Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 15. kapitola - Bellin pohled

08.06.2010 (08:30) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2981×

Návrat do minulosti

Volterra.

Toto jediné slovo ve mně vyvolává až příliš mnoho bolavých vzpomínek. Sice už je to padesát let, co jsem poprvé stanula před triem nejmocnějších upírů světa, přesto zde nejsem doma. Ani po tak dlouhé době jsem nezapomněla, kde je můj domov. Přes širý oceán, na jiném kontinentě, ve městě, kde téměř nesvítí slunce a kde jsem zanechala svou jedinou rodinu. Svou pravou rodinu. Forks je mým domovem. S jejich životním stylem je jasné, že už se museli několikrát přestěhovat od té doby, co jsem je opustila, přesto toto městečko považuji nadále za svůj domov. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem tam vyrůstala.

Aro Volturi mě přijal jako svou dceru a jediná z gardy nosím plášť stejné barvy, jako mají Aro, Marcus, Caius a manželky. A právě proto, že jsem se stala nejvýše postaveným členem gardy, mám i odpůrce. Malá, věčně navztekaná Jane, která mi svou schopností nemůže ublížit, se mi snaží znepříjemnit život na každém kroku. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale Aro mi ji přidělil, abych se na ní naučila ovládat svou schopnost. Po těch dnech útrap, kdy jsem se na hradě učila orientovat s občasnou Janinou „pomocí“, se mi dostalo zadostiučinění při prvním tréninku, když se její schopnost odrazila od mého štítu a zasáhla ji. Od té doby je mezi námi otevřené nepřátelství. Na straně Jane samozřejmě stojí i Alec, kterého k Jane pojí sourozenecká láska, přesto vůči mně není tak nepřátelský jako jeho sestra.

Během doby, která mi připadala mnohem delší, než komukoli jinému, jsem se pod vedením samotného Ara naučila ovládat a rozvinout svou schopnost natolik, že mi stačí, abych potkala upíra se schopností, a můžu si ji od něho vypůjčit, vzít mu ji, potom ji zase vrátit nebo si ji ponechat a také samozřejmě identifikovat. V mysli stačí, abych si vyvolala vzpomínku na daného upíra, a můžu bez omezení použít jeho schopnost, nebo ji dokonce rozvinout. Aro z toho byl natolik nadšený, že mě nechal vyzkoušet schopnosti všech upírů v gardě, kromě jediné výjimky. Kdyby mě o to nepožádal, udělala bych to sama, což samozřejmě věděl. Byla to z jeho strany laskavost, kterou mi prokázal. Navíc mě ujistil, že až nadejde čas, dovolí mi potkat i Naomi – poslední členku gardy, s níž jsem se od svého příchodu na hrad nepotkala.

Sama nevím, jak se mi tohle všechno povedlo. Jako člověk bych to nikdy neměla zvládnout. Nejsem sice úplně člověk, srdce mi stále bije, ale musím se živit krví, abych všechno zvládla, a smysly už mám upíří. Také nestárnu, můj fyzický vývoj se zastavil v den, kdy jsem odešla od své rodiny. Ani barva očí a kůže mě neprozradí, proto se jako jediná mohu pohybovat mezi lidmi i za slunečného dne. Fyzicky jsem zranitelná, ale ne tolik jako obyčejný člověk a velmi rychle se mi hojí všechny rány, nezůstávají ani jizvy. Spánku si také mnoho nedopřávám, pouze několik hodin týdně.

Navzdory svému předsevzetí jsem se opět pohroužila do vzpomínek. Mnohokrát předtím už jsem se zařekla, že nebudu vzpomínat, protože to příliš bolí. Více mě ovšem bolí představa, že bych o své vzpomínky nadobro přišla. Nevím, co mi ještě z lidského těla zůstalo kromě bijícího srdce. Proto vždy nakonec sama sebe přesvědčím a začnu si vybavovat mnoho vzpomínek – jak nestihl poznat mého otce dříve, než zemřel, velmi opatrné rozhovory o něm s mou matkou, den kdy se u mě poprvé projevila další schopnost mého štítu – den, kdy zemřeli moji rodiče... Toto vše a ještě mnohem více se snažím neztratit, protože nic jiného mi nezbývá. Dnes mi ovšem nebylo přáno příliš dlouho vzpomínat.

„Iss? Jsi tam?“ ozval se za dveřmi hlas Chelsea. Hned během prvních několika dní jsme se spřátelily. Pomohla mi pochopit Jane a díky ní se také cítím lépe v tomto dobrovolném vězení.

„Samozřejmě, Els,“ odpověděla jsem, jako kdyby to mohlo být jinak. Vždyť musela slyšet mé srdce. Došla jsem ke dveřím a cestou si otřela slzy, které mi přispěchaly na pomoc s první vzpomínkou, aby alespoň částečně odlehčily tu bolest.

Sotva jsem je na kousek pootevřela, objevila se dveřích hlava plná blonďatých kudrn, zčásti zakrývajících nevinný, skoro dětský obličej, který dle mého názoru kazily pouze rudé oči.

„Aro má něco v plánu a prý tě u toho nutně potřebuje, tak jsem se nabídla, že pro tebe skočím,“ řekla bez otálení a už mě tahala za ruku z pokoje, jako kdyby to bylo kdovíjaké dobrodružství. Osobně si nepamatuji situaci, u které by mě nepotřeboval. Vždyť jsem ho doprovázela téměř na všech cestách mimo hrad.

„Ty jsi zase vzpomínala, viď?“ zeptala se cestou.

„Vždyť mě znáš...“ odpověděla jsem smutně. Zastavila se, rozhlédla se kolem sebe a obě nás zatáhla do jednoho tmavého výklenku, kde dříve stávala socha, než se mi ji Jane pokusila hodit na hlavu.

„Chápu, že na něho musíš pořád myslet, ale napadlo tě, že odtud někdy odejdeš?“ zeptala se mě v myšlenkách. Pustila jsem ji pod štít, aby tato komunikace mohla být obousměrná a odpovídala.

„Ale co když už mě nebude chtít? Slíbila jsem mu, že ho nikdy neopustím a teď jsem tady.“

„Dobře, tak jinak. Řekni mi, co se změnilo od té doby, co jsi sem přišla.“

„Vím, kam tím míříš a věř mi, že nad tím už dlouho přemýšlím.“

„Tak vidíš a teď pojď, nebo si pro tebe Aro dojde osobně.“

Vyběhla z výklenku a vláčela mě za sebou po chodbách a schodištích do trůnního sálu. Cestou jsem měla čas pouze na to, abych si opět připomněla, že její ztřeštěnost velmi dobře vyvažuje smysl pro přátelství. Protože měla dar rozpoznat a ovlivňovat vztahy, ze zkušenosti věděla, co potřebuji a nabídla mi to. Chelsea je také jediná, kdo zná celý můj příběh. Pouze jedinkrát jsem vzpomínala opravdu na vše v mém životě a to když jsem ji poprvé pustila pod štít a nechala mysl dělat si, co chce.

„Iss, jak rád tě opět vidím,“ promluvil Aro tónem, který měl vyhrazený pro jemu rovné. V okamžiku, kdy jsme vstoupily do sálu, se Chelsea ode mě oddělila a zmizela mezi ostatními členy gardy.

„Potěšení je na mé straně, Aro,“ odpověděla jsem. Zdvořilá konverzace nám oběma velmi vyhovovala. Aro by si nikdy nedovolil mi něco vyčítat, nebo odpírat, protože věděl, že by to také mohlo špatně dopadnout. Místo toho náš vztah udržoval v přátelské rovině za každou cenu. Chelsea byla ale lepší přítelkyně.

„Proč jsi pro mě poslal?“ zeptala jsem se přímo. Třeba to nakonec nebude taková nuda, jakou jsem očekávala.

„Chtěl bych zajet navštívit starého přítele a ocenil bych, kdybys mě doprovázela,“ odpověděl a předpokládal kladnou odpověď.

„Samozřejmě. A kam pojedeme?“ neubránila jsem se zvědavosti.

„Na Aljašku,“ odpověděl ledabyle, ale záblesk v jeho očích ho prozradil. Dívala jsem se mu zpříma do očí a čekala na vysvětlení. Usmál se na mě, což znamenalo, že tato informace mi musí stačit.

„Odjíždíme za hodinu, abychom dodrželi letový plán,“ dodal ještě, než mě poslal do kuchyně pro lidi.

Než jsem tam došla, přemýšlela jsem, co si vezmu na sebe. Samozřejmě to musí být něco pohodlného, ale zároveň hezkého. Protože mluvil o starém příteli, bylo jasné, že na sobě budu mít plášť, ale kdybych ho musela svléct, raději se lépe obleču.

Kuchyň na hradě byla původní černá kuchyně. Malý stísněný prostor s otevřeným ohništěm a průduchem ven poskytoval nejnutnější služby. Kromě několika polic s nádobím tu byl ještě dřez a lednice. Také to byla místnost s největší koncentrací lidí na metr čtvereční na hradě – tři kuchaři se tu střídali po dvanácti hodinách tak, aby stále byl alespoň jeden k dispozici. Přeci jenom jsem občas měla chuť na nějaké jídlo a navíc Gianna z recepce také musí jíst.

Kuchař, který měl službu, na mě čekal. Podal mi hrnek s teplou červenou tekutinou a podíval se na mě zvláštním, trochu znechuceným způsobem.

„Jak tohle můžeš pít?“ zeptal se italsky, když jsem nadvakrát vyprázdnila hrnek.

„Potřebuji víc energie, než může poskytnout i to nejvydatnější lidské jídlo,“ odpověděla jsem v jeho řeči a věděla přesně, jak to myslí. Když jsem poprvé ochutnala lidskou krev, nebylo to vůbec dobré, ale už jsem si na tu chuť zvykla. Samozřejmě jsem se mnohokrát proklínala za to, že nejsem schopná pít zvířecí krev, ale ochutnala jsem pouze pumu. V lesích kolem Volterry jsou jen laně a ty nejsou tak dobré. A protože jsem odmítla zabíjet lidi, došli jsme s Arem k tomuto kompromisu.

Příliš dlouho jsem se nemohla zdržet, tak jsem rychle poděkovala a rozběhla se do svého pokoje. Asi minutu před tím, než pro mě přišel Aro, jsem si konečně vybrala oblečení. Vsadila jsem na jistotu – černé džíny a modrá košile. Navrch jsem si oblékla plášť a vyrazili jsme.

U zadní brány na nás čekalo auto s řidičem. Než jsme vyšli z hradu, přetáhli jsme si oba kápi přes hlavu. Aro kvůli slunci a já podle dohody. Vždy jsem totiž musela mít kápi, prý kvůli bezpečnosti. Nezáleželo mi na tom, protože jsem se aspoň nemusela dívat kolem sebe.

Na letišti v hangáru na nás čekalo malé soukromé letadlo rodiny Volturi, které nás mělo dopravit na Ajlašku poblíž Denali, což mi připomíná... Ne, nemůže. Už je to dávno a oni se určitě přestěhovali.

Cesta letadlem se nejdříve vlekla, protože jsem přemýšlela nad rozhovorem s Chelseou. Měla pravdu. Kdybych chtěla, nebyl by problém prostě odejít. Když si Aro všiml mé zadumanosti, začal po mně chtít, abych mu ukázala některé schopnosti, které si vybral a během řeči plynule přecházel z italštiny do angličtiny, francouzštiny, španělštiny, latiny a řečtiny, takže jsem se nemohla zaobírat myšlenkou, koho jedeme navštívit. Pokaždé, když byl s výsledkem spokojen, věnoval mi úsměv, který jsem s velkou snahou oplácela.

Více jazyků jsem se naučila víceméně z nudy, ale rozhodně se hodí. Řečtinou spolu mluvíme na každé návštěvě. Aro předstírá, že neumím mluvit jinou řečí. Je tak snadné mu povědět o myšlenkách dotyčného, aniž by to vzbudilo podezření.

„Až dojedeme na místo, chtěl bych, abys už od začátku poslouchala myšlenky všech přítomných,“ řekl mi před přistáním.

„Ano,“ odpověděla jsem pouze. Jedna z možností, jak využít svou schopnost, a kterou Aro považoval za nejcennější, byla čtení myšlenek na dálku. Byl to jeho dar, který jsem přizpůsobila, takže jsem věděla, co se dotyčnému honí hlavou v dané chvíli. Byl to velmi účinný a spolehlivý způsob, jak zjistit, jestli někdo lže nebo co skrývá. Když naopak potřeboval někoho přivést na hrad, použila jsem Demetriho schopnost stopování a obrátila ji, takže dotyčná osoba nemohla odolat síle, která ji přitahovala do Volterry.

Vypůjčeným autem i s řidičem jsme se dostali kamsi za Denali, kde byla v lesích osamělá vila vzhledem až příliš připomínající můj domov ve Forks. Jakmile jsme vystoupili z auta, hovor uvnitř utichl. Všichni byli zmatení a dožadovali se odpovědi po Eleazarovi, kterého Aro přijel navštívit. Ovšem s mým zmatením se to nemohlo srovnat. Okamžitě jsem se zastavila a začala vzpomínat.

Byla jsem si jistá, že Denaliovský klan měl jen pět členů, když jsem o nich naposledy slyšela, ale v tomto domě bylo upírů hned dvanáct. Není možné, aby se tak rychle rozrostl o dalších sedm upírů.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ na bílém koni?! Omyl! Upír s volvem - 15. kapitola - Bellin pohled: