Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Počátky krutosti 4. kapitola

22.07.2015 (22:00) • slecnaVolturiova • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 951×

Ten upír mě vedl přes celý ten prokletý hrad, všemi těmi chodbami. Několikrát na nás málem spadl trám nebo tak něco, párkrát jsme kvůli ohni museli i změnit směr. Nekonečná síť normálních a později i tajných chodeb končila v malém lesíku. Byly tu desítky a desítky dalších upírů, podle potrhaného oblečení a celkového stavu se dalo odhadnou, že je mezi nimi i pár zachráněných vězňů. 

Postavili nás do řady, já ale nebyla schopná se udržet na nohou, můj stav pokud, jde o krev, byl opravdu zoufalý. 

Prohlížela jsem si ty tři, kteří stáli v čele té rudooké masy a o něčem mluvili, určitě tomu veleli, jinak si to vysvětli nedokážu. Postupně jsem si je všechny prohlížela. Černovlasý, asi dost ukecaný, jelikož mluvil hlavně on, pak hnědovlasý, vypadal dost znuděně, ale taky jako by ztratil něco, co pro něj bylo důležité, jako by neměl důvod žít. A nakonec blonďák, v jehož tváři mi bylo cosi povědomého. Vypadal úplně jako... jako... ale to není možné, vždyť je mrvý!

„Caie?” Pokusila jsem se vyslovit jeho jméno, ale sotva jsem vydala hlásku, nemohl mě slyšet.

„Caie!” Druhý pokus už byl úspěšnější. Otočil se na mě, mračil se, ale jeho tvář se vzápětí vyjasnila do čistého údivu. Už jsem nepochybovala o tom, že je to on. Celá jsem se rozechvěla radostí, kdybych nebyla upír, brečela bych.

„Siry?” zašeptal. Horlivě jsem pokývala a začala se štěstím smát, i on se rozesmál a rozběhl se ke mně. Zvedl mě do vzduchu a zatočil se se mnou, pak mě zase pustil a objal.

„Kde ses tu vzala, sestřičko? Myslel jsem, že jsi mrtvá!”

„Já si myslela, že jsi mrtvý ty!” 

„Hledal jsem tě snad všude!” Stále mě nepouštěl, ani jsem nechtěla, aby mě pustil. Je to můj starší bráška, kterého jsem neviděla víc než dva tísíce let. Je to můj bratr, o kterém jsem si víc jak dva tísíce let myslela, že je mrtvý!

„Caie, řekl bys nám, o co se tady jedná?” ozval se za námi ten černovlasý.

„Ale jistě, Aro, o své sestře jsem ti vyprávěl?”

„Ano, několikrát.”

„Tak mi dovol ti ji představit!” Kývl směrem ke mně.

„Moc mě těší! Caius nám o tobě tolik vypravoval! Nic proti tobě, ale občas se to nedalo vydržet!” Na tohle jsem se musela zasmát, ale Caius zavrčel. Nikdy neměl smysl pro humor.

„Co je to?” zeptal se Caius, když jeho pohled náhodou utkvěl na mém koleni, kde jsem měla stříbrnou prasklinu, která zůstala jako pozůstatek toho, že mi ji Vladimir odtrhl.

„Co?” Dělala jsem hloupou.

„Tohle!” Ukázal na moje koleno a vyhrnul mi sukni těsně nad koleno, aby mi tak dostatečně zdůraznil, co tím myslel.

„Nedělej z toho drama,” žádala jsem ho, ale jako by to někdy mohl prostě přejít bez poznámek.

„Co se ti stalo?”

„Caie, nic to není!”

„Kdo ti to udělal?” Trochu na mě zvýšil hlas.

„Vladimir.” Podívala jsem se na něj. Kdyby nebyl upír, už by byl rudý vzteky.

„Kdy? Vypadá to čerstvě!”

„Před chvílí.” Caius mě znovu objal, ale daleko víc pevně než před tím.

„Udělal bys pro mě něco?” zachraptila jsem.

„A co?”

„Pustil bys mě?” Díky Bohu to udělal.

„Už ti neublíží, půjdeš s námi do Volterry.” Vzhlédl k Arovi, jako by žádal o dovolení. Ten jen příkývl.

„Promiň mi, že se tak ptám, ale máš nějaký dar?”

„Nemohlo by to počkat, Aro?”

„To je dobrý. Mám dar léčení.”

„Úžasné! Skvělé! Mohla bys nám to předvést?” naléhal Aro.

„Aro, předvádění by mělo opravdu počkat až do Volterry, vysiluje ji to!” ujal se slova Caius.

„Tak to se omlouvám, jistě že to může počkat,” připustil Aro.

...

Byli jsme na cestě do Itálie, sotva jsem šla, byla jsem úplně vyčerpaná, hrdlo mě neskutečně pálilo, nikdo si nedokáže představit, jak nesnesitelná bolest to je. Už jsem dál neměla sílu jít, nohy se mi podlomily a já upadla na zem, sotva jsem dýchala, no, spíš sípala, chytla jsem se za krk a doufala, že to snad přestane, ale ono ne.

„Siry! Co je ti?!” Klečel u mě ve chvíli Caius.

„Potře- potřebuju krev! Hned!” Sotva jsem mluvila, hrozně mě překvapilo to, jak můj hlas zněl. Nebyl to ten typický vysoký hlásek, na který jsem u sebe byla zvyklá, ale chrapot. Cítila jsem, jak mé oči pomalu ztrácejí šedou barvu a získávají bílou. To bylo jasné znamení – pokud nedostanu krev hned teď, za chvíli už bude pozdě.

„Neslyšeli jste snad?! Sežeňte krev!” křičel Cauis na ty ostatní upíry.

„Ale pane, kde ji tady máme sehnat?” řekla opatrně jedna upírka. Caius se na ni otočil a ona ustoupila o pár kroků dozadu.

„Je vás tady bůh ví kolik, tak něco vymyslete!” křičel na ni. Bez dalšího zaváhání nejméně polovina upírů někam zmizela.

Byli už nějakou chvilku pryč, když se bolest z mého krku do celého těla. Bylo to, jako bych znovu prožívala ta neskutečná muka při přeměně. Jako bych odněkud zdáli slyšela, jak na mě Caius mluvil. Jen v mlze jsem viděla, jak se kouše do zápěstí, ze kterého vzápětí vytekla jeho krev, a přiložil mi ho ústům. Ze začátku jsem si jeho krev nechala jen stékat do krku, jeho krev mě vrátila zpět na zem. Viděla i slyšela jsem ho opět ostře. Hned jsem ho chytla za krvácející zápěstí a přisála se na něj. Zoufale jsem hltala bratrovu krev smíšenou s upířím jedem. Po chvíli se začal cukat a snažil se vytrhnout z mého sevření, ale nešlo mu to. Nic se nemůže vyrovnat síle žíznivého upíra, který našel způsob, jak to mučení ukončit.

„Siry, prosím, pusť mě!” To mě probralo z mého tranzu a pustila jsem ho. Ten oheň, který mě celou spaloval, zmizel, ale bolest v krku neutichla, to bylo způsobeno jeho jedem, který byl smíchán s jeho krví.

„Promiň,” vydechla jsem.

O další chvíli později už se konečně objevil jeden z upírů a s sebou přivedl lidskou dívku. Nemohlo jí být víc než čtrnáct, neskutečně se mi příčilo zabíjet děti, ale i když jsem se bránila, mé instinkty mě ovládly a já ji vysála.

Byla jsem zase v pořádku, zpět byla má původní upíří síla a v pořádku jsem s ostatními došla do Volterry.

Autor: slecnaVolturiova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Počátky krutosti 4. kapitola: