Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 19. kapitola

23.03.2012 (18:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 7561×

19.

HRA

  „Co se děje?“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem. Nebylo to ze strachu, pouze ze zmatenosti.

  Edward na mě stále toužebně koukal, ale jeho oči měly pořád ten samý černý odstín. Nepůsobil na mě nebezpečně, ale když jsem ho takhle sledovala, začínala jsem si přát, aby se právě teď objevili ostatní. Teď, když je člověk potřebuje, jsou najednou tak taktní, že nám chtějí nechat soukromí!

  Jeho obličej se náhle stáhl obrovskou bolestí a on zavřel oči. Jakmile je otevřel, spadl mi kámen ze srdce, protože jeho duhovky zase zářily tím nádherným zlatem. Zvedl ruce vzhůru – jeho gesto jsem okamžitě pochopila, oznamoval mi, že se ho nemusím bát – a pomalu, krůček po krůčku, se ke mně přibližoval.

  „Bells, já se ti hrozně, hrozně moc omlouvám,“ šeptal sametovým hlasem, takže na mě jeho slova nemohla mít jiný účinek, než uklidňující. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. To jenom, že ti to tak strašně sluší, a v tom ručníku… Omlouvám se. Na moment jsem ztratil kontrolu. Možná si budeš myslet, že se pouze vymlouvám, ale měla bys vědět, že upíří pocity jsou desetkrát silnější než lidské.“

  Usmála jsem se. Když spatřil můj úsměv, vydechl úlevou a posadil se vedle mě.

  „Takže ty ztrácíš kontrolu kvůli mému vzhledu, jo? Já vypadám tak uboze vedle tebe – jako bys mě k sobě vzal jen tak z milosti… A ty…,“ hledala jsem slova, kterými bych vyjádřila jeho osobu. „No, vždyť se na sebe podívej!“ Mávla jsem rukou k jeho dokonalému tělu a doufala, že pochopí, že myslím i vnitřek. „Proč by člověk jako ty měl být s někým, jako jsem já?“

  Ztuhla jsem a sklopila pohled. Tohle jsem rozhodně neměla v plánu říct, ale ono to tak nějak samo vyplavalo na povrch. Okamžitě jsem věděla, proč jsem o tom začala mluvit. Tahle věta pramenila ze dvou událostí, které se tady v aquaparku staly – zvonivý smích Cullenovy rodiny a můj pocit, že mezi ně nepatřím, a pak také moje pochybnosti o tom, že Edward o můj polibek stojí.

  Podívala jsem se na něj a chvíli sledovala jeho zamyšlený výraz.

  Po několika vteřinách se nadechl a zvedl prst. Poté ostře vydechl a nevěřícně promluvil: „Proto sis předtím rozmyslela ten polibek? Protože sis myslela, že tě… nechci?“

  Překvapilo mě, jak rychle uhodl, co všechno to zapříčilo, přestože tvrdí, že mi nedokáže číst myšlenky. Pokrčila jsem rameny a provinile semkla rty. Jako odpověď mu to bude muset stačit. On – i celá jeho rodina – musel vědět, že nejsem nějaká sebevědomá sedmnáctka. Jasně to muselo bít do očí, když mě viděli poníženou, jak se nechávám od spolužáků týrat. Copak si opravdu myslel, že vyznání lásky a něžné polibky plus přesvědčování, že upíří láska je věčná, mě dokonale ujistí v tom, že se nemám bát toho, že by mě opustil? Věřila jsem mu, samozřejmě, jemu i jim, ale v tomhle ohledu… jsem měla jisté pochybnosti. Takže po milionté a naposledy – oni jako dokonalá rodina nemůžou mít zájem o chudinku, jako jsem já. To je prostě nemožné.

  Chtěla jsem se mu podívat do očí, aby věděl, že mluvím pravdu, že nechci jen nějaké přesvědčení, ale on měl složený obličej v dlaních a volnými ukazováčky si mnul spánky. V jeden okamžik mě napadla děsivá myšlenka, že jsem ho snad možná prokoukla, ale rychle jsem ji zahnala pryč, než mě mohla dovést na pokraj hysterie a vyděšení.

  „Opravdu si myslíš, že tě nemiluju dost?“ zeptal se tichým hlasem, ale já, přestože jsem ho stěží slyšela, jsem najisto poznala tu neskutečnou bolest.

  Zavrtěla jsem hlavou, i když se na mě nedíval. „Netvrdím, že mě nemiluješ, Edwarde – i když občas o tom pochybuju… no, důvody už jsem ti vysvětlila… Já jen nevěřím, že je možné, aby mě někdo miloval. Možná by se jednou našel nějaký obyčejný kluk, kterému bych se líbila, ale to až poté, co bych samozřejmě vyšla střední. Jenže by to byl člověk, měl by nějakou tu chybičku a nebyl… nebyl… nebyl bys to ty. Nikdy by nedokázal být tak upřímný, tak milý, tak obětavý, nikdy by neměl tu nejčistější duši, jakou kdy svět spatřil, a nikdy by nedokázal mít v sobě tolik lásky a nesobeckosti, kolik máš ty.“ Pokrčila jsem rameny a snažila se ignorovat jeho udivený a nevěřícný výraz, který se na jeho tváři objevil už při sedmém slově a který postupně nabíral na intenzitě, jak spustil ruce podél těla a díval se na mě. „Prostě jen nevěřím. To je vše. Nedokážu pochopit, proč sis vybral zrovna mě… Ty, který můžeš mít tu, na kterou si ukážeš prstem… A tvoje rodina… Já se k vám prostě nehodím. Což mě znovu přivádí k tomu, že nedokážu pochopit, proč pro vás něco znamenám… já – Jessica by řekla odpad a Mike by možná dodal odpudivá ubožačka…“

  Podívala jsem se na ruce a nervózně si s nimi pohrávala. To ticho začínalo být nesnesitelné.

  Najednou jsem necítila horkou lavici pod sebou, ale velký chlad. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Ležela jsem v Edwardově náruči a on se mi láskyplně vpíjel do očí, opřen o stěnu. Seděli jsme v rohu místnosti, hned vedle prosklených dveřích.

  Edward se pousmál a něžně mi odhrnul pramen vlasů, který se vyvlékl z drdolu, z čela. „Ty jsi můj velký blázínek, viď že jo?“ zavrtěl hlavou s nešťastným úsměvem. „Ale jestli tě to nějak přesvědčí, budu ti každý den, každou hodinu, každou minutu i vteřinu opakovat, jak moc tě miluju. Že všechno to, co teď prožíváš, je skutečnost, ne žádná hra. Miluju tě, Bello. A moje rodina tě přijala mezi sebe jako člena rodiny, kterým navždy zůstaneš.“ Podíval se stranou a na chvíli nakrčil obočí. Pak se mi znovu podíval do očí. „A jestli nedokážeš pochopit, proč jsi zrovna ty ta jediná, které kdy bude patřit moje mrtvé srdce… no, ani já sám na to nedokážu najít odpověď. Já bych mohl ovšem položit otázku úplně stejnou. Proč mám zrovna já to štěstí, že sis vybrala mě? Mohla jsi mít kteréhokoliv kluka na světě, a ty chceš mě, nestvůru.“

  Vyšvihla jsem ruku vzhůru a položila mu ji na tvář. Zbrkle jsem zavrtěla hlavou. „Nemluv takhle. Ty víš, jaký mám na tohle názor. Už jsem to jednou říkala – jsi mnohem lepší než většina lidí, co znám, a na tom se nikdy nic nezmění.“

  Naklonil se a přitiskl své rty na ty mé. Nevím, jestli si to taky uvědomoval, ale já jasně vnímala, že jsme na sebe natisknutí tělo na tělo, až na můj ručník, který ale v tu chvíli skoro nebyl podstatný. Oběma nám zrychlil dech a já vycítila, kdy začal být polibek vášnivější. Jemně mě držel jednou rukou za hlavou a druhou kolem pasu, jak jsem na něm seděla bokem. Jeho dotyk byl něžný, ale postupně nabíral na intenzitě. Nebolelo mě to, nedokázala jsem v tu chvíli vnímat nic jiného, než Edwardovy rty, jeho dech a jeho svaly na ramenou, břiše a zádech, jak jsem jezdila rukama sem a tam a přitahovala si ho blíž k sobě.

  Začínal mi docházet kyslík, a tak se Edward odlepil od mých úst a přesunul se na čelist a krk. Freneticky jsem zamrkala, jak jsem byla překvapená; ještě včera večer mě poučoval o určitých hranicích, které musíme kvůli tomu, že je upír, vystavit, a teď se po mně takhle vášnivě sápe a bere si mě. Ne že by se mi to nelíbilo… o tom se nepřipouští diskuze, ale byla jsem z toho drobet zmatená.

  Usmála jsem se, přestala myslet na nějaké hloupé zábrany a oddala se jeho polibkům.

  Znovu se zmocnil mých rtů.

  „Edwarde,“ zašeptala jsem bezděky mezi polibky.

  Jako by se vyslovení jeho jména rovnalo poslednímu dílu do hranic jeho sebeovládaní. Odtáhl se, černé oči se v jeho obličeji vyjímaly, a podíval se na mě. Zavřel víčka a opřel si čelo o mé rameno.

  „Je to nebezpečné,“ šeptal. „Příliš nebezpečné.“

  Pochopila jsem, že ho sžírají výčitky, což jsem nemohla dopustit.

  „No tak,“ zamumlala jsem, chytila ho za vlasy a donutila ho podívat se mi do očí. „Nic se nestalo. Je to v pořádku. Já jsem v pořádku.“

  Vzdychl. „Hrozně se omlouvám… Předtím už jsem na tebe taky málem vyjel a teď… Mohl jsem ti ublížit, Bello. Musím si dávat větší pozor, když jsem s tebou.“

  Zavrtěla jsem hlavou. „Dnes už bylo dost omluv. Chápu, že je pro tebe asi… že ti není příjemné… nebo… že ti prostě vadí, že ti nemůžu dát to, co by ti mohla dát každá jiná upírka. Nejsem tak odolná jako ony, ale já slibuju, že… třeba jednou… Samozřejmě pochopím, kdybys chtěl…“

  Edward vykulil oči. „Cože?“

  Pokrčila jsem rameny.

  „Ty si myslíš, že je to kvůli tomu, že se spolu teď nemůžeme milovat? Že bych si raději našel upíří milenku na jednu noc, abych uspokojil svou…“ Zavrtěl zběsile hlavou. „Už jsem ti říkal, že jsem se narodil v roce 1901?“

  Teď jsem pro změnu vykulila oči já.

  „O tom jsem se asi nezmiňoval,“ zamumlal nejistě. „No, jistě chápeš, že v té době byly jiné mravy. Moji rodiče mě vychovali podle nejvyšší zdvořilosti. Kdybych tenkrát byl zamilovaný – a nebyl tak posednutý vojenskou kariérou –, neváhal bych ani vteřinu a požádal svou milovanou o ruku. To, o čem jsi teď uvažovala, by pro mě bylo naprosto nemyslitelné. A teď tomu není jinak.“

  Sklopila jsem pohled a cítila, jak rudnu. „Ale my nejsme manželé. A teď je jiná doba, než byla tenkrát. Vše funguje jinak.“

  „Jiná doba možná, ale já jsem pořád stejný.“

  „Ale mně by vážně nevadilo, kdybys chtěl –”

  „Dost,“ zašeptal a přitiskl mi prst na pusu. „Už o tom nebudeme mluvit, ano?“

  Přimhouřila jsem oči, ale nakonec jsem pod jeho pohledem, který nepřipouštěl námitky, vzdychla a rezignovaně přikývla.

  „Jaká byla sauna?“ ptala se Alice, když jsme s Edwardem došli ke kiosku, jelikož jsem měla neskutečný hlad.

  Podívala jsem se na Edwarda, který si prohlížel menu, které bufet nabízel, a když jsem se otočila zpátky k Alici, zčervenala jsem, jak jsem si vzpomněla na naši konverzaci. Bylo mi z ní trapně. Řekla jsem svému příteli, aby se klidně vyspal s jinou, když se mnou nemůže… a pak jsem mu připomněla, že nejsme manželé. A je dosti pravděpodobné, že to jeden ze sourozenců Cullenových slyšel a rozhodně si to nenechá pro sebe – zvlášť pokud to byl Emmett.

  „Skvělá,“ dostala jsem nakonec ze sebe rozechvělým hlasem.

  Alice zdvihla obočí. Čekala jsem, že se bude dál vyptávat, ale ona musela vidět, že bych se z toho prostě pokoušela vykroutit, tak změnila téma: „Bello, co si dáš? Mají tu výborný salát…“

  Její tón mě překvapil. Mluvila víc nahlas a očividně jí šlo to, aby to někdo slyšel. Ale kdo? Nedělala jsem si s tím hlavu.

  „A ty jsi ho určitě snědla celý, viď?“ zeptala jsem se skepticky s pobaveným úsměvem.

  „No jasně. Vždyť víš, že miluju zeleninové saláty.“ Očima kmitla někam za mě a pak na mě vrhla významný pohled.

  Zmateně jsem se otočila a málem zoufale zasténala, když jsem si všimla, že u vedlejšího stolku stojí Kevin Montgomery a rádoby nenápadně po nás pokukuje. Kevin patřil, samozřejmě, k vůdčí partě. Měl tmavě hnědé vlasy, hnědé oči a jeho pokožka byla trochu opálená. Byl na škole oblíbený a jeho slovo mělo občas skoro stejný význam jako Mikovo. Vím, že to na něj jednou zkoušela Jessica, později i Lauren, ale žádná u něj nepochodila. Po škole se říká, že se nedávno Tylerovi svěřil, že se mu opravdu jedna holka ze školy líbí, ale neodvážil se s ní promluvit – Tyler to roznesl dál, jak jinak…

  Rychle jsem se otočila zpátky a přišoupla se blíž k Alici. Pohledem jsem zkontrolovala, kde se nachází ostatní Cullenovi. Edward seděl vedle Emmetta a Jaspera přes celý bufet a živě o něčem debatovali – doufala jsem, že zapomněl na ten incident v sauně – a Rosalie si znuděně prohlížela namočené konečky svých nádherných vlasů naproti těm třem.

  „Jsou tu i ostatní?“ zeptala jsem se Alice tiše a v duchu se modlila, aby řekla ne, protože jestli tu někde potkám Jessiku a spol., vystřelím odtud jako raketa a už mě tu nespatří.

  Alice chvíli zamyšleně hleděla do prázdna a pak zavrtěla krátce hlavou.

  „Ne, je tu jen on… a někde by měla být jeho mladší sestřička July.“

  Se zvednutým obočím jsem čekala, až mi vysvětlí, odkud má tolik informací.

  „To Carlisle – přinesl si domů složku July Montgomeryové, která trpí… takovými zvláštními příznaky.“

  „Příznaky?“

  Pokývla hlavou. „Občas rodině tvrdí, že vidí něco, co ostatní ne. Je jí teprve osm, takže by se normálně dalo předpokládat, že má velmi bujnou fantazii, ale jelikož není tento svět zcela normální, dá se slušně odhadnout, že ta holčička má dar.“

  „Dar? Jako máš ty, Edward a Jasper? A jaký?“

  Alice víc ztišila hlas a naklonila se ke mně blíž. „Myslíme si, že vidí nadpřirozené bytosti… nebo je nějakým způsobem vycítí.“

  Otřásla jsem se. Chudák…

  „Nedávno třeba rodičům tvrdila, že vedle ní sedí její babička, která je už dva roky po smrti. A když byli před rokem na výletě u známých v Kanadě, říkala, že ten kluk, se kterým se bavil její bratr a který prodával suvenýry v nějakém obchůdku, byl ve skutečnosti vlkodlak.“

  Třeštila jsem na ni oči. „Vl-vlkodlak? Ti taky existují?“

  „Samozřejmě.“

  Nadechla jsem se a ostře vydechla. „Páni. A to všechno je napsané ve složce v nemocnici?“

  „Ne,“ zamítla to Alice. „To zjistil Edward hned druhý den, když projížděl mysli té vaší královské party.“ Alice se ušklíbla. „A přirozeně nám to všechno pověděl, protože ještě v úterý večer si Carlisle přinesl domů složku July, která ten den přišla k němu na chirurgii s naraženou rukou. Prý si ho tak divně prohlížela a několikrát si dokonce zakryla krk, když se k ní přiblížil. Carlisle ji pak ujistil, že jí neublíží, a ona začala být trochu svolná, ale stále byla strnulá a nejistá.“

  „Takže mi chceš říct, že malá osmiletá holčička má dar, díky kterému pozná nadpřirozené bytosti, mezi které se počítají i duchové a vlkodlaci?“ shrnula jsem.

  „Hm… Jo. Lépe bych to nedovedla říct.“

  Byla jsem z toho trochu v šoku, ale Alice mi pak řekla, že musím něco sníst, protože mi zakručelo v žaludku, takže jsem si požádala o bagetu s kuřecími kousky a kolu a na obojí čekala u výdejního pultu, zatímco Alice se přidala ke klukům a Rose.

  „Ehm, ahoj, Bello,“ ozvalo se za mnou.

  Otočila jsem se za tím hlasem a vyděšeně polkla, když jsem spatřila Kevina, jak se na mě kouká. Vedle něj stála malá holčička s blonďatými vlásky, které měla svázané do vysoko posazeného culíku a usmívala se od ucha k uchu. Držela svého bratra za ruku a skákala pohledem z něj na mě.

  „A-ahoj,“ zakoktala jsem a vystrašeně udělala krok vzadu. Sice tu není Mike a Kevin mi nikdy neublížil, ale je téměř jasné, že je stejně proradný jako oni.

  Zvedl jednu ruku na znamení toho, že mi neublíží, ale já mu tak docela nevěřila. „Já ti nechci nic udělat. Vážně. Jen jsem tě přišel pozdravit.“

  „Jasně,“ zamumlala jsem nervózně. Kde je Edward? Kde je Alice? Kde jsou všichni, když je potřebuju?

  „Tohle je moje sestra July,“ představil ji. „July, tohle je Bella, moje spolužačka ze školy.“

  July mě skenovala pohledem, pak ke mně udělala krok blíž a počkala, až se k ní sehnu, aby mi mohla zašeptat do ucha: „Bráchovi se líbíš.“ Ale známe ten dětský šepot – je slyšet na míle daleko.

  Podívala jsem se na Kevina, který okamžitě zrudl. „Ehm, July, viděla jsi támhletu skluzavku?“

  July obrátila oči v sloup. „Jasně, jasně, já už mizím.“

  Trochu jsem se uchichtla, jak mě její chování překvapilo a pobavilo, ale hned jsem zase nabrala obezřetný výraz.

  „Jsi tu s Cullenovými, jo?“ zeptal se.

  Kývla jsem. „Jo. Ukázalo se, že jsou na světě i dobří lidé.“ Doufala jsem, že pochopí, že mu nevěřím ani za mák a už se s ním nechci bavit.

  „Ne všichni na naší škole jsou zlí,“ řekl.

  „Hele, poslyš,“ zašeptala jsem. „Já se o tomhle bavit nechci. Prostě si mě dál nevšímej tak, jak jsi to dělal doteď.“

  Zavrtěl rychle hlavou. „Ale já už tě nechci igno–”

  „Padesát trojka!“ ozvalo se za mnou a já se otočila k okénku, abych si mohla od starší paní převzít svou bagetu s kolou.

  „Tak se měj,“ řekla jsem a chystala se zmizet, co nejrychleji to půjde, ale zastavila mě Kevinova ruka, která mě chytla za paži.

  „Prosím, nech mě ti to vysvětlit.“

  Začal se mě zmocňovat vztek. „A co vysvětlit? Já moc dobře vím, o co ti jde. Snažíš se ze mě udělat důvěřivou hlupačku, abys mě mohl potom přede všemi shodit. Já tohle znám.“

  „Ne, to není pravda, Bello,“ namítl a já v jeho očích spatřila záblesk lítosti, ale dělala jsem, že ho nevidím, protože mohl být klidně falešný. „Já… líbíš se mi. Moc. V pátek, když jsem tě viděl s tím Cullenem, přepadla mě žárlivost a já věděl, že už to nemůžu dál prodlužovat. Mám tě rád.“

  Skepticky jsem se na něj podívala. „Nevěřím ti ani slovo. A i kdybych ti měla věřit, kdybys mě měl rád, jak říkáš, nenechal bys ostatní, aby mi takhle nesnesitelně ubližovali.“

  „Já vím, že jsem měl něco udělat, ale vždy, když jsem přišel na scénu, už jsi vstala a zmizela pryč. Nikdy jsem nebyl u toho, jak ti něco dělají, takže nikdy nebyla příležitosti tomu zabránit. Chtěl jsem ostatním říct, ať toho nechají, a také to udělám – v pondělí.“

  Zavrtěla jsem hlavou. „Já. Ti. Nevěřím.“

  „Prosím,“ zašeptal.

  „Proč už mě nemůžete prostě nechat být? Co jsem vám udělala tak strašného?“

  Kevin mě propaloval prosebným pohledem, ale já se otočila na patě a vydala se rychlým krokem ke Cullenovým.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 19. kapitola: