Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 2. kapitola

10.01.2012 (22:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1483×

Uháněla jsem na svojí motorce směrem na sever. K Washingtonu D.C. Věděla jsem, že dělám chybu. Věděla jsem, že mě tam může potkat smrt. Ale také jsem věděla, že tam budou ti, co hledám. Jediné, co jsem nevěděla, bylo, zda chci riskovat svůj život kvůli úkolu, který mi zadali ti, které z hloubi duše velice nenávidím.

Jmenuji se Lynn a jsem upírka. Příjmení není podstatné, neboť v dnešní době už nikdo nemá příjmení. Dokonce není ani mnoho těch, co mají křestní jména.

Upírkou jsem se stala nedobrovolně stejně jako většina z nás. Zhruba před deseti lety, když vyšla najevo existence upírů, začali se upíři rozmnožovat. Zbrojili se. A tak jsem vznikla i já.

Byla jsem zrovna se starším bratrem v Itálii, když se ukázala pravda. Vypukl naprostý chaos, lidé utíkali, rabovali a schovávali se. Viděla jsem to. Všechno jsem to viděla! Už tenkrát jako člověk jsem měla velmi dobrý zrak. Byla jsem také kvůli tomu v různých soutěžích a konkurzech. Bohužel si toho „oni“ všimli. Tím „oni“ myslím Volturiovi. Já s bratrem jsme to viděli tak, že mám prostě jen lepší zrak, ale oni v tom viděli víc. Ten den, kdy to vše začalo, mě unesli.

V noci mě vzali z hotelového pokoje a dřív než se bratr nadál, byla jsem v síních hradu uprostřed náměstí Volterry. Nejdříve na mě mluvili – vysvětlovali mi, kdo přesně jsou, a říkali mi, že mě pozorovali. Snažila jsem se jim vysvětlit, že jsem jen obyčejná holka s lepším zrakem, ale oni v tom viděli víc. (Ukázalo se, že nebyla náhoda, že jsme s bratrem byli ve Volteře. Jen tak náhodou jsme nevyhráli letenky do Itálie. To oni to celé naplánovali!) Zničehonic na mě přestali mluvit. Vím jen, že někdo na mě zezadu skočil a já se skácela k zemi.

Probrala jsem se a všechno okolo mě mělo mnohem jasnější barvy, ale objevilo se ještě něco jiného. Jak se ukázalo, Volturiovi měli pravdu, měla jsem dar. Když jsem se soustředila, dokázala jsem vidět skrze jakékoliv věci. Ale to pro ně nebylo to nejužitečnější. Dokázala jsem vidět potravu na míle daleko. Jejich potravu – člověka. Vždy, když jsem se soustředila a hledala pro ně (velice neochotně) potravu a nějakou nalezla, bylo to, jako kdyby se přede mnou rozsvítilo varovně světlo, vše se rozzářilo a ukázalo mi, co hledám. Snažila jsem se je co nejvíce posílat jinými směry, neupozorňovat na jejich potencionální potravu, ale ne vždy mi to vyšlo.

Volturiovi mi dovolovali pít jen zvířecí krev. Byla to pro ně vlastně i výhoda, protože lidé už nebyli snadnou kořistí. Byla jsem za to ráda, protože už jako člověk jsem byla vegetariánka a z krve se mi dělalo zle.

Před pěti lety jsem dostala svůj první úkol. Měli dost potravy na delší dobu, a tak se rozhodli mě poslat ven. Jelikož rodina, která způsobila, že o nás celý svět věděl, byla stále na svobodě a nepotrestaná, měli Volturiovi strach, že ztratili respekt ostatních upírů, a tak poslali mě pro jejich hlavy. Vyškolili mě ohledně Cullenů, vlkodlaků a lidí, které vzali s sebou, když prchali z Forks. Mým úkolem byla jejich likvidace!

Zastavila jsem se nedaleko opuštěné benzínky, abych se podívala do mapy. Zjistila jsem, že jsem asi padesát kilometrů od cíle. Povzdychla jsem si, složila mapu a začala vymýšlet plán.

Podle všech dostupných informací je Washington D.C. dokonale opevněn a chráněn. Nebyl žádný způsob, jak se dostat dovnitř, aniž by o mně lidé nevěděli. A když se o mně dozví, což se jistě stane, znamená to téměř jistou smrt.

Stopy zatím ukazovaly, že Cullenovi opravdu mířili k městu. Dostali se ale dovnitř? Jestli ano, jak? Mám šanci se tam také dostat? Rozhodla jsem se, že pojedu ještě asi tak čtyřicet kilometrů, pak někam schovám motorku a zbytek půjdu pěšky.

Svůj plán jsem vykonala a pomalu jsem se pěšky blížila k městu. Žádná tráva, žádná cesta, jen trosky a udusaná půda. Pustina. Tak teď vypadala většina planety. Když tam nebyla pustina, byla tam sopka, která se probírala k životu nebo rozsáhlé povodně a jiné přírodní katastrofy.

„Co to sakra děláš, Lynn? Máš snad v plánu tam nakráčet s připitomělým úsměvem a doufat, že tě pustí dovnitř?“ mluvila jsem sama k sobě.

Neměla jsem tušení, proč to vlastně celé dělám. Vlastně tak trochu měla. Volturiovi řekli, že si mě ohlídají, a pokud úkol nesplním, zbaví se mě. A u nich slovo zbavit se, znamená jen jedno jediné – likvidace.

Najednou jsem se zastavila. Došla mi zásadní věc. Volturiovi nenávidím a přesto jsem ochotná za ně položit život. Vzali mi všechno. Můj život a mého bratra, kterého jsem naposledy viděla v onom hotelovém pokoji. I když mi přísahali, že mu neublížili, nevěřila jsem, že by mohl být ještě naživu.

Proč posílali jedinou upírku na likvidaci tak velké smečky? A zvlášť upírku, která to má jako svůj první úkol? A tu upírku, která jim vyhledávala potravu? Odpověď je prostá, už mě nepotřebovali. Nejspíše si všimli, že jsem jim potravu nevyhledávala tak ochotně, jak si mysleli. Jsem tady, protože se mě chtějí zbavit. Vím toho příliš moc a oni doufají, že jakmile mě Cullenovi uvidí, zabijí mě. Nejspíše tušili, že se Cullenovi dříve či později vydají k lidem, a to považovali za jistou smrt pro mě. Nebyla to past na Cullenovi, ale na mě.

„Jak jsem mohla být tak hloupá?“ zlobila jsem se sama na sebe.

Vztekle jsem ze sebe strhla kápi, kterou mi až moc ochotně věnovali Volturiovi. Zůstala jsem tak v tmavě modrém tričku a modro-bílé kostičkované košili v džínsech doplněné khaki šátkem.

Nevěděla jsem, co teď udělám, ale jedna věc mi byla jasná - Lynn už dále nepracuje pro Volturiovy.

Před deseti lety začaly všechny kanály v televizi, všechny stanice v rádiu, všechny rozhlasy a všechny noviny hlásit jednu věc – „Upíři existují a žijí mezi námi!“ Jako první tuhle zprávu ale do světa vyhlásilo okolí města Seattlu.

Doktor Carlisle Cullen spolu s jeho rodinou usoudili, že lidé by už neměli být dál klamáni. Tento názor zastávali už dlouho, ale když se dozvěděli, že po celé severní Evropě jsou rozesety novorozenecké armády upírů a Volturiovi s tím nic nedělají. Spíše to vypadalo, že je v tom všem snad podporují. Uvědomili si, že už tenkrát, když byla sestavena armáda novorozenců se zaměřením právě na jejich zničení, Volturiovi to museli vědět a přesto s tím nic neudělali.

Mysleli si proto, že lidé si zaslouží vědět pravdu. Že by už dál neměli být klamáni. Cullenovi to jednak brali jako správnou věc a jednak jako pomstu za to, co všechno jim Volturiovi už provedli. Ten den spolu s nimi vystoupili i vlkodlaci, kteří se rovněž odhalili světu.

Ještě ten den Volturiovi poslali několik těch novorozeneckých armád ze severu Evropy na jejich zničení, žádná ovšem neuspěla. Cullenovi úspěšně odrazili všechny jejich útoky a sebeobrana byla dvakrát tak účinná. A potom Cullenovi prchli. Ne, odešli a nikdo o nich dlouho neslyšel. Nikdy se nezjistilo, jestli měli Cullenovi nějaké padlé, protože i kdyby měli, nenechali by je na bitevním poli.

Někteří tvrdili, že viděli, jak se Edward skácí k zemi bez hlavy, anebo že se Rosalie rozpadá na kusy. Někdo i říkal, že se vlkodlaci rozprchli a novorozenci je v lesích dostali. Ale žádná těla nebyla nikdy nalezena.

Vše se stalo ve stejný den jako moje proměna!

O Cullenových se opravdu dlouho nevědělo. Až já se po pěti letech hledání konečně dostala na jejich stopu. A teď k nim mířím, ale ne jako jejich nepřítel a ten, co je má zabít, ale jako jejich spojenec.

Společně bychom měli čelit upírům. Ale ne jenom nim, ale i rozpadající se planetě Zemi!

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 2. kapitola: