Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po roce 2012 - 1. kapitola

10.06.2011 (19:00) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2473×

Přišla! Naše budoucnost. Krutý osud zasáhl a překazil většinu možností na šťastný konec. Umíráme! Naše planeta umírá! Všechny okvětní lístky růže nakonec opadaly a s tím vyhasla i poslední kapka naděje na rozhřešení.

Zničili jsme svět my? Nebo upíři? Nebo snad zasáhl osud? Nebo Bůh? To nevím! Ale mám jednu teorii!

Seběhlo se to tak rychle. Vše začalo roku 2012, kdy se naše Země otřásala v základech. Nešlo jen o přírodní katastrofy, které se na nás vrhaly. Neustálé nehody, problémy, krize. Úplná zkáza! Přesně jak předpověděli dávní a uznávaní Mayové!

Potýkali jsme se s tím, jak jen to šlo. Snažili jsme se vyhledávat a očekávat další katastrofy. Vláda ubrala od nároků na lidi. Pomáhalo se, kde se dalo. Všichni jsme žili ve strachu, ale pokoušeli jsme se, aby vše bylo jako dřív.

Děti chodily do školy, dospělí do práce. Dále se platily daně. Vše bylo stejné. Až na to, že jsme si pomáhali. My lidé jsme se semkli dohromady a stala se z nás jednota, která stála vždy při sobě.

Nějaký čas nám to procházelo. Žili jsme sice skromně, ale zatím jsme přece jen žili! Potom, co se ale odhalilo tohle, už jsme jen přežívali! Zhruba 50 let potom, co tohle všechno začalo, přišlo malé městečko nedaleko Seattlu s hrůzným odhalením. S odhalením, které v nás všech vyvolal strach a obavy. Strach o naše životy!

Obyvatelé Forks, jak se to městečko jmenovalo, odhalili pozoruhodnou a neuvěřitelnou věc. A to, že ve městě žili s bájnými „nočními tvory“ – s upíry! A také to, že jsou upíři rozeseti po celém světě. Tato zpráva otřásla celým světem. Všechny nevyjasněné zmizení a vraždy byly v tu ránu všem jasné.

Upíři z toho městečka zmizeli, ale všude jinde na světě se začali objevovat jiní. Zabíjeli, unášeli, krmili se a rozmnožovali!

Do dalších deseti let naše planeta zpustla. Už nikdo nechodil do práce a do škol. Už se nikdo nestaral o ostatní, ale jen o sebe a málokdo o svou rodinu. Lidé se schovávali nejen před katastrofami, kterých přibývalo, ale i před upíry, kteří se nezastavili ani před svými „pány“.

Naše města jsou neobydlená. Lidé utíkají a schovávají se. Ubývají! Upíři se zase rozmnožují!

Naše planeta umírá! My lidé umíráme! Ale jedno nás těší, upíři umírají s námi!

Veškerá naděje na naší záchranu je pryč. Lidé pláčou, děti křičí. Všude je krev a smutek! Takový je teď náš svět! Naše planeta! Taková je smrt!

Pokud tohle někdo z mladších generací čte, tak teď už ví, jak to celé bylo, jak začala naše zkáza. Zkáza nás, lidí! Kdo je za tohle vše zodpovědný! Upíři!

Březen 2099, nedaleko Washingtonu D.C.

Přečetla jsem si upatlaný a na stranách ohořelý kus papíru, který jsem našla v troskách domu, který jsem přišla prohledat. Když jsem dočetla, opatrně jsem ho složila a schovala do přední kapsy u džínů.

Ten papír byl napsán zhruba před osmi lety. Od té doby se leccos změnilo. Lidé už nebyli tak bezbranní, jak se zdálo. Začali s upíry bojovat. Nedá se říct, že by vítězili. Ale bojovali o své právo na život na téhle planetě. Ale stejně tak i upíři.

Vrátila jsem se zpět ke své „práci“. Porozhlédla jsem se po troskách domu, na který jsem narazila. Někdo tu byl přede mnou. A docela nedávno! Šla jsem sem, protože už z dálky jsem viděla stoupat do nebe sloup dýmu, který se odsud hrnul. Někdo dům vypálil do základů.

Neměla jsem čas a ani chuť přemítat, jestli v něm někdo byl, když k tomu došlo. Doufala jsem, že ne. I když ten pohled ukazoval něco úplně jiného.

Podle pachů a tohohle všeho jsem to odhadovala na upíry. Ale těžko říct, jestli to byli ti, které jsem hledala. Bylo mi jasné, že to, čemu jsem se chtěla vyhnout, přišlo. Musím prohledat trosky a porozhlédnout se po tělech.

Chodila jsem mezi troskami, nohama je odkopávala a pátrala po jakémkoliv náznaku něčího těla. Nic. Vyšla jsem z těch trosek a vztekle jsem kopla do kusu trámu, který mi stál v cestě. Vtom se z černých mraků vynořilo slunce a oslepilo mě. Stáhla jsem si tmavou kšiltovku do obličeje. Ale i tak jsem se k němu musela otočit zády, abych se vyhnula jeho přímé záři. Přes stříbrný jas, který mě okamžitě pohltil, jsem před sebou uviděla tři malé kopce hlíny. Okamžitě jsem se k nim vydala.

Když jsem došla blíž, zjistila jsem, že se dívám na tři čerstvě udělané hroby. Pod kšiltovkou jsem se smutně usmála. Bylo mi jasné, co musím udělat pro to, abych potvrdila veškeré své teorie!

Hodila jsem stranou svoji tašku, kterou jsem měla přes rameno, směrem k motorce, kterou jsem nedaleko postavila. Vyhrnula jsem si rukávy u bundy, natáhla šátek kolem krku na ústa a nos, aby se mi tam nedostal prach, který pokrýval celou zemi. A dala jsem se do toho. Rukama jsem se zabořila do hlíny prostředního hrobu a začala ji odhazovat. Vykopávala jsem ten nedávno udělaný hrob. Zhruba po půl hodině ručně vykopaného hrobu jsem konečně narazila na tělo. Odházela jsem zbytky hlíny, které se na těle usadily, a pak jsem si jej pozorně prohlédla.

Bylo to tělo děvčete. Mohlo mu být asi tak okolo osmi let. Vlasy měla dlouhé, ale už dávno ztratily svojí barvu a jas. Na sobě měla tmavě modré šatičky. Oči měla zavřené. Ale ústa pootevřená a dalo se z nich jasně vyčíst, že poslední okamžiky jejího života nebyly zrovna dvakrát příjemné. Zkoumala jsem krk, pátrala jsem po otisku zubů. A našla jsem je. Vzadu na temeni hlavy, schované pod vlasy. Prohlédla jsem ránu a bylo mi to hned jasné. Její tělo bylo zbavené i té poslední kapičky krve.

Postavila jsem se a sundala si šátek, který mi zakrýval nos a ústa. Nadechla jsem se okolního vzduchu, ačkoliv jsem nemusela. Potom jsem si z krku odepnula řetízek – křížek - a připnula ho té holčičce na krk.

Naklonila jsem se k ní a zašeptala: „Pokoj tvé duši.“

Vylezla jsem a začala jsem rychle hrob zase holýma rukama zakopávat. Jak jsem tak znovu pohřbívala dívku, přemýšlela jsem o tom, co jsem zjistila. Nemělo cenu vykopávat i další dva hroby, jen by mi mé domněnky potvrdily.

Byli tu upíři! Napili se z holčičky a z její rodiny. A pak odešli! Nepohřbili je! Ještě cítím jejich pachy, nasáklé čerstvou krví. Byli tu ještě další! Přišli a rodinu pohřbili. Ale ve vzduchu nebyl cítit jediný pach člověka. Byli to upíři! Ale jiní! Upíři, kteří měli srdce na pravém místě a rozhodně se neživili lidmi.

Když jsem hrob zahrabala, vzala jsem ze země svojí tašku a naskočila na motorku. Podle stop okolo mi bylo jasné, že upíři, kteří lidi zahrabali, jedou auty směrem k Washingtonu D.C.

Washington D.C. je jedno z mála měst na zemi, kde si lidé utvořili základnu. Nechápala jsem, proč tam mají cestu. Ale musela jsem za nimi.

Usmívala jsem se a byla jsem šťastná, že jsem po pěti letech hledání konečně našla to, co jsem hledala. Našla jsem je! Ti, co zavinili to, že o nás celý svět ví. Ti, co mají velký podíl na tomhle všem. Cullenovi!

Ale ještě jsem nevěděla, co s tím udělám. Můj rozkaz zněl: Zabít! Ale srdce mi říkalo něco jiného. Rozhodnutí o jejich životě přijde brzy. A to rozhodnutí udělám já!

O tom, kdo to vypráví, se dozvíte víc v dalších kapitolách. A rozhodně to bude zajímavé... :-)

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po roce 2012 - 1. kapitola: