Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 3. kapitola

18.12.2011 (21:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 9421×

3.

CO JSTE SI MYSLELI? ŽE JSEM KRÁLOVNOU ŠKOLY?

Být nervní je u mě věc zcela běžná, takže jsem se nemohla divit tomu návalu nervozity, který se na mě vrhl, když jsem vstoupila do jídelny. Znovu na mě všichni koukali a já znovu rudla.

Automaticky jsem šla do fronty pro jídlo, nakoupila jsem a chystala se sednout si sama ke svému obvyklému místu. Chtěla jsem samozřejmě sedět s Cullenovými, ale kdybych měla stát uprostřed jídelny a vyhlížet je, to bych asi nepřežila.

Udělala jsem několik kroků ke stolkům s dvěma židlemi, když jsem uslyšela tichý klapot podpatků.

„Myslela jsem, že si dnes sedneš k nám,“ vyhrkla na mě Alice, hned jak jsem se k ní otočila. Znělo to skoro jako obvinění.

Pokrčila jsem rameny. „Neviděla jsem vás.“

Alice se zamračila, popadla mě jemně pod loktem a už mě táhla přes celou jídelnu. Když si uvědomila, že jí tak docela nestíhám, přibrzdila a usmála se na mě.

„Netvař se jako bys spáchala zločin. Já to tak nemyslela,“ prohodila. „Samozřejmě si můžeš sednout, kde chceš.“ Ale já spáchala zločin a oni mi to dají pěkně sežrat, ať už se se mnou bavíte, nebo ne!

Pousmála jsem se, abych ji přesvědčila, že je vše v pořádku. Úspěšně mě dotáhla ke stolu, kde seděla její rodina. Sedla si na poslední volnou židli.

Chystala jsem si přitáhnout svou od vedlejšího stolu, když jsem zaslechla Jessičin hlas.

„Ona si k nim fakt sedá! To je vrchol! To jí ty papírky nestačily?“ prskala. Nebyla zase tak daleko od našeho stolu, abych ji neslyšela.

„Neboj se,“ uklidňoval ji Mike. „Ona si k nim nesedne. Nedovolí si to!“

Zamrkala jsem, abych potlačila slzy. Pak jsem zvedla hlavu a prohodila k Alici.

„Já si raději sednu támhle,“ navrhla jsem a ukázala na volný stůl o několik míst od nich. „Snad příště. Omlouvám se.“

Cullenovi naráz vykulili oči překvapením. Cítila jsem, jak se mi začíná třást brada. Konečně tu byl někdo, s kým bych se mohla bavit, a oni mi to všechno zkazí!

Otočila jsem se na podpatku a než jsem stihla udělat druhý krok ke stolu, chytila mě něčí ruka. Mrkla jsem, kdo to je, a najednou jsem přestala být nervózní. Všechno ze mě vyprchalo, protože mi připadalo, že když je tu on, nikdo si nic nedovolí. Fajn, není to tak úplně možné, ale fantazii se meze nekladou.

„Jestli představuje problém nedostatek židlí…“ prohodil, pustil mě a udělal několik kroků vlevo, aby přisunul jednu volnou židli pro mě. „…mile rád ho vyřeším,“ usmál se. A mně se samozřejmě rozbušilo srdce, jako bych právě uběhla maratón.

Vzdala jsem to. Edward mi vzal tác a batoh, položil je na svá místa a odsunul mi židli, abych si mohla sednout. Málem jsem se rozbrečela štěstím.

Alice po mně vrhala zmatené pohledy. Emmett se pobaveně culil. Rosalie krčila obočí. Jasper jezdil pohledem po místnosti sem a tam. Edward se koukal na mě.

Každý pohled byl jiný, ale jedno měly společné – nechápala jsem je.

Stočila jsem pozornost na jídlo na tácu a rozbalila plněný toast. Zakousla jsem se do něj a všimla si znechuceného úšklebku, který mi Emmett věnoval. Jím jako prase, nebo co?

Uvědomila jsem si, že ačkoliv oni mají na svých tácech normální porci jídla, jídlo je netknuté a oni evidentně nemají v plánu ho jíst.

„Bello?“ oslovila mě zvědavě Alice. Podívala jsem se na ní se zájmem. Všichni Cullenovi mě stále pozorovali.

„No?“

Alice se zamračila, pak se její tvář vyjasnila. „Ehm, kde obvykle sedáš u oběda?“

Tohle byla rána pod pás a ona to moc dobře věděla. Docela bych i tipovala, že už všichni tuší, o co tu jde, protože slyšeli Jessicu, ale půjdou na to chytře. Nevybalí to na mě.

„Já? No… různě,“ koktala jsem. „Někdy sedám… támhle… někdy zase… ehm, támhle…“ Ukazovala jsem na volné stoly se dvěma židlemi a připadala si jako totální kretén.

Edward se zamračil a vrhl významný pohled na Alici.

„Pochopila jsem, že nesedáš na zemi,“ poznamenala, pak se zase zamračila. Možná trénuje mimické svaly, prohodila jsem v duchu. „No, asi jsem špatně položila otázku. Měla jsem spíš říci: S kým obvykle sedáš u oběda?“

A sakra!

„S kým? Jak kdy, víš.“

„Bello,“ zasténala Rosalie. „Tady se něco děje a my to všichni vidíme. Co to říkala támhle ta zrzka? Jaké papírky?“

Sebrala jsem odvahu. Nechtěla jsem je urazit, ale bála jsem se, že když jim to řeknu, přidají se k nim, nebo hůř… spolužáci si zasednou i na ně.

„Poslyš, Rosalie, co je ti do toho? To je… moje soukromá věc. Já… prostě mám nějaké drobné neshody se spolužáky, ale všechno je v pořádku… v pohodě, ano? Tak se, prosím vás, nestarejte. Prosím.“ Vyděšeně jsem vydechla, když jsem si uvědomila, co mi vyšlo z pusy, a že jsem ji tak možná vážně urazila. Podívala jsem se na ni. Netvářila se rozčileně, ani uraženě, byla… zaražená a překvapená.

„Bello, nám to můžeš říct,“ zaprosila Alice.

Nejraději bych vykřikla: Ne, nemůžu vám to říct, Alice. Protože já se nebojím jenom toho, že se k nim přidáte, ale bojím se i o vás. Protože jestli se k nim nepřidáte… nedokážete si představit, co vám udělají. Ale neřekla jsem nic z toho, co jsem měla na jazyku.

„Víte co, já mám návrh,“ oznámila jsem a divila se, jak odvážná dnes jsem. „Začneme předstírat, že se včerejšek nestal, ano? Nepřátelíme se a… nebudeme se přátelit. Prosím, udělejte mi to kvůli. Prosím vás o to hrozně moc.“ Pak jsem sebrala tác a batoh a odebrala se ke stolu, kam jsem měla původně namířeno. Tentokrát mě nikdo nezastavil.

Když jsem si sedala, zhluboka jsem oddychovala, stále překvapená tím, co jsem právě udělala. Znám Cullenovy den a vím, že jsou dobří. Mám je dokonce ráda… a Edwarda ještě víc… ale nemůžu dovolit, aby jim moji spolužáci ublížili. To prostě nejde.

Zazvonilo na konec oběda a já dojídala toast. Neodvážila jsem se podívat k jejich stolu.

„Ehm, ehm!“ odkašlal si někdo za mnou. Ten tón byl tak nepříjemný, že to mohla být jedině Jessica nebo Lauren. Otočila jsem se. Byla to Jessica a vedle ní Mike. Za nimi samozřejmě Lauren a Eric. Ti ostatní tam nebyli.

Hodila jsem si batoh na záda, odhodlaná odejít rychle pryč, ale když jsem vstala, Mike mi zatlačil na rameno a já si znovu sedla.

„Čemu jsi nerozuměla na tom, že si k nim nemáš sedat?“ zeptala se mě nepřátelským hlasem Jessica. „Ale musím uznat, že to, jak sis teď odsedla, bylo obdivuhodné. Avšak… málo platné, protože jsi s nimi seděla a mluvila. Za to… já nevím… za to asi bude nějaký trest, co říkáš, Miku?“

Mike se ďábelsky usmál. „Taky si myslím.“

Čekala jsem, co se bude dít. Mike sáhl za sebe a Lauren mu do ruky něco podala. Teprve, když to zvedl nad mou hlavu, poznala jsem, co to je. Sklenice s džusem. Ale to už mi sladká voda stékala po tvářích. Všichni se začali smát a Mike sklenici položil přede mě na stůl.

„Stačilo tohle jako dostatečný varování?“ zeptala se Lauren kysele.

Vstala jsem a znovu se pokusila o útěk, ale tentokrát mě nikdo nestlačil zpátky na židli. Mike mě surově chytil za zápěstí a zkroutil mi ruku dozadu, takže jsem si automaticky klekla v bolesti na zem a ohnula se, aby mi ji nezlomil.

„Když s tebou mluvíme, budeš v klidu, jasné?“ vykřikl Mike rozzlobeně.

Mlčky jsem přikývla a druhou rukou si utřela slzy, které mezitím přetekly přes okraj. Všichni čtyři se nahlas zasmáli a odešli. Doteď byli přesně na tom místě, kde jsem měla výhled na Cullenovy.

Ti na mě teď koukali s nevěřícným výrazem. A všem se ve tváři mísila hrůza s rozzlobením a strachem.

Nedokázala jsem zastavit vzlyk, nechala jsem tác tácem a utekla z jídelny. Neměla jsem tam vůbec chodit. Měla jsem raději jídlo oželet, nebo si koupit něco z automatu. Běžela jsem na záchod, abych si otřela džus z obličeje. Vlasy tak dobře očistit nešly.

Když jsem vyšla ze záchodu, zrovna zvonilo na odpolední vyučování, tak jsem se vydala do učebny. Kolemjdoucí studenti se na mě posměšně dívali, někteří si ukazovali prstem… Bylo to příšerné. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem měla s Jessicou a Mikem většinu hodin.

Vešla jsem do třídy a doufala, že přežiju. Ať si mě nevšímají, ať si mě nevšímají, prosila jsem v duchu.

Vyučující vešel do třídy a nesl s sebou štos papírů, potištěných drobným písmem. Vzdychla jsem – písemka. Nebyla jsem přímo premiantka třídy, ale učila jsem se skvěle. Na hodiny jsem byla vždy připravená, aby se nemohlo stát, že mě právě nějaká neočekávaná písemka zaskočí.

Učitel poprosil nějakou dívku v přední lavici, aby papíry rozdala. Zběžně jsem mrkla na otázky a v duchu se radovala, protože jsem odpovědi věděla.

Moje nadšení ovšem odpadlo, když učitel zavelel začátek testu a já jsem na svém kříži ucítila Jessičinu nohu. Potřebovala poradit, jako vždy. Lehce jsem se na ni otočila, aby mi ukázala otázku, kterou nevěděla, čehož si bohužel vyučující všiml.

„Swanová, Stanleyová, co je to tam?“ okřikl nás. Periferním viděním jsem si všimla, jak se Mike ušklíbl; počítal s tím, že ten, kdo bude mít průšvih, jsem já, ale já se nehodlala jen tak vzdát.

„Ona potřebovala…“ zamumlala jsem a pak jsem si uvědomila svou chybu. Tohle mi jen tak neodpustí.

„Co potřebovala?“ zeptal se mě znovu učitel. „Nebo snad vy jste chtěla od Jessicy poradit? Slečno Swanová, nepřejte si mě, bude to za nedostatečnou…“

Vykulila jsem oči zděšením. „Ne, počkejte,“ vyhrkla jsem rychle, když jsem viděla, jak se mi chystá písemku sebrat. „Chtěla… kapesník?“

To, že jsem svedla větu do otázky, mi na věrohodnosti moc nepřidalo, avšak učitel se jen nespokojeně zaškaredil a dál si hleděl svého. Vyhrabala jsem z batohu kapesník a rychle na něj napsala krátké odpovědi. Byly správně, samozřejmě, nedovolila bych si dát jí špatné; to by mi nedarovala tuplem. Ale vynechala jsem některé části odpovědi, abychom neměli výsledek úplně stejný.

Když jsem se otočila, abych Jessice kapesník podala, neuniklo mi, jak na mě celá třída naštvaně zírá… a tak nějak očekávaně. Tohle se neobejde bez trestu, to mi bylo jasné.

Byla jsem nanejvýš spokojená z dnešní práce, protože jsem věděla, že mám vše správně. Bála jsem se ale, co mě čeká, když zazvonilo a končilo dnešní vyučování.

Sbalila jsem si všechny své věci a vycházela ze třídy. Ve dveřích stála Jessica s Lauren a vedle nich Mike. Jenom rychle proklouznout a zmizet, nabádala jsem se, ovšem oni mě nenechali. Jakmile jsem chtěla vyjít ze dveří někdo – určitě Mike – mi podrazil nohu a já letěla dopředu. Spadla jsem na betonovou zem a překulila se na bok. Mike se ke mně nahnul, chytil mě za bundu a drobet mě nadzvednul.

„Jestli kvůli tobě dostane špatnou známku, tak teprve uvidíš, jak to vypadá, když ti někdo dělá ze života peklo,“ vyhrožoval mi a nenávistně mi koukal do očí. „Jestli to někdo neumí, tak mu pomůžeš… bez odmlouvání. Je to jasné?“

Polkla jsem a freneticky přikyvovala. Už už jsem se chtěla zvedat, když mě strčil do ramene a já znovu letěla k zemi. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Dneska jsem se tolik naplakala…

„Tak to snad stačilo, ne?“ vykřikl medový hlas a mě zahřálo u srdce. Otočila jsem se, abych viděla, jak k nám rychle kráčejí Cullenovi, v čele s Emmettem a Edwardem.

„To jsi takový ubožák, že si vyskakuješ na slabší?“ vykřikl tentokrát Emmett.

Mike se ušklíbl. „Příště už tě nikdo nezachrání, Swanová, rozumíš?!“ A odešel, po boku Jessicu a Lauren, které se smály.

Edward ke mně přiskočil dřív, než to stihl zbytek jeho rodiny, a pomohl mi zvednout se na nohy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Ostatní se k němu hned přidali.

„Neudělali ti nic?“ ptala se Alice se zlobou v očích.

„Co si to vůbec dovolují?“ vyhrkla Rosalie a Jasper souhlasně přikyvoval hlavou.

Zvedla jsem ruku a utřela si tváře od slz. „To je dobré, jsem v pořádku,“ oznámila jsem jim. Upravila jsem si batoh na zádech a chystala se odejít, abych je udržela v bezpečí – to, že se za mě postavili, je určitě bude něco stát. „Děkuju. A ahoj.“

„No tak to ne, počkat!“ zastavila mě Alice v půli kroku. „Teď to hezky všechno vybal, ano?“

A to už moje nervy nevydržely a já se rozplakala. Vzlykala jsem a nedokázala jsem ani utéct, ani ty otravné slzy zadržet. Rosalie se ke mně nahnula a objala mě. A já se nechala konejšit; hladila mě po vlasech a po zádech.

„To bude dobré,“ šeptala mi. „Hezky nám pověz, o co tu jde, abychom tomu mohli zabránit.“

Vzlykla jsem. „Nemůžete tomu… za–zabránit. To nejde.“ Podívala jsem se na ně. Tvářili se nechápavě a pak se Edward zachmuřil.

„Proč to nejde? Řekni jeden rozumný důvod,“ pobídl mě.

Měla jsem mlčet. Měla jsem odejít, ale já jim to chtěla říct, aby věděli, proč se se mnou nemůžou bavit. Proč je to tak nebezpečné.

„Oni si vás podají, to mi věřte. Nemůžete být na mojí straně, oni to nedovolí. Oni to tak nenechají, protože… protože jste se zastali mě – nenáviděné ubožačky, ne že bych teda přesně věděla, co proti mně mají. Prosím, raději se o mě nestarejte,“ prosila jsem a odlepila se od Rosalie. „Bude to tak pro vás lepší. Jinak budete muset… trpět to, co já. A to nechcete, určitě ne.“

Sledovala jsem jejich překvapené obličeje, až nakonec promluvila Alice.

„To proto jsi nás od sebe předtím na tom obědě odehnala? Nebála ses jenom o sebe, ale také o nás?“ zeptala se nevěřícně.

Vzdychla jsem – lhát už nemá cenu. „Ano. Slyšeli jste, co řekl Mike. Nedovolím si to, protože nechci, aby ubližovali i vám. To prostě nesnesu. Proto bude lepší, když se nebudeme přátelit. A chci vás… Nebo raději ne.“

„Co chceš, Bello? Pověz nám to,“ naléhal Jasper.

Mám-nemám? No co, zkusím to. „Chci vás jen požádat, abyste… prosím vás moc, neposlouchali to, co se o mně říká. Klidně se k nim přidejte – pro vaše dobro – to vám zazlívat nebudu, ale nevěřte jim.“

Všichni na mě vykuleně zírali a já si pak periferním zrakem všimla, jak Edward zvedl ruku. Je to tu. Oni už se rozhodli. Přidali se k nim a za to, co jsem teď o vůdčí partě říkala, musím být potrestaná. Edward natáhl ruku a já čekala ránu. Pevně jsem stiskla víčka.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 3. kapitola: