Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Dvacátá šestá

13.04.2014 (17:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1976×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Jak je Juniorovi?“

„Juniorovi? Jsi s rodinou sotva pár hodin a už malému říkáš Junior?“ smála jsem se do telefonu.

„Vždyť víš, že na Edu jinak ani nepomyslí. Tak jak mu je?“

„Lépe, teplotu už nemá a vyrážka konečně ustupuje. Myslím, že až se vrátíš, bude zase řádit po domě jako tajfun.“

„To jsem rád,“ pronesl můj muž, ale jeho hlas tak nezněl.

„Miláčku, je mi to líto, že nakonec tvé narozeniny zase neoslavíme všichni pohromadě. Vynahradím ti to, věř mi.“

„To nemusíš. Mně postačí, když budete oba zdraví a spokojení.“

„Tak proč jsi smutný?“

„Měl jsem raději zůstat s vámi. Už teď nám zbývá málo času.“ Věděla jsem, o čem mluví, ale snažila jsem se na to nemyslet. Oslava Edwardových narozenin byla naplánovaná daleko dopředu. Měli jsme navštívit jeho rodinu a zároveň se rozloučit s jejich domem ve Forks. Blížilo se jejich další stěhování, ale všichni jsme měli tolik vzpomínek spojených s tím místem, že jsme se i my chtěli rozloučit.

Jenže navzdory všem dobře promyšleným plánům a koupeným letenkám jsem musela s maličkým zůstat doma. Horečka a střevní potíže nám cestování nedovolily a v den odletu se přidala vyrážka. Neštovice prostě byly naléhavější.

Pochopitelně, že můj muž nechtěl ani slyšet, že pojede bez nás, ale Esmé s Alicí naplánovaly velkolepou oslavu a všichni se těšili, že zavzpomínají na staré časy. Nemohla jsem dovolit, aby o to přišel. „Nikdy jsme moje narozeniny neslavili. Není důvod s tím začínat,“ brblal nespokojeně. Vysvětlovala jsem mu, že nejde o něj, ale o to, aby zase strávili nějaký čas pohromadě. Vždyť Cullenovi společně prožili skoro století, než jsem Edwardovi zkřížila cestu. Určitě se jim po sobě stýskalo. Díky mému naléhání a vysvětlování můj muž přestal mít námitky a odevzdaně souhlasil. Bylo to pro nás oba těžké. Sice jsme se loučili jen na pár dnů, ale ta představa, že mnohem delší rozloučení se blíží a my nemůžeme být po celou dobu spolu, bylo tíživé.

„Taky mi chybíš, nám oběma.“ Všechno se ve mně sevřelo, když jsem pronášela: „Ani si neumím představit, jaké to bude, až budeš pryč na tak dlouho.“

„Já vím.“ Ztěžka vzdechl. „Neměl jsem odjíždět.“

„Za pár dní se uvidíme,“ chtěla jsem ho povzbudit, ale spíš to znělo jako povzdech.

„Miluji tě.“

„Já te...“

„Alice, dej mi ten telefon,“ zavrčel vzdalující se hlas mého muže.

„Bello, jak se máš? Už se těším, až za námi přiletíte do Londýna. Co kdybychom se sešly cestou?“ spustila Alice eskapádu dotazů a rozehnala tak alespoň na chvilku ten těžký mrak našeho blížícího se odloučení.

Byla jsem ráda, že mě ještě tentýž večer přišla navštívit Gina. Zabránila tak tesknotě, aby se stala mojí společnicí a do party ještě přinesla láhev červeného vína.

Když jsem se ujistila, že malý spí, udělaly jsme si poklidný dívčí večer.

„Přestav si, že mi Diana na příští rok snížila úvazek a dokonce už nechce nic slyšet o semináři slovanské literatury,“ postěžovala jsem si.

„Jak to? Vždyť o tvůj seminář byl takový zájem?“

„Ano, byl. Dokonce jsem řadu studentů musela odmítnout, ale škola prý musí šetřit a taky se vrátí z mateřské nějaká kolegyně.“

„To jsou určitě výmluvy. Vždyť fotbalový tým má nové dresy a roztleskávačky je také plánují.“

„Diana mě chce vyštvat. To je mi naprosto jasný. Asi si myslí, že mi to snížení počtu hodin bude vadit, když Edward pořád neměl práci.“ Že můj muž hledá zaměstnání, nebylo žádné tajemství. Probíral své možnosti s kdekým. Záhadou spíš bylo pro všechny, z čeho vlastně žijeme, ale my se pochopitelně nesvěřovali. Jen Gina tušila něco o jakémsi rodinném dědictví. Od mé nadřízené to byla jistě jen další snaha, jak mi přitížit. Jenže protentokrát se její snaha zcela minula účinkem. „Ale jsem nakonec ráda, že to tak dopadlo. Když se Edward rozhodl založit agenturu, měli bychom na sebe málo času. Jeden den ve škole a psaní disertace mi už i tak zabere hodně času.“

„Už se rozhodl definitivně?“ ptala se Gina se zájmem. Bylo to trochu rozčarování, ale asi se dalo čekat, že Edwardovy pečovatelské pudy budou pro volbu povolání rozhodující. Jen jejich zaměření mě překvapilo.

„Sice ještě nemá prostory a asi bude muset ještě najmout několik lidí, ale už se na to hrozně těší.“

„Mám z toho radost. Luisa Bunghamová si to zaslouží. Má takový talent.“

„Víš, že jsem do té závěrečné akademie ani nevěděla, že hraje na housle?“

Jedna z mých studentek se na akademii střední školy prezentovala hrou na svůj oblíbený hudební nástroj se smyčcem. Původně jsem ani svého muže na další školní přehlídku nezvala. Myslela jsem, že jeho dokonalému sluchu musela naprosto stačit zkušenost s naším synkem, kterou podstoupil před pár dny. Jenže, když se náš malý nezbeda rozhodl přespat tu noc u kamaráda, chtěli jsme být s mým mužem spolu co možná nejvíc. A tak se stalo, že Luisa zahrála Paganinianu nejen před nadšeným rodičovským publikem, ale hlavně před nadšeným Edwardem. Když pak zjistil, že její rodina nemá dost peněz, aby jí umožnili odpovídající hudební vzdělání navzdory jejímu jedinečnému talentu, rozhodl se, že založí nadaci pro začínající umělce.

Překvapenou Luisu afroamerického původu tak po maturitě nejen čekala prestižní hudební škola, ale i nahrávka vlastního alba, na které Edward trval. Zase přeháněl, ale kdo by ho za to nemiloval?

„Už tam budem?“ Můj malý neposeda se vrtěl vedle mě na sedadle. Cesta do Londýna pro něj byla nekonečná. Jemu by snad nepomohl ani tryskáč.

„Já vím, zlato, je to dlouhé. Ale táta na nás bude čekat na letišti a prý má pro tebe dárek.“

„Jo to už mi říkal do telefonu. Nemohl raději jet s námi?“

„Alice trvala na to, že bude nejlepší, když se sejdeme až tam. A měla pravdu. Kdyby chtěl přiletět nejprve pro nás a pak bychom sedli do letadla, teprve bychom nejspíš vyráželi z domova. Takhle už máme většinu cesty za sebou.“

„Hmm,“ zabručel. „Když já se na něj už tolik těším.“

„Já taky, miláčku. Chyběl nám oběma.“ A jak nám teprve bude chybět, až za rok odejde! Asi se z toho zblázním! Už teď je těžké usínat, když vedle mě není. Když to Edward zjistil, omezil své lovecké výlety jen na denní hodiny. Vždycky byl do večera zpět. Jakákoliv snaha ho přemluvit, ať jede na lov na několik dní, byla marná. Vlastně to byl velký zázrak, že byl ochotný odjet za Cullenovými sám a i to, že ho Alice přesvědčila ke společné cestě do Anglie. Určitě nebyla jediná, kdo se nemohl dočkat, až nás bude mít všechny pod jednou střechou.

Strach z Jasperovy přítomnosti poblíž našeho divokého synka nezmizel, ale snažila jsem se ho potlačit. Snad bude prozřetelnosti stačit trápení v podobě odloučení od mého muže, a tím si veškeré neštěstí vybereme.

Pro malého to byla dovolená snů. Od té doby, co s Donou četli několikrát dokola Letopisy Narnie, se nemohl dočkat, kdy se podívá do míst, kde Lewis žil. Když pak zjistil, že byli s Tolkienem kamarádi, dalo se čekat, jaká literatura bude následovat. Jen mi připadalo, že na Pána prstenu je opravdu ještě malý.

Výlet do Oxfordu byl díky tomu neodmyslitelnou součástí našeho pobytu v Anglii.

„A cos čekala? Jeho matka přeci studuje a vyučuje literaturu,“ smál se mi Edward.

„Takže dopadne jako já?“ ptala jsem se nešťastně při odchodu z prohlídky Lewisova domu.

„Myslíš, že jsi dopadla špatně?“ Můj muž se zastavil a přitáhl si mě k sobě.

„Díky tobě ne, ale do té doby byl můj svět pouze v knihách.“

„To není pravda,“ podíval se za naším malým běžcem, který rychle mizel za nejbližším rohem.

„Pro něj jsem se snažila žít, ale zpětně mi to přijde jako přežívání. To až s tebou mě začalo zase všechno těšit.“

„Zvláštní.“ Pohladil mě po tváři.

„Co?“

„Mám to naprosto stejně.“ Políbil mě.

„Myslíš, že až budeš pryč, bude to, jako když jsme se ještě neznali?“

„Ach, Bello, nikdy to nebude jako předtím, než jsme se poznali. Jsi můj život, a i když nebudu vedle tebe...“

„Budu pro tebe dýchat,“ dokončila jsem za něj.

„Už toho mám vážně tak akorát dost!“ vykřikla Alice. „Jestli budete tímhle způsobem pořád vzdychat, jaké to bude, až se rozloučíte? Vůbec si ten rok neužijete a ani dovolenou. Jestli v tom hodláte pokračovat, raději zrušte všechny své společné plány a já beru Bellu do Paříže na nákupy. To jí rozhodně prospěje víc než nějaké vzdychání. Vždyť z toho ještě budeš mít vrásky.“

„Alice,“ napomenula ji Esmé.

„Promiň, Bello. Já vím, že v souvislosti s tebou to není nadsázka, ale měla by ses raději podívat na Juniora. Vidíš, jak je šťastný a všechno si naplno užívá? Takový by měl být každý lidský život.“

„Proč mi to říkáš?“ divila jsem se.

„Pořád si stěžujete a přemýšlíte, jaké to bude, až vás Edward opustí. Bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí, je to vaše rozhodnutí, ale měli byste si alespoň užít ten čas, který vám zbývá a nemyslet jen pořád na to, co bude. I kdyby Edward neodešel, váš čas by byl i tak omezený a ztrácet ho nějakým skuhráním je marnivost.“

„Alice, měla by sis začít hlídat pusu, nemyslíš?“ zpražil ji Edward.

„Nemyslím. Někdo vám to musel říct. Copak chcete vzpomínat jen na společnou úzkost? Copak nebude lepší, když se budete snažit užít si každou společnou chvíli co nejlépe? Proto jsme vás sem pozvali. Chtěli jsme vám pomoct s Juniorem, abyste mohli být taky trochu sami, ale kdybych věděla, jak to dopadne, tak vás raději nechám v Hanoveru.“ Prudkými kroky odešla z domu dřív, než stihl kdokoli jakkoli reagovat.

Její výstup ve zdech staroanglického domu působil dost nepatřičně. Nějaký lord by jistě poznamenal cosi o americké prudkosti nevhodné britský salonům. To však neměnilo nic na pravdivosti jejích slov.

„Mami, mohli bychom do muzea voskových figurín jet tím dvojitým autobusem?“ přerušil dusnou atmosféru v místnosti náš nadšený synek.

„Autem by to bylo pohodlnější,“ namítl Edward.

„Mno, myslím, že je na čase vyzkoušet nový dopravní prostředek,“ usmála jsem se na malého. „Krom toho, takový autobus ve Státech nenajdeš.“

„Hurááá! Kdy vyrazíme?“

„Po obědě,“ řekla Esmé a vrhla se na vaření.

„Strejdo Emme, musím ti ukázat jaký mám nadhoz,“ vykřikl náš malý sportovec a rozběhl se kamsi do domu.

„Omlouvám se za Alici,“ pronesl Jasper, který byl toho všeho svědkem. „Ona si neumí ani představit, jak je to pro vás těžké.“

„Jistěže neumí,“ zasyčel můj muž vztekle.

„Edwarde,“ napomenula jsem ho. „Vždyť měla pravdu. Ať mluvíme o čemkoli nebo jdeme kamkoli, pořád mluvíme o tom samém, místo toho abychom se podívali taky okolo. Jazzi, jdi za ní a řekni jí, že jí za všechno děkujeme a ať se na nás nezlobí.“

Jasper kývl hlavou a šel hledat svou ženu.

„Samozřejmě, že to probíráme pořád dokola,“ řekl můj manžel rozčíleně. „Vždyť jen ta představa, že budu trávit dny i noci na míle od tebe, jsou k zešílení.“

„Taky nevím jak to přežiji, ale jestli nebudu mít možnost brát sílu ze společných šťastných vzpomínek, kde jinde ji mám hledat?“

Edward si promnul nešťastný obličej a pak na mě upřel pohled: „Dobrá, nebudeme o tom už mluvit, dokud to nenastane.“

„Zase prší,“ řekl nanejvýš otráveně rozčepýřený kluk, který sotva vstal.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho, když se došoural ke stolu.

„Co tě žere, Juniore?“ divil se Emmett. „Já tě nikdy ještě neviděl mračit.“

„Když já chtěl dneska na Londýnský oko,“ zamrmlal malý nespokojenec.

„Vždyť jsme tam přece byli hned po příjezdu,“ pokusila jsem se ho utěšit a pochopitelně naprosto špatně.

„Jenže mně se to líbilo a chtěl bych tam ještě jednou.“

„To už nestihneme, ale určitě se sem zase někdy podíváme,“ pokusil se mu zvednout Edward náladu.

„Zítra už pršet nebude,“ řekla Alice. Proč s tím začíná, když ví, že nám už ráno letí letadlo.

„To nestihneme,“ chtěla jsem uzavřít debatu, ale bez úspěchu.

„Cestou na letiště byste mohli,“ mrkla na malého.

„To je pravda,“ podpořil ji Edward.

„Copak nemáte rozum? Už takhle bude cesta do Forks náročná,“ trvala jsem na svém.

„Počkej, lásko, jen si vyřídím jeden hovor.“ Manžel mě políbil na čelo a dodal: „Nemrač se, bude to hezké rozloučení s Londýnem.“

Jistěže pro Cullenovy není nic nemožné. Jen to chození na slunce nebude nikdy možné, tedy v přítomnosti jiných lidí. A právě to nám to trochu zkomplikovalo.Nakonec jsem jízdu na obřím kole absolvovala s nadšeným křiklounem sama. Chudák Edward na nás čekal v taxíku s tím, že musí hlídat řidiče, aby nám neodjel se zavazadly.

Nakonec byl let celkem snesitelný, a to asi i díky velké rozlučce, kterou pro nás Cullenovi připravili, a následnému brzkému stávání. Náš maličký neklid většinu cesty prospal. Dokonce snad ani nevěděl o přestupu, protože ho můj muž musel přenést z letadla do letadla, a ani neotevřel oko.

Až v autě cestou ze Seattlu do Forks začal mít námitky proti noclehu.

„Ale já už chci k babičce.“

„Vždyť u ní budeš několik týdnů. Dnes bychom si ještě mohli udělat hezký večer v domě Cullenových.“

„Jenže bez nich to tam nebude ono,“ zakňoural unaveně.

„To máš naprostou pravdu, ale když půjdeš už dnes do La Push, uvidíme se až za tři týdny,“ pokoušel se ho Edward přemluvit. Sice jsme pár dnů chtěli strávit v tom překrásném domě v lese, ale pak nás čekala druhá svatební cesta.

„Když Sue mi slíbila, že bude ragú.“ Jistě, láska prochází žaludkem.

„Tak dobře, zlato, ale slíbíš nám, že se ještě uvidíme, než odjedeme. Dobře?“

Bylo opravdu zvláštní procházet se prázdným domem, kde nebylo slyšet Alicin pronikavý hlas nebo u televize neseděl Jasper s Emmettem. Kuchyně bez Esmé u plotny působila spíš jako z katalogu a ne jako něčí domov. Okolo Carlisleovy pracovny jsme jen uctivě prošli se zvětšujícím se pocitem prázdnoty.

Chtěli jsme našeho nedočkavého synka doprovodit na prázdniny do La Push a zároveň si zavzpomínat na dobu, kdy jsme se s Edwardem poznali a dali dohromady. Byl to můj nápad a jak se brzy ukázalo, nebyl nejlepší.

Pokud jsme opustili Edwardův pokoj, tedy naši ložnici, bylo nám v domě úzko. Jeho rodina nám chyběla a bylo to nejen prázdnými pokoji, ale i tím, že jsme s nimi strávili řadu krásných dní v Londýně.

Když jsme se rozhodli jít do města, potýkali jsme se s odsuzujícími pohledy všech okolo. Rok je krátká doba na to, aby malé město zapomnělo na skandál jedné z učitelek střední školy, která se zapletla se svým studentem. Do školy jsme se pochopitelně podívat nemohli a můj dům po Charliem byl pronajatý. Jednou jsme jeli okolo a viděli mladý pár na verandě. Vypadali tak šťastní. Nemohla jsem se ubránit myšlence, že kdyby svět fungoval bez  mýtů, byla bych na té verandě já se svým mužem.

Zlobila jsem se na sebe za ten nápad strávit tady pár dní. Edward se mi to snažil všelijak zpestřit. Dlouho jsme se procházeli známými cestami, navštívili louku, kde jsme se brali, a připravil pro mě  romantickou večeří. On by mi splnil všechno, co bych si přála, ale není jiné místo na světě, na kterém bych si uvědomovala všechna naše omezení víc než ve Forks. Moje návštěva Cleawaterových v La Push k tomu samozřejmě patřila. Quileutté nikdy nedovolí, aby jakýkoli studený překročil jejich hranici, a ani to, že jde o mého manžela, nikoho neobměkčilo.

Vím, že jsem si slíbili o tom nemluvit, ale naše pohledy byly dostatečně výmluvné na to, abychom věděli, co vzájemně cítíme, když mě Edward přivezl k hranici, na které na mě čekal Seth.

„Promiň, brácho, ale naši stařešinové si prostě nedají říct,“ pronesl Seth, když jsme se přivítali.

„Ani se jim nedivím. Jen mi Bellu večer přivez v pořádku,“ nabádal ho naléhavým hlasem Edward.

„Jasně, co bychom s ní taky po večerce dělali, že?“ smál se Seth a já se nad tím musela ušklíbnout.

Můj muž se pokusil o úsměv a pak mi věnoval polibek na rozloučenou.

„Ehm, to byl vážně jen žert. Za pár hodin ji máš zpátky,“ přerušil nás Seth.

„Promiň,“ špitla jsem a rychle zamířila do auta. Dřív než jsem za sebou zavřela dveře, ještě jsem se otočila a ústy naznačila: „Miluji tě.“ Věnoval mi zářivý úsměv, ale jeho oči byly plné úzkosti.

„Tak co, chová se slušně?“ zeptal se Seth, sotva jsme vyrazili.

„Jak to myslíš?“

„No, to s tím Thomasem.“

„Nechci o tom mluvit.“ Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom Edwardově šíleném plánu, jak se s Tomem dám dohromady v době jeho nepřítomnosti. Byla jsem vděčná, že jsme od domova na hony daleko a alespoň část starostí tam zůstala.

Jedna porce vyhlášeného Suina ragú zbyla i pro mě. Mrazák je vážně skvělá věc.

„A mami, máme pro tebe jedno překvapení!“ smál se můj maličký.

„Ještě nějaké další kromě toho rozbitého okna a zlomené židle?“ ptala jsem se s obavou.

„Ale to byla jen nehoda,“ omlouvala mého malého divočáka Sue, jako pravá babička.

„O tom okně nevím, ale s tou židlí za to vážně nemohl,“ zachraňovala ho pro změnu Leah, zatímco mi dolévala sklenici vody.

„Takže se nemusím bát?“ můj hlas zněl hodně skepticky.

„Rozhodně ne,“ zasmála se Leah. „Jen počkej, Sam je za chvilku přiveze.“

„Koho?“ Ale místo odpovědi se všichni zvedli od stolu, protože kdosi přijel k domu. Pomalu jsem došla za ostatními na verandu.

„Bello,“ zavolala na mě jakási povědomá žena od auta. Její hlava zmizela, jak cosi vyndávala ze zadního sedadla. Když to pak postavila na zem, bylo mi to najednou jasné.

„Chááár,“ vykřikla jsem radostně a rozběhla se ji obejmout. „Máš nové vlasy, málem bych tě ani nepoznala.“

„Ty mě?“ smála se. „Ty záříš k nepoznání.“

„A tohle musí být Anabelka,“ podívala jsem se na snědé děvčátko, které sotva stálo, a proto se muselo přidržovat máminy sukně.

„Všichni jí říkáme Belko, tedy až na Jacoba.“ Vzala malou do náruče, abych si ji mohla prohlédnout. „Ten ji raději oslovuje Ano.“

„Ňa ňa,“ zažvatlala maličká stydlivě.

„Ty jsi rozkošná. Půjdeš ke mně?“ Natáhla jsem k ní roztouženě ruce. Charlotta mi dcerku ochotně předala, ale ta u mě vydržela sotva pár vteřin. Byla jsem pro ni cizí a tolik mě to mrzelo.

Po společném moučníku jsme s Charlottou vyrazily na procházku na pláž, abychom si v klidu popovídaly. Bylo mi sice líto, že si maličkou víc neužiji, ale při její rozesmáté tvářičce, když s ní Leah stavěla kostičky, mě přesvědčily o tom, že jsem příliš cizí teta na to, aby se mnou byla zábava.

,Ani nemůžu uvěřit, že je to jen rok, co jste se odstěhovali. To, co jsi mi vyprávěla, by jinému vystačilo na celý život,“ zhodnotila Charlott moje vyprávění o proběhlém roce.

„Možná proto musí Edward odejít. Mám pocit, že tím můj život skončí.“

„Bello, neblázni. Sami jste se přeci domluvili, že je to jen dočasné. Slíbil ti, že se vrátí.“

„To ano, ale pořád se nevzdává svého plánu s Thomasem.“ To, co jsem nechtěla vytahovat před nevlastním bratrem, jsem s Charlott probrala ráda. Byla to moje nejbližší kamarádka. S Ginou jsem si sice také rozuměla, ale byly věci, které jsem jí nemohla říct, a to, že můj upíří manžel mi plánuje budoucnost s jiný mužem v době své nepřítomnosti, rozhodně patřilo mezi ně.

„Víš, je to neuvěřitelné. Musí tě tolik milovat. Vůbec si nedovedu představit, že by jiný muž byl schopný s něčím takovým vůbec přijít,“ rozplývala se.

„Já vím, jsme spolu tak šťastní. Nejspíš to muselo přijít. Myslím tím to, že se moje maličká Elizabetha nenarodila a teď to nepříjemné čekání, kdy nás bude muset opustit. Asi je to trest.“

„Co blázníš?“ zastavila se moje společnice v chůzi. „Ty si to štěstí zasloužíš. Po tom všem, co už jsi zažila. Sice jsi mi podrobnosti nikdy neřekla, ale dovedu si představit, jaké peklo jsi asi musela prožít kvůli Edovi. Jakýpak trest, prosím tě?“

Smutně jsem se na ni usmála a pak se zadívala na šplouchající vlny na moři: „Není zrovna normální nalézt své štěstí po boku nesmrtelného studeného.“ Schválně jsem použila quileutské označení, aby jí došlo, co tím myslím. To, že můj muž a jeho rodina nikdy neuvidí tohle krásné místo kvůli svému původu, je jen to nejmenší z omezení, která z mého šťastného manželství vyplývají.

„Asi... Snad... Ne, nechci nad tím takhle přemýšlet,“ zaprotestovala a mlčky jsme pokračovaly v chůzi.

Vlastně, i kdyby tohle místo nebylo v indiánské rezervaci, stejně by sem dnes Edward nemohl přijít. Sluneční světlo, kterému jsem ochotně nastavovala tvář, by v tom zabránilo.

„A jaký je ten Thomas?“ zaskočila mě Char nečekanou otázkou.

„Proč se ptáš?“

„Zdá se, že si Eda rozumí s jeho dcerou.“

„To ano, Dona je u nás skoro pořád a když je Tom doma, tak s námi často tráví čas.“

„A?“ pobízela mě, ať se o něm rozhovořím.“

„Nevím, co chceš slyšet. Je to obětavý otec, Dona ho zbožňuje.“

„A ty?“

„Cože? Proč se mě na to ptáš! Já o něm nechci přemýšlet.“

„Nelíbí se ti?“

„Char! Já jsem šťastně vdaná. Nehodlám nad jiným mužem ani přemýšlet!“

„Možná bys to mohla jen zkusit. Když je dobrý otec své dceři, určitě si rozumí s tvým synem, ne?“

„Přestaň,“ zastavila jsem se a podívala se jí přísně do očí. „Přestaň, nebo si budu myslet, že tě Edward navedl.“

„Promiň, já jen, že když je život s upírem tak složitý, třeba bys mohla být s obyčejným mužem šťastnější.“

„Nemohla a už se o tom nehodlám bavit.“ Zamračila jsem se, podívala se na šplouchající moře a zvažovala, že se s ní rozloučím a budu raději spěchat za jediným mužem na světě, který mě zajímá, než abych tohle musela poslouchat.

„Omlouvám se.“ Když jsem nereagovala, chytila mě za ruku a čekala, až se na ni podívám. „Bello, promiň. Asi se na mně podepsaly ty Jackovy kecy. Nezlob se. Jsem tak ráda, že se konečně zase vidíme.“

„Taky jsem moc ráda, že tě vidím.“ Charlott mě objala a já si jen smutně povzdechla. Vždycky mě měla ráda a přála mi jen vše dobré, nemohla jsem se proto na ni zlobit, když pro mě hledala variantu života, ve které bych se nemusela trápit. Jenže šťastný život, ve kterém bych nebyla se svým mužem, neexistuje.

„A jak se vám daří?“

A pokračovaly jsme v procházce.

„Jacob je z malé nadšený a hodně ji rozmazluje, ale doma moc není. Jeho autodílnu koupila nějaká společnost a jeho udělali vedoucím. Často jezdívá pryč na nějaké firemní akce. Většinou mě štve, že je zase pryč, ale dnes mám z toho hroznou radost.“

„Pořád se na mě zlobí,“ odtušila jsem.

„No, nevím jestli na tebe nebo na sebe.“ Došly jsme ke starému kmenu a Char se na něj posadila. „Jsem už velká holka a nechci si nic nalhávat. Dřív jsem si to nechtěla připustit, ale po tom, jak se Jake choval, když ses vdávala, mi to konečně došlo. Stačilo by jen jedno tvoje slovo a opustil by mě, aby mohl být s tebou.“

„Char, já...“

„Ty se nemáš za co omlouvat, Bello.“ Skočila mi do řeči. „Žádný život není jednoduchý a on mě nakonec miluje. Jinak než tebe, jasně, ale už se smířil s tím, že ty o něj nikdy stát nebudeš.“

„Je mi to líto.“ Netušila jsem, co jiného v takové situaci říct.

„On se nezlobí na tebe, ale na Edwarda. Ani mu tolik nevadí, že je... Však víš, ale vadí mu, že tě získal. Občas mě napadá, že Jacob doufal, že budeš navždycky sama a on se o tebe a Edu bude moct starat a vedle toho mít i svou rodinu.“

Měla jsem pocit, že se mi dělá špatně. Dobře jsem si pamatovala, jak mi Jacob s Charlottou často pomáhali s hlídáním a jak jsme společně trávili víkendy. Brala jsem je jako svou rodinu, ale nikdy by mě nenapadlo, že to můj přítel z dětství mohl brát docela jinak. Chudák Char, co si musela zkusit. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

„A co jako? Že můj muž chce být s tebou a mě má jako náhradu?“ vyštěkla na mě.

„Promiň, to ne. Nikdy mě to nenapadlo. Musela jsi tím hrozně trpět a já ti to nijak neulehčila.“

„Byla to moje volba a byla jsem šťastná, že je Jacob šťastný.“ Odmlčela se a nakonec dodala: „Vlastně toho tvýho naprosto chápu, proč ti za sebe dohazuje náhradu.“

Pohled na mého muže, jak vystupuje z mořských vln, byl velice působivý. Jeho hruď, zářící ve slunečním světle, zdobily kapky vody, a když se na mě usmál, zjistila jsem, že bych si hned zopakovala naši včerejší noc.

Lehce kývl hlavou. Nechápavě jsem se zamračila, ale pak mi to došlo.

„Promiň, Sue, co jsi říkala?“ Začala jsem se zase věnovat telefonu.

„Eda trvá na tom, že u nás má Belka přespat, ale Charlottě se to vůbec nelíbí. Vadilo by ti, kdyby spal u nich?“

„Myslíš u Char doma? To Jacob nedovolí.“

„Třeba nás překvapí. Víš, je těžké dostat ty dva od sebe,“ povzdechla si.

„Mně by to nevadilo, ale nerada bych, aby se Jake zlobil a...“

„Babí, dej mi to. Chci mluvit s tátou,“ přerušil mě hlas našeho malého hlídače. Už jsem si toho všimla, když jsem ještě byla v La Push, že se chce o malou Anebellku starat. Byl na ně krásný pohled, když se vedli za ručičky, a bylo až neuvěřitelné, jak byl náš jindy divoký synek ohleduplný k jejím drobným krůčkům.

„Bello, Eda chce s tebou mluvit.“

„Slyšela jsem,“ smála jsem se. „Dej mi ho.“

„Ale já nechci mluvit s mámou, ale s tátou,“ ozvalo se nespokojeně ještě z povzdálí a vzápětí jasněji: „Ahoj mami, ale já chtěl mluvit s tátou.“

„Ahoj miláčku, jak se máš?“

„Dobře, dáš mi ho?“

„A nezlobíš moc babičku a ostatní?“ pokračovala jsem v rodičovském výslechu

„Ne. Mami!“ zavrčel naštvaně.

„Copak, zlato?“

„Dáš mi, prosím, tátu?“ Konečně to řekl slušně!

„Dobře. Posílám ti pusu a předávám.“ Vůbec jsem se jeho naléhání nedivila. Ještě když jsme byli ve Forks, navrhovala jsem mu, aby s námi strávil alespoň odpoledne. Chtěli jsme si udělat společný rodinný výlet do hor tak jako v době, kdy jsme ještě bydleli na Olympijském poloostrově. Jenže náš malý vzpurník o tom nechtěl ani slyšet, protože byl nadšený nejen z Belky, ale i z Leah a Sama. Všichni mu tolik chyběli a nás měl okoukané. Pochopitelně, že sotva co jsme odjeli, stěžoval si, že by chtěl být s námi. S Edwardem se vlastně od příjezdu k Sue neviděl, protože odmítal opustit rezervaci.

Někdo by mohl říct, že ho příliš rozmazluji, když dám na jeho rozmary, ale já byla vždycky toho názoru, že se tím dostatečně vytrestá sám, a nebylo tomu jinak ani v tomto případě. Domáhal se hovoru se svým otcem, protože mu chyběl. Edward o tom sice nemluvil, ale bylo mi jasné, že to je vzájemné.

Neposlouchala jsem, co říká do telefonu, jen jsem se na něj dívala, jak se směje a radostně cosi vypráví a následně zaujatě poslouchá. Nemohla jsem si pro sebe vybrat lepšího muže a ani lepšího otce pro svého syna.

Najednou Edward zvážněl a trochu se zamračil, to zaujalo moji zvědavost a já začala poslouchat.

„To víš, že tě taky někdy vezmeme s sebou k moři. Třeba příští léto, co říkáš?“ Ztěžka vzdechl a podíval se na mě plný úzkosti. Můj muž je téměř profesionální lhář, musí být, aby přesvědčil všechny kolem, že je obyčejný člověk, ale lhát našemu synovi pro něj bylo vždycky těžké.

Chytila jsem ho za ruku a povzbudivě stiskla. Musím Carlisleovi poděkovat, že Esmé pořídil tenhle úžasný ostrov, který nám půjčili na naše druhé líbánky. Nikdy bych nevěřila, že budu moct být se svým mužem na pláži za plného slunečního světla. K dokonalosti nám tu chyběl už jen náš maličký. Jednou by sem s námi třeba také mohl, ale to už bude velký...

Představa dne, kdy budu malému muset vysvětlit, kdo ve skutečnosti Edward je, mě tížila. Netušila jsem, kdy přijde ten vhodný okamžik a ani jakým způsobem mu to povím. Na jednu stranu jsem si přála, aby to bylo co nejdříve. Čas, který budeme muset strávit bez mého manžela, bude těžký a bylo by skvělé vyřešit vše co nejdřív. Jenže na druhou stranu jsem to chtěla co nejvíc oddálit. Věděla jsem, že náš syn miluje svého tátu bez ohledu na všechno a na všechny, ale bude to tak i po tom, co se dozví, že je to upír? Co když ho pak nebude chtít vidět? Z představy, že bych se musela se svým mužem rozloučit do doby, než náš syn dospěje a postaví se na vlastní nohy, se mi udělalo úzko.

„Děje se něco?“ ptal se mě Edward, který před chvilkou zavěsil. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Myslel jsem, že je tu horko, a ty se chvěješ.“

„To nic není. Jen mě pevně obejmi.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Dvacátá šestá: