Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po životě 5. kapitola

02.05.2018 (10:00) • ChantalleBooker • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1029×

               KAPITOLA PÁTÁ

                      Ve škole

„Tak rodino, můžeme vyrazit!” řekl jsem s úsměvem, když jsem se přihnal dolů ke zbytku rodiny a chtěl si to rovnou razit ven.

„Vážně si to nechceš ještě rozmyslet? Jestli se něco pokazí, budeme muset z Forks odjet. Jasper má problémy s ovládáním ještě teď a to není novorozený,” domlouvala mi Alice a já si jen posměšně odfrkl. Všechny myšlenky v místnosti byly stejné, měli vážně hrozný strach, že se neudržím a někoho zabiju. Jen Rose myslela na to, jak po škole bude opravovat auto. Divná holka, fakt že jo. 

„Tak jdeme. Čeká tě velký den, bráško!” řekl Emmett a udělil mi ránu pěstí do ramene. Má štěstí, že mě nic nebolí, jinak bych mu urval hlavu.

„Edwarde…,“ začala Esme.

Nechtěl jsem k ní být hrubý, navzdory tomu, jak krátce jsem ji znal, měl jsem ji rád. „Zvládnu to.” Nic už nenamítala, tak jsem se vydal za ostatními k té divné plechové věci… jo, k autu.

Cesta ke škole utekla velmi rychle. Ačkoliv bych to nikdy nepřiznal nahlas, začal jsem mít pochybnosti. Co když mají pravdu? Co když selžu a zničím tak vše, co si tady vybudovali? Co když mnou prolitá krev, dožene Jaspera k něčemu, co udělat nechce a na druhou stranu je to jediné, co chce?

Teď už jsme stáli u školy. Kdyby bylo možné, aby mi bilo srdce, zrovna by mi bilo na poplach. Byl jsem v šoku z toho, jak silně na mě ta pravda dolehla. Měl jsem už na jazyku, aby mě někdo odvezl zpátky, když v tom se ozvala Alice.

„Zadrž dech,” poručila a já ji poslechl. Ještě jsme nebyli venku z auta, okno nebylo otevřené ani na milimetr, ale mě už pálilo hrdlo tak, že mi to nepříjemně živě připomnělo přeměnu. Měl jsem v hlavě zmatek. Na jednu stranu jsem nechtěl, abych těm, co mě zachránili, zničil život… nebo existenci. Na stranu druhou, jsem byl uražen, že mi upírají to, pro co jsem se zrodil. Měl jsem chuť vyrvat dveře a vzít si každého, kdo na tom parkovišti stál. Po pravdě mě nejvíce na místě držel fakt, že proti čtyřem upírům, bych neměl žádnou šanci. Když jsem zadržel dech, bylo to lepší.

Dveře už byly otevřené a já ani nevím, jak jsem se dostal ven. Každopádně z každé strany jsem měl jednoho ze svých bratrů… Dá se říct, že mě to trochu uklidnilo. Nedovolí, abych udělal nějakou hloupost.

Dovolil jsem si prohlédnout si své nové spolužáky. První věc, která mě zarazila, byl fakt, že nikdo z nich neměl žádný hábit. Samozřejmě, tohle nejsou Bradavice, Cedriku, pomyslel jsem si trpce.

Další faktor, který mě přiměl k podivu, byly myšlenky všech těch holek. Nebyla tady jediná bytost, která by mě v duchu, nebo i nahlas, neobdivovala. Každá z nich už střádala plány na to, jak mě dostat. Pro jejich dobro doufám, že se jim to nepodaří. Jasper po mé levici se snažil nemyslet na to, jak chutná lidská krev. Bohužel se mu to příliš nedařilo a mně i přes to, že jsem dech stále zadržoval, znovu začalo pálit hrdlo. Vlna klidu, kterou mi Jasper poslal, se bila s touhou někoho sežrat.

Další můj pohled spočinul na ní. Na krásné slečně, stojící u vybledle červeného auta. Ona nemyslela na to, jak by se mnou chtěla strávit zbytek života. Ona nemyslela na nic. Snažil jsem se, jak jen jsem dokázal, ji slyšet. Vypustil jsem z hlavy všechen rozhovor, který na parkovišti probíhal, i myšlenky všech okolo, ale ani ťuk. Parkoviště ovšem bylo přeplněné a tak jsem se tím nezabýval, prostě nemůžu slyšet vše, že jo. 

Všichni jsme společně vešli do budovy, která měla být školou. Bylo to zvláštní. Když jste zvyklí na hradní prostory Bradavic a potom přijdete do tohohle… Chápete. 

Veškeré formality byly rychle hotovy. Paní Copeova byla příjemná žena. Takový ten mateřský typ. Bylo velmi těžké jí nezabít. Vyřizovat papíry se sympatickou ženou znamená, že musíte mluvit. A dýchat. Zvládl jsem to a v hlavách svých sourozenců jsem si přečetl, že jsou na mě pyšní, ačkoliv byli stále stejně ostražití.

Prvních pár hodin proběhlo více méně v pohodě. Více, jelikož touha někoho zabít, se přesunula dozadu… Méně, protože učivo, které se na této škole probíralo, mi nic neříkalo. Haló, nechcete se mě zeptat, jakou barvu má mít vlkodlačí lektvar nebo jaký je rozdíl, mezi cestovním a závodním koštětem? To bych totiž věděl.

Pár holek se odhodlalo a pokusilo se semnou mluvit. Já zatvrzele mlčel, abych se nenadechl a někoho nezabil. Alice mi při obědě, který nikdo z nás nejedl, slíbila, že mi s učivem pomůže. Pro můj super upíří mozek bude jednoduché na to všechno přijít.

Během dne nastala i chvíle, kdy jsem se začal litovat a zoufale toužil utéct domů. Opravdu domů, ne do toho akvárka. Mohl jsem to chtít sebevíc, ale moje touha byla k ničemu.

Myšlenky se mi rozkutálely, když do jídelny vešla ona. Ta holka z dnešního ráda, která stála u červeného auta. Stále tak krásná a její mysl stále tak tichá. Přistihl jsem se, že na ní uchváceně zírám a sklopil jsem pohled k zemi. Vůně její krve mě přišpendlila k místu, kde jsem seděl. Zároveň mě na její vůni něco dráždilo. Pálilo mě hrdlo, ale také nos a oči. Bylo to nepříjemné, ale ve finále jsem věděl, že vůně její krve by vyhrála. Číst ji v mysli bylo nemožné, teď jsem to už pochopil. Nebylo to mnou, ale jí.

Zaměřil jsem se na myšlenky její kamarádky. Jessica Stanleyová - tak se jmenovala, byla ten nejubožejší člověk na světě a její myšlenky byly dost primitivní. Bella - tak se jmenovala holka, jejíž mysl mě svou tichostí uchvátila, se jí velice taktně a opatrně svěřila, že „docela ujdu“. Ano, přesně tak to řekla. A ačkoliv její obličej říkal něco jiného, její slova mě neskutečně vytáčela. Utěšoval jsem se tím, že možná ví, jaká je její kamarádka kráva a prostě ji nechtěla říct, co skutečně cítí, když se na mě podívá. A že se dívala často.

Myšlenky Stanleové se točily okolo toho, jak si Bella omotala kolem prstu každého kluka, aniž by se o to snažila. Myslela taky na to, jak mě musí dostat dříve, než bych se začal snažit o Bellu. Její mysl mě neskutečně obtěžovala a tak jsem se snažil myslet na jiné věci.

Zbytek dne utekl rychle, rychleji, než jsem čekal. Zaměstnával jsem se plánováním a na konci vyučování jsem unikl ze spárů svých sourozenců s výmluvou, že musím za jedním z učitelů. Evidentně mi to nežrali, ale nechali mě na pokoji. Šel jsem rovnou za nosem, doslova, rychle jsem našel tu, o kterou jsem zrovna v tu chvíli nejvíce stál. Třeštila na mě oči, když zjistila, že opravdu mluvím na ni.

Usmál jsem se a znovu zopakoval svou otázku, jestli by se mnou někam nezašla. Jen přikývla, neschopná slova. Její oči vypadaly zmateně, ale zároveň vzrušeně. Já se nemohl dočkat, až navždy pohasnou a ona mě tak přestane přivádět k šílenství.

Autor: ChantalleBooker, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po životě 5. kapitola: