Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných potrvá navěky - část 1.

20.04.2010 (22:28) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1604×

Znáte ten pocit prázdnoty, který zužuje celou vaši duši? Já tedy moc dobře. Už devět let žiji v této pustině, které teď říkám domov. Vím, že bych se mohl vrátit domů ke svým rodičům, dětem, sourozencům, ovšem tu pro mne nejdůležitější osobu tam nenajdu, protože ji už nikdy v životě neuvidím. V životě, ale ani po smrti. Ona je zajisté v nebi, avšak já patřím do pekla, kde se bude smažit celá má duše...

Prudce jsem se posadil, otřel jsem si upocené čelo. Srdce mi divoce tlouklo.

„Chrisi? Děje se něco?“ šeptl hlas naproti mě.

„To nic. Čti si, lásko,“ zamumlal jsem a znovu se položil na postel. Jednu ruku jsem si strčil pod hlavu, ale spát jsem nemohl. Oči se ne a ne zavřít. Sophie seděla u mých nohou a ostražitě mě pozorovala. Hlavou mi létaly stále stejné myšlenky, které mou mysl otupovaly.

Nevím, kdy přesně jsem usnul, avšak vím, že to byl spánek z úplného vyčerpání.

Jakmile jsem pootevřel víčka, viděl jsem Sophii, jak mě opět pozoruje modrýma očima.

„Dobré ráno, sluníčko,“ řekl jsem hraným veselým hlasem. Ač se její rty roztáhly do úsměvu, oči zůstávaly i nadále vážné. Pouze kývla, slezla z postele a vyšla z pokoje. Hlasitě jsem si povzdechl.

Jak dlouho se před ní budu muset přetvařovat? Ale je to jediné východisko. Nemůžu k ní jen tak přijít a začít jí vyprávět, o čem se mi poslední roky zdává. Vím, že se viní z toho, že táta odešel. Ale já vím, že to byla má chyba a nikdy jí nepřestanu litovat.

Znovu jsem si povzdychl a vstal jsem z postele.

V jídelně seděla Mabel a nepřítomně přežvykovala snídani. Když jsem vešel, ani nezdvihla hlavu, pouze dál zírala na protější zeď. U prosklené stěny stála Sophie. Dívala se z okna, ale ona s mým příchodem hlavu zvedla. Dlouze se mi zadívala do očí. Četl jsem v nich podporu a to, co mi dodalo odvahu. V jejích modrých očích jsem viděl lásku, která mi řekla, co mám dělat.

„Soph, můžeme si promluvit?“ řekl jsem mírně ochraptělým hlasem. Sophie vyšla z místnosti následovaná mnou.

„Víš, Christophere, nemůžu se koukat na to, jak se den co den trápíš. Vím, že míváš noční můry. Ale nechápu, proč o tom se mnou nechceš mluvit! Po tom… Po tom setkání s mým pravým otcem už snesu cokoliv. Kdybych měla někoho zabít, nebylo by to nic v porovnání s tamtou událostí. A ničí mě, že mi nevěříš. Pomůžu ti i kdybych měla sama zemřít, protože vidět denně tvůj zmučený výraz, to je jako kdybych se smažila v plamenech pekelných.“

Byla to pouhá slova, ale já z nich cítil pravá muka, která mi sžírala celou duši.

„Soph, teď mě pozorně poslouchej,“ řekl jsem. Vzal jsem její ruce do těch svých a s očima utopených v těch jejích jsem pokračoval: „Nechtěl jsem ti to říkat, protože vím, že máš svých vlastních starostí dost a já tě nechci zatěžovat těmi mými. Ne, nic neříkej. Táta mi dal jasně najevo, že mě nenávidí. Měl bych to respektovat, ovšem nemůžu.“

Ve mžiku vteřiny se pohnula a uvěznila mě ve svém objetí. Políbila mě na krk.

„Tohle jsem chtěla slyšet. Nikdy jsi o tom nechtěl mluvit! Teď jsem za tvé rozhodnutí šťastná. Jdi a najdi Edwarda. Přiveď ho domů,“ řekla s radostí v hlase.

„Miluji tě, Soph. Ještě jedna věc… Nikdy už nemluv o své smrti, protože to mě přivádí k šílenství.“ Přikývla.

Rozběhl jsem se po schodech do našeho pokoje, kde jsem si sbalil do batohu jen několik kusů oblečení, doklady, balík peněz a malé rodinné album. Do kapsy jsem si vložil malý stříbrný mobilní telefon a klíče od auta. Sešel jsem dolů, kde čekala Sophie.

„Hlavně buď opatrný a… Dávej pozor na Volturiovi. Stále na nás mají políčeno. Miluju tě, ty můj dobrodruhu,“ zavzlykala. Přivinul jsem ji k sobě.

„Jedu s tebou,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil. Stála tam Mabel a na zádech měla podobný batoh jako já. Samotného mě překvapovalo, že na mě vůbec promluvila.

„Zapomeň,“ zavrčel jsem.

„Je mi jedno, co řekneš. Stejně to udělám po svým. Pojedu, ať se ti to líbí nebo ne!“ zavrčela na oplátku.

„Volturiovi čekají na jedinou záminku a oba nás zabijí!“

„Ale když zabijou tebe, zabijou i mě. Vyber si. Buď pojedu s tebou nebo sama,“ řekla se semknutými rty skrze zuby. Krev mi v žilách vřela jako nikdy. Nemohl jsem dopustit, aby se jí něco přihodilo. To bych si nikdy v životě neodpustil. Ovšem kdybych jí nechal jet samotnou…

„Fajn!“ zavrčel jsem znovu. „Soph, řekni dědovi, ať nemá strach, že zavolám.“ S těmi slovy jsem zabouchnul dveře a nadpřirozenou rychlostí jsem se odporoučel do garáže. Jelikož Mabel nemá schopnost běhat rychle, čekala venku, až pro ní přijedu autem.

„Stačí jediný přešlap, Mabel, a okamžitě tě vracím domů, rozumíš?“

„Dej mi pokoj. Radši koukej na cestu, tvoje schopnost řídit auto je fakt zanedbatelná.“

Na to jsem neodpověděl, pouze jsem se zasmál. „Nevím čemu se chechtáš! Jsi hrozně otravnej!“ zamručela.

„Tvá volba, moje auto, moje pravidla. Přizpůsob se.“

„Ještě se uvidí, kdo první udělá průšvih a garda nám urve hlavy!“ zamručela. Znovu jsem se zasmál. Vzpomínal jsem na časy, kdy jsme s Mabel byli nerozluční. Tehdy nám bylo jedno, kdo udělá chybu, protože to byly naše chyby. Teď je to naopak. Je zvláštní, jak mohou dopadnout tak blízké vztahy, ale já vím, že se budu ze všech sil snažit, získat si důvěru Mabel zpět.

Dostanu je zpět oba. Ať to stojí, co to stojí.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných potrvá navěky - část 1.: