Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po konci světa - 22. kapitola

31.10.2010 (13:30) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1331×

Po konci světa – 22. kapitola

Druhý den navečer se pomalu ostatní vraceli. Vlkodlaci sehnali něco k jídlu a dostatečně si odpočinuli. A upíři se nasytili zvířecí krví.

Zdálky jsem viděla Chrise, jak už za mnou běží. Vyšla jsem mu pomalu naproti. „Byla jsi tu dlouho sama. Nic se nestalo?“ vyzvídal.

„Nic moc,“ usmála jsem se. Za ten čas jsem pomalu skrze město došla až sem na letiště, kde jsem se ponořila do víru mých myšlenek ohledně nenarozeného dítěte.

Když už jsme byli všichni, bylo kolem deváté hodiny večer.

„Done, Zaro!“ zavolala jsem naše dva piloty. „Tak co říkáte?“

„Našli jsme vhodné letadlo, natankovali ho a připravili na cestu. Je sice velké, ale nedělá moc velký hluk a v téhle tmě už nebude vidět. Dostaneme se tam nepozorovaně,“ usmál se Don.

„Jak dlouho poletíme?“ zeptala se Bella.

„Dvě, nanejvýš tři hodiny to je do Říma,“ odpověděl Zaro.

„Říkáš to, jako by jsi tam neměl v plánu přistát,“ podotkla jsem.

„Jo, to taky nemám,“ řekl Zaro.

„Cože?“ vyjekla Bella.

„Uvažovali jsme. Když přistaneme v Římě, náš moment překvapení je v tahu. Když přistaneme někde jinde v menším městečku,“ luskl prsty Don, „překvapení máme.“

„Ale v menších městech nejsou letiště,“ nechápal Carlisle.

„Jo. Ale je to stejný jako bychom přistáli v Římě. Letiště už teď někdo neřídí, takže bychom ani nevěděli, kde je. Přistaneme někde na louce,“ vysvětlil Don.

„To nepůjde,“ vrtěla hlavou Bella.

„Zvládnete to?“ zeptala jsem se. Přikývli sebejistě. „Tak fajn. Nemáme na výběr.“

Všichni jsme se přesunuli k zadní části polorozpadlého letiště. Přistávací dráha a pár letadel bylo to jediné, co vypadalo, že se dá ještě použít. Na konci letiště bylo velké civilní letadlo.

„Snad ta louka bude dostatečně velká,“ zašeptala jsem.

Rychle jsme všichni naskákali do letadla, připoutali se a skoro se modlili, abychom doletěli v pořádku. Zaro a Don se ztratili v kokpitu.

Uvnitř letadla to bylo celkem pohodlné, až na to, že nefungovala světla. Mihotavá světla byla jedině v kokpitu. Tohle letadlo bylo celkem v dobrém stavu vzhledem k ostatním.

Sedla jsem si k okýnku a Chris si sedl vedle mě. Všimla jsem si, že Emmett si sedl ke Katrině, jen jsem se nad tím pousmála. Vlkodlaci ze změnili do lidské podoby a posadili se dozadu daleko od ostatních.

„Už dlouho jsem nelétal,“ poznamenal Chris a v jeho hlase byla známka strachu.

„Neboj,“ zašeptala jsem a stiskla jeho ruku.

Letadlo se otřáslo, když se zaprášené motory pomalu roztočily. Jakmile se roztočily, ihned se zase přestaly točit. A tak se to stalo asi třikrát.

Vstala jsem a šla spolu s Darenem za Donem a Zarem do kokpitu. „Co se děje, chlapi?“ zeptal se Daren.

„Nemáme energii na start. Potřebujeme jen zažehnutí malé jiskry u motoru, a pak to půjde,“ vysvětlil Don a mačkal různá tlačítka.

„To zařídím,“ usmál se Daren. „Motor je vzadu?“ zeptal se. Zaro nechápavě přikývl. „Vrať se za Chrisem, zdá se trochu vystrašený, a já se o to postarám,“ řekl mi.

Poslechla jsem ho a usedla vedle Chrise. V tom se odněkud vzadu rozzářilo modravé světlo a motory se rozběhly a už se nevyply. Daren se nenápadně vrátil k Leah.

Letadlo se otřáslo a rozjelo po dráze plné hrbolů. Pak s velkým zatřesením pomalu vzlétlo vzhůru. Ze všech stran se ozvalo tleskání a jásot.

„Zvládli jsme to,“ oddechl si Chris. Stiskla jsem mu dlaň s úsměvem.

Otočil se na nás Edward, který s Bellou seděl před námi. „To nejtěžší nás teprve čeká.“

Po dvou hodinách už jsme byli na dohled italským hranicím. V tom to začalo! Letadlo se otřásalo v obrovských turbulencích. Venku zuřilo krupobití a obrovská mlha. Kolem oken bylo vidět blýskající se blesky a zvenku bylo slyšet ohromné hromobití. Vlítli jsme do obrovské bouřky.

„Taková bouřka není normální,“ procedil skrze zaťaté zuby Chris.

„Také že není,“ otočil se na nás s námahou Edward. „Musí to být někdo od Volturiových. Někdo, kdo ovládá všechny živly. Takhle to celou Itálii chrání před návštěvy. Jen málokdo se z toho dostal.“

„Co si o tom myslí naši piloti?“ zeptala jsem se.

„Chceš pravdu, nebo lež?“ zeptal se mě.

„Pravdu,“ řekla jsem.

Ve stejnou chvíli řekl i Chris: „Lež.“

„Pro Dylan, bojí se, že to nezvládnou. Chtějí nouzově přistát,“ řekl mi Edward, pak se otočil na Chrise, „pro tebe, vše je v pořádku. Jsou to jen malé turbulence. Zanedlouho přistaneme.“ S těmito slovy se otočil. Usmála jsem se nad tím.

Letadlo se otřásalo čím dál více. V tom se prudce naklonilo dopředu. Chtěli nouzově přistát, ale bylo to moc prudké.

„Kdybychom to nepřežili, miluji tě,“ řekl mi Chris a pevně mi stiskl ruku.

„Myslela jsem si, že se bojíš spíš neúspěchu v boji. Ale že se bojíš létání, mě nenapadlo,“ zasmála jsem se. „Ale taky tě miluji, jen tak mimochodem.“

Podívala jsem se z okna, ale v té mlze a v té tmě nebyla zem na dohled. Letadlo se už teď třáslo tak divoce, že kdybychom nebyli připoutaní, nejspíše bychom vyletěli ke stropu.

V tom jsem ucítila, jak se letadlo jakoby o něco otírá. A pak se ozval velký náraz a bylo slyšet rozbíjení oken. Letadlo se zastavilo.

Z kokpitu opatrně vylezl Don a za ním ještě pomaleji Zaro. „Nikdo se nehýbejte,“ varoval Don.

„Proč?“ zasípalo nějaké děvče vzadu za mnou.

„Dobrá zpráva, přistáli jsme,“ usmál se Zaro.

„Špatná, že v korunách stromů. A pod námi je ještě pár stop dolů,“ dodal Don.

„Tak po jednom pomalu vylezeme,“ navrhl Paul.

„Ne, tak se zřítí celé letadlo dolů,“ zamítl návrh Zaro.

„A to tady jen tak budeme sedět a čekat?“ ptal se Paul.

Mě ale zajímalo něco jiného. „Jak daleko jsme?“ zeptala jsem se.

„Pár kilometrů za hranicemi Itálie. Je to zhruba padesát kilometrů od Volterry,“ odpověděl mi Don.

„Nebudu tady jen tak nečině sedět,“ práskl rukama Paul a zvedl se.

V tom se ozval divný zvuk a letadlo začalo padat dolů. Dopadli jsme na zem. Zvířil se prach a vnitřek i vnějšek letadla se zamlžil prachem. Začala jsem zhluboka spolu s vlkodlaky kašlat. My jediní totiž museli dýchat.

„Jsi v pořádku?“ ozval se vedle mě Chris.

„Jo, v pořádku,“ ujistila jsem jej s doprovázeným kašláním.

„Všichni v pořádku? Je někdo zraněn?“ ozval se Zaro.

Vystoupili jsme ven z letadla a shromáždili se v lese, kde jsme přistáli.

„Co teď?“ zeptala se Katrina.

„Teď půjdeme do boje,“ oznámila jsem.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po konci světa - 22. kapitola: