Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Právo volby 11. kapitola

15.10.2012 (17:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1747×

Postávali jsme naproti sobě a omámenými pohledy jsme se ztráceli jeden v druhém. Vzájemně jsme vnímali svá živě tlukoucí srdce a zrychlené dechy, které měly v tom překotném spěchu o dost větší tíhu. Další jedna z těch emotivních chvilek, která má zůstat věčná. Očima jsem lpěla na jeho skousnutých rtech a s dychtivostí čekala, jestli mi dají jakousi odpověď, která by byla stejnak to nejmenší a nejnepatrnější, co se v tuhle chvíli mohlo odehrát. A pak mě Jake probral z toho hltavého transu, když se zhluboka nadechl, aby mohl pokračovat v naší rozmluvě. Zamrkala jsem pohotově, což moje již tak dost viditelné zahledění pouze potupně stvrdilo. V rychlosti jsem se nadechla, jelikož jsem ještě chtěla reagovat na jeho předešlou poznámku.

„Máš pravdu,” vystřelila jsem ze sebe stále horečně, i když jsem to v sobě potlačovala. Krátce mu překvapeně vyjelo obočí, ale když si spojil moji větu se svou poznámkou, pouze se na mě poklidně a vlídně usmál.

„Jsem zmatená z toho, že jsem tak zmatená. Nějak se nechápu... Ty mi očividně rozumíš víc než já sama sobě. To mě trochu štve… A unavuje,” postěžovala jsem si, jelikož jsem to zrovna tak naplno vnímala. Jacob mi ale pečlivě naslouchal, jak to vždycky ochotně dělával, přičemž se tak nepatrně culil, že jsem měla nutkání se na něj hloupě a bezdůvodně usmívat.

„Jak to, že jsi věděl, že na to přijdu?” s náhlým vnuknutím jsem se jej ihned otázala, aniž bych mu dala prostor k nějaké odpovědi. Byla jsem poněkud rozhozená, což se na mně podepsalo. Hleděla jsem mu do mírně podmračené tváře díky tomu zaskočení, které jsem mu tím způsobila. Tím můj zájem o vysvětlení ještě o mnoho vzrostl, takže jsem se na něj vydržela dívat po celou dobu bez jediného úskočného úprku. Zatvářil se, jako by tu svoji větu chtěl vrátit zpátky, jelikož ji možná vyslovil ve špatné domněnce. To už mě donutilo podívat se jinam, protože mě to trochu rozmrzelo. Viděla jsem ale v jeho upřímných očí, jak se v nich zrcadlilo cosi spokojeného. A proto mě to zmátlo ještě víc.

„Pojď, něco bych ti chtěl ukázat,“ vyzval mě vstřícně a lákavě, přičemž ke mně vztáhl svou vroucnou ruku, která mě nenuceně přemlouvala k pevnému a opornému dotyku. Moc dlouho jsem neváhala a vložila jsem svou prochladlou dlaň do té jeho, která neuvěřitelně příjemně hřála.

„Vlastně,” zarazil se a zase naše ruce chvatně rozpojil. Jako by si tím gestem chtěl akorát něco dokázat, a když se tak stalo, mohl teprve přistoupit k tomu, co doopravdy zamýšlel. Co mě to napadá? Jsem vážně trochu mimo. Anebo možná nesmyslně panikařím kvůli tomu značnému riziku, že by si ze mě mohl podle utahovat a vůbec to nemyslet vážně. Ne, jsem hodně mimo. Vždyť je to Jacob… Ten by nikdy nic takového neudělal. Nikdy!

„Chtěl jsem tě požádat, abys mi vzala oblečení, protože je to celkem daleko, takže se budu muset proměnit,” vysvětlil mi, čímž mi málem způsobil zástavu. To jako znamená, že…? Zalapala jsem po najednou nedostatkovém vzduchu, který jsem dost naléhavě potřebovala. K mé smůle poměrně dost nahlas, což Jacoba mírně znepokojilo, protože vrásky mezi jeho staženým obočím byly rozpoznatelné minimálně. Každopádně moje zjitření se postupně uchylovalo k panice.

„To… Jako že… Na tobě…” koktala jsem celá rozrušená a rukama jsem horlivě naznačovala, jak si to asi tak představuju. 

„Jo, svezu tě,” ukončil moje komediální utrpení a velmi špatně se pokoušel zakrýt své pobavení. Jestli vůbec. Naschvál ještě párkrát pokrčil rameny, aby moje rozčarovaní nabralo jiného rázu. To už se mi na čele rychlým tempem také utvářely pobouřené rýhy a to z dosti pochopitelného důvodu. Vždyť to bylo naprosto... ujetý.

„Neškareď se tak. Ono to není tak hrozný, jak se ti to zřejmě zdá.”

Dobromyslně mírnil moje nepodložené obavy za doprovodu naprosto věrohodného výjevu na své tváři, který jsem v jednu dobu vídala celkem často. Vždycky, když mi vymlouval veškeré mé nesmyslné nápady, které jsem si vymýšlela po prvním Edwardově odchodu, strašně moc mi tím pomáhal a ani teďka to nebylo jinak. Věděl, jak na mě, a moc dobře.

„Ale ne, že mě někde vysypeš!”

Se vztyčeným ukazovákem, kterým jsem mu šermovala před rozšklebeným obličejem, jsem jej důrazně upozornila. Sice jsem se toho bála, ale na druhou stranu přede mnou stála nezvyklá výzva a neobvyklá nabídka. Cítila jsem, jak mi moje rysy ve tváři povolují a postupně jsem je nechala rozplynout do nadšení. Nešlo to jinak, protože z každého kousku jeho snědého těla vyzařovala radost, kterou jsem mu zrovna způsobila, když jsem vlastně připustila, že udělám, oč mě žádal.

„Určitě ne,” ujišťoval mě velice přesvědčivě, rozjařený a nadšený mým přístupem. „Ale za předpokladu, že se budeš pořádně držet!” dodal varování, které pokládal za důležité a aby tomu dodal vážnosti, sklonil hlavu mírně dopředu, aby se na mě podíval o něco příkřejším pohledem. Vehementně jsem mu to odkývala, protože to v každém případě bylo i v mém zájmu, přičemž jsem si vychutnávala jeho momentálně milou a především blízkou tvář, která mě záhy pobízela k nějaké činnosti. Záhy jsem se rozhoupala a odchvátala jsem do srubu, i když mi až tam došlo, že to nemělo žádný smysl. No, jak říkám, jsem mimo. I venku jsem totiž mohla počkat na Jacoba než se přemění, abych mu pak vzala jeho odrbané, seprané, oblíbené riflové kraťasy. A tak jsem nutkavě hledala něco, čím bych svůj nenadálý uchvástaný krok nějak zdůvodnila. A pohled mi zase padl ke kamnům. Spontánně jsem se uhodila dlaní do čela, abych svoji zbrklost nějak zahnala a už jsem nabírala do dlaní polínka, abych je následně naházela do kamen. Kdo ví, jak budeme dlouho pryč a nerada bych přišla z venku do toho samého.

Jakmile jsem do kamen naházela tolik dřeva, co se tam jenom vešlo, došla jsem ke dveřím, před kterými jsem se vyloženě zasekla. Ten nejistý pocit z neznámého a z něčeho nového mě celičkou ochromil. Pořád jsem si to nějak nedokázala představit a připadalo mi to přinejmenším zvláštní. Jet na vlkovi? Na Jakeovi?

Když už jsem tam stála moc dlouho a všimla jsem si svého zběsilého dechu, v duchu jsem si dodala odvahu a potlačila jsem veškeré zbytečné obavy. Zhluboka jsem se nadechla, nasadila jsem neutrální výraz, načež jsem vykročila vpřed. Venku jsem uzřela sedět ohromného rudohnědého vlka s laskavýma očima, které se třpytily jako dva vzácné diamanty. Přímo na mě křičely, plné nedočkavosti. Za pár vteřin stál na všech čtyřech a koukal na mě z boku, přičemž třepal hlavou, jak se mi snažil naznačit, že k němu mám přistoupit. Nohy mě k němu automaticky nesly, aniž bych se stihla rozhodnout, že k němu vůbec půjdu. Sebrala jsem ze země jeho kraťasy, které řádně urovnal, založila jsem si je v podpaží a opět jsem se zarazila. To si mám na něj jako vylézt?

Z tohohle jsem byla totálně na rozpacích. Posléze mě z toho dokonce rozpálily nepříjemně uši, což se mi stávalo těsně před tím, než jsem se začala červenat. Ale k tomu nestačilo dojít, protože mě Jacob upoutal svýma vlčíma očima. Z pootevřené tlamy mu uniklo povzbudivé zakňučení, které znělo zároveň i vesele.

„Připadá mi to divný,” brblala jsem nesouhlasně a stáhla jsem trochu obočí, abych svou poznámku nějak potvrdila. Jake reagoval ihned vrtěním hlavy, kterou pak odvrátil ode mne, aby mě snad neznervózňoval, či co. I když, bylo by to asi o něco jednodušší. Změřila jsem si jeho výšku a zamračila jsem se ještě víc. Nemohla jsem se zbavit čerstvě nabytého dojmu, že to takhle asi nepůjde. To by byl fakticky obdivuhodný výkon, kdybych se na něj vyškrábala. Vždyť měřil asi tak jako velký statný kůň, ani jsem přes něj neviděla. Pohledem jsem nejprve zkoumala jeho hustou srst, které jsem se na malý moment dotkla, ale ihned jsem hbitě stáhla ruku dolů. Byla neskutečně hebká a jemná, i přestože vypadala tak hrubě a tvrdě.

„Na koni jsem nikdy neseděla, ale zato se projedu na vlkovi. Bezva,” hudrovala jsem dál a pro změnu jsem se rozhlížela po okolí, jestli bych nenašla někde nějaký pařez, aby se mi na Jakea líp lezlo. Pomalu jsem se přestávala domnívat, že jsem schopná tuhle výzvu zdolat, protože tohle to bylo daleko víc než jenom divný. Dřív než jsem stačila Jakea upozornit, otočil se na mě a koukal na mě s hlavou nakloněnou na stranu, aby mi ukázal, že stále trpělivě vyčkává. Úplně mě tím rozhodil, protože s tím svým vlčím kukučem vypadal naprosto roztomile.

„No co, hledám něco, na co bych si stoupla, abych se na tebe mohla vyškrábat,” sdělila jsem mu věcně důvod své nečinnosti, i když značně úsečně. To kvůli těm myšlenkám, které ve mně vyvolávaly to protivné uvědomění, co za podivnost to vlastně míním udělat. Teď už jsem se nerozhlížela jenom já, ale i Jacob, protože mi chtěl pomoct s hledáním. Dynamickým krokem mě obešel a lehce našlapoval kupředu, přičemž se na mě ohlížel s úmyslem, abych ho následovala, a tak jsem poslušně kráčela za ním. Dovedl mě k trouchnivějícímu pařezu ve kterém se usídlovaly všelijaké organismy, a postavil se do napjatého pozoru, když byl připraven. Na mě. A tak jsem jej došla, nejdříve jsem položila kus oblečení na Jakeův hřbet a následně jsem se postavila na pařez. Pravou dlaň jsem zabořila do sametové srsti kousek za krkem a pak jsem ji zaťala. Druhou ruku jsem volně položila na část jeho zad a odhodlávala jsem se na něj vyhoupnout. Přesně jako na toho koně. Viděla jsem to tolikrát ve filmu, nemůže to být přece tak těžký. V ten moment se na mě otočil s tou svou mohutnou hlavou a pozorně mě sledoval. To mě zase o něco znervóznilo a v krku se mi usadil ten zlověstný knedlík. Připadalo mi to poněkud směšné, až trapné.

„Nebolí tě to?” vypadlo ze mě najednou a urychleně jsem povolila sevřenou pěst. Houpavými pohyby hlavou ze strany na stranu mi odpověděl, tudíž jsem se opět zachytila se skálopevným odhodláním se na něj konečně posadit. Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla na jeho hřbetě a dívala jsem se překvapeně z té výšky dolů. Jacob vydal jakýsi zvuk, který mi přišel, jako by mě skrze něj chválil a jeho záď ke mně navíc vysílala pravidelné vlny. Vrtěl radostně ocasem a uši měl pozorně nastražené. Přisedla jsem jeho kraťasy, abych je někde neztratila a pevně jsem se chytila o jeho srst. Potom se na mě krátce otočil, abych se připravila a vykročil kupředu. Šel pomalu a opatrně, než jsem si zvykla na rytmus jeho chodu, když postupně krok zrychloval. To jsem se k němu tiskla blíž a držela se ho o to křečovitěji. S každým pohybem jsem měla totiž vidinu blízkého pádu.

Ale ten se naštěstí nekonal, protože po pár ušlých metrech Jacob přešel do chodu, který se nejpravděpodobněji podobal klusu, ale to nejspíš jenom tím, jak se jeho kroky zvětšovaly a prodlužovaly. Dřív než jsem se nadála, v obličeji mě šimrala heboučká srst, jak jsem se k němu těsně skláněla. Nohy jsem od toho samého svírání Jacobova hrudníku skoro necítila a pěsti mě od toho zatínání pálily, ale Jacob se hnal lesem tak, jako bych na něm ani neseděla a nijak ho neomezovala. Žádná zátěž, žádné zpomalení, pouze ladná mrštnost a hbité kroky, když mě nesl kamsi do neznáma. Utíkal tak rychle, že i když jsem byla schovaná za jeho obří hlavou, vítr mi čechral a rozcuchával vlasy a příroda kolem mě se slévala do temných šmouh.

Ten pocit byl ale neuvěřitelný. Nepopsatelný. Jediné, co jsem dokázala vnímat bylo to, jak se vzduch stával ostřejším a mrazivějším. Museli jsme putovat někam do hor, protože krom tmavých odstínů jsem rozmazaně rozeznávala také zářivě bílou a po chvíli ještě tmavě modrou. Naprosto jsem netušila, kam se to hnal, ale vysloveně jsem se na to těšila. Vystoupali jsme ještě o něco výš, když Jake začal zpomalovat. Sice ne tak, abych mohla zřetelně všechno rozeznat, ale alespoň jsem už cítila, že mám na tváři spokojený úsměv. Nakonec se zastavil a já se mohla konečně neomezeně rozhlédnout kolem sebe. Zavedl mě na to nejkrásnější místo, které jsem kdy viděla. Dokonce hezčí než tam, kam mě vzal Edward, když mě chtěl ukrýt před Victorií.

Hluboce zahleděna jsem naprosto mechanicky sklouzla z Jacobova hřbetu a několika kroky jsem přešla blíž k tomu překrásnému výjevu, který jsem si tak moc toužila prohlédnout a vrýt do paměti. Přiblížila jsem se tak také vysokému srázu, jenž se vzdouval nad tmavě modrým jezerem a za nímž vyvstávaly sněhem zasypané hory. Naprosto dechberoucí. Znovu a znovu jsem přejížděla očima to překrásné panorama a nechala jsem na sebe dýchat tu neskonalou krásu. Všechno ostatní před tímhle pohledem ztratilo veškerou důležitost.

„Jakeu, to je prostě nádhera!” vydechla jsem pořád s tím silným dojmem, že jsem někde v nějaké pohádce, a celá unešená jsem se na něj čile otočila. Tak nějak mi to vlilo do žil opět chuť do života. Všechnu tu dokonalost ještě doplňovaly na nebi se převalující mraky, za nimiž se schovávalo hřejivé slunce. Až teprve teďka jsem si povšimla, že to nevlídné počasí, co panovalo někde tam u srubu, bylo pryč a o vládu se zase pokoušelo sluníčko. S očima vykulenýma a s pootevřenými ústy jsem zatím hleděla do vlčí tváře, která mi opětovala rozradostněný pohled. Díval se na mě tak měkce a odevzdaně, že mě to rozněžňovalo ještě víc než ta netknutá, divoká, panenská příroda. Pohledem jsem sklouzla k jeho nohám, kam mu ze zad sjely kraťasy. Nato je uchopil do tlamy a odběhl někam za keře, aby se mohl přeměnit.

Moc jsem toho za těmi keři neviděla, ale jakmile jsem si vyslechla ty zvuky, které pokaždé doprovázely jeho přeměnu, mezi vřesovištěm najednou prosvitlo jeho vypracované tělo. Nedokázala jsem se ovládnout a svůj pohled nasměrovat někam jinam. Navíc ke mně byl otočený zády, takže nemohl vidět, jak na něj pořád s tím samým výrazem civím, který se ale s objektem mého pohledu ještě umocnil. Zkoumala jsem záhyby jeho těla a neustále sjížděla níž k jeho dolní polovině těla. Nedalo se tomu odolat. Ááá, ten zadek! Když se shýbnul pro riflové kraťasy, zalapala jsem po dechu a to dost hlasitě, i přestože jsem vlastně nic podstatného neviděla. Pouze jeho napnuté svaly ohnuté k zemi. Stejně jsem se svižně otočila na druhou stranu a předstírala jsem, že to patřilo něčemu jinému než Jakeovi, protože jeho vylepšené smysly to nemohly nepostřehnout. Beztak jsem to dlouho nevydržela a už jsem zase pokoušela svoje štěstí. Jacob zrovna natahoval rifle na sebe, přičemž se jeho svaly na rukou propínaly a snědou pokožku mu narušovaly vyskočené žíly. Stále jsem na něj zírala, neschopna jakkoliv myslet či vnímat cokoliv jiného a ještě ke všemu jsem zapomínala dýchat. A když mě najednou vyrušily dvě tmavé duhovky, které mně pilně oční kontakt vracely, hodně pozdě jsem oči stáhla pryč. Bez prodlení mě polilo nesnesitelné horko. Ten nával krve do tváří byl obrovský, takže jsem se okamžitě otočila zase směrem od něj. Zrychleně jsem přitom dýchala, čímž jsem se uklidňovala, abych si ještě nepřihoršila. Tak tohle byl příšerný trapas…

Jacob ke mně několika dlouhými kroky přišel a zastavil se po mém levém boku. Zarytě jsem mlčela a urputně jsem se nutila přimět se k něčemu, k čemukoliv, ale ne tady jenom tak tupě stát a mlčet. Jenomže můj mozek absolutně odmítl spolupracovat. A pak se Jacob nadechl, asi aby se toho uchopil on. Mně se v tu chvíli docela ulevilo. Určitě bych plácla nějakou volovinu.

„Takže se ti tu líbí?” ujišťoval se, asi aby teda nestála řeč, s rozverným hlasem, ve kterém ukrýval i polichocení a jakési uspokojení. Samozřejmě že mu to moje soustředěné koukání neušlo. I kdyby mě tak viděl pouhou sekundu, věděl by, oč šlo. Ano, nemělo cenu to popírat. Jacob mě neskutečně moc přitahoval, ale kdybych se tomu poddala, hodně těžko bych se ubránila. Kvapně jsem přikyvovala hlavou a před očima jsem pořád viděla to jeho tělo a jeho tvář s tím výrazem, když mě přistihl, jak na něj tak hladově zírám. Nějaká příroda mě zrovna vůbec nezajímala.

„Já… Víš, chtěl jsem...” načal poněkud váhavě a taky že ihned skončil. Nejspíš kvůli mně, protože jsem jej moc nevnímala. Dál jsem se v mysli zaobírala vypracovanými rysy pevných svalů. Jeho příjemný hlas mě ale nakonec přece jenom upoutal. Zněl mi v uších a opojně objímal mou rozvířenou mysl.

„No, vždycky sem chodím, když si potřebuju utřídit myšlenky,” dořekl a postoupil o něco dopředu. Díval se mi přitom do tváře, která svůj směr prozatím neměnila. Nepodívala jsem se na něj, viděl by tam totiž moje naprosto absurdní provinění. Určitě si toho musel všimnou dávno. To, jak se na něj dívám a občas vůbec nevnímám, co mi říká.

„Myslel jsem, že ti to třeba pomůže. Jako mně,” dokončil svoji myšlenku a nepřestával zkoumat můj obličej. Skoro jsem až cítila, jak jeho oči sjížděly po mém obličeji sem a tam, kam je zrovna napadlo, když chtěly zrovna prozkoumat určité místo. Z toho mě zase rozpálily uši a neměla jsem pochyb o tom, že je mám rudé, protože mi vážně přišlo, jako by mi je olizovaly žhavé ohnivé plameny. Ještě že jsem měla rozpuštěné vlasy. A taky tu byla docela zima, takže jsem to naštěstí měla na co svést, kdyby něco.

„Děkuju.”

S dojetím jsem se na něj otočila, což jsem vůbec neočekávala, takže mohl snadno spatřit moje lesklé oči. Netušila jsem proč, ale prostě se mi do nich v krátké chvilce nahnaly slzy. Všechno to tu bylo tak překrásné, všechno bylo dokonalé. Ale já? Plácala jsem se v té své nepříznivé situaci, kterou jsem si vlastně způsobila sama, a popravdě jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Jediné, co u mě bylo dokonalé, tak to, jak jsem byla naprosto v koncích. Netušila jsem, jak to mám řešit. Tyhle myšlenky mi způsobily další nával bezradných slz, a tak jsem se opět odvrátila od Jakeova chápavého a starostlivého výrazu a zrak jsem směrovala nahoru, aby se ty slané potoky nedostaly napovrch.

„Tak,” selhal mu neplánovaně hlas, čímž mi ukázal, jak se mnou soucítí. Nedokázala jsem pochopit, jak se ke mně dokázal takhle obětavě chovat, když jsem mu tolik ublížila. To mě dojímalo ještě víc. Než jsem stačila cokoliv říct, tak mě Jake předběhl. Odkašlal si a pokračoval:

„Nechám tě tu o samotě, ať máš klid,” navrhl mi polohlasně s dobrosrdečností a zjihlostí, co v něm vyvolalo moje uslzené chování. Chvíli na mě ještě hleděl s očekáváním nějaké odezvy, ale já jsem hlavně bojovala sama se sebou. Tušila jsem, že při pohledu na něj bych se naplno rozbrečela. A pak sklopil hlavu a pomalu se ode mě vzdaloval.

„P-počkej,” vyhrkla jsem panicky a otočila jsem se za ním. Nestál ode mě ještě tak daleko, a tak jsem bez váhání nechala svoji ruku, aby zajala tu jeho. Žmoulala jsem jeho levé zápěstí prsty a očima jej dál prosila o jeho úlevnou přítomnost. Jacob se tvářil značně překvapeně, skoro až vyděšeně díky mému horečnému gestu.

„Buď tu se mnou, prosím,” požádala jsem ho a zesílila tlak svého sevření ještě o něco víc, abych mu dokázala, jak je to pro mě důležité. Nemínila jsem ho pustit. Potřebovala jsem ho mít u sebe. S ním jsem se cítila líp. Bylo to snazší a jednoduší. Jacob byl můj lék na všechno. No, byl lék na něco, co mi zčásti způsobil i on. Infekce a protilék zároveň. Teď ale zrovna léčil to, co ve mně napáchal.

 Tak jo, další kapitola za námi. Trochu oddechovka, ale v příští kapitole, no, zase se to dá do pohybu. :) Hrozně moc vám děkuju za vaše odezvy. Tak moc jsem vám za ně vděčná! Děkuju, vážně moc děkuju! x))

A adminkám samozřejmě patří též můj velký dík, za korekturu. Snažím se, ale nějak se mi nedaří, takže děkuju, že mi s tím pomáháte. :)

P.S.: Shrnutí už mám hotové, takže s čímkoliv směřujte tam. ;)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Právo volby 11. kapitola :