Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 15. kapitola

15.12.2011 (07:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2731×

„Edwarde, musím se tě na něco zeptat. Vím, že to bude znít šíleně, ale nezbavím se té myšlenky, dokud ji nevyslovím nahlas. Jsi upír?“

Edward mě chvíli pozoroval, a pak těžce vydechl. Bylo to tady. Buď jsem úplný blázen, co věří na upíry, anebo mám pravdu. Ať už bude jeho odpověď jakákoliv, neuteču, nebudu křičet o pomoc. Nemohu zaručit, že se nebudu vůbec bát. Přece jenom, pokud je opravdu upír, trochu strašidelné to je. Představa, že nějaká stará báchorka oživne přímo přede mnou, nebyla zrovna nejvtipnější.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptal se mě odevzdaně.

„Na tom nezáleží. Jsi, nebo nejsi upír?“ Musím uznat, že i mně samotné to znělo nahlas poněkud uhozeně a hloupě.

„Jsem,“ pronesl naprosto klidným a vyrovnaným hlasem. Jako kdyby mi oznamoval, že zítra bude pršet.

Ať už jsem chtěla, nebo ne, srdce se mi rozeběhlo neskutečnou rychlostí. Ani ne strachem, jako spíš tím poznáním. Právě jsem před sebou měla upíra, zřejmě jednoho z nejnebezpečnějších predátorů na Zemi.

Ale i to nic moc nezměnilo. Pořád to byl Edward. Kluk nebo upír, jak chcete, který je vtipný, milý, hodný, umí mě vyslechnout a já jsem do něj zamilovaná. To, že mi řekl pravdu, pro mě znamenalo hodně. Víc, než by si kdokoliv dokázal představit. Nemůžete se bát někoho, ke komu chováte tak silné city jako já k Edwardovi, nejde to. Ať už je to cokoliv, pořád je to pro vás ta stejná osoba. Alespoň v mém případě to tak bylo.

„Vyprávěj mi o tom,“ řekla jsem mu klidným hlasem.

Jeho doteď prázdný výraz se změnil na překvapený a naprosto zmatený.

„Žertuješ?“ zeptal se mě nechápavě a trochu šokovaně.

„Ne,“ řekla jsem mu rozhodně, nechápala jsem, jak si může myslet, že bych o něčem takovém žertovala. O důležitých věcech nikdy nežertuji. Zvlášť, když zjistím, že někdo, koho znám, je upír. No dobře, uznávám, že tohle se mi stalo poprvé.

„Měla bys utíkat pryč celá vyděšená. Měla by ses mě bát,“ řekl.

Bát se jeho? A kdo tady žertuje teď?

„Mám nějaký důvod bát se o svůj život ve tvé přítomnosti?“ zeptala jsem se ho naoko podezřívavě.

„Samozřejmě, že ne. Nikdy bych ti neublížil. To nejde,“ řekl dotčeně a zavrtěl hlavou.

„To je dobře, protože já ti věřím. Nebojím se, jelikož vím, že jsi to pořád ty. Tohle nic nemění,“ řekla jsem mu klidným hlasem a všimla si u něj náznaku úsměvu.

„Asi bych měl začít od začátku,“ řekl Edward a pokynul mi, abych si sedla vedle něj na obrovskou bílou pohovku, kterou měl ve svém pokoji. Jak jsem si pokaždé všimla, neměl postel. Asi má celá jeho rodina obrovský sklep, ve kterém mají schované rakve, ve kterých spí, když náhodou ve Forks jednou za uherský rok vysvitne slunce.

Už jsem chápala, proč se někdo stěhuje do takové díry, jako je moje rodné město. Uznávám, možná bych měla být trochu víc milá na město, ve kterém jsem se narodila a odmalička v něm vyrůstala, ale to prostě nejde.

Sedla jsem si vedle Edwarda a hned ucítila naši vzájemnou blízkost, která mezi námi panovala. Bylo to jako vysoké elektrické napětí. Zajímalo mě, jestli to Edward cítí taky, a nebo jestli jsem v tomhle sama. Nemohla jsem být, přece jenom já nebyla jediná, kdo se málem zúčastnil už dvou polibků. Edward se mě taky pokusil políbit. Ovšem u Edwarda člověk nikdy neví. Pan Tajemný, to je možná jeden z důvodů, proč mě začal tak hrozně přitahovat.

Ale nebyl to důvod, proč jsem se do něj zamilovala. Za to mohly jiné faktory, jako třeba jeho upřímnost. Fajn, vím, že skrývá, svou pravou podstatu, ale představa, že by otevřeně všem lidem řekl, že je upír, je pěkně ztřeštěná. Taky je neuvěřitelně hodný, no, alespoň na většinu lidí. Ochránci zvířat by zřejmě nesouhlasili, pokud je vážně pravda, že celá jeho rodina je na zvířecí krvi.

Přestala jsem na chvíli myslet na to, že by stačil jediný pohyb hlavy a mohla bych ho políbit, místo toho jsem se zaměřila na jeho obličej a začala dávat pozor na jeho vyprávění.

„Byl rok 1918. Mně bylo krátce po dvaceti letech. Tehdy všude řádila španělská chřipka. Já na ni umíral. Carlisle tehdy pracoval v nemocnici, ve které jsem ležel. Slíbil mojí matce, že mě zachrání jakýmkoliv způsobem. Přeměnil mě v posledních minutách mého života. Dal mi tak nový život. Pokud se tomu tak dá říkat. Věř mi, věčnost je hodně tvrdý oříšek. Neustále tě ovládá touha po krvi. Naše rodina je jiná, než ostatní našeho druhu, živíme se krví zvířat. Ale nebylo to tak vždycky.

I já měl své temné období. Nějaký čas po mé proměně našel Carlisle Esmé. Zamiloval se do ní ve chvíli, kdy ji spatřil. A to i přesto, že byla hodně pošramocená. Skočila z útesu, když přišla o své dítě. Asi jsem se tehdy začal cítit trochu navíc. Carlisle s Esmé spolu byli neuvěřitelně šťastní a zamilovaní. Odešel jsem jednoho zimního večera, když odešli na lov. Nechal jsem jim vzkaz, že odcházím. Žil jsem nějaký čas sám. Zabíjel lidi. Žádné nevinné. Se svou schopností číst myšlenky jsem snadno poznal muže, který plánoval znásilnit dívku na nějakém večírku. Vraha, který zabíjel pro peníze. Nic to ale neměnilo na tom, že já sám jsem byl vrah také.

Po pěti letech jsem se vrátil zpět k Esmé a Carlislovi. Byli jsme zase jako rodina. Začal jsem se opět živit zvířecí krví a snažil se žít správně. O pár let později přeměnil Carlisle i Rosalii. Asi si myslel, že by ona mohla pro mě znamenat to, co pro něj znamenala Esmé. Ani jeden z nás to ale necítil. Rosalie pro mě byla spíš jako sestra a v romantickém smyslu jsem o ní nikdy neuvažoval. Ona pak našla Emmetta a dala se dohromady s ním.

Alice a Jasper se k nám přidali asi před třiceti lety. Alice nás viděla ve své budoucnosti. Stejně tak našla předtím i Jaspera. Nedokážeš si představit moje překvapení, když jsem se jedno odpoledne vrátil z lovu a moje věci byly vyházeny před mým pokojem, do kterého se zrovna stěhovala Alice s Jasperem.

Jak se ukázalo, byl jsem jediný, kdo byl sám. Neměl jsem nikoho, s kým bych se o vše mohl dělit, s kým bych byl šťastný. To neznamená, že jsem to nezkoušel, ale žádná nebyla ta pravá a mně došlo, že pokud jednou někoho takového najdu, poznám to.

Zbytek už není nijak zajímavý. Každých pár let se stěhujeme, aby lidé nepojali podezření, když se vůbec neměníme. Pořád dokola studujeme střední a vysokou. Nestěžuju si na ten život. Je skvělé mít rodinu, ale často si přeji, abych našel někoho, s kým bych byl šťastný, jak Carlisle s Esmé, Rosalie s Emmettem a Alice s Jasperem.“

Chvíli jsem na něj koukala a snažila se vše postupně vstřebat. Bylo neuvěřitelné, co všechno Edward zažil. Co mě ale ještě více potěšilo, bylo, že mě nechal nahlédnout do jeho duše. Pustil mě dovnitř. Řekl mi vše, co jsem potřebovala vědět. Byla jsem si jistá, že mi v ničem nelže. Byl upřímný, jako vždy.

Jak se ukázalo, je taky neuvěřitelný romantik. Ano, jsem jako každá jiná holka, se kterou zkrátka pohne, když nějaký kluk začne mluvit o pravé lásce. Byla jsem do něj zamilovaná ještě víc, než předtím.

Měla jsem na něj ještě pár otázek ohledně upírů, které mě neuvěřitelně zajímaly. Třeba, jak to teda mají s těmi rakvemi.

„Můžu se tě zeptat ještě na pár otázek?“ zeptala jsem se ho.

Edward se usmál a pobaveně zakroutil hlavou.

„Ptej se, na cokoliv chceš. Řeknu ti pravdu.“

„Spíš v rakvi?“ vyhrkla jsem na něj první věc, co už mě nějakou dobu pálila na jazyku.

„Ne,“ řekl pobaveně Edward. „Já vůbec nespím,“ řekl.

To dávalo smysl. Je upír, asi nemusí dělat spousty věcí.

„Co česnek?“ ptala jsem se dál.

„No, ten mi nic neudělá, ale my, upíři, celkově nesnášíme lidské jídlo. Pro vás je to, jako kdybyste jedli bláto. Lidské jídlo nám smrdí a je pěkně nechutné. Ať už se jedná o růžičkovou kapustu nebo o tiramisu. Všechno to smrdí a chutná stejně. Hrozně.“

To vysvětlovalo, proč na obědech nikdy skoro nic nejedli. Představa, že bych musela jíst bláto, mi připadala dost nechutná a nepříjemná. A já chtěla Alici a Rosalii táhnout k doktorovi s tím, že mají poruchu příjmu potravy.

„Dřevěný kolík?“

„Zlomil by se ve chvíli, kdy by se setkal s mou kůží. Buffy má zkrátka smůlu,“ odpověděl Edward a já se zasmála.

„Jak je to se zrcadly a foťáky?“

„Jsme v nich vidět. Udělej si fotek, kolik chceš."

„A co slunce?“

„Nespálí nás, nezačneme hořet. Lidé by ale hned poznali, že jsme jiní a že s námi není něco v pořádku. My se, no, třpytíme,“ řekl a já vyprskla smíchy.

„Promiň, nemohla jsem si pomoct. Já jen, že představa tebe, jak se třpytíš, je prostě vtipná,“ řekla jsem mu, když jsem si všimla jeho mírně uraženého pohledu.

„Svěcená voda?“ zkusila jsem to dál.

„Stejná jako jakákoliv voda. Žádné náboženské předměty mi neublíží,“ řekl Edward a já nevěřícně zakroutila hlavou.

„Máte vůbec nějakou slabost?“ zeptala jsem se ho rozhořčeně.

Jak se zatím zdálo, Edward je naprosto nezničitelný. To je tedy dost špatné zjištění pro lidi, kteří si vymysleli všechny ty povídačky o česneku, dřevěných kolících a svěcené vodě. Co člověk zmůže proti upírovi, který není tak mírumilovný jako rodina Cullenů? Nechtěla jsem si to představovat.

„Oheň nás zničí, ale to bys nás v něm prvně musela umět udržet,“ podotkl Edward.

„Vy jste vážně nesmrtelní, co?“ zeptala jsem se ho a on se uchechtl.

„Ne vždy je to plus. Věř mi,“ řekl. Nevěřila jsem. Co by proboha mohlo být špatného na tom být skoro nezničitelná? Nedokázala jsem přijít na jediný příklad.

„Jsem rád, že jsi neutekla. I když stále čekám na to, až ti opravdu dojde význam mých slov a uvědomíš si, že jsi v domě plném upírů.“

„Kteří mě nechtějí zabít,“ opáčila jsem.

„Máme taky různé schopnosti,“ začal Edward a tím si opět získal moji plnou pozornost. Tedy ne, že by ji doteď plnou neměl, ale já se spíš soustředila na jeho pohybující se rty a přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby mě políbil. Dokonalé, tipuji.

„Jaké schopnosti?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Třeba čtení myšlenek. To je moje schopnost,“ řekl Edward klidným hlasem a já na něj s hrůzou vykulila oči.

Čtení myšlenek? No sakra. Pokud si přečetl všechno, co si o něm myslím, pravděpodobně nabyl dojmu, že jsem jím posedlá a že by se se mnou neměl radši vůbec bavit. Hlavně ale ví, že jsem do něj zamilovaná. A průšvih je na světě.

„Tvoje myšlenky číst nemůžu. Nevím proč, asi máš nějak uzavřenou mysl, nechápu to,“ řekl hned, když si všiml mého vyděšeného výrazu. Tím mě dokonale uklidnil. Ta úleva se mnou prohnala neuvěřitelnou rychlostí. Nic neví, uf.

„Hrozně mě to štve,“ přiznal.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Sice jsem neuměla číst myšlenky, ale došlo mi, že to není žádná lahoda, když vám v hlavě hučí stovky hlasů zaráz. O jeden hlas míň je přece dobrá věc, ne?

„Proč?“ zeptala jsem se ho.

„Zrovna tvoje myšlenky bych si vážně rád přečetl. Zvlášť zrovna teď bych dal cokoliv za to, abych věděl, co se ti honí hlavou. Cokoliv za jedinou tvou myšlenku. Vůbec tě teď totiž nechápu.“

Ještěže nikdy nic nezjistíš, pomyslela jsem si v duchu a zaradovala se, že moje mysl je jen má, nikoho jiného. Nikdo nezjistí má tajemství.

„Má ještě někdo z tvé rodiny nějakou superschopnost, o které bych eventuelně měla vědět?“ zeptala jsem se ho, když jsem si v duchu zatancovala vítězný taneček.

„Alice vidí budoucnost a Jasper ovládá emoce,“ řekl Edward, jako kdyby mi právě oznamoval, že dneska psal test z fyziky.

Obdivně jsem pokývala hlavou. Přece jenom, to je něco. Vysvětlovalo to Alicinu neuvěřitelnou přesnost ohledně zpráv o počasí. A já ji považovala za talentovanou meteoroložku. Zajímalo by mě, co všechno viděla, že se stane.

Stejně tak mě zajímalo, jak Jasper ovládá emoce a jestli někdy ovládal moje. Doufám, že ne, protože pokud zjistím, že ano, asi ho pořádně nakopnu.

„To je dost dobrý,“ řekla jsem nakonec, když bylo dlouho ticho.

„Jak to děláš?“ zeptal se mě Edward najednou.

„Jak dělám co?“ zeptala jsem se ho nechápavě.

„Děláš, jako kdyby to byla naprosto normální věc. Jako kdybychom se bavili o počasí. Bereš to tak v pohodě. Měla bys být dávno pryč, neměla bys zachovávat tak chladnou hlavu,“ řekl Edward nechápavě.

„Jak už jsem ti řekla předtím, věřím ti. Jsem ráda, že jsi mi řekl všechnu pravdu a že mi věříš taky. Pořád jsi to ty, jenom se třpytivou kůží a zasunovacími špičáky.“

Edward se začal nekontrolovatelně smát.

„Další fáma. Naše zuby jsou stejné jako ty vaše, jenom ostřejší. Nemáme žádné dlouhé špičáky.“

„Aha,“ řekla jsem překvapeně.

V čem se tedy vlastně liší od lidí, kromě nesmrtelnosti a třpytivé kůže? Cullenovi se mi zdáli, no, lidští. To byl asi jejich cíl, ale nebylo to jenom jejich vlastnostmi a jejich vzhledem. I jejich chování bylo lidské. A upíři, nebo ne, chovali se lépe, než většina nás, smrtelníků. Byla jsem si ale jistá, že to nedělají kvůli kamufláži, takoví už Cullenovi prostě jsou. Milí, přátelští a neuvěřitelně laskaví.

Chtěla jsem si vše nechat projít hlavou. Přece jen, zjištění, že na téhle zemi nejsme tak trochu sami, pro mě bylo šokem, stejně jako by bylo pro jakéhokoliv jiného normálně myslícího člověka. Možná jsem to nedávala najevo křikem a útěkem, ale cítila jsem, že nirvánu taky zrovna neprožívám.

„Měla bych jet domů,“ řekla jsem Edwardovi.

„Chápu, dobře děláš,“ řekl Edward naoko rád, ale v jeho hlase jsem cítila smutek.

Prvně jsem nepochopila, co tím myslel, ale pak mi to došlo. Myslí si, že utíkám. Vážně nevěří tomu, že jsem docela v pohodě.

„Neutíkám, jenom to potřebuju všechno trochu strávit,“ řekla jsem mu.

Zvedla jsem se z pohovky a Edward zároveň se mnou.

„Zítra ve škole?“ zeptal se mě s nadějí v hlase.

„Samozřejmě,“ řekla jsem mu a objala ho kolem krku.

Chvíli jsme tak setrvali. Kdyby jen věděl, co se mnou to objetí dělalo. Cítila jsem se v bezpečí. V břiše mi poletovaly tisíce motýlů. Zamilovanost, s takovou silou jsem ji už dlouho necítila.

Nakonec jsem se ale s velkým sebezapřením odtáhla a vyšla pryč z jeho pokoje s tichým ahoj. Bylo mi jasné, že to uslyší.

U dveří mě zastavila Alice. Vypadala ještě veseleji, než jindy. Pokud to u ní vůbec šlo. Pevně mě objala a málem mě udusila.

„Jsem tak ráda, že už to víš,“ řekla mi a konečně mě pustila.

„Jo, já taky,“ řekla jsem jí a vyšla ven.

„Bello?“ zavolala na mě ještě Alice.

„Ano?“

„Jasper ti emoce nikdy neovládal, takže ho, prosím, nenakopávej. Všechno, co cítíš, je čistě kvůli tobě samé. Žádná schopnost s tím nemá nic společného,“ řekla Alice a mrkla na mě.

Věděla to. Samozřejmě, že to věděla. Je to vědma a ještě k tomu moje nejlepší kamarádka. Poznala, že jsem do Edwarda zamilovaná, jak jinak. Zajímalo by mě, kolik lidí z jeho rodiny to ví. Ale hlavně jestli to ví on. Pevně jsem doufala, že ne.

Nasedla jsem do auta a nastartovala. Při pohledu na čas jsem se zděsila. Strávila jsem u Cullenových skoro tři hodiny. Naši už se určitě dávno vrátili domů a mají starosti. Rychle jsem vyjela domů a doufala, že nedostanu domácí vězení.

Auto rodičů už stálo na příjezdové cestě. Zaparkovala jsem u domu a otevřela si vchodové dveře.

„Haló, jsem doma,“ zavolala jsem z předsíně a hned nato uslyšela rychlé kroky.

„Bello, tak moc jsi nám chyběla,“ řekla mamka a pevně mě objala. Dneska se nějak často s někým objímám.

„Vy mně taky,“ řekla jsem jí a objala tátu, který zatím došel k nám.

„Kde jsi vlastně byla? Přijeli jsme domů a ty nikde,“ začala mamka.

„Jela jsem ke Cullenovým,“ řekla jsem popravdě.

„Aha a co jste dělali?“ zeptala se mě mamka, zatímco jsme společně s tátou šli do kuchyně.

„Povídali si,“ řekla jsem s předstíranou lhostejností.

„Aha, skvělé,“ řekla mamka a podala mi hrnek čaje.

„Díky,“ řekla jsem jí.

„A co jste řešili?“ zeptala se mě mamka zvědavě jen tak, aby řeč nestála.

„Normální věci. Školu, nejnovější školní drby,“ zalhala jsem.

Nikdy mi lhaní moc nešlo, a tak mě nepřekvapilo, když na mě táta hodil trochu překvapený pohled.

„Půjdu si lehnout,“ řekla jsem a zvedla se od stolu.

„Je devět hodin večer,“ podotkla mamka a nechápavě se na mě zadívala.

„Chci se dobře vyspat. Dobrou noc,“ řekla jsem pohotově a rychle vyběhla schody do mého pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a svezla se po nich dolů. Tak to bylo o fous. Ještě jedna lež a už bych to vážně nezvládla. Nesnáším, když jim musím lhát, ale bylo mi jasné, že ve chvíli, kdy bych jim řekla, že Cullenovi jsou upíři, což jsem neměla v žádném případě v úmyslu, poslali by mě do blázince.

Co bych pak dělala bez Cullenových a Edwarda? Možná, že by mě tam chodil navštěvovat.

Zasmála jsem se té naprosto absurdní představě a šla si dát pořádnou sprchu.

Snad se vám kapitola líbila. Doufám, že vám nevadí, že Bella zareagovala tak klidně, ale já jí prostě vidím jako osobu s chladnou hlavou.

Chci moc poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Udělaly mi obrovskou radost. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 15. kapitola: