Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 6. kapitola

29.01.2012 (10:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1087×

Jako bych tam byla. Celé jsem to viděla, slyšela a cítila. Dívala jsem se, jak evropský stát Island pomalu mizí pod vodou. Vnímala jsem jen to. Až když poslední kousek povrchu zmizel pod vodou, tak tehdy jsem otevřela oči.

Lekla jsem se, neboť v momentu, kdy jsem otevřela oči, přede mnou seděl Matt. Starostlivě si mě prohlížel a držel mě za ruku.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se a pustil mou ruku, „ale byla jsi pár minut úplně mimo.“

„Já… moje schopnost… nějak se porouchala nebo… zdokonalila… byla jsem tam… viděla jsem to…“ koktala jsem celá vyděšená z toho, co jsem právě viděla.

„Uklidni se, zhluboka se nadechni a řekni mi, co se stalo,“ uklidňoval mě Matt.

„No… šli jsme sem spolu s Kylem. A on řekl mi, že… neví, jak se vypořádá s tím, že jsem… to, co jsem. Odešel. A já… najednou jsem byla úplně jinde… Už jsem neviděla tuhle místnost, ale vznášela jsem se ve vzduchu nad ostrovem, který mizel ve vodě. Dívala jsem se, až dokud se úplně nepotopil. Byl to Island,“ vysvětlila jsem.

„Cože?“ zíral na mě vyděšeně Matt. „Víš to určitě?“

„Stoprocentně,“ potvrdila jsem mu to.

„Dobře, musíme to říct ostatním. Pojď,“ rozhodl se, vzal mě za ruku a táhl mě zpátky k ostatním.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se cestou.

„Naše sezení bylo asi před hodinou,“ odpověděl. „Víš, Lynn, mrzí mě to s tvým bratrem.“

„Jo, mě taky,“ hlesla jsem. „Ale to bude dobrý. Zvládnu to. Jako vždycky,“ ujišťovala jsem spíše sebe než jeho.

„Poslouchejte! Vím, že jste neměli dostatek času promyslit si to, o čem se tady mluvilo. Ale stalo se něco vážného! Před pár minutami zmizel pod vodou Island,“ informoval všechny Matt.

V místnosti hned začali všichni panikařit. Někteří vyděšeně koukali, někteří vykřikli a  někteří tomu odmítali uvěřit.

„Jak to víš?“ ptal se nějaký muž.

„Co to znamená?“ křičela neznámá žena.

„Lynn to viděla,“ odpověděl Matt. Všichni okamžitě sklapli a podívali se na mě. Matt mě mlčky pobídl, ať jim to vysvětlím.

Podívala jsem se na něj vcelku vyděšeně. Pak jsem se podívala na Jaspera, který si mě už nenávistně neměřil. Pak jsem zpozorovala svého bratra, který čekal na mé vyjádření.

„Asi už víte, že někteří upíři mají jisté nadání nebo schopnost. I já mám jednu takovou. Už jako člověk jsem měla neobyčejně dobrý zrak. A když jsem se stala upírem, zdokonalil se mnohem více a s tím se projevila i má schopnost. Dokážu vidět všechno mnohem detailněji než člověk a upír. Dokážu vidět skrze předměty. A dnes se ukázalo, že díky mé schopnosti můžu vidět i věci, které se dějí i na míle daleko ode mě. Před pár minutami jsem sledovala, jak ostrov Island zmizel v oceánu. Navždy,“ vysvětlila jsem jim.

Všichni na mě zírali s údivem nebo obdivem. Matt se na mě vesele usmíval, Cullenovi souhlasně pokyvovali hlavou a můj bratr se na mě díval s lítostí v očích.

„Chci znát vaše rozhodnutí! Hned teď! Chcete příměří s upíry? Chcete se s nimi spojit a snažit se zachránit nejen své životy, ale i planetu Zemi?“ vyžadoval odpovědi Matt. „Já mám jasno. Jsem s Lynn.“

„Naše odpověď je nejspíše jasná. Chceme příměří,“ rozhodl Carlisle za Culleny.

„Chci to, co má sestra,“ ozval se překvapivě i můj bratr Kyle a s úsměvem se na mě podíval. Oplatila jsem mu ho.

„Já a Jeremy souhlasíme a plně podporujeme Matta,“ odhalila nám svůj názor bývalá víceprezidentka Caroline.

Všichni tam postupně vyjadřovali své názory a postoje. A všichni do jednoho chtěli mír s upíry. Někteří se obávali, jestli na mír přistoupí. Ale jiní chápali výhody toho mít je na své straně. Někteří z nich ovládali živly a mohli tak zabránit jistým katastrofám. Jiní uměli léčit a mohli pomoct lidem s vážnými nemocemi. Zkrátka, potřebovali jsme je. A oni jistě potřebovali nás. Věděla jsem, že teď nejspíše vědí, o čem mluvíme, neboť někteří jejich noví příchozí měli podobnou schopnost jako já.

„Myslím, že si nás dokázala přesvědčit, Lynn. Gratuluji,“ gratuloval mi Emmett s úsměvem. Ale dříve než jsem se zmohla na odpověď, udělali se mi mžitky před očima a já padala tváří k zemi. Omdlela jsem. Nebo spíše moje schopnost převzala kontrolu nejen nad mou myslí, ale i nad mým tělem a já se octla jinde.

Rezidence Volturiových:

Muž oblečen do dlouhé tmavé kápi kráčel rychlým krokem potemnělými chodbami. Byl to posel. Jeho výraz v obličeji ukazoval, že se stalo něco strašného. V jeho světle červených očích se zračil smutek a jisté smíření.

Zastavil se před velkými dveřmi, které lehce otevřel. Před ním na konci obrovské síně seděli na trůnech tři muži, kteří spolu zrovna velmi horlivě o něčem diskutovali. Když ho zpozorovali, zmlkli a pochopili, že se muselo stát něco zlého.

Muž se rychle dostal na konec druhého sálu k nim. Poklekl před prostředním trůnem a oznámil jim: „Začalo to!“

„Jak to začalo?“ otázal se ho muž na prostředím trůně jménem Aro.

„Island zmizel pod hlubinami a Brazílii právě potkala nemilá věc,“ informoval je muž.

„Vědí to lidé?“ otázal se Marcus, který seděl na jednom z trůnů.

„Lynn to viděla a řekla jim to,“ odpověděl muž.

„Mí bratři, právě nastaly okolnosti, které nás nutí znovu zvážit náš dřívější rozhovor,“ připomněl jim Aro.

„Nemůžeš rozhodovat za nás, Aro,“ vmísil se do řeči poslední z mužů, Caius.

„To já dobře vím, bratře. A proto vás žádám, zvažte to. Přiznejme si, lidé nás potřebují a my potřebujeme je. Musíme… měli bychom uzavřít mír a společně bojovat za naší spásu,“ navrhl Aro.

„Máme se spojit s potravou?“ zasyčela ostrým hlasem dívka schovaná ve stínu.

„Drahá Jane, snad si nemyslíš, že bychom kvůli Arovým hloupým nápadům hladověli. To by on nikdy nedovolil, že Aro?“ šeptal Caius.

„Ovšemže nechci, abychom hladověli. Teda aspoň ne dlouho. Musíme se s nimi spojit a zachránit planetu Zemi! Ale až bude hrozba zažehnána, budou pro nás zase jen potravou,“ objasnil své záměry Aro a děsivě se zasmál.

„A jak se s nimi chceš spojit?“ zeptal se Marcus poněkud otráveně.

„Není třeba se s nimi spojovat, oni za námi přijdou sami,“ odpověděl tajemně Aro.

Stála jsem uprostřed ničeho. Ve vzduchu bylo cítit spálené dřevo. Ale po dřevu nebyla nikde ani památka. Zem byla celá pokrytá velkým nánosem prachu. Nebe tady změnilo svou barvu na ošklivý odstín oranžové. Tohle místo bylo mrtvé!

Jak jsem si to místo prohlížela a přemýšlela, co se tu stalo, najednou jsem si všimla kousku cedule, který byl mezi prachem na zemi schovaný. Přinutila jsem své tělo, aby ji odkrylo a sebralo. Na ceduli stálo: „Vstup zakázán! Chráněná krajinná oblast! Amazonský prales!“ S hrůzou jsem ceduli odhodila. A pozorně se kolem sebe rozhlédla. Nikde nic nebylo. Nejrozsáhlejší prales na světě shořel na uhel.

Náš svět se šířil do záhuby. Mysleli jsme si, že to přijde pomalu. Doufali jsme, že se toho nedožijeme. Ale začalo to! Konec světa přichází teď roku 2107!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 6. kapitola: