Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 3. kapitola

16.01.2012 (19:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1135×

Přede mnou se náhle zničehonic objevila nejméně deset metrů vysoká pevnost. Asi tak padesát metrů přede mnou mezi tlustými kamennými vysokými zdmi byla vstavěna brána. Byla to malá brána, aby si lidé, co ji hlídali, uhlídali, koho pustit dovnitř. Všechno to působilo dojmem, že lidé dobře věděli, proč a jak to postavit. Celá tahle velká pevnost byla nedobytná. Bylo jasné, že dokáže odolávat nájezdům upírů, ale otázkou bylo, zda odolá otřesům planety Země.

Zastavila jsem se, zvedla ruce nad hlavu a nehybně vyčkávala na krok lidí, kteří mě nepochybně sledovali. Měla jsem radost, že jsem došla až sem, ale zároveň strach, že to bylo zbytečné a že mě nikdo nevyslechne.

Stála a čekala jsem tam tak nehybně asi patnáct minut. Když se pomalu a poněkud šouravě otvírala hlavní brána, pomalu z ní vycházelo pět urostlých a svalnatých mužů se zbraněmi. Dva měli pušku, dva nějaké pro mě neznámé bodné zbraně, jen ten třetí neměl žádnou zbraň. Šel s rukama v kapsách vpředu celého tohohle uvítacího výboru směrem ke mně. Když byl ode mě asi tak pět metrů, zastavil se a hlavou pokynul, že můžu dát ruce dolů. Udělala jsem to.

Mlčela jsem a čekala na toho muže vpředu, až zahájí rozhovor. Připadal mi povědomý. Blonďaté vlasy a zlatavě hnědé oči stejně jako moje. V tom mi to došlo, musí to být upír. A pravděpodobně i jeden z Cullenových. Tipovala jsem ho na Jaspera. Můj výraz v obličeji se trochu změnil. Byl tam úžas nad tím, jak dobře vypadá i přesto, co se tady všude kolem děje.

„Co tady chce upírka?“ zeptal se směrem ke mně.

„Hledám tě, Jaspere,“ zkusila jsem odhad a podle výrazu jeho tváře plného překvapení, jsem se trefila.

„Proč mě hledáš?“ vyptával se dál už zase s klidným výrazem.

Muži za ním měli zbraně namířené směrem ke mně a třásli se po celém těle. Zřetelně jsem slyšela jejich zběsilé bušení srdce, zrychlený tep i dech. Byli to lidé a měli ze mě strach.

„No… vlastně nehledám jenom tebe, ale i ostatní, kdo jsou s tebou. Našla jsem vaši stopu a šla za ní. Původně jsem za vámi šla s jiným cílem, ale změnila jsem názor. Chtěla bych si s vámi promluvit,“ řekla jsem mu a potom jsem se podívala na nejbližšího muže s puškou, „vlastně i s vámi bych chtěla mluvit,“ dodala jsem.

Jasper si mě nedůvěřivě měřil, když k němu přiskočil muž, na kterého jsem se předtím podívala, a něco mu pošeptal a já to samozřejmě slyšela.

„Měli bychom ji vyslechnout. Není ozbrojená a vypadá, že nechce někomu ublížit,“ zašeptal Jasperovi.

„Co jsi myslela tím původním cílem? Kdo tě poslal?“ chytil se Jasper mé dřívější odpovědi. Narazil zrovna na to, na co jsem nechtěla.

„No… nejdříve…,“ zhluboka jsem se nadechla a dostala to ze sebe, „poslali mě Volturiovi. Chtěli po mně, abych vás zabila. Už pět let vás stopuji. Dnes jsem narazila na vaši stopu nedaleko toho vypáleného domu. Ale cestou sem jsem si uvědomila, že bych vás nikdy nedokázala zabít sama a že to mě Volturiovi poslali na smrt. Rozhodla jsem se proto, že…“

„Neptal jsem se tě na tvůj nynější důvod, ale na ten původní,“ zarazil mě Jasper, který mě celou dobu poslouchal se stejným výrazem. „Co teď s tebou?“ řekl si spíše k sobě.

Změřila jsem si ho nepříliš hezkým pohledem a skousla si ret, abych neřekla něco, co by mě mohlo stát hlavu. A podívala jsem se na muže, který se mě předtím zastal. Prohlížel si mě od hlavy až k patě s neskrytým zájmem. Všimla jsem si, že nepatrně sklonil zbraň, aby mi ukázal, že od něho mi žádné nebezpečí nehrozí.

„Myslím, že tu nepotřebujeme upírku, která nás chtěla ještě nedávno zabít,“ rozhodl se Jasper.

Když to vyslovil, vytřeštila jsem oči strachem a v tom okamžiku začalo pracovat moje nadání. Zatemnilo se mi před očima, viděla jsem před sebou čtyři rudá světla, která mi signalizovala muže přede mnou. Ale já se soustředila na něco jiného. Viděla jsem slabý obrys brány a sledovala postavu, která běžela k ní.

Přestala jsem se soustředit a promnula si oči. Jasper na mě teď zíral s nenávistným výrazem a podle něho se zařídili i ostatní muži. Všichni kromě toho, který se mě předtím zastal. Ten se na Jaspera díval se zvláštním výrazem a jeho zbraň pomalu začala mířit na Jaspera místo na mě.

„Myslím, že bys měl počkat. Někdo za tou… pevností se sem blíží,“ řekla jsem mu a v duchu se modlila, ať mě něco nebo někdo zachrání.

Jasper to považoval za trik. Zatímco se všichni muži otočili k bráně, on na mě pořád zíral a zatínal pěsti. Bylo jasné, že se chystal sprovodit mě ze světa. Zavřela jsem oči a myslela na svého bratra, neboť jsem si myslela, že tohle je můj konec.

„Jaspere!“ ozval se ženský výkřik směrem do brány. Otevřela jsem oči a viděla jsem, jak k nám zrovna přibíhá drobná černovláska a zářivě se na mě usmívá.

„Alice?“ Podíval se na ni Jasper poněkud zmateně.

„Nesmíš ji zabít, Jaspere,“ oznámila mu a usmála se na mě. „Musí zůstat naživu a pomoct nám, což také udělá. Viděla jsem to. Je neuvěřitelně silná a bude se nám hodit.“ Znovu se na mě usmála a potom se usmála i na muže, který předtím mířil na Jaspera, ten dal zbraň pryč a úsměv jí poněkud nesvůj oplatil.

Vzpomínala jsem, co všechno o Alice vím. Vzpomněla jsem si, že má dar vidět do budoucnosti a že je družka Jaspera. Oplatila jsem jí vděčně úsměv.

„Vezmeme ji dovnitř,“ oznámil muž s odloženou zbraní. Věnoval mi poslední pohled a v čele skupiny jsme společně vyrazili k bráně. Jasper a Alice šli přede mnou a něco si šeptali a ti další tři muži šli za mnou. Zbraně měli skloněné, ale nejistě se po nich neustále dívali.

Prošli jsme bránou a já viděla, že celá zeď musí být nejméně dva metry tlustá. Žasla jsem nad tím a už jsem věděla, proč se většina upírů drží, co nejdále od Washingtonu D. C., ale byla jsem ráda, že já jsem stejnou věc neudělala.

Za bránou bylo několik ozbrojených mužů, kteří se obezřetně dívali ven skrze bránu. Jakmile jsme prošli, ihned ji zavřeli, ale stále byli připraveni, kdyby se náhodou něco chystalo projít bránou. Všimla jsem si rozestavěných věží jen pár metrů za zdí. Zvenku ale vidět nebyly a to mi vrtalo hlavou. Věže od sebe měly rozestupy jen dvacet metrů a vypadalo to, že jsou rozestavěné po celém obvodu. Na každé věži jsem si všimla nejméně tří mužů, ale i žen, kteří sledovali dění venku.

Uvnitř celé této opevněné stavby byly postaveny primitivní domky na troskách toho, co zbylo z původního města. Z domků vycházely zvuky, které dokazovaly, že se tam nejspíše vyrábějí zbraně. Tahle pevnost byla postavena na základech Washingtonu D. C., který byl dříve jednou z nejznámějších metropolí. Dnes byl celý opevněný a uvnitř to vypadalo jako ve středověku. Lidé se museli uskromnit a přejít do obranné pozice.

Najednou jsme zastavili před nepříliš atraktivně vyhlížejícím humvee. Muž, který nás vedl, si sedl na místo řidiče a pokynul mi, ať si sednu na místo spolujezdce. Učinila jsem tak. Alice a Jasper si sedli dozadu.

„Vy tu zůstaňte a pečlivě hlídejte bránu. Nevíme, jestli ji třeba někdo nesledoval… nebo jestli nám nelhala,“ rozkázal Jasper a Alice ho loktem bodla do žeber za jeho poslední poznámku.

Muž vedle mě se na mě usmál, podal mi až moc přívětivě ruku a představil se: „Jsem Matt.“

Užasle jsem se na něj podívala. Ještě nikdy jsem neviděla, že by ke mně lidé byli tak zdvořilí. Uchopila jsem jeho teplou ruku a usmála se: „Jsem Lynn.“

Krátce jsme si sevřeli ruce a Matt nastartoval. Potom jsme jeli po klikaté stezce mezi domy. Dívala jsem se před sebe a sem tam jsem zahlédla nějakého toho člověka. Ale žádný z nich nedělal normální každodenní činnost. Všichni byli smutní a zbrojili se.

„Vítej ve Washingtonu D. C., v jednom z nejlepších obranných měst, které stále odolávají upírům,“ pronesl Matt s úsměvem.

„V jednom?“ Vykulila jsem na něj oči.

„To sis myslela, že jsme jediní, kteří se brání,“ zasmál se Matt a spolu s ním i Alice a Jasper.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 3. kapitola: