslela, hlava na hlavě, jak se říká, přestože tu hlavičku, kterou jsem vidět chtěla, se mi nějak nedařilo nalézt... Navíc nebylo slyšet vlastního slova, auta troubila, lidi křičeli…

„Ness?!“ vykřikla jsem, poté, co jsem se s hlasitým s dovolením prostrkala mezi lidmi a ocitla se u vchodu do budovy kina. Až teď jsem si uvědomila, že se asi naplnila moje obava. Já ji opravdu ztratila… Ze sekundy na sekundu se mi v hlavě objevily obrazy toho, co se jí mohlo stát, zmocnila se mě panika, ucítila jsem, že se mi orosilo čelo, sevřel žaludek a nepříjemně mě zaštípalo v očích. Párkrát jsem zamrkala, abych se vyvarovala rozmazanému vidění, ale bylo pozdě, a i když jsem se přemlouvala, abych nebrečela a byla silná a hlavně klidná, slzy se mi v potůčcích kutálely po tvářích.

„Nessie Cullenová, kde jsi, holčičko?“ zavzlykala jsem a utřela si nos do rukávu. Bože můj, ať je tohle jen zlý sen, ať se probudím!

Pomalu jsem se rozešla s myšlenkou obejít kino a pořádně se podívat do všech koutů, abych našla Nessie, když vtom jsem si všimla nějakého děvčátka s blonďatými vlásky, jak se kouká na osvětlenou reklamu na budově kina. Ty její šatičky byly stejné jako ty, co má Nessie. Byla to Nessie…

Udělala jsem několik kroků k ní a poklepala jí na drobné ramínko. Když se otočila, zablýskalo se jí v modrých očí a okamžitě zavýskala, že jí tatínek přikazuje, aby se nebavila s cizími, a odběhla kamsi pryč.

„Bože, bože, bože, Tanya mě zabije! A nebo hůř – něco se stane Renesmé… Co teď, co teď, co teď, sakra?“ povykovala jsem, rukama si projela vlasy a rozběhla se ke stánku, když vtom mě najednou někdo chytl za paži. Rychle jsem se otočila.

„Pusťte!“ zaječela jsem na toho dotyčného, ale moc to nepomohlo, protože ten muž stisk nepovolil, spíš naopak.

„Slečno, no, tak, koho hledáte, upokojte se, prosím, prosím, bude to v pořádku, opakuju, koho hledáte, ztratila jste snad dítě? Viděl jsem, že panikaříte…“ Na každé slovo dával převeliký důraz a kývnul hlavou – mluvil se mnou jako s magorem, tak jsem s ním taky tak jednala a neslušně mu prskla do obličeje, že se pohřešuje blonďatá, pětiletá holčička. Když jsem tak učinila, uvědomila jsem si, že on se mi - jako jediný z té snad stovky lidí - snažil pomoci a já mu zrovna hezky nepoděkovala, ale to už mě nohy vedly do parčíku za kinem a na myšlenky typu: Pane, vraťte se, již nebyl čas.

„Nessie?!“ zavřískala jsem, když jsem se ocitla pod největším stromem uprostřed parku, ve kterém bylo jen pár procházejících. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat, když člověk ztratí dítě. Někdy jsem to snad i věděla, ale teď jsem měla zatmění mysli a nezmohla se na nic jiného než zmatené utíkání a prohledávání každého viditelného centimetru.

„Renesmé Marie Cullenová!“ zakřičela jsem. Tedy, pokoušela jsem se o křik. Z mých rtů vyšel jen jakýsi šepot a při každém dalším pokusu se to stupňovalo, až mi z hrdla vycházely jenom trhavé vzlyky, které nebraly konce.

Znovu jsem si prohrábla vlasy a skousla si ret, který jsem si div neprokousla. Cítila jsem, že mi mozek zanedlouho vypoví službu, že jsem každou sekundou blíž k propadnutí do temnoty… Copak jsem Renesmé skutečně ztratila? Vždyť byla bez dohledu jen několik okamžiků.

„Bello, proč brečíš?“ ozvalo se najednou za mnou. Otočila jsem se za tím tak moc povědomým hláskem a rozplakala se ještě víc. Ale tentokrát štěstím…

„Nessie,“ pípla jsem, když mi už konečně brekot povolil mluvit. Ten pocit, co se rozléhal celým mým tělem, nešel popsat…

„Ach, Nessie, broučku,“ vydechla jsem. Po vyslovení této věty jsem si konečně prohlédla tu osobu, co držela Renesmé za ručičku, jelikož jsem se na ni už vynadívala a doopravdy uvěřila tomu, že to není jen klam ze žalu.

Stál tam ten chlap, co mě uklidňoval před kinem a můj výraz s jasně vypsaným dotazem ho asi přinutil mluvit, protože si odkašlal a pak spustil: „Ehm, víte, vaše dcerka – Nessie… Viděl jsem, že jste se rozhodla hledat venku, a tak jsem šel do kina - poohlédnout se tam. Uviděl jsem ji v hale, seděla na lavičce, plakala a povídala něco o tom, že neví, kde má Bellu.

Přisedl jsem si k ní a zeptal se, jak ta Bella vypadá, protože mě hned napadlo, jestli se nejedná o to pětileté děvčátko, o kterém jste se zmiňovala. Nejdřív se zdráhala, prý jí Bella zakázala povídat si s lidmi, co nezná, ale nakonec povolila a odpověděla mi. Popis seděl na vás,“ domluvil a pustil Nessinu ruku, a ta se hned poté rozběhla ke mně. Chytla jsem ji do náruče a políbila do vlásků. Kdyby mi někdo před dvěma měsíci oznámil, že si vypěstuju takovýhle vztah k dítěti, které ani není moje, nazvala bych ho bláznem…

„Víte, vy jste Nessie hledala venku a ona vás vevnitř.“

„Jo, to se stává,“ pověděla jsem už docela klidně a ještě trošku víc si k sobě přivinula Ness. „Moc, moc, moc a moc vám děkuju,“ zašeptala jsem. „Nevím, co bych dělala, jestliže by…,“ zasekla jsem se.

„Já vím, co máte na mysli. Taky si nedovedu představit, co bych dělal, kdyby se něco stalo třeba mojí neteři.“

„Ale my s Bellou nejsme příbuzné,“ opáčila mu Ness a naznačila mi, abych ji postavila na zem. Začala se procházet dokolečka a vysvětlovat, přičemž kolem sebe tak různě rozhazovala ruce. „… mámě říkám mami, chůvě Bello,“ dokončila. „Půjdeme do toho kina?“ obrátila se na mě s úsměvem.

„No, jednou ponocovat snad můžeš,“ svolila jsem ji s úsměvem. Tanya mi sice vynadá, ale co. Nessie si ho vytrpěla…

„Kevine, půjdeš taky?“ zeptala se… ehm… Kevina. Ten jen zakroutil hlavou a řekl, že by nerad překážel. Nad tím jsem se slabě usmála…

„Tak jinak, Kevine, já chci, abys šel taky!“ zasmála se. „Filmík se ti bude líbit, prosím! Nebo spěcháš domů?“ škemrala Nessie. Docela by mě zajímalo, o čem si povídali, když mě hledali. Myslím, že tohle není vhodné chování pro holčičku, co před chvílí plakala – jak mi říkal Kevin. Určitě měl s utěšováním hodně práce. „To ne, ale…“

„Mně byste nevadil,“ namítnula jsem nesměle, ačkoliv jsem toho vzápětí litovala. Snad bych nad tím ještě chvíli přemýšlela, ale hovoru se ujala Renesmé, která se šťastně rozběhla cestou a my ji trošku pomaleji následovali.

Pořád něco mlela, ale já neměla moc čas ji poslouchat – jen jsem si pozorovala. Nepotřebuju, aby se mi ztratila znova, protože to… Já vlastně nevím, co bych dělala...

V zápalu sledování Nessie v nočním šeru, jsem z ničeho nic pocítila něčí oči na svém těle. Otočila jsem hlavu za příčinou toho nepříjemného pocitu a spatřila Kevina, jak si mě zkoumavě měří pohledem.

Když spatřil, že se na něho koukám taky, odkašlal si a podal mi ruku. „Ehm, jsem Kevin,“ řekl, a zrovna to vyšlo tak pěkně, že jsem si ho mohla prohlédnout pořádně, protože jsme procházeli pod jednou z mnoha pouličních lamp v parku, které ozařovaly cestičku, po níž jsme šli.

„Já Bella a vím, slyšela jsem, jak vás Nessie oslovuje,“ odpověděla jsem mu mile, přičemž jsem se mu nepřestávala dívat do… ehm, fialových očí. Pak mi ale moje zodpovědné já dálo na vědomí, že mám být uvážlivá, a tak jsem se radši nanovo začala rozhlížet po Ness. Ta si balancovala na lavičce, takže ve mně zase hrklo, a já se rozběhla k ní, aby nespadla.

„Bello…,“ zakňourala, když jsem ji chytla v podpaždí a položila na zem. Přiklekla jsem si k ní, abychom byly výškou tak nějak nastejno a položila jí otázku, na kterou asi opravdu neznala odpověď, jinak si nedovedu představit, proč by mě takhle trápila. A její věk nehrál roli, podle toho, co mi pověděla, byla rozhodně vyspělejší a vyzrálejší než její vrstevníci.

„Ne. Nevím, jak moc ses bála, když si mě nemohla najít,“ odsekla mi, ruce si zkřížila na prsou a obličej si zkřivila do prapodivné grimasy. „Moc jsem se bála,“ obeznámila jsem jí. „A teď taky – mohla jsi z té lavičky spadnout, vždyť je už tma.“ Ness obrátila oči v sloup, vypadalo to, že nad něčím uvažuje.

Pak jen kývla a naznačila mi, abych si stoupla. Chvíli jsem jí vysvětlovala některé další věci o bezpečnosti – pokud možno v dětském stylu, a Kevin mi přitakával, když se mi za zády rozezněl tichý smích. V ten okamžik jsem si uvědomila, že jsem se asi vyjadřovala moc nahlas…

„Vittoria, sguardo, la tipica famiglia americana! Gli americani perché non hanno morale, sai?“ ozvalo se za mnou vysokým hlasem a hned na to jsem uslyšela zase ten zvonivý smích.

Už už jsem se chtěla otočit a říct těm holčinám, co je to vlastně morálka, když se opovážili hodnotit tu moji – pár slovíček Italům rozumím, na základce jsem se jazyky učila - ale potom jsem se zamyslela nad tím, že by domluva byla asi těžká, a navíc jsem se nechtěla před Kevinem reprezentovat jako prvotřídní nervák, tak jsem nad tím jen protočila oči, podívala se na Kevina, který se usmíval jak měsíček na hnoji - nazvaly nás rodinou - a chytla Nessie za ruku, aby mi někam neodběhla, jak to umí.

Mlčky jsme prošli kolem těch komentujících, a pak dál pokračovali po cestě. Rozhovor se nerozjel, slyšitelné byly jen naše kroky v písku a pobrukování Nessie.

V přítomnosti Kevina se asi cítila dobře, pořád se usmívala, pískala si přes mezírku mezi zuby, nebo si tiše zpívala, ale rozhodně to nevypadalo, že je smutná kvůli té story s Volterrou v hlavní roli. Asi na to zapomněla…

Bohužel, totéž se nemohlo říct o mně. Vedle něho jsem měla pocit, který se nemohl nazvat jinak než divný, přestože mě na něm něco fascinovalo. Kevin měl fialové oči, ale to nebylo to jediné, čím se lišil od například - teď už i mých – sousedů, co mají sluhy, zahradnice a podobně, on byl prostě… Určitě byl z vyšší společnosti jako oni – podle vyjadřování, oblečení a celkového vystupování – ale byl – nebo tak aspoň působil – hodný. Třeba takový pan Manon, což je jeden z boháčů naší čtvrti, se ani neobtěžuje s odpovědí na pozdrav, zatímco Kevin je… takovýhle.

„Bello, na jaký filmík se tedy podíváme? Kev říkal, že máš vybrat ty, že jsi dáma,“ probudila mě z myšlenek Renesmé. Já jsem jenom zakroutila hlavou a potom už konečně začala vnímat - byli jsme před kinem, Kevin byl opřený o osvětlenou tabuli, vyvěšenou na zmíněné budově, kde byly vypsány filmy a dokumenty a Ness na mě kulila oči.

„Ou, jasně, rozumím,“ zasmála jsem se a koukla se na tu tabuli. Prstem jsem projížděla po časech, po jménech, po obsazení…

„Je devět,“ uvědomil mě Kevin.

„Dobře, za pět minut pustí Happy and immortal dead.“

„A já nám mezitím pořídím lístky,“ sdělil Kevin, mrkl na mě a udělal pár kroků k přepážce, za kterou se krčil nějaký usměvavý muž. Chvíli jsem ho sledovala… Jak chodil, jak mluvil, jak se choval… Naprosto kouzelně. Snažila jsem se na něm objevit nějaké nedostatky, ale nešlo to, přestože kdyby tam stál kupříkladu Orlando Bloom, odkryla bych je hned.

„Můžeme?“ zeptal se mě Kevin, který se znenadání objevil přímo přede mnou.

„A-ano,“ vyprostila jsem ze sebe. Zvláštní, přísahala bych, že tam ještě před sekundou nestál...

Potom mi už jenom pohybem hlavy ukázal ke kinu, do kterého jsme následně vešli, v hale odevzdali lístky jedné paní, která nás poslala do šaten, kde jsme si svlékli kabáty, poté naše stopy směřovaly do hlavního sálu, a tam jsme si sedli do páté řady.

Já seděla uprostřed, tudíž i vedle Kevina. Nevím, jestli mi to bylo příjemné, přece jen jsem ho vůbec neznala… Po téhle myšlence se už ztlumilo světlo a začal se promítat film…

(…)

„Bello!“ zahučela mi Nessie do ucha. Dala bych ruku do ohně za to, že jsem se minimálně otřásla, když se její hlas dotknul mého bubínku.

„No…?“ nechápala jsem. Po dobu sedění a civění na plátno jsem si rovnala nepořádek v hlavě – všechny otázky se točily kolem Kevina. Má přítelkyni? Je tohle jenom maska, nebo se opravdu bavím se ztělesněným dobrem? A proč se s ním vůbec bavím?! A proč se vedle něho cítím tak... divně?

Najednou si Nessie důrazně dupla a zašklebila se na mě. „Skončilo to! Irma umřela a její sestra Annie se kvůli tomu oběsila!“ zapištěla. No, to je pěkný, na takový horory kouká malý dítě…

Vstala jsem ze sedadla, jemně postrčila Nessie do zad, aby vyšla z uličky, a mně a Kevinovi ji tím pádem uvolnila a s kroky za sebou jsem došla do šatny, kde jsem se mezitím, co jsem si oblékala kabát, zeptala Kevina, kolik je hodin.

„Bude půl jedenácté,“ oznámil a upravil si šátek. Půl jedenácté? No, to objasňuje, že jsme v kině skoro jediní.

„Myslíš, že se na nás máma naštve moc, když jdeme domů až teď?“ otázala jsem se Nessie, která si obouvala boty, protože si je asi v návalu únavy zula. Tanya se Ness sice moc nevěnovala, ale na výchovu si potrpěla – pravidelný pitný režim, vstávání v osm, večerka též.

„Ne. Spíš se naštve, až jí povím o tom, že jsem se ti ztratila,“ přiznala zahanbeně, zapnula si suchý zip na teniskách a pak se na mě zazubila. „Fór!“ vykřikla mi do obličeje a propukla v hlasitý chechot. „Já… bych ti to… neudělala,“ odsekávala ze sebe, když nalezla přestávku mezi smíchem.

„Tak z tebe vyroste komička!“ poznamenal Kevin a poté v širokém usmání odhalil svoje jasně bílé zuby.

„E-e, já budu prezident!“

Před kinem:

„Nechcete svézt domů, Bello?“ Sice to od Kevina bylo hezké gesto, ale vlézt do auta k někomu koho neznám, u mě nepřicházelo v úvahu.

„Ne, my si odchytíme…“ Nestačila jsem to doříct, protože jsem musela hlasitě zapískat na projíždějícího taxíka, který k mému překvapení zastavil u krajnice - před námi. Otevřela jsem dveře a hned za Nessie nastoupila.

„Měj se, Kevine, třeba se ještě někdy uvidíme,“ pronesla jsem s nadějí hlase. V té tmě sice nebylo pořádně vidět, ale i tak šlo zahlédnout, že posmutněl a otevřel ústa, ze kterých nevyšla jediná věta, neboť se za ním rozezněl výkřik a slova provokace. Mírně jsem se naklonila ze dveří, abych viděla, co se tam děje – obrázek nic moc. Ačkoli se mi Kevin nedíval do vystrašeného výrazu v obličeji, poněvadž se koukal stejným směrem jako já, s očima stále přilepenýma na podnapilé partičce teenagerů, co jsem dneska už viděla, mě ujistil, že to bude v pořádku, ale já bych na to moc nesázela – už tu nebylo tolik lidí, vlastně jsme tu byli jen my a oni… Kdo ví, co se jim honí v hlavě.

„Dáš mi telefonní číslo?“ pousmál se na mě.

„S potěšením,“ odvětila jsem a počala diktovat telefon. Asi v půlce jsem se zasekla, protože mě vyrušil zvláštní zvuk.

„Nessie?“ otočila jsem se na ni.

„To ne já, to můj žaludek! Od svačinky, což byly jen ty sušenky, jsem nic nejedla. Objednáme si doma pizzu?“ Taky mi docela vyhládlo, a i když jsem byla, co se týče přejídání na noc zásadně proti, jedna pizza by asi neuškodila – v té restauraci s rozvozem v pasáži mají otevřeno nonstop.

„Pět, čtyři, osm a dvě devítky na konci,“ dořekla jsem Kevinovi. „Měj se.“

„Díky… Ty taky. A ty, Nessie,“ nahnul se do auta, „moc nezlob, jo?“ zasmál se a Nessie se jen jakoby dotčeně zašklebila. „Já nikdy nezlobím!“ opáčila. Pak Kevin zavřel dveře, já si přikázala, kam chceme jet a šoférka se rozjela.

Nemohla jsem odolat a podívala se z okýnka – Kevin nastoupil do auta, i když si ještě předtím asi vyslechnul nějakou peprnou poznámku, rozjel se a já už jenom sledovala, jak mizí a mizí a mizí a při mém štěstí ho už nikdy neuvidím…

Potom, co jsme projeli kolem řeznictví, což znamenalo, že je před námi už jenom pět minut cesty, jsem si uvědomila, že se zase mlčí. Nessie mlčí. A když Nessie mlčí, znamená to, že přemýšlí… Nebo spí.

Opatrně jsem se nad ní naklonila, abych zjistila, jak na tom jsme. „Nessie, hajáš?“

„Jo, spím, neruš,“ zněla její odpověď, ale vzápětí se poskládala z té zvláštní polohy do vzpřímeného sedu a upřela na mě svoje kukadla. „Bude ta pizza?“

„Dneska bych ti ji dovolila, ale nevím, jak bude reagovat máma.“ Z kapsy jsem si vytáhla mobil a podívala se na displej. „Bude jedenáct, což teda není zrovna málo,“ vysvětlila jsem ji.

„A pokud nebude doma?“ zazubila se.

„Jestli nebudeš moc utahaná a máma nebude doma, tak klidně.“ Ano, tohle ode mě není nejvyzrálejší chování, ale co můžu dělat, když má chuť na pizzu a k tomu hlad? Kdyby měli Cullenovi aspoň nějaké potraviny, ze kterých by šlo uvařit nějaké jídlo, nebráním se, ale co teď můžu dělat…?

Dostatečně jsem se ujistila, že Ness nemyslí na Volterru, nýbrž na jídlo, tudíž jsem se mohla nechat pohltit svými problémy… A ten problém byl jediný: Kevin.

Pořád jsem na něj musela myslet, a to jsem nepovažovala za normální – nic o něm nevím. Tedy, skoro nic. Vím, že asi rád pomáhá ostatním – důkaz je Renesmé, nebo že má můj telefon a je teď už jenom v rukách osudu, jestli mi zavolá. Zajímavý postřeh je i to, že nevím jeho příjmení. Co si budu tím pádem nalhávat. Nic o něm nevím. Naprosto nic. Snad jen to, že vypadá jako anděl. A to je nejspíš vše.

„Jsme na místě!“ informovala nás taxikářka.

„To trvalo,“ posteskla si Nessie. Za obvyklých okolností bych ji napomenula, ale teďka byla vyhladovělá a unavená, a to ji přece jen omlouvalo.

Páni, vyhladovělá a unavená – já jsem skvělá chůva!

Zaplatila jsem a společně s Nessie vylezla z taxíku.

Když jsem se ocitla zase na čerstvém vzduchu, připadala jsem si jako ve Forks, přestože jsem nevěda proč. Atmosféra byla tak nějak zvláštně napjatá a vstupní vrata do vily Cullenů mírně otevřené – svítilo se tam. Pomalu jsme s Ness přicházely k terase, a jak jsme se přibližovaly, sílil i nějaký sametový hlas, který jsem odněkud znala. Ale odkud? Dalších několik kroků mi to obeznámilo – byl to hlas, díky kterému se mi z velké části zničil život.

Líbila se vám kapitola? Mně moc ne - neumím popsat takový šok, který si zažijete, když ztratíte dítě. A Bellino chování - jak byla omámená Kevinem a podobně - se vysvětlí, nebojte, byl to záměr, i když teď je to takové nelogické. 

Ano, sem tam se mi opakovalo slovo, ale berte to s nadhledem - jsem přece jen ametér a moje pisatelské schopnosti nejsou na moc vysoké úrovni.  Někdo měl připomínky, co se Nessie týče, ale já se právě snažila, aby působila vyspěleji - a tady méně. Odůvodní se to v dalších dílech. Snad...   Těšíte se na Edu?

 A prosím o komenty - opravdu mě přestalo číst přes dvacet komentujících lidí? Opravdu? :-(

Další díl (který bude hlavně o myšlenkách a psát to nebude žádný med) mám už načatý, ale nějak se mi ho nechce dopsat - je to opravdu moc těžké (na mě). Vy zbylí, chcete ho vůbec? Prosím, moc prosím, jestli ano, dokažte to... ♥ 

A děkuju všem, co se vyjádřili minule. ♥

 Díl je věnován dvoum skvělým autorkám - 77Alex77 a vilince. Snad jsem vás teď neurazila, holky. :**

Za korekci patří tisíceré díky WhiteTie. ♥

Autor: VerCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prosím... - 4. kapitola: