Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 15. kapitola

26.02.2012 (18:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 7922×

15.

BEZ NĚJ UŽ ANI KROK

Všichni se na mě starostlivě koukali a já cítila, jak se mi začíná třást spodní ret. Oči jsem měla stále vykulené zděšením a po tvářích mi tekly slzy. Podívala jsem se po ostatních. Stáli kolem mě v kroužku, Edward mě objímal svými pažemi.

Najednou se ke mně Rosalie rozešla, zastavila se přede mnou a setřela mi slzy z tváří. „Bello, neboj se. Oni už ti neublíží.“

Ale její slova nic nezměnila na mém chování. Stále jsem byla v šoku.

„Rose,“ oslovil ji Jasper. „Má strach, ale hodně u ní převažuje šok, takže teď její postoj nezměníš.“

Rosalie se se starostlivým pohledem vrátila k Emmettovi. Vycítila jsem moment, kdy na mě Jasper použil svůj dar, ale nepřipadalo mi, že by mi nějak pomáhal. Bylo to stejné, snad jen o trochu lepší. Jediné, co by mě dokázalo spolehlivě vykolejit z toho šokového stavu, byl Edward.

A taky se tak stalo, když se předklonil a rty se dotknul mé tváře, několikrát jí zulíbal, přičemž šeptal slůvka jako: „Neboj.“, „Už ti nic nehrozí.“, „Jsem tu s tebou.“ A to nejdůležitější: „Bells, miluju tě.“ Teprve poslední věta mě částečně probrala.

„Jsem… jsem v po-pořádku,“ zakoktala jsem a hlas se mi vyděšeně třásl. Zkontrolovala jsem jejich výrazy, jestli mi uvěřili. Tvářili se starostlivě, žádná úleva v jejich tvářích nebyla. Pouze Alice se rozhlížela kolem a v jejích očích plály jiskřičky hněvu.

Odlepila jsem se od Edwarda, abych jim ukázala, že jsem opravdu v pohodě, ale to byla chyba. Jakmile jsem se přestala opírat o jeho – neskutečně dokonalé – tělo, zavrávorala jsem a kolena se mi podlomila. Hlasitě jsem vyjekla, načež mě Edward chytil právě včas a vyšvihl si mě do náruče.

„Já můžu jít sama,“ namítla jsem rádoby hrdinským tónem, ačkoliv jsem byla ráda, že mě nese.

Zavrtěl hlavou, jeho čelo bylo zamračené a neustále mě starostlivě a nešťastně pozoroval. „To jsem viděl,“ zamručel. Otočil ke svým sourozencům hlavu, avšak já postřehla, že mě stále periferním zrakem sleduje. „Odvezu teď Bellu domů. Uvidíme se zítra.“ Pak se zaměřil na Alici, která mu pohled opětovala, načež Edward přikývl a poděkoval jí.

Nebyla jsem natolik v klidu, abych se ptala, o co jde, takže jsem to nechala na později. Nekoukala jsem na ostatní Cullenovy, v tu chvíli mě zajímal pouze Edwardův obličej tak blízko toho mého. Jenže když jsem si vzpomněla, kdy mě naposledy políbil a na scénu potom, slzy mi zase začaly smáčet obličej.

Edward si toho samozřejmě okamžitě všiml a vtiskl mi rychlý polibek do vlasů těsně předtím, než mě posadil na sedadlo spolujezdce. „Bello, miluju tě. Už jim nedovolím, aby ti ublížili.“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Jen… jen se z toho pořád nemůžu vzpamatovat.“

Edward se porozhlédl po okolí a pak se svou přirozenou rychlostí přemístil na místo řidiče. Nastartoval a vyjel z přeplněného parkoviště. Celou cestu mě sledoval, připadalo mi, jako by ze mě vůbec nespouštěl zrak a začínala jsem být neklidná, abychom nenabourali, ale pak jsem si vzpomněla, že upíří mají velmi bystré smysly, tak jsem se zase drobet uklidnila.

Zanedlouho jsme zastavili před domem a já se chystala na delší rozloučení, ale Edward vmžiku vystřelil z auta a otvíral mi dveře, než jsem stačila promluvit. Přijala jsem jeho nabízenou ruku a nahodila zoufalý a smutný úsměv. To se mě chce tak rychle zbavit, nebo co?!

Myslela jsem, že si mě třeba ještě vyhoupne do náruče a dá mi sladký polibek na dobrou noc, ale on se zastavil přede dveřmi, vtiskl mi rychlou pusu a užuž by se ode mě vzdaloval.

Chytila jsem ho pevně za rukáv. „To je všechno?“ zeptala jsem se nevěřícně tichým hlasem.

Usmál se pobaveně, přiblížil se ke mně blíž, otřel se o mě svými rty a znovu se odtáhl.

Nasupeně jsem ho zpražila pohledem, ale jelikož jsem poznala, že moje naštvanost ho pouze baví, použila jsem jinou taktiku. Nasadila jsem prosící pohled.

„Nejraději bych se k tobě připoutala,“ zašeptala jsem, olízla si rty a poté skousla ret – neměla jsem ponětí, jestli je na tom něco smyslného nebo cokoliv, co by ho donutilo mě pořádně políbit, ale musela jsem to zkusit.

„To nebude problém,“ pošeptal zpátky a políbil mě na líčko. Pak sáhl pod okap a do dveří strčil klíč. Dával si hodně záležet na tom, aby to perfektně zarachotilo. Udělal by všechno, jen aby už mě měl z krku.

Nadzvedla jsem obočí a smutně se na něj zadívala. „Tak dobrou.“

Ani mi neodpověděl, otočil se a za chvíli se za jeho autem vznášel prach. Zvláštní bylo, že po celou dobu měl na rtech úsměv.

Rodiče už naštěstí spali a Edwardovo hlasité odemykání je neprobudilo. Jakmile jsem se vysprchovala a smyla ze sebe všechen dnešní strach, ale bohužel také Edwardovy polibky a jeho vůni, odebrala jsem se do pokoje. Spát se mi chtělo opravdu jen trochu, takže jsem měla v plánu si ještě přečíst pár stránek knihy Na Větrné hůrce a pak se oddat svým nočním můrám, kterým se zrovna dnešní noc rozhodně nevyhnu.

Co jsem ale nečekala, bylo překvapení, které mě čekalo na mé posteli u mě v pokoji. Edward v džínsech a béžovém svetru si spokojeně hověl, natažený přes celou délku postele, v rukou mou nejoblíbenější knihu, a když spatřil můj nevěřícný – málem infarktový – výraz, mrkl na mě.

„Překvapení,“ zašeptal a odložil knihu na noční stolek.

Uklidila jsem si toaletní tašku a zhluboka dýchala, jak mě jeho návštěva zaskočila. Když jsem se vrátila k němu na postel, můj dech byl vyrovnaný, ale srdce uhánělo hlava nehlava kupředu.

„To jsi mi to nemohl říct?“ vynadala jsem mu šeptem. „Já už si myslela, že mě nechceš.“

Vykulil překvapeně oči a rychle se vyšvihl do sedu. Vzal můj obličej do obou dlaní a zpříma se mi podíval do očí. „To ať už tě nikdy nenapadne. Jsi můj život, Bello.“

„Tak to dokaž,“ zašeptala jsem omámeně, ale než jsem domluvila, už se ledové rty pásly na těch mých. Jeho ústa byla studená, ale mně to nevadilo. Chvíli byl vášnivý, chvíli zas něžný. Vpíjel se do mých rtů a já dokázala myslet jen na to, že konečně mám, co jsem chtěla, po čem jsem tak toužila od té doby, co jsme vyšli ze sálu. Rukama jsem mu mačkala svetr, když mě jemně položil na postel a sám si ke mně přilehl blíž. Nepřestával mě líbat.

Ani nevím, jak dlouho jsme se líbali, čas v tu chvíli neexistoval, stejně jako okolní svět – třeba máma s tátou nic netušíc spící o dvě místnosti vedle. Bohužel jsem brzy začala bojovat s nedostatkem kyslíku, poznal to. Aniž by ode mě odtrhl rty, přesunul se na mou tvář, čelist a krk – vůbec ve mně nehrklo, když mi toužebně líbal místo na krku, kde se skrývala krční tepna; věřila jsem mu. Zahodila jsem bizarní myšlenky stranou, zvrátila hlavu dozadu a pevně stiskla víčka. Přímo jsem se nabízela jeho studeným rtům, ale když jsem necítila ani jeho dech ani ústa, vystrašeně jsem otevřela oči.

Edward seděl kousek ode mě dál, obličej v dlaních a nehýbal se. Bylo mi jasné, co jeho reakce znamená – žízeň.

„Promiň,“ zašeptala jsem zoufale, chytila obě jeho ruce a snažila se mu je sundat; potřebovala jsem vidět jeho obličej.

Udiveně se na mě podíval. „Za co se mi proboha omlouváš?“

Pokrčila jsem rameny a zamračila. „Dělám ti to příliš těžké.“

Zavrtěl hlavou a pousmál se. „Bello, ty to nechápeš. Ano, tvoje vůně je neodolatelná, ale poslední dobou mi přijde, že víc než po tvé krvi, toužím po tvém… těle. A bojím se, že kdybych to nechal zajít příliš daleko, mohla by touha po tvé krvi začít převažovat nad touhou po tvém těle.“ Pak se mi podíval upřeně do očí a čekal, až si myšlenky srovnám.

Chvíli mi trvalo, než mi jeho věty začaly dávat smysl. Tolikrát použil slova touha, tělo a krev, že jsem v tom měla guláš.

„Ale přesto se ti omlouvám,“ stála jsem si umanutě za svým.

Uchechtl se a pak mi věnoval pobavený úsměv. „Já tvou omluvu ale nepřijímám,“ protestoval. „Není nic, za co by ses měla omlouvat.“ Pak nakrčil obočí a zvážněl. „To já se omlouvám. Budu hlídat čas, kdy bychom se mohli dostat za hranice mého sebeovládání a včas nás zastavím.“

Zamračila jsem se; to se mi vůbec nelíbilo, ale pokud to jemu usnadní život se mnou, pak to klidně risknu. „Jak myslíš…“ zamumlala jsem a zívla.

„Je čas spát, Bells. Už je skoro půlnoc,“ informoval mě. Poté si mě jednou rukou nadzvedl do náruče a položil mě. Chtěla jsem namítat, když mě celou obalil přikrývkou, ale jeho pusa na dobrou noc – tak sladká, tak něžná, tak romantická – mě zbavila veškerých protestů. Slastně jsem vzdychla. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a na jeho tiché „dobrou noc, Bells, lásko“ jsem zabručela vyznání lásky, což v mém polospánku znělo jako „mimuju tě“.

Stála jsem u pultu s džusem a právě odkládala kelímek, když na mě někdo zavolal: „Hele, Swanová, tu máš.“ Otočila jsem se přesně ve chvíli, kdy na mě Jessica vylila jahodový džus smíchaný ještě s něčím jiným. Hlasitě jsem vyjekla, když jsem si uvědomila, že jsou šaty úplně zničené.

Do očí mi vhrkly slzy a já je nešťastně setřela.

„Ale ne, snad nepláčeš,“ vyhrkla pobaveným hlasem Lauren.

„Co se to tu děje?“ vykřikl medový hlas a já děkovala tomu nahoře, že mi ho seslal. Edward se přemístil mezi mě a Jessicu a měřil si mě naštvaným pohledem.

„Edwarde,“ oddychla jsem si šťastně a objala ho. Najednou mě ale jeho silné paže od sebe odstrčily a on mě sledoval se znechuceným pohledem.

Zamračila jsem se. „Co to děláš?“

Z mé zmatenosti mě vytrhl Jessičin smích. Ohlédla jsem se po ní, ale to už právě objala Edwarda, který ji vášnivě políbil. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Potřebovala jsem Alici, nutně, ale jediné, co jsem viděla, byly davy spolužáků, kteří si na mě se smíchem ukazovaly a… Cullenovy! Pousmála jsem se a chtěla se k nim rozejít, ale když jsem tak na ně koukala… smáli se, přímo se prohýbali smíchem.

Otočila jsem se zpátky na Edwarda a kromě Jessicy jsem spatřila i blonďatou dívku, nesmírně krásnou, její barva očí mě usvědčila v tom, že je to upírka. Obě dvě se lepily na Edwarda a on je láskyplně líbal a osahával.

„Myslela jsem, že mě miluješ,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi slzy tiše tečou po tvářích.

Edward zvedl obočí. „Ty jsi mi na to vážně skočila? Proč si myslíš, že jsem tě nechtěl líbat? Nějaké sebeovládání… To s tím nemělo nic společného. Přece si nemůžeš myslet, že bych já chodil s tebou, natož abych tě miloval! A mimochodem, ta šikana je správná věc, protože odpad jako ty si ji rozhodně zaslouží!“

Vzbudil mě výkřik a já otevřela oči do tmy. Nemohla jsem se zorientovat, ale najednou se vedle mě rozsvítila lampička. Podívala jsem se tím směrem a pomalu začínala rozeznávat postavu, která držela vypínač lampy.

„Edwarde?“ zašeptala jsem rozechvěle, když jsem zjistila, že křik pocházel z mého hrdla.

„Ano, jsem tady,“ zamumlal a já mu padla do náruče. Svými slzami jsem mu smáčela svetr, ale jemu to evidentně nevadilo. Čekala jsem, že mě odstrčí, jako v tom děsivém snu, ale on mě stále objímal svými pažemi, hladil mě po vlasech, vtiskával polibky do vlasů, na čelo a šeptal slůvka útěchy, slůvka přesvědčení, že to byl jen sen.

„Edwarde,“ vzdychla jsem a z úst se mi vydral vzlyk, „miluju tě.“

„Miluju tě, Bells,“ opětoval mi. Odlepila jsem se od něho a svýma ubrečenýma očima jsem na něj zamžourala.

„Opravdu?“ nemohla jsem se nezeptat.

Usmál se. „Opravdu. Navždy. Jsi celý můj život.“ Jo, tohle už mi myslím jednou říkal. „Byl to jen sen, Bello, já jsem tu s tebou. A vždycky budu.“

Pousmála jsem se. „Jsem ráda, že jsi neodešel domů.“

Najednou zvedl hlavu a krátce se zamračil. „Maminka se na tebe jde podívat. Schovám se ve skříni, pokud ti to nevadí…“

Zavrtěla jsem hlavou a on tak udělal.

„Bello?“ ozvalo se tiché šeptání a vzápětí se otevřely dveře. „Holčičko, jsi v pořádku?“ Ve dveřích se objevila maminčina hlava s rozcuchaným účesem. Jakmile mě spatřila, sedící na posteli, mokré tváře a oči mírně vytřeštěné, jak jsem se vzpamatovávala ze snu, přiskočila ke mně a starostlivě mě chytila za ruku.

„Stalo se ti něco?“ spustila. „No tak, Bello, jsi v pořádku? Není ti nic?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Měla jsem zlý sen.“

Renée se na mě podezíravě podívala. „Chceš si o tom promluvit?“

Znovu jsem zavrtěla hlavou a pak se na ni zadívala. Sledovala mě váhavým pohledem.

„Mami, co se děje?“

„Nic, vůbec nic. Já jen…“ zašeptala a pak se odmlčela. Nadzvedla jsem obočí a ona s rezignovaným výdechem pokračovala: „Kolem jedné jsem se šla dolů napít a slyšela jsem tě, jak mluvíš ze spaní. Chtěla jsem tě jít zkontrolovat, ale jak jsem pozorně poslouchala, poznala jsem, co říkáš. Pořád dokola jsi opakovala jméno Edward. A není to poprvé, co jsem jeho jméno slyšela z tvého spánku. A myslím, ale nejsem si tím stoprocentně jistá, že jsem slyšela i miluju tě, ale to opravdu jistě nevím.“ Odmlčela se a pozorovala moje rudé tváře a sklopenou hlavu. „Takže, Bello, opravdu tu není nic, co bys mi chtěla říct?“

Kousla jsem se do rtu. Říkat mamince o tom, že jsem poznala lásku svého života a o tom, jak je báječný, před ním, jsem opravdu nechtěla, ale její nekompromisní výraz mě usvědčil v tom, že je lepší říct jí to teď, když jsem o samotě, než když to vybalí před tátou.

„Edward, o kterém se mi zdá, je Edward Cullen. Ve čtvrtek jsem ti o jeho rodině vyprávěla. Ptala ses, jestli není zadaný, a já ti teď musím říct, že zadaný je.“ Nevěděla jsem, jak to mám Renée oznámit, ale věděla jsem, že dříve nebo později bych to stejně musela udělat, tak proč ne teď.

Maminčin výraz očividně pohasl a vzdychla. „Aha.“

Pokračovala jsem. „Tím však nechci říct, že je to škoda, protože jeho přítelkyně… jsem já.“

Renée vykulila oči a hlasitě vyjekla. Pak se zeširoka usmála a pevně mě objala. „Já to věděla. Já věděla, že se dáte dohromady. Navíc, Alice, ta milá dívka, co ti pomáhala na ples, říkala, že…“ Náhle se maminka odmlčela, odtáhla se ode mě a sklopila provinile pohled.

Vyvalila jsem na ni oči. „Co? Co Alice říkala?“

„Ptala jsem se jí, jestli neví, s kým půjdeš – zrovna jsi spala a já se na to nechtěla ptát tebe. A ona mi řekla pravdu.“

Nadzvedla jsem obočí a nejistě po ní opakovala: „Pravdu?“

Renée přikývla. „Ano. Řekla mi, že celou dobu ona a její rodina sleduje, jak se navzájem s Edwardem pozorujete, ale ani jeden z vás neudělá první krok, a tak se toho ujala ona. Řekla mi, že Edward bude tvůj tanečník. Vypadal jako milý kluk, když jsem ho ve čtvrtek zahlédla, a doufala jsem, že se to Alici a jejím sourozencům podaří. A hle – podařilo.“ Renée se v očích zablýskly jiskřičky štěstí.

Vzdychla jsem. Tohle si Alice vypije! „Dobře, mami. No, už si můžeš jít lehnout. Jsem v pořádku.“

Maminka se šťastným úsměvem odešla a mě znovu objaly studené paže. Zhasl lampičku a já cítila, že se mě chce na něco zeptat, ale dřív, než stihl říct slovo, jsem usnula.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 15. kapitola: