Další Belly úvahy o tom, zda je její cit k Edwardovi nějak významný... Ale to, co vás jistě zajímá mnohem víc, je právě to, z jakého důvodu se Renesmé rozplakala. Navíc uvidíte i to, jak to hodlá Bells vyřešit... Nebudu vás dlouho napínat, tady se vše dozvíte. :)
Vaše Lucka002 ♥
18.05.2011 (08:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 3866×
Proč bych taky měla neustále opakovat jedno a to samé? Nikdy bych jí nemohla říct, že mám strach, že mě budí děsivé noční můry, ve kterých mi odnášejí mou dcerku. Myslela by si, že jsem při nejmenším blázen, jelikož dobře vím, že by to neudělali. Vím? Spíš si to myslím, doufám v to…
A co když se náhodou bojím ještě něčeho jiného? Ano, mám strach z toho, že bych mohla přijít o dceru, která se za posledních pět let od svého narození stala záchytným bodem mého života. Stala se něčím mnohem víc, ona se stala mým životem. Nedovedu si bez ní představit jediný den…
Možná, že mám strach z toho, že už bych pro ni nebyla tak důležitá. Jsem jen obyčejný člověk, který má dítě s upírem. Edward by Nessie mohl dát všechno - lásku, luxus, zajištění a jednoho dne nejspíš i rodinu, protože on tu bude ještě dlouhou dobu. Nemám nejmenší tušení, jak to bude s vývojem Renesmé, když je z poloviny svého bytí upírem, ale vím jistě, že já jí už nejspíš nebudu moci dát úplnou rodinu.
Edward mi není lhostejný, jak jsem si nalhávala. Není, protože cítím vinu, velké výčitky svědomí, že mu nedopřávám chvíle s dcerou, ale copak mohu? Co když se mýlím, všechno to dobré na Cullenech by potom bylo zmizelo… Ještě dnes ráno jsem si myslela, že můj strach způsobily obavy, že by mi chtěli Renesmé vzít, teď už si to nemyslím.
Když jsem tu poslouchala Alice, došlo mi, že je to o něčem jiném. O Renesmé se bát nemusím, protože ji Edward miluje. Poznala jsem to ten večer v autě, když o ní mluvil, ale stále jsem si to nechtěla připustit. Můj děs patří k jinému důvodu.
Já se obávám, že by mi na Edwardovi ještě mohlo stále záležet. I po tolika probděných nocích, po proplakaných potocích slz i po tom smutku, který jsem cítila při jeho odchodu. Já na tohle všechno nemohu zapomenout, jako mávnutím kouzelného proutku se změnit a začít znovu žít, ale s ním. Copak mohu najednou změnit svůj život?
Celý život, na který jsem si zvykala dlouhých šest let? Děsím se nějaké změny, která by mi mohla znovu zkomplikovat život. Nikdy jsem nebyla zbabělá, ale teď jsem. Bojím se toho, že se ode mě očekává nějaké rozhodnutí, od kterého se bude odvíjet můj budoucí život…
„Dobře, budu muset jít, ale ještě se určitě uvidíme,“ rozloučila se se mnou Alice, jen jsem nepřítomně kývla a automaticky jsem se zvedla k odchodu. Napůl v mátohách jsem dopochodovala ke svému autu a nastoupila jsem. Co jsem si to právě uvědomila? Ne, to muselo být jen chvilkové zatmění mysli, mně na něm přeci už nezáleží!
Spíš podle paměti jsem dojela domů a zaparkovala jsem na příjezdové cestě, aby měl Charlie auto připravené na ráno. Vylezla jsem a doploužila jsem se domů, myslím, že jsem si ani nevšimla, jestli mě někdo ze sousedů zdravil.
Zapadla jsem do vchodu, kde mi vběhla do náruče Renesmé a pevně jsem ji objala. Musela jsem cítit její přítomnost, teď jsem ji potřebovala více, než kdy dříve.
„Nessie o tobě věděla snad ještě dřív, než jsi zaparkovala auto na cestě,“ oznámil mi Charlie s nechápavým pokyvováním hlavy. Pokusila jsem se o úsměv a raději jsem mu podala návnadu na ryby, čímž jsem jeho pozornost ztratila. S úsměvem a neustálým opakováním jeho vděku se vydal připravovat si pruty.
„Mami,“ zašeptala najednou moje holčička a nemotorně mě objala kolem pasu, ale moc jí to nešlo, protože přeci jen ještě není nijak vysoká. Vytáhla jsem si ji do náruče a pomalu jsem s ní vyšla do pokoje, který sloužil jako naše ložnice.
„Co se děje, broučku?“ dožadovala jsem se nějakého vysvětlení k jejímu posmutnělému obličejíčku. Trhalo mi srdce, když jsem ji takto viděla a mnohem horší to bylo ještě o moment déle, kdy se jí zaleskly oči a vytryskly z nich slané kapičky slz.
„Bolí tě něco, Nessie?“ zoufala jsem si, když mi stále neodpovídala. Na tuhle otázku ovšem zakroutila hlavičkou, načež jsem si oddychla. Pevně jsem svou holčičku sevřela v náručí a utírala jsem jí slzičky, které se jí koulely po tvářičkách.
Místo nějakého dlouhého vysvětlování mi přitiskla svou ručičku na tvář. Trochu jsem se zděsila, když jsem se náhle ocitla ve školce, přestože jsem věděla, že je to jen iluze, vzpomínka. Ukazovala mi něco, co se stalo ve školce.
Pozorně jsem se dívala a viděla jsem všechny děti, jak sedí v nějakém kroužku na koberci. Seděla mezi nimi i učitelka, kterou já osobně nemám v lásce, ale zdá se, že se k dětem chová hezky. Dávala jsem dobrý pozor na to, aby mi nic neuteklo, ale stále jsem neviděla žádný problém.
„Takže, děti, dnes si budeme vyprávět o tom, co dělají tatínkové a maminky,“ začala učitelka a já jsem upřela svůj pohled na Renesmé, která se stále vesele usmívala, nezdálo se mi, že by ji tohle téma nějak trápilo. Nezdálo se mi to do chvíle, než na mou holčičku došla řada. Nadechovala se k nějaké odpovědi, ale učitelka ji přerušila.
„Renesmé, já jsem úplně zapomněla, že ty nemáš tatínka. No, řekneš nám to někdy jindy,“ odbyla ji učitelka a já jsem zůstala zírat s otevřenou pusou. Co to…? Nepřítomně jsem sevřela ruce v pěsti, slyšela jsem, jak se některé děti rozesmály, když Nessie nedostala příležitost.
Krev se mi vařila v žilách, kdybych měla možnost, určitě bych učitelce nafackovala za tohle chování! Copak je to snad nějaké znevýhodnění, že nemá otce? Copak je to nějaká nemoc? Ne, mohla mluvit, chtěla mluvit, tak proč ji zasekla?! Na zbytek vidiny jsem se nemohla soustředit, protože mi stačilo vidět tu jedinou kapičku slzy, kterou si Nessie rychle setřela, aby ji nikdo neviděl.
Vzpomínka skončila v tomhle momentu a já jsem se ocitla zpátky v našem pokoji. Svírala jsem Nessie pevně v náruči a vyčítala jsem si, že jsem s ní dnes nešla na hřiště, jak mě prosila. Určitě si chtěla jít hrát, zapomenout na to, co se stalo, ale já jsem pospíchala domů…
„Nessie,“ zajíkla se jsem se a marně jsem se pokoušela najít správná slova útěchy. Na tohle jsem nebyla připravená, vždyť ještě dneska jsem si plánovala, že jednoho dne Renesmé řeknu pravdu o jejím otci, ale copak jsem mohla tušit, že to bude už dnes?
„Mám tatínka?“ zeptala se s nadějí v hlase a já jsem se neubránila slzám. Jak odpovědět, abych jí co nejvíce ulehčila. Jenže… Jak má člověk vysvětlit své malé dcerce, že její otec je upír, který čirou náhodou žije v tomto městě? Jak bych jí měla říci, že se o ni zajímá, jen já jsem byla natolik zbabělá, že jsem jí o něm neřekla?
„Jistěže máš, Renesmé. Máš tatínka jako všechny ostatní děti, jen s námi nežije,“ pokusila jsem se o malé vysvětlení, ale myslím, že nedopadlo na úrodnou půdu, jelikož Renesmé znovu vytryskly slzičky a rozvzlykala se ještě víc.
„Proč s námi není? Je to kvůli mně?“ zavzlykala a já jsem měla co dělat, abych nepropukla v hysterii. Jak si to jen může dávat za vinu? Jak by ji vůbec mohlo napadnout, že s námi Edward není kvůli ní? Vždyť ona je světlo mého života, je světlo života každého, kdo ji pozná. On ji má rád, chtěl by s ní trávit čas, vždyť on má času nekonečně mnoho…
„Teď mě dobře poslouchej, Renesmé. Tvůj tatínek s námi není, ale věř mi, že tě má hrozně moc rád. Rozhodně s námi není kvůli tobě, tvá vina to není. Jsi můj poklad, nikdy bych nedovolila, aby ti kdokoli ublížil, a tvůj tatínek to cítí stejně. Chápeš to, co ti chci říct?“
Setřela jsem Renesmé slzy z líček a vtiskla jsem jí pusinku na čelíčko.
„Maminko, mám tě ráda,“ zašeptala a objala mě kolem krku, pevně jsem ji k sobě přitiskla a zašeptala jsem jí do vlásků, že já ji mám také ráda. Abych alespoň nějak rozveselila její tvářičku, celý večer jsme si spolu hrály. Po dlouhé době jsem cítila to velké pouto mezi námi, jsme to my dvě a nikdo jiný. Pousmála jsem se, protože pro dnešek bylo vše zlé zažehnáno. Ale měla jsem už teď strach z toho, co se může odehrát zítra, co se odehraje… Tohle byla poslední kapka do poháru mého čekání, nedovolím, aby se Nessie ještě někdy cítila takhle špatně. Prostě to nemohu dovolit, ona je to nejcennější v mém životě, nemůže se cítit odstrčená, smutná, nerovnocenná s ostatními dětmi.
…
„Jak to myslíš, že s námi nepojedeš?“ zlobil se na mě Mike, když jsem mu sdělovala, že se s nimi do La Push nechystám. Těšila jsem se tam, ale čeká mě něco těžšího a rozhodně důležitějšího než jen dívání se na to, jak se fotí na vlnách.
„Promiň, ale nejde to. Zajedu tam s vámi jindy, jo?“ domlouvala jsem si dopředu a snad jen díky svým psím očím jsem se zachránila od pořádného průšvihu. Nikdo z mých spolužáků, kteří se do La Push chystali, to nechtěl připustit, ale co nadělám? Prostě si musím něco důležitého zařídit, tím to pro mě hasne.
„Dobře, tak se uvidíme v pátek,“ loučila se se mnou Angela, protože jsem si samozřejmě nevybrala lepší čas pro své sdělení, než zvonění po poslední hodině. Teoreticky bych teď měla běžet do školky, pořádně to vytmavit učitelce a vzít Renesmé domů… Taky to tak udělám, ale nejdříve musím ještě podstoupit zkoušku svého ovládání.
Nechala jsem je všechny zmizet a pomalu jsem se belhala ke svému autu, které jsem ráno náhodou zaparkovala přímo vedle Edwardova stříbrného Volva. Viděla jsem ho, šel kousek přede mnou a odhodlala jsem se ho oslovit snad jen díky tomu, že všichni moji spolužáci naskákali do aut vysokou rychlostí a vystřelili z parkoviště jako šípy.
„Edwarde?“ zavolala jsem za ním a on se automaticky otočil, neskrýval překvapení ve své tváři, když se setkal s mým obličejem. Jo, co bych mu asi tak mohla chtít právě já, že? Zastavil se a počkal, až se k němu dostanu. Nechtěla jsem stát uprostřed parkoviště, takže jsem ho tichým hlasem požádala, aby přešel k autům, kde jsme se mezi nimi alespoň částečně mohli skrýt.
„Děje se něco, Bells? Alice mi včera vyřídila tvůj vzkaz, děkuji,“ promluvil na téma mého včerejšího chování, ale především rozhovoru s jeho sestrou. Tohle jsem zrovna řešit nechtěla, svraštila jsem obočí, jak jsem usilovně přemýšlela, jak bych měla začít.
„Já, víš, no… Chtěla jsem ti jenom říct, že…“ zakoktávala jsem se čím dál tím víc, takže jsem radši na chvilku zmlkla a pořádně jsem vydechla, abych trochu zklidnila svůj srdeční tep, který se ubíral neúprosným tempem kupředu. Cítila jsem, jak rudnu ve tvářích, ale snažila jsem se mít neustále sklopenou hlavu, aby nemohl vidět mou úžasnou barvu.
„Chtěla jsem ti říct, že pokud se chceš dnes setkat s Renesmé, nebudu proti. Jestli ji budeš chtít vídat, nebudu ti bránit. Zjistila jsem, že pro Nessie je otec velmi důležitý, ale chci tě poprosit, abys jí neřekl o tom, že jsi její skutečný otec. Můžeme jít společně ven, aby tě poznala nejprve jako kamaráda, nechci jí tě vnucovat,“ vyslovila jsem konečně ta slova, která mě pálila na jazyku. Neodvážila jsem se Edwardovi podívat do očí, protože jsem se bála, že bych v nich mohla najít výsměch. Tolikrát jsem mu upřela šanci stát se otcem, že jsem najednou měla strach, aby o to ještě vůbec stál.
Strach, který mi svíral nitro, byl sice velký, ale má zvědavost ho překonala. Pomalu jsem odlepila svůj pohled od svých tkaniček u bot a váhavě jsem se podívala na Edwarda, který zkameněle stál na místě a díval se na mě s ohromeným pohledem. Začala jsem mít trochu strach, že mu něco je, protože takhle stál dobrou minutu a půl, ale nakonec se přeci jen probral z toho transu a na tváři se mu usadil ten pokřivený úsměv, který jsem kdysi milovala.
„Děkuji, ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Pokud bych ji dnes mohl vidět, budu rád. Je mi jasné, že půjdeme všichni, Nessie by se nejspíš bála, kdyby se mnou zůstala sama. Nemusíš mít strach, že bych jí nyní řekl pravdu, je malá, potřebuje čas a já jí dám tolik času, kolik jen bude potřeba. Slibuji,“ odpřísáhl mi, díky čemu mi ze srdce spadl obrovský kámen. Nebránila jsem se úsměvu, který se mi rozlil po tváři, a musela jsem se hodně ovládat, abych ho radostí neobjala. Domluvili jsme se, že se sejdeme v parku kousek odtud a půjdeme s Nessie na hřiště, slíbila jsem jí to – a já své sliby plním.
Vzala jsem to hopem, abych stihla Nessie vyzvednout, doma ji převléknout a dostat se včas na dětské hřiště. V tom všem spěchu, radosti z Edwardova souhlasu a nastávající nervozitě, jsem nakonec úplně zapomněla na to, že jsem chtěla učitelce pořádně vynadat. Co nadělám, vytmavím jí to příště!
„Jupí,“ radovala se Nessie, když jsem ji převlékala do kalhot na ven, ve kterých se klidně může umazat. Sama jsem se nijak nepřevlékala, jen jsem si vlasy smotala do drdolu, aby mi nepadaly do očí. Asi bych si taky už měla zajít ke kadeřníkovi, protože se mi začínají třepit konečky…
„Tak poběž,“ pobídla jsem ji a ona se rozeběhla ke dveřím, aby se následně pokusila vyšplhat na kliku. Byla na ni moc vysoko, takže se musela smířit s tím, že jí dveře otevřu já. Zamknula jsem za námi dveře a vyšla jsem za svou malou princeznou, která si to už rázovala směrem k hřišti, který si dobře pamatovala.
21. kapitola - Shrnutí - 23. kapitola
Děkuji moc za všechny komentáře, které tu necháváte. Moc si jich vážím. Ne, jsem za ně nesmírně vděčná, jelikož právě díky nim získávám novou chuť psát další kapitoly. Tato povídka mi přirostla k srdci asi nejvíce z mé dosavadní tvorby, snad se i Vám líbí. :)
Vaše Lucka002
Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Please, let me live - 22. kapitola:
to jako Edward žije ve stejném městě jako Bella a Renesme ? No jsou i horší věci ale tohle byl docela blbej nápad o tom psát - jinak fajn 
úžasný díl
kráááása
dúfam že Bells dá šancu Edwardovi 
to by bolo super 
Nanny,
momentálně mám napsáno téměř 30 kapitol, ale budu tak dvě mazat, protože jsem po domluvě s kamarádkou usoudila, že to tak bude lepší.
K tvé druhé otázce... Doktor jí oznámil, že se je dozví v pondělí, ovšem nevím, kdy se stihnu dopracovat až k pondělku. 
No, teď se vážně stydím! Je vidět, že jsi pozorná čtenářka, protože sis všimla malé nesrovnalosti. 
Je pravda, že Bella auto nemá, mně to v této kapitole muselo uniknout, jelikož podle svého popisu jsem napsala, že si Bells přifrčela autem, ale potom odcházela pěšky... No, jsem to ale ňouma, neboj, příště si dám na takové nedostatky pozor.
I když si po sobě čtu kapitolu několikrát, takový drobný detail mi neušel... Hrozné! Snad ti to při čtení nevadilo... Na závěr ti chci opět poděkovat za tak krásný komentář, nechápu, jak to děláš, že dokážeš něco takového napsat. 
Zítra ještě nevím, v kolik přidám kapitolu. Brzy ráno jdu na brigádu, takže možná ještě ráno, ale zatím nevím... Pokusím se s tím něco udělat. 
tak tu máme další kapitolu!! na takovou kapcu jsme si hodne dlouho těšili,a ty lepší (dějově B&E) kapitolky teprve jeste příjdou! 22. kapitola-magické to číslo a ty jsi k tomu přiřadila i zásadní zlom (zatím) v této povídce-Bella se konečně rozhoupala k činu,což je moc dobře.
bella si konecně zacala uvedomovat ceho se skutečne bojí ! jakoby to ,,zatmění,, na jejím mozku vyléčila láska, kterou do této doby jen popírala. uz nemá strach z toho, že by jí mohli vzít renesmee, ale toho jak a co pořád k edwardovi cítí. a v tom je ten zakopaný pes! bojí se změny. docela ji chápu- poté co edward zmizel porád doufala, že se objeví a bude je chtít obe, ikdyz v nitru věděla, že si to jen nalhává. šest let se držela jednoho záchytného bodu-nessi a ted se o něj nechce s nikým dělit,protože se se bojí, že by jí ztratila.nessi by si nasla nekoho jineho a ona by zustala sama-nemela by žádný opěrný bod a vše co za těch šest let v sobě potlačovala by vypadlo ven jako kostlivci ze skříně-TAKOVÍ KOSTLIVCI,KTERÉ SI PŘÁLA NAVŽDY UTAJIT,ABY O NICH NIKDO NEVĚDĚL-ANI JEJÍ RODINA(KTERÉ MŮŽE POCHOPIT JEN EDWARD)bella se otevřela a je jen na edwardovi jak a co hodlá udělat, aby lásku k němu vyslovila NAHLAS. ted si bella vycítá, že edwardovi odepřela výdat ness,zacíná si uvědomovat,že ho do svého života a hlavně renesmeiniho života (nejde mi vo vysklonovat) bude dříve nebo později pustit.přichází na věci, na ktrré nikdy nechtela pomyslet-edward může dát nessi luxus,rodinné zázemí,zajištění,LÁSKU...miluje ji a nikdy by jí neublížil.ostatně ji také vřele miluje a nikdy by na ni-lásku své existence-nedal dopustit jak jsme se dozvěděli v minulývh kapitolách.ALE ZMĚNA JE ŽIVOT...A BELLU TOTO ROZHODNUTÍ ČEKÁ VELMI BRZY...BOJÍ SE ...ALE VLASTNĚ POTÉ ZJISTÍ, ŽE POKUD JE ZRNĚNÁ(FYZICKY I DUŠEVNĚ) MŮŽE JI NABÝDNOUT NÁRUČ K VYPLAKÁNÍ TA OSOBA CO JE JÍ NEJBLÍŽ, TA OSOBA CO JÍ VŽDYCKY VYLÉČÍ I Z TOHO NEJHORŠÍHO SMUTKU-EDWARD, JÍ MŮŽE NASTAVIT TU NÁRUČ, KTERÁ JE PRO ČLOVĚKA TAK DŮLEŽITÁ, ŽE SE BEZ NÍ NEDÁ ŽÍT-OVŠEM BELLA JI NEMĚLA V TU DOBU CO JÍ NEJVÍCE POTŘEBOVALA A DALŠÍCH ŠEST LET POTÉ TAKY NE A TED SE JÍ BOJÍ PŘÍJMOUT BOJÍ SE UKÁZAT, ŽE I ONA JE ZRANITELNÁ A , ŽE MÁ SRDCE ROZDRÁSANÉ..........ALE OD TOHO JE TU EDWARD A TEN, TEN TO NENECHÁ JEN TAK
tak bella zdá se koupila správnou náladu,alespon se charlie přestal zajímat o to, jak renesmee tak na jistotu věděla, že za minutku tu bude máma doma.kdyby to chtel zacít rozvádět nevim jak by to bella vysvetlila-nebo je v lhaní lepsí než je v knize?kazdopádně charlie to nechal byt a sel si připravit na ryby výbavu
když si psala v minulé upoutávce o tom, že nessi bude plakat napadlo mě spousta důvodů.chtela jít na hřiště a hrát si tam s dětmi.....chtela si na sebe do školky vzít jiné oblečení, které ale měla v pračce....někde upadla....nechtěla jít zdravé jídlo....chtela krev......opravdu mě napadlo spousty a spousty důvodů ale tohle jsem tedy nečekala! žádná z mých předpovědí nebyla ani z části tak blízko,aby se shodovala s někteým textem v povídce. nessi se cítila odstrčená,nechtěná,chtela jim o sobe a sve rodine mnoho říct a nedostala ani prostor něco říct o své mamce-belle a to, že jí ta učitelka tak hrubě oznámila, že ona mluvit nebude-NO TO PŘECE NEJDE TAKTO SE CHOVAT K DÍTĚTI, kromě toho, že se k ní přidaly jeste ostatní posmívající se děti jí vůbec nepomohlo, proto se jí nedivím, že se jí zkutálelo pár obřích slziček po tvářičkách,jenž se snažila rychle utřít,aby nikdo nevěděl a neviděl, že plakala a ukázala tak všem svou slabinu.myslím si,že tohle bude mít jeste velký následek.děti se jí budou vysmívat a je jen na ní jak se k tomu postaví.další následek bude bude nemilosrdné seřvání učitelky za to co provedla renesmee z belliny strany. mozná učitelku vyhodí, nebo si jí tam spíše nechají belle se omluví a ta učitelka nessi nebude mít ráda.nebo je tu jeste jedna moznost den poté co byla učitelka seřvána bellou ji najdou ufetovanou k smrti- ikdyz nikdo o tom,že fetuje nevěděl.JEN EDWARD, KTERÝ JAK SE DOZVĚDĚL, ŽE UBLIŽUJÍ JEHO DCEŘI ZACAL JEDNAT A VYPŮJČIL SI OD CARLISLEA PÁR OMAMOVACÍCH ÚČINKŮ A PAK JÍ JEDNODUŠŠE PŘEDROGOVAL-NEBO JINAK ZABIL TO JE JEDNO
jak plakala nessi bella uz nechce videt,proto se rozhodne k radikálnímu řešení a to, že ať chce nebo ne resesmee otce potřebuje.ovšem i ona zacíná cítit, že jí to k edwardovi táhne,coz je pro nás dobře.uz bylo na čase a edwarda to jisto jiste u srdce zahřálo,a ted všichni tři spolu budou porád pospolu, ted, kdyz mu to bella dovolila.částečne si na sebe ušila bič (zase + pro nás) , protože nessi samotnou s edíkem nenechá bude chodit taky a právě zde muže edwardík oblamovat bellu a vysvetlovat jí informace jí dosud neznámé, avšak důležité
je dobře, že nejela do la push! zaprvé byli by tam kluci ze skoly, kteří by určitě od jassici věděli o ness a vyptávali se jí na to a zadruhé a to je mnohem mnohem horší-byl by tam jacob, který by z ní též tahal rozumy a quileté by si taky nedali pokoj.
super konec, už se moc těším na další pokračování,ani nevíš jak. :-)
na tvých povídkách je výborné to, že zacházíš i do úplných detailů (potřebuju ke kadeřníkovi, začínají se mi třepit konečky-BELLA)
co říct?bomba bomba bomba bomba bomba....NO NEMÁM SLOV
na závěr chci připojit pár otázek a jednu,která mi nedá spát:
0) kolik kapitolek ted más, jestli se smím zeptat?
1) kdypak se bella (záporné) výsledky o jejím zdravotním stavu?
2) a teď tu hlavní-MINULE SI PSALA O TOM, ŽE BELLA JELA DO MĚSTA CHARLIEM SLUŽEBNÍM AUTEM,VOZÍ JE DO SKOLKY A KDYZ BELLA RÁNO ZASPALA NEMELA SE JAK DOSTAT KE SKOLCE, PROTOŽE NEMĚLA AUTO A TED JEJÍ AUTO STÁLO NA ŠKOLNÍM PARLOVIŠTI VEDLE EDWARDA JEJÍ LÁSKY-KAM SE ŠLI SCHOVAT(MEZI SVÁ AUTA) , ABY NEBYLI ZBÝVAJÍCÍM STUDENTŮM NA OČÍCH
jsem strásne moc zvědavá jak další kapitolka dopadne a hlavně jak jí napíšeš, konec konců jke to přeci 23.kapitolka, kde se má začít vše vyjasňovat!!!!JEN PROSÍM, PROSÍM AT JIM TO NEZKAZÍ TEN PES UŠTĚKANÁ!!! PROSÍM AT JE KONECNE DALSI DÍLEK S ROZHOVOREM MEZI BELL &EDWARDWM BEZ ZMÍNKY JACOBA (VLKA,..)A TÍM SE PŘIDÁ DO TÉ MÁLO POČETNÉ SKUPINKY S NÁZVEM -KAPITOLKY S EDWARDEM A BELLOU BEZ JACOBA A JINÝCH PSŮ UŠTĚKANÝCH
komentáře budu nejspíše přidávat v ty dny kdy mám větší množství volného času, protože napsat komentář mi vždy zabere tak hodinu az tři.
jen pls kdy zítra zacíná otevírací doba nového produktu?
DÍKY, ŽE PÍŠEŠ DÁL Nanny
Ps:souhlasim s LuMo12
To je vidieť, že ti prirástla k srdcu - je absolútne perfektná. Vždy sa neviem dočkať pokračovania. Som rada, že Bella dala Edwardovi šancu ešte keby mu uvoľnila miestočko aj vo svojom srdiečku - to by bolo fajn
no skvělé! opravdu moc hezká kapitolka 
no konečně Bells dostala trochu rozumu a vše si začíná pomalu uvědomovat. Myslím si že Edík je tědka určitě nesmírně šťastnej, že může být se svojí dcerkou. Těším se na další díl
Konečně dostala rozum. 
tak Bella se vytáhla, to bych od ní nečekala
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!