Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Po konci světa - 11. kapitola

05.09.2010 (19:45) • ThereSSa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1306×

Po konci světa – 11. kapitola

Jakmile to Edward vyslovil, uskočila jsem od dodávky a utíkala hlouběji do lesa. Cítila jsem, jak za mnou někdo běží. Nevím, jestli to byli nepřátelé nebo přátele, bála jsem se totiž ohlédnout zpět. Cítila jsem, jak mě začíná zase bolet hlava, ale snažila jsem se to potlačit.

Slyšela jsem zavytí. Ihned jsem to chtěla otočit, ale když jsem se podívala zpět, viděla jsem asi pět novorozených, jak mě zběsile pronásledují.

Utíkala jsem dále a otočila jsem se směrem dopředu, ale přede mnou se rozprostíral obrovský sráz. Okamžitě jsem zabrzdila. Stála jsem na prahu obrovské skály, pod kterou bylo malé jezírko.

Polekaně jsem udělala krok zpět, ale novorození na mě skočili a za doprovodu mého hlasitého křiku jsme společně spadli dolů ze skály.

Upíři se ve vodě přímo vyžívají, vlkodlaci ji nesnášejí a já se vody bojím. A voda mě oslabuje. Konkrétně mé oči, které potřebuji ke své schopnosti.

Museli to vědět. Museli vědět, že se bojím vody. Ale jak by to věděli? A sakra! Volturiovi! Je na mě vypsaná odměna, tak proč by rovnou všem neoznámili, co mi může ublížit.

Cítila jsem, jak se propadám hluboko a hluboko pod hladinu. V tom jsem ucítila, jak mě chytili za vlasy a vytáhli nad hladinu. Potom mě odtáhli za vlasy na pobřeží. Oči jsem měla zaslepené, ale snažila jsem se bránit proti pažím, které mě svíraly.

Najednou mi někdo pevně zavázal oči. Také ruce. Nemohla jsem se bránit. Bylo jich na mě příliš mnoho. A i kdybych se bránila, nebylo by mi to moc platné. Odstoupili ode mě a o něčem diskutovali.

Snažila jsem se se svázanýma rukama nahmatat kámen nebo něco ostrého, abych se zbavila pout. Nejspíše si všimli, že po něčem pátrám, a proto mi jeden z nich šlápl na ruku. Hlasitě jsem vyjekla, neboť mi zlomil malíček na pravé ruce. Okamžitě jsem ruce přitáhla zpět k tělu.

Snažila jsem se dýchat klidně, ale moc mi to nešlo. Cítila jsem, jak se mi po celém těle něco rozpaluje a pulzuje. Jakoby to chtělo ven. Ven z mého těla.

Věděla jsem, co se děje. Moje oči potřebovaly mít neustálý přehled o všem, co se děje okolo. Jakoby byly samostatný organismus. Něco ve mně, co se řídí vlastními pravidly. Něco, co nedokážu ovládnout. Nedokázaly přijmout, že nevidí, co se děje okolo. Není se čemu divit, že jsou něco jako oddělitelná součást mě samotné, vždyť na to mají právo, když díky nim mám tu schopnost.

Začala jsem hystericky sípat a všemožně se kroutit. Také jsem ječela. Cítila jsem, jak se bolest prodírá celým mým tělem a stoupá nahoru. Neviděla jsem, jak na to reagovali mí držitelé. Neviděla jsem nic.

Zatímco jsem se kroutila a ječela na všechny strany, něco se změnilo. Někdo ke mně přiskočil a rychle mi nožem rozřízl pouta na rukách. Pochopila jsem, že je to někdo z mých společníků. Rychle jsem si sundala pouta z rukou a vrhla se k zavázaným očím. Ale oči mi zavázaly opravdu velmi silně. Nešlo mi to rozvázat.

Potom, co mi někdo rozřízl ta pouta, se situace změnila. Cítila jsem, jak někdo bojuje s novorozenými. Kvůli mně. Za můj život. Ale také jsem věděla, že on je jen jeden a novorozených je pět. Slyšela jsem křupání větví okolo, těžké dopady, vyděšené výkřiky a trhání různých končetin.

Stále jsem bojovala s obvázanýma očima. Cítila jsem, že už brzo mě ta bolest pohltí úplně celou. A takovou bolest přeci nesnesu. Rozkřičela jsem se ještě víc.

Najednou okolí utichlo. Bylo po bitvě. Slyšela jsem, jak se ke mně někdo blíží. Byl to můj zachránce nebo nepřítel? Pan záhadný ke mně přiběhl a sundal mi šátek, který mi poutal oči.

Vydechla jsem úlevou. Stále jsem měla zavřené oči, ale cítila jsem, jak bolest ustupuje. Byla mi zima. Byla jsem celá úplně mokrá. A bála jsem se.

Odvážila jsem se otevřít oči a spatřila muže. Koho jiného než Chrise.

„Oh, Chrisi,“ vydechla jsem a začala plakat úlevou. Seděla jsem tam a plakala, on ke mně přiskočil a objal mě.

„Už je to dobré. Jsi v bezpečí. Jak se cítíš?“ chlácholil mě.

„Ty oči. Jakoby… jakoby žily vlastní život… strašně to bolelo a…,“ snažila jsem se popsat stav, který jsem cítila.

„To bude v pořádku,“ nepřestal mě utěšovat.

„Chrisi, ty jsi mě zachránil!“ uvědomila jsem si, „já… děkuji… jak ti to oplatím?“ děkovala jsem.

„To teď neřeš. Měli bychom se vrátit,“ upozornil mě.

„To vytí. Někdo je raněn. Nebo hůř,“ vzpomněla jsem si.

Na to jsme se rozeběhli zpět. Dostali jsme se až k ostatním. Všichni stáli a zírali na něco pod sebou. Všichni až na Leah, která usedavě plakala.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se s obavami toho nejhoršího.

Pak jsem ho spatřila. Ležel tam na zemi se spokojeným výrazem ve tváři. Ale byla tu potíž. Nehýbal se. Byl mrtvý. Seth. Spustily se mi okamžitě slzy.

„Musíme odsud,“ upozornil nás Chris, „vrátí se s posilou.“

„Můj bratr právě zemřel,“ odporovala rozzuřeně Leah.

„Musíme ho pohřbít,“ oznámila jsem.

„Dylan! Tady už nikdo nepohřbívá. Tady ne. Ne v tomto světě,“ podíval se na mě se smutek v tváři Chris.

„Ale my to uděláme. Kvůli tomu, za co bojujeme,“ přemohla jsem pláč.

Ostatní se do toho okamžitě pustili. Vlastníma rukama kopali hrob. Vlkodlaci to udělali ve své vlčí podobě. Chtěla jsem jim pomoct, když jsem si všimla, že mám stále zlomený malíček. Byl celý ohnutý a nevypadalo to moc pěkně.

Nadechla jsem se, pevně zatnula zuby a narovnala jej. Z hrdla mi vyšlo tiché vykřiknutí. Pak jsem se dala do kopání hrobu. Zapojili se všichni. I Chris a Daren.

„Co se ti stalo, že jsi tak mokrá?“ zeptala se mě při práci Bella.

„Koupala jsem se,“ odpověděla jsem jí ironicky.

Když byl hrob dostatečně hluboký, vlkodlaci se proměnili a opatrně Setha položili do hrobu.

Stáli jsme nad jeho nezakrytým hrobem a tiše se s ním loučili.

„Byl jsi skvělý přítel,“ řekl Edward.

„Skvělý vlkodlak,“ přidal se Jacob.

„Nejlepší bratr,“ dodala Leah.

Pak jsme jej zakopali a chvíli tam ještě stáli a loučili se.

„Máme problém,“ oznámil po pár minutách Daren, když prohlédl auto. „Tvou motorku si vzali,“ řekl směrem ke mně. Zaklela jsem. „A auto je v háji. Rozmlátili ho a zničili veškeré vybavení,“ předal nám špatnou zprávu.

„Určitě to nepůjde spravit?“ ujišťoval se Carlisle.

„I mechanik by vám řekl to samé. Ne!“ odpověděl Daren.

„Sakra,“ zaklela Bella.

„Co teď?“ ptal se Embry.

„Půjdeme pěšky nebo co?“ bála se Renesmé.

„Možná seženeme nové auto,“ zkusil nám vrátit naději Jacob.

„Uvažuj! V tomhle světe? Na to spoléhat nebudeme,“ vyvrátil to Daren.

„Nějaký nápad?“ zeptal se Chris. Všichni mlčeli.

„Tohle není náš jediný problém. Jak se dostane do tří dnů do Ottavy bez vozidla?“ vyslovila jsem otázku, která nás všechny velmi tížila.

Autor: ThereSSa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po konci světa - 11. kapitola: