Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední šance - 11. Tajemství

27.11.2009 (09:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2098×

11. Tajemství

 Hlavou mi vířily všechny ty informace, které jsem musela toho dne vstřebat. Byla jsem duchem mimo, když mi někdo skočil před auto. Zprudka jsem dupla na brzdu a auto zpomalilo a zastavilo.

 „Ty idote, zbláznil ses?“ vyběhla jsem u auta, abych nadala tomu pitomci… „Tak idiot? Dřív jsi mi říkala Ty moje zvíře…“ „Bože Jakeu! Ty si mě vylekal! Co tu jen tak lítáš? Nemáš být nemocný?“ „ Nemocný? Aha…ne, už ne. Takže jak bylo na rande s pijavicí“ „Do toho ti nic není“ otočila jsem se a vrátila se k autu „Izzie, proč to nechceš pochopit!“ „A proč ty nechceš pochopit, že ho miluju! Je mi fuk, co dělá, kým je. Já ho M-I-L-U-J-U!“ „Co má on a já ne hm? Co se ti na něm líbí? Vždyť je jako kus ledu, nevěřím, že je v něčem lepší, než já…“ „Ccss…nemusím se ti zpovídat, nejsi ani můj otec ani farář“ „Izz…“ trhnul mnou Jacob a když jsem spočinula tváří proti němu, políbil mě…vášnivě, vřele…jako by mě připravil o smysly…ale nakonec jsem se mu přece jen vytrhla ze sevření a ustoupila „Přestaň“ vykřikla jsem a impulzivně mu vrazila facku. Jacob si to nenechal líbit, chytil mě za zápěstí a znovu mě k sobě přitáhnul „Jacobe, pusť mě, přestaň“ vzpouzela jsem se mu a pak jsem zaslechla tlumené vrčení…ohlédla jsem se a…

 spatřila Edwarda, stojícího u lesa na okraji silnice. Měl lehce nahrbená záda a vypadal, jako by byl každým okamžikem skočit mezi nás a rozdělit nás. Z hrdla se mu ozývalo tlumené vrčení a mě nadalo moc práce pochopit, že je v útočné pozici.

 „No, my o pijavici a pijavice…“ promluvil na něj Jacob, ale nedořekl větu, protože jej Edward přerušil „Pokud se nemýlím tak tohle rčení je o vlku, to bys měl přece znát, pse“ řekl Edward se zvláštním důrazem na poslední slovo „Pse?“ podivila jsem se „Správně Bell, my tu nejsme jediní, co máme tajemství, viď Blacku“ zamračil se Edward, který přišel až k nám. Jacob pustil moje zápěstí a kousek ustoupil a tak mě mohl Edward obejmout, při čemž nespouštěl s Jakea oči.

 „Měla bys jet domů Bells, nebo budeš mít zase problémy a on, ti za to nestojí“ domlouval mi Edward, ale já jsem nebyla schopná se pohnout.  Nejen, že jsem byla v šoku z toho, co se stalo, než přišel Edward a pak on a jeho odhodlanost mě bránit, hlavou mi vrtalo i to, jak řekl Jacobovi. Nakonec jsem se přece jen otočila a nechala se Edwardem doprovodit do auta.

 Když si Edward všimnul, že brouzdám duchem někde mimo, pro jistotu mě domů odvezl „Kde máš vlastně auto?“ došlo mi, když parkoval před naším domem. „U bistra“ odpověděl mi „Aha, ale jak se dostaneš domů?“ zeptala jsem se ho, ale v zápětí mi došlo, že to ve světle nových informací byla hloupá otázka.

 Nejraději bych s Edwardem zůstala sedět v autě celou noc, ale ve dveřích se objevila Meg „Ach jo“ zamumlala jsem si pro sebe „Neboj, bude to v klidu, nezlobí se, jen měla strach a Joe není doma“ pousmál se Edward a mě zase došlo, jak maličko stačí, aby zjistil, co tady opravdu dělám. Všechno se ve mně stáhlo úzkostí. Spěšně jsem vystoupila z auta, políbila Edwarda na tvář a vběhla do domu.

 Chvíli jsem postávala u okna skrytá za záclony a pozorovala Edwarda, který chvíli stál před domem a se zamračil a se skloněnou hlavou odešel. „Izzie, můžeš sem na chvíli? Měly bychom si promluvit…“ zavolala si mě Megan do kuchyně.

 „Ach jo, výslech, to tu dlouho nebylo“ povzdechla jsem si a odevzdaně se odšourala k agentce M. Megan seděla u stolu a popíjela čaj „Nechceš taky?“ nabídla mi, ale já jsem odmítla „Radši bych se šla vykoupat a spát, jsem unavená“ „Jasně, konec konců to záleží jen na tobě, jak dlouho tu budeš muset sedět“ „Co chceš vědět?“ zeptala jsem se jí, i když mi bylo jasné, že ať bude chtít vědět cokoliv, nic jí neprozradím. Všechno, co vím o Edwardovi a jeho rodině, se stalo mým nejtajnějším tajemstvím a klidně bych ho bránila do roztrhání těla. Takže mi zbylo jediné: Zapírat, zapírat, zapírat…

 „Ale Izzie, co asi tak můžu chtít vědět? Buď si jistá, že předpověď počasí na zítra není zrovna to, to mě právě teď zajímá“ „Aha, tak chceš vědět, jaké slevy jsou K-martu?“ „Neříkala jsi, že si unavená? S takovýmto přístupem tu budeme sedět celou noc. Izzie uvědom si, že dosud k tobě byla FBI hodně shovívavá. Žádné odposlechy, sledování, přísné domácí vězení, ale to se může v okamžiku změnit. Nejen, že tě budeme odposlouchávat, budeme tě taky sledovat na každém kroku, což se ti, jak tě znám, nebude líbit, nemluvě o tom, že kromě pobytu ve škole nevytáhneš paty z domu.

  Tímhle Megan uhodila hřebíček na hlavičku, tohle jsem opravdu nechtěla. Nešlo mi ani tak o ztrátu své milované svobody, jak tomu bylo dřív, jako o Edwarda. Asi bych nevydržela se s ním nevídat nebo jej vidět jen ve škole. Vzít mi Edwarda, znamenalo mi vzít vzduch…

 „Co konkrétně, tě zajímá?“ hodlala jsem hrát svoji hru všechno a nic, která spočívala, že Megan řeknu všechno, ale ve skutečnosti nic. „Trávíš s Edwardem hodně času, určitě si povídáte…“ nadhodila mi Meg „Jo, povídáme si o škole, Forks, L. A. jeho rodině, plánech do budoucna…znáš to…jako mladí“ zdůraznila jsem poslední dvě slova, čímž jsem si do Meg rýpla, ale ona to přešla. FBI ji naučila se dobře ovládat. „ Fajn, co třeba ti vyprávěl o rodině?“ „Nic, co byste už nevěděli. Otec Caslisle je doktor, paní Esme je bytová designérka, Alice a Jasper jsou v námi v ročníku a s Alice jsme domluvené na nákupy, ví snad o všech slevách široko daleko. No a Emmett a Rose jsou o ročník výš. Domácí zvířátka nevedou, protože Emmett je sám o sobě zvířátko.“ „To mi chceš říct, že vedete tak povrchní rozhovory?“ „A co si čekala Megan? Že za nimi dojdu a řeknu ‚čau lidi, mě posílá FBI a mám se vás zeptat, jestli jste náhodou někoho nezabili‘. Tobě to nepřijde praštěný?“ „Možná máš pravdu“ „Navíc, jako co z nich mám tahat, když ani nevím, co provedli, nebo jako že se jen tak při obědě někdo z nich zmíní ‚Jo Izz a víš, co jsme dělali v loni v létě? Ne? Zabili jsme jednoho chlápka, haluz co?‘ a já jen tak pokývu hlavou řeknu ‚Wau, jste to fakt cool‘“ „Nepřeháněj Izzie, takhle jsem to nemyslela“ „Fajn Meg, co vím, jsem ti řekla, už můžu jít?“ „Běž“ vzdala to Meg a já se rychle vytratila, kdyby si to náhodou rozmyslela.

 Rychle jsem se osprchovala a pak šupem vklouzla pod peřinu. Bylo to k nevíře, ale opravdu se mi únavou klížila víčka.  Asi to ještě byla únava po nemoci. „Brrrr“ zašklebila jsem se, když jsem si představila to dopisování ve škole, budu tu muset stihnout o přestávkách, protože odpoledne jsem chtěla být s Edwardem. Navíc jsem chtěla zjistit něco víc, jak to myslel s tím psem. Ani mi v ten okamžik nedošlo, že mu Edward číst Jacobovi myšlenky „Opppsss, prosím, prosím, prosím, ať mu nemůže číst myšlenky jako mně“ modlila jsem se a skoro jako každý večer jsem dumala, proč po Cullenových jde právě FBI.

 A pak mi to došlo. Že by i oni, měli podezření, že jsou upíři? To je přece šílený, že by tomuhle realistická FBI co honí atentátníky a jiný podvratný živly, ohrožující stát, uvěřila? A navíc, Cullenovi přece nejí lidi, tak jak by mohli někoho zabít nebo je při tom někdo vidět…leda…leda by se někdo z nich neovládnul… „snad to nebyl Edward“ napadlo mě těsně před usnutím

 Ráno jsem se probudila do mlhavého dne. Vůbec jsem neměla pocit, že bych si spánkem odpočinula, naopak. Byla jsem ještě víc unavená, než předešlého večera. Nejspíš to bylo tou noční můrou. Zdálo se mi, že FBI zatýká Cullenovi a ti aby se zachránili, je zabíjejí a já, já byla jako zrádkyně další na řadě… „Brrr“ otřepala jsem se odporem a donutila se vstát.

 Po více než bleskovém spáchání ranní hygieny, nasoukání se do oblečení a snídani, jsem se vydala do školy. Mezi dveřmi jsem ještě houkla na Meg, že nevím, kdy se vrátím a pak už nezbývalo nic jiného, než sednout do auta ukrojit tu poslední překážku, kterou byla vzdálenost, mezi mnou a Edwardem.

 Celá netrpělivá jsem u školy na parkovišti vyběhla z auta a zamířila ke Cullenovým, ale něco bylo jinak. Jejich pohledy…Edward…díval se tak nepopsatelně, smutně a zmateně… „Panebože, oni to ví“ napadlo mě a v ten samý okamžik jsem ztuhla uprostřed silnice, bylo mi jedno, to blížící se auto, musela jsem se dívat Edwardovi do očí…musela jsem…

 Týt…tydýt…troubilo auto, ale já se ani nehla a pak se to stalo….

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance - 11. Tajemství: