Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počátky krutosti Prolog

02.07.2015 (15:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1128×

Prolog

Jen matně si ještě vzpomenu na své dětství, na bratra, který nedopustil, aby se na mě někdo jen křivě podíval, ale přesto jsme se často prali a nikdy mě to neomrzelo, i když on vždy vyhrál, protože přece jen věkový rozdíl devět let se nezapře.

Vždy, když jsem se snažila vzpomenout si na svá dětská léta, vybavila se mi pouze jedna:

„Ale máma říkala, že nemáš lovit vlky, je to moc nebezpečné,” prosila jsem jako malá šestiletá holčička svého bratra.

„Neboj, Siry, tenhle je sám, nemá smečku, která by se na nás vrhla, a králíky máme pořád,” dořekl a už natahoval tětivu luku.

„Nech ji, prosím tě. Nech ji, hele, má mladé!” prosila jsem ho dál a ukazovala na mladou vlčici, okolo které poskakovala tři vlčata. Bratr na ni přestal mířit a tětiva luku se povolila.

„Dobře, tak ale rychle pojď, než se na nás vrhne!” A už mě strkal kamsi ven z lesa.

Pár let poté, co se tohle stalo, bylo mi třináct, nám zemřeli rodiče a bratr se o mě staral. Bez rodičů jsme přežívali dva roky. Jednou jsme stopovali stádo jelenů, bratra nebavilo přežívat ze dne na den, tak chtěl vždy ulovit něco většího, abychom z toho mohli žít alespoň další dva dny. Šli jsme po stopách, ale na bratra se něco vrhlo a zakouslo se mu to krku. Vzpomínám si, jak jsem tehdy plakala a volala o pomoc.

Oči mě pálily od slz, chtěla jsem, aby to něco, ať už to bylo cokoliv, bratra nechalo. Bála jsem se, že ho to zabije, v uších mi pořád zněly bratrovy prosby smíšené s křikem, ať odtud okamžitě vypadnu, ale já nedokázala udělat ani krok, i když jsem si byla jistá, že až to skončí s mým bratrem, vrhne se na mě. Nedokázala jsem utéct, nemohla jsem tam bratra nechat.

Z mého tranzu mě vytrhlo až silné vytí. Otočila jsem se a za sebou spatřila obrovského vlka, i na všech čtyřech byl pořád o dost větší než já a zuřivě vrčel. Páni, kdyby o tomhle věděla matka, tak by nás nenechala se k lesu ani přiblížit, napadlo mě.

Až v poslední chvíli jsem si uvědomila, že to monstrum, co vysávalo život bratrovi, se postavilo na nohy a vrčelo stejně zuřivě jako ten vlk, pak se to otočilo a rozběhlo se to směrem dál do lesa, vlk se jen smutně podíval na mě a na bratra, který se zmítal v bolestech, a běžel za tím monstrem.

Já se naproti tomu rozběhla k bratrovi, který křičel ještě víc, než když ho ta příšera zabíjela, na jeho krku jsem si všimla dvou drobných ranek jakoby po zubech.

Trvalo to celé tři dny, tři dny se můj bratr svíjel ve křečích a v příšerné bolestivé agónii, až se konečně probral. Ale nedívali se na mě ty andělsky modré oči s dobráckým, ale přísným pohledem, který přímo říkal: Je mi jedno, co ty na to říkáš! Je to pro tebe nejlepší! Byla to pravda, vždy dělal to, co pro mě bylo nejlepší, i když jsem byla proti. Teď se na mě dívaly děsivě rudé oči, ve kterých se zračil zvláštní chtíč, a vzápětí se na mě vrhnul, s hrůzou jsem si uvědomila, že to, co mu předtím dělalo to monstrum, teď on dělá mně! Křičela jsem a snažila jsem se ho odstrčit. Nechápu, kde se v něm vzala taková síla, že mé zoufalé pokusy ho setřást s ním ani nepohnuly. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává život, když v poslední chvíli bratr přestal. 

„Promiň mi to, Siry.” Celým jménem se sice jmenuji Sirýna, ale Siry mi nikdo nikdy kromě něj neříkal. Tato jeho slova byla to poslední, co jsem slyšela, než mě pohltila bolest.

Pak to šílené novorozenecké období, bratr byl z nás vždy ten krvelačnější. Ani nevím proč, ale mou oblíbenou zábavou prvních sedm měsíců po přeměně bylo vyprovokovávat a pak jen tak pro zábavu zabíjet měniče a bratr mi vždy víc než ochotně sekundoval. Párkrát jsme se kvůli naší oblíbené zábavě ale dostali do pěkného průšvihu. Poprvé, když jsme narazili na opravdu velkou smečku, která nás tehdy oba málem zabila, a podruhé jsme se smečkou nechali zahnat až do Rumunska.

„Áh... díky Bohu, už jsem myslel, že se jich nezbavíme!” vydechl.

„To já taky. Víš, říkám si, jestli to není chyba je jen tak vyprovokovat a pak je jen tak zabít.”

„Děláš si legraci? Já myslel, že to zbožňuješ!”

„Ne, to už je za mnou!”

„Takže odteď nebudeš zabíjet měniče?! Á, ano! Siry je přece ta dobrosrdečná! Ona se klidně nechá sežrat, aby ho nemusela zabít a její poslední slova budou: ten je sladkej!”

„Né, bránit se pochopitelně –”

„Šššt”

„Ty mě pštíš?!”

„Buď tiše! Slyšíš to?” Když jsem se zaposlouchala, uslyšela jsem to. Odněkud z dálky byl slyšet jekot.

„Pojď, jdeme tam,” řekl a vydal se tím směrem, následovala jsem ho.

Proboha! To snad ne! kdo to mohl udělat?! To bylo to jediné, co se mi honilo hlavou při pohledu na spálenou lidskou vesnici. Všude ležela těla lidí, všichni vysátí do poslední kapičky. Nejhorší na tom bylo, že ti upíři se ani neobtěžovali tu krev vypít a proto byly její cákance úplně všude!

„Tohle mohli udělat jedině Rumuni!” prohlásila jsem po chvíli, musíme vypadnout, jsou totiž dost hákliví, když jim někdo leze na jejich území.

„Měli bychom jít a to rychle!” Rozhlížel se okolo sebe bratr nervózně.

„Nemůžu než souhlasit!” Naše kroky ale co si zadrželo.

„Ale, ale, ale...” Objevil se za námi vysoký černovlasý upír a s ním nejméně deset dalších. Sakra! Je po nás!

„Právě jsme byli na odchodu, nevěděli jsme, že je toto území zabrané, nechceme dělat problémy!” snažil se to bratr urovnat.

„Prosím tě, snad si nemyslíš, že bych vás dva nechal jen tak odejít, zvlášť když s sebou máš takovou kočku.” Obcházel mě dokola a pleskl mě po zadku, bratr na něj vrčel. Na to ten Rumun reagoval tak, že mě chytl svými kamennými pažemi a pevně držel.

„Hned pusť mou sestru!” křičel na něj můj bratříček.

„Sestru, jak roztomilé! Co bys řekl na to, kdybych si s tvojí sestrou trochu užil?” Tohle už brácha nevydržel a skočil po něm. Mně se podařilo vymanit se z kamenného rumunského sevření.

To bylo naposled, co jsem bratra viděla. Tehdy na mě křičel, abych utekla a já ho poslechla a dodnes toho lituji. Rumuni mě tehdy chytili a zavřeli do jedné ze svých cel, kde teď přežívám z krve na příděl. Nezabili mě díky mému daru, můj dar umí léčit. Ale nevím, kde je můj bratr, nevím, jestli vůbec ještě žije.

Jsem tu zavřená už asi dva tisíce let a čas tu trávím se svými vzpomínkami.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počátky krutosti Prolog: