Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední naděje 4

17.08.2011 (09:15) • Myfate • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1637×

„Seď, ani se nehni a připrav si, co mi řekneš. Hned se vrátím,“ zavelela Isabella a zavřela dveře za jeho připomínkami.

Jacobova vyprávění bývají vždy na delší dobu, proto se rozhodla ještě před začátkem zajít do laboratoře. Doufala, že jí to pomůže alespoň trochu se uklidnit a zahnat ten panický strach, který ji ovládal. Sama nechápala, proč se to děje. Vždyť Jake je živý a zdravý a jen co tohle vyřídí, zase ho uvidí.

Výhodou – dnes tedy spíše nevýhodou – Jacobovy kanceláře je, že má laboratoře na patře a přímo v sousedství, takže ušla sotva deset kroků a už ťukala na dveře analytické laboratoře.

„Dále,“ ozval se mužský hlas intonací, která jasně říkala, že jeho majitele vyrušila v důležité práci, ale je natolik zdvořilý, že ji nepošle tam, kam se dá posvítit pouze baterkou jen proto, aby si počkal na lepší příležitost.

Navzdory tomu Isabella vzala za kliku, neslyšně otevřela dveře a vstoupila.

„Dobrý den Prestone,“ pozdravila ho zdvořile, nedbaje jeho špatné nálady. Preston Blotter – malý, vyhublý mužík ve zmačkaném oblečení a bílém plášti, s rozcuchanými vlasy a silnými brýlemi – se otočil od monitoru a pohlédl na ni.

„Slečna Swanová. Vzácná návštěva v tuto hodinu k nám zavítala. Omlouvám se, ale nemám uklizeno,“ začal horečně drmolit spíše sám k sobě a pokusil se urovnat přerostlé, zrzavé vlasy, které mu trčely do všech stran, jak se v nich probíral rukama vždy, když na něco nemohl přijít hned. „Mohu vám být nějak nápomocen?“ Jeho hlas se změnil z nevrlého na úslužný a Isabella, ačkoli by to nikdy nepřiznala nahlas, věděla, že to její vzhled jí zajistil první místo v Prestonově seznamu věcí na vyřízení.

„Jistě jste již dostal k analýze ten videozáznam s novou zbraní hromadného ničení, na jejíž výrobě spolupracuje několik států Blízkého Východu -“

„Samozřejmě,“ přerušil ji. „Pro upřesnění, je to ten záznam, který získal Blackjack z jednoho osobního počítače na druhém konci světa?“

„Blackjack? Myslíte Jacoba Blacka?“ zeptala se Isabella, pro ni již v tu chvíli hloupě. Vždyť to bylo nad slunce jasné.

„Jeho a nikoho jiného. Tuto přezdívku mu vyneslo nejen jeho jméno, ale i jeho oblíbená hra,“ odpověděl a jeho výraz napovídal, jak pohoršený je její neznalostí.

„Pak tedy ano.“

„S analýzou budu hotov za dvě hodiny,“ řekl a ze stohu složek, jež mu ležely na stole, vytáhl tu poslední a s okázalým mrknutím směrem k Isabelle ji přesunul na první místo.

Zdvořile mu poděkovala a vytratila se z jeho pracovny dříve, než ji stihl uvést do ještě větších rozpaků.

Na pozornost mužů je zvyklá, ale ve společnosti některých z nich, jako je třeba Preston Blotter, občas prostě neví, jak by se měla zachovat, aby to nevypadalo nezdvořile a zároveň jim nedávala falešné naděje.

Měla by být zvyklá, proto si touto malou, nepříjemnou epizodou nenechá zkazit setkání s Jakem.

Když vtrhla do jeho pracovny a práskla za sebou dveřmi, opět byla sama sebou.

„Tak spusť. Žila jsem totiž v domnění, že jsi ve Forks,“ vyzvala Jakea odhodlaně, uvnitř jejího těla se však malá dušička krčila strachy nad tím, co se teď dozví. Co se stalo jejímu příteli za tu dlouhou dobu, kdy ho neviděla? Možná se jí to jen zdá, ale nemá náhodou víc šrámů na rukou?

„Tam jsem také byl. Aspoň dokud mě před šesti měsíci nesbalila zásahová jednotka tajné služby, které velel sám šéfík. Svázali mě – ta nová jednorázová pěkně řežou, to jsi věděla? To nejsou pouta ale mučící nástroj! –, dali mi pásku přes oči a odvezli mě někam daleko. Teď už vím, že jsem byl tehdy vyslýchán v místnosti číslo dvě v suterénu V, což je jen patro pod námi.

Snažili se ze mě dostat, jakým způsobem jsem se naboural do jejich počítačů, a když se jim to ani po několika dnech nepodařilo po dobrém, použili na mě výslechové metody prvního a druhého stupně. Toho sis možná všimla, jejich následky nejde přehlédnout. No a pak mě to přestalo bavit, tak jsem tvému, teď už i mému, šéfíkovi řekl, ať mě buď zaměstná, nebo rovnou zabije.“

„Netušila jsem, že výslechové metody můžou mít na člověka takový vliv. Proč se tě vůbec nezbavil?“

„Protože by prý mého talentu byla škoda. Ale to řekl až potom, co osobně prozkoumal moje počítače. Prý mám jediné štěstí, že u mě nenašli žádnou novější mašinu. Spíš bych řekl, že oni mají štěstí, že jsem se k novému počítači nedostal. To by teprve koukali! Taky jsem mu to nezapomněl zdůraznit. No a on byl natolik zvědavý, že mě posadil k počítači s jedním expertem za zády a dal mi za úkol najít všechny záznamy o tobě a vymazat je.“ Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že se mu povedlo nejen to, ale ještě mnohem více.

„A to jsi zvládnul?“ zeptala se Isabella, aby ho pobídla k dalšímu vyprávění. Byla si jistá, že na to čekal. Tak moc jí o tom všem chtěl povyprávět. A ona to věděla.

„No dovol! Jako bys mě neznala. Oni totiž ti jejich experti uměli pouze znemožnit přístup ke složkám svých zaměstnanců lidem zvenku, ale už je neuměli vymazat. Takže jsem strávil asi tak tři hodiny mazáním složek všechny současných zaměstnanců služby včetně tebe. Sice mi pár minut zabralo obejití zabezpečovacích protokolů policejních serverů, ale i to jsem zvládl. Byl to prý něco jako vstupní test. Aspoň to mi řekli poté, co jsem uspěl na výbornou. Chtěli vidět, jestli si poradím i s jejich nadupanými počítači. Navíc je mi jasné, že i kdyby na mě nic nevyhrabali, tak by mě beztak sledovali do konce života. To už si od nich raději nechám platit za využití svých znalostí. Jen to hackování mi bude chybět.“ Bylo evidentní, že poslední ztracené výhody Jake opravdu lituje, ale Isabella nechápala proč. Počítačům sice nerozumí, ale není náhodou nabourání do cizí sítě a stažení dat z jejich počítače také hackováním?

„Co tě na tom může bavit? To vážně nechápu,“ ozvala se nakonec. Rozum jí napovídal, aby se do debaty o počítačích s Jakem nepouštěla, jinak by také mohla litovat.

„No, snad by tě mohlo pobavit to samé co mě. Nejvíc jsem se nachechtal, když našeho šéfíka zmlátila ta jeho semetrika,“ snažil se jí vysvětlit. Ovšem zřejmě zapomněl říct ještě něco důležitého, protože obvykle bývali na stejné vlně, co se vtipů týká. Tentokrát ale Isabella koukala jako puk a čekala na vysvětlení.

Pak jakoby se jí rozsvítila nad hlavou žárovka a v jejích očích zasvítilo pochopení.

„Tys to způsobil!“ utrhla se na něho. Přesto jí to stále nepřišlo vtipné. Ať už způsobil Jake cokoliv, ani jejich šéf si nezasloužil problémy, jejichž velikost odvozovala podle vyprávění o jeho manželce.

„No jo, mohl jsem za to já. Naboural jsem se do databáze tajné služby a změnil datum jejího narození. A když pak šéfík přišel domů s kytkou o měsíc dřív, ona si myslela, že má nějakou milenku a kytku jí přinesl, aby mu odpustila, protože se přišel přiznat, tak mu ji omlátila o hlavu. Obraz sice přes ten satelit nebyl nic moc, ale i tak to byla dobrá podívaná. Vlastně kvůli tomu mě chytili. Prý by to mohl dát k soudu a vyhrál by, protože jsem se dopustil urážky na cti, nabouráním se do systému Národní bezpečnostní služby jsem narušil jejich protokoly a otevřel tak relativně snadnou cestu každému, kdo by to chtěl zkusit taky a tím jsem se dopustil ještě poškozování vládního majetku. Raději jsem se nehádal. S počítači to sice umím, ale práva nejsou moje silná stránka.“

„Víš, Jakeu, vtipné mi na tom přijde jen to, že ses nechal chytit kvůli takové blbosti, která vlastně ani vtipná není. Společnost jako taková špatná není a vybavení mají ještě lepší, jak ses ostatně sám již přesvědčil, a také tě tolerují, nemusíš nosit uniformní kvádro a krátký sestřih jako všichni ostatní. Takže si myslím, že si šéfík i jeho žena zaslouží tvou omluvu,“ namítla s rozvahou Isabella a velmi dobře věděla, že tím Jakeovi zkazí náladu. On se nikdy neomlouval za svoje vtípky. Když to někdo nepochopil, nebo ho to urazilo, byl to jeho problém. Na tom se už dříve s Isabellou nebyli schopni dohodnout, a tak ho to nepřekvapilo ani nyní. Naopak musel uznat, že má pravdu. Tentokrát to opravdu přehnal. Přesto se omlouvat nebude. Už tak si kvůli tomu vtípku vytrpěl dost a v nejbližší době nic takového opakovat nehodlá.

Chvíli oba jen mlčeli a přemýšleli, když ticho protrhlo pípnutí počítače.

„Tak jo, čas vrátit se do práce. Právě se přihlásil někdo do sítě té-ó-jedničky. Třeba od něho něco stáhneme,“ zavelel Jacob a otočil se od Isabelly k počítači.

Isabella se opřela zády o stěnu vedle dveří, zavřela oči a poslouchala, jak Jakeovy prsty vyťukávají do klávesnice příkazy pro počítač.

„Dnešní den je plný překvapení,“ povzdechla si sama pro sebe a zadívala se na Jakeův ohon černých vlasů, který mu splýval po zádech.

Omlouvám se za dlouhou prodlevu mezi kapitolami.

Doufám, že se kapitola líbila a pokud máte zájem o další, určitě dejte vědět. :o)

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední naděje 4: