Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 20. kapitola

Je sobota, tudíž přicházím s další kapitolkou. Ness má svůj věk, ve kterém je spousta dětí odhodlána vzdorovat, projde jí to u Belly? A co všechno dnes vlastně zažije naše Bella? Mohu Vám už teď prozradit, že otevře obálku, kterou jí dal Edward, ale co v ní bude? Příjemné čtení...
Vaše Lucka002

„Mamí!“ zapištěla Nessie a vrhla se mi do náruče, jakmile mě spatřila v předsíňce školky. Pevně jsem ji sevřela ve své náruči a dala jsem jí pusinku na tvář, kterou zdobil úsměv.

„Stýskalo se mi,“ zašeptala jsem do jejích bronzových vlásků a pustila jsem svůj poklad, aby se mohla začít oblékat. Přezula jsem ji z bačkůrek do botiček na ven a pomohla jsem jí do bundičky. Pak už nám nic nebránilo, abychom vyrazily domů.

„Půjdeme na hřiště?“ zajímala se moje malá princezna.

„Ne, dnes na hřiště nepůjdeme, Nessie. Umazala by ses, navíc musíme uvařit oběd dědečkovi,“ objasnila jsem jí naši situaci, ale Renesmé nebyla vůbec spokojená s mým rozhodnutím. Pustila se mé ruky a zastavila se na místě, aby mě mohla probodávat ublíženým pohledem. Povzdychla jsem si, ale nehodlala jsem měnit své rozhodnutí.

„Já chci na hřiště.“

„Řekla jsem, že na hřiště dnes nepůjdeme. Hrát si můžeš jindy,“ ukončila jsem naši debatu a popadla jsem Nessie do náruče. Nějak se u ní poslední dobou projevují vlastní názory na věc. Možná, že jsem na ni až příliš mírná, ale copak bych se na takového andílka dokázala zlobit? Ne, to bych nezvládla.

„Slibuješ?“ dožadovala se mého slibu o dodržení slova. Usmála jsem se na ni a na důkaz platnosti svých slov jsem zvedla dva prsty v tak známém gestu, že jsem už nemusela nic dodávat. Tvář mé holčičky se opět rozjasnila, takže jsem předpokládala, že je ta drobná vzdorovitost prozatím za námi.

Domů jsme dorazily v dobrém čase, poslala jsem Renesmé do obývacího pokoje, aby si pustila nějaké pohádky, zatímco jsem se šla převléknout. Nechtěla jsem vařit v riflích, při své šikovnosti bych se určitě zapatlala jako ten největší matlal.

Měla jsem štěstí, že se mi dneska Nessie nerozhodla pomoci ve vaření, protože nevím, jak by to dopadlo. Měla jsem spoustu práce sama se sebou, takže jsem byla ráda, když jsem všechno nakonec stihla. Charlie se ještě ve dvě hodiny doma neukázal, takže jsem předpokládala, že se zdržel v práci.

Volnou chvíli jsem původně chtěla zůstat s Nessie, ale hnulo se ve mně svědomí, takže jsem chtě-nechtě vydupala schody do svého pokoje, abych na zem vysypala tašku s učením, ze kterého jsem vybrala potřebné sešity. Dělání úkolů není má oblíbená činnost, ale jestli chci vysokou dodělat, měla bych se zažít víc snažit. Přeci mám na to, abych byla mezi těmi lepšími. Nejsem natolik hloupá, abych musela mít nejhorší známky ze třídy!

Je sice pravda, že průměrově patřím mezi zlatou střední vrstvu žáků, ale samotné mi to nestačí. Vždy jsem měla nějaké ambice, toužila jsem být lepší, dokázat víc, než co odě mě okolí očekávalo. Na základní škole jsem měla neustále vyznamenání, dokonce i střední školu jsem zvládla na výbornou, přestože jsem toho měla s nově narozeným miminkem spousty... To by bylo, abych to nezvládla i zde!

Už jsem se zvedala, když jsem pod učebnicí trigonometrie spatřila obálku, kterou mi dneska vrazil do ruky Edward. Ve škole jsem na ni úplně zapomněla, teď mě však přemohla zvědavost a chmátla jsem po ní, abych vzápětí mohla prozkoumat její obsah.

Nestačila jsem zírat, když jsem spatřila pěkně tučný balíček bankovek. Co to…? Jen zběžně jsem přepočítala obsah a byla jsem si v tu ránu jistá, že by mi tahle částka vystačila na novější auto. To si snad dělá legraci? Teď si myslí, že si mě může koupit? Ve tváři jsem musela zbělat vztekem, který se ve mně v jednu chvíli nahromadil.

Popadla jsem sešity i s obálkou a seběhla jsem dolů. V odrazu zrcadla jsem mohla spatřit svůj nasupený výraz. Bílou barvu v mých tvářích vystřídala rudá, která byla způsobená nejen vzteky, ale také ponížením. Copak jsme s Nessie na prodej? To se hodně mýlí, jestli si něco takového myslí!

„Jsem doma,“ zavolal Charlie v přízemí právě ve chvíli, kdy jsem sbíhala schody. Schovala jsem obálku pod sešity, aby ji nemohl vidět a přivítala jsem ho spolu s Renesmé, která přiběhla během chvilky, aby se taťkovi mohla pověsit na krk a vlepit mu pusu na tvář.

„Dědo!“ jásala, když ji objal a málem se s ní skácel k zemi, protože se zrovna ohýbal, aby si přezul boty. Přiskočila jsem, abych ho přidržela, ale Charlie to naštěstí vybral téměř bez mé pomoci, tudíž nehrozila žádná nehoda.

„Tati, vadilo by ti, kdybych si na chvíli půjčila auto? Potřebovala bych si zajet něco vyřídit,“ požádala jsem Charlieho a on se na mě překvapeně zadíval.

„Moje auto?“ divil se, až jsem se musela začít smát. Koho jiného, že?

„Hmm,“ přitakala jsem na souhlas a Charlie váhavě souhlasil. Nezapomněl mě však poučit o správném provozu na silnici a o bezpečnostních pravidlech pro řidiče. Ujistila jsem ho o tom, že řidičský průkaz už nějakou dobu vlastním, takže nemusí mít obavy, že by se mu místo auta vrátila sešrotovaná plechovka.

„Ještě si z toho dělej legraci! Vidím to každý den na silnicích,“ pokáral mě a já jsem s lehkým úsměvem slíbila, že si dám pozor. Když už jsem se tedy znovu převlékla a oblékla jsem si i zimní bundu, přihrnul se Charlie s otázkou na to, kam vlastně mířím. V první chvíli mě nic nenapadlo, copak mu můžu říct pravdu?

To, že se chystám do domu, kam by mě za jiných okolností nedostali ani heverem, mu prostě nesmím sdělit. Naštěstí mé mozkové závity zapracovaly a já jsem si vybavila, že tu ještě nejsem nahlášená u lékaře, takže si musím zajet k doktorovi, abych měla vše vyřízené. To Charlieho přesvědčilo o pravdivosti mých slov, ale ještě mě spěšně požádal, abych mu koupila návnadu na ryby v malém krámku kousek od nemocnice.

Sice jsem souhlasila, nechala jsem se poučit o tom, která návnada je ta správná, ale byla jsem si předem jistá, že přinesu nějakou špatnou, protože se v takových věcech neorientuji. Navíc jsem Charlieho pečlivý popis zapomněla hned, jakmile jsem nastoupila do auta. Byla jsem smířená s tím, že budu muset vstoupit k Cullenům, ale momentálně mi to bylo docela jedno, protože se mě znovu zmocnil ten hrozný vztek. V kapse jsem měla přeloženou obálku, kterou jsem se snažila všemožně schovat před Charliem a doufala jsem, že mu nebude divné, že se tak moc zdržím.

Ve městě jsem jela předpisově, protože mi bylo jasné, že by to na mě Charliemu někdo napráskal, ale jakmile jsem najela na lesní cestu, pořádně jsem dupnula na plyn, abych to měla co nejdříve za sebou. Cesta utíkala rychle, všude kolem mě se míhaly stromy a les se mi zdál tak nějak bezpečnější, než při mé poslední návštěvě. V noci všechno vypadá hůře…

Přesto všechno jsem se však neubránila pocitu, že mě někdo pozoruje. Asi začínám být vážně paranoidní, když si něco takového myslím, ale jeden nikdy neví, co se na něj může dívat z lesa. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem tam včera v noci viděla nějaké velké zvíře, možná, že to byl jeden z těch velkým medvědů, kteří se potulují po okolí…

Zastavila jsem auto před velkou rodinnou vilou a bylo mi jasné, že všichni její obyvatelé už vědí o mé přítomnosti. Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a odhodlaně jsem vystoupila z auta, abych v dalším momentu zvonila u dveří.

„Bello, co tě k nám přivádí?“ vítala mě mezi dveřmi Esme, přestože to musela dobře vědět. Pochybuji, že by se Edward zapomněl zmínit o tom, že mi dal nemalý finanční obnos. Zvlášť v tom případě, že to určitě nebyly jeho peníze, ale peníze jeho rodiny. Tím mě rozčílil ještě víc, protože jsem nikoho z nich o nic nežádala.

„Dobrý den, mohla bych mluvit s Edwardem?“ zeptala jsem se v rámci slušností a krotila jsem tak své rozčílené podvědomí.

„Samozřejmě,“ odpověděla směrem ke mně a do nitra domu zavolala, spíš jen tiše promluvila, aby tak přivolala toho, s kým potřebuji mluvit. Řekla bych, že už se ani nesnažila tajit svou upíří podstatu, alespoň přede mnou ne, jelikož dobře ví, že to není nutné. Ihned mě pozvala domů, kde mne zavedla do obývacího pokoje. Ani jsem se neposadila, protože se v pokoji objevil Edward.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě s hraným překvapením. Zatnula jsem ruce v pěsti a Esme nás taktně nechala o samotě. Přešla jsem až k Edwardovi a vrazila jsem mu do rukou přeloženou obálku s penězi.

„Nechci tvoje peníze!“ vyštěkla jsem na něj, ale pokoušela jsem se mluvit natolik tiše, abych nevzbudila pozornost všech v domě. Nejspíš mě stejně slyší, ale já tohle nemůžu odkládat, musíme to vyřešit tady a teď.

„Nebuď hloupá, tohle je jen do začátku. Dlužím ti toho spoustu, Renesmé si zaslouží luxus, který jí mohu nabídnout,“ klidnil mé rozbouřené emoce, ale spíš jen přiléval olej do ohně. Já neříkám, že jsem milionářka, že je má rodina bohatá, ale Renesmé se nikdy neměla špatně. Vždycky jsem radši obětovala módní kousek pro sebe, abych místo něj mohla koupit něco roztomilého své dcerce.

„Řekla jsem to jasně, nepotřebujeme tvé peníze, máme se dobře. Pokud chceš někomu něco mermomocí dávat, pak můžeš vyrazit nakupovat s Jessicou,“ zavrčela jsem temně a prokličkovala jsem kolem něj s hlavou hrdě vztyčenou. Nevím, proč mě napadlo, že by měl někam jít s Jess. Hned vzápětí jsem svých slov litovala, ale zpátky jsem je už vzít nemohla.

Urazil mě, když mi chtěl vnutit peníze, nepotřebuji jeho finance. Pracovala jsem už jako studentka na střední škole, jedině díky tomu, že jsem si vždy hodně šetřila, jsem se vyhnula tomu, aby za mě všechno platila Renée a Phil. Nedoufala jsem, že bych mohla kolem Edwarda projít jen tak bez dalších řečí a nemýlila jsem se.

„Chováš se jako malá. Ty peníze jsou pro naši dceru. A proč bych měl jít nakupovat s Jessicou?“ podivil se neskrývaně, ale já jsem se mu právě nedívala do očí, abych mohla spatřit jeho výraz. Jako by mě snad zajímal… Edward mě však zastavil tím, že chytl mou ruku, abych se zkrátka musela otočit směrem k němu. Přejela jsem nenávistně naše spojené ruce a přemáhala jsem se, abych na něj nezakřičela něco hodně nelichotivého.

„Má dcera tvé peníze nepotřebuje, takže si je nech pro někoho, kdo ti o ně stojí,“ odvětila jsem, přešla jsem narážku na Jess a vyškubla jsem svou ruku z jeho pevného sevření. Dala jsem si záležet na tom, abych zdůraznila slovo má dcera. Já si prostě nedovedu představit, že bych před ním měla říct naše dcera.

Renesmé je moje dcerka, protože to já jsem se o ni starala. Pečovala jsem o ni, když byla ještě maličká, budu se o ni starat vždy, protože jsem její matka. Nikdy jsem to nedělala kvůli tomu, abych jednou dostala peníze od upíra, který se očividně trápí výčitkami svědomí. Ať si je strčí za klobouk spolu s těmi penězi!

Ucítila jsem zvláštní pocit, který jsem dosud neznala. Jako bych si Renesmé přivlastňovala, za což jsem se hned zastyděla. Nic ze svých myšlenek jsem nemyslela tak, že by Nessie byla jen má, ona není věc, která by někomu patřila. Ale i přesto všechno je to má dcera, o kterou jsem pečovala. Částečně je to i dcera Renée, která se o malou starala jako o svou novou dceru. Phil se jí stal spíš strýčkem, i když by to měl být její dědeček a Charlie zcela jasně usedl na postu dědečka, kam ho Nessie okamžitě zařadila.

Vypochodovala jsem z jejich domu a bylo mi srdečně jedno, jestli mi chtěl říct ještě něco dalšího. Zastavit se mě už nepokusil, jeho štěstí! Nastoupila jsem do Charlieho auta a zamířila jsem zpátky do města, budu se skutečně muset zastavit u doktora, jen nevím, jestli tam zrovna v tuhle chvíli někdo bude…

Cestou od Cullenů jsem s opadajícím vztekem začínala cítit nepříjemnou únavu, která prostupovala mým tělem i myslí. Několikrát jsem si hlasitě zívla, ale přesto jsem se stále snažila dávat pozor na cestu. Byla jsem ráda, že jsem k nemocnici dojela a mohla jsem si tam na chvíli odpočinout v autě.

Nevím, čím to je, že jsem poslední dobou tak moc unavená. Tohle určitě není normální, uvažovalo mé rozumné já, zatímco to nezodpovědnější si říkalo, že to přechodím. Možná, že se o mě pokouší nějaká chřipka, protože jsem ráno měla trochu zvýšenou teplotu…

Změřila jsem se potom, co jsem zjistila, že mám povlečení celkově propocené. Nebylo by to nic zvláštního, kdybych byla ve Phoenixu, tam bylo vedro, ale tady je tak akorát na tepláky… Vylezla jsem z auta a zamknula jsem za sebou dveře, aby tu na mě při návratu z nemocnice nečekalo překvapení v podobě prázdného parkovacího místa. Ale na druhou stranu si myslím, že by tady zrovna tohle auto zůstalo i v případě, že bych ho nechala odemčené.

Přeci jenom tu nejspíš není moc lidí, kteří by chtěli jezdit v policejním voze, navíc by určitě byli velmi nápadní, protože tohle auto má ve městě jen Charlie. Už takhle se lidé dívají podezřívavě na mě, a to jsem jeho dcera! Došla jsem do recepce a můj pohled padl na starší zdravotní sestru, která tu seděla a právě něco zapisovala do počítače.

„Dobrý den, mohla bych se zeptat, kde má ordinaci doktor Jackson?“ požádala jsem ji slušně. Ještě chvíli trvalo, než mi odpověděla, ale když něco doťukala do počítače, zvedla hlavu k mé maličkosti a začala se mi věnovat. Už jsem si k doktorovi měla dojít dřív, ale nenašla jsem si vhodný čas.

„Dobrý den,“ pozdravila mě nejprve. „Doktor Jackson? Chvilku vydržte, podívám se,“ ujistila mě a znovu zabořila svůj pohled do monitoru počítače. Chvíli něco hledala, až nejspíš konečně našla to, co potřebovala.

„Ano, tady to je. Doktor Jackson má ordinaci ve druhém patře budovy C. Půjdete tudy, poté na konci chodby zahnete doprava a vyjdete schody, pak by to už neměl být problém,“ navedla mě na správnou cestu. Slušně jsem jí poděkovala a vydala jsem se hledat tu správnou ordinaci, kam bych měla jít.

19. kapitola - Shrnutí - 21. kapitola

♥♥♥

V dalším díle Please, let me live se dočtete... Bella se ocitne u doktora, kam si měla už dávno dojít, ale řekne jí něco, co by vysvětlovalo její zdravotní stav? Naše hrdinka také nezapomene nakoupit návnadu na ryby pro Charlieho, ale při celé cestě z nemocnice bude hodně přemýšlet o všem, co se jí za poslední dobu stalo. Koho nakonec potká? A bude to příjemné setkání? Nechte se překvapit...

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly, ale mám tu trošku smutnou zprávu pro všechny čtenáře. Jelikož jsem toho za poslední dobu kvůli škole moc nenapsala, tak se tu další díl objeví až příští sobotu. Je mi to líto, ale kdybych zveřejnila pokračování ve středu, pak by mi už zbyla jen jedna předepsaná kapitola. Doufám, že to pochopíte, snad se nebudete zlobit.

Vaše Lucka002 ♥

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 20. kapitola:

no to nebyl dobrý tah od Edy,ale zase chtěl pro ně něco udělat,bylo to bevhodný,ale ito s epočítá,jinak opravdu skvělí,doufám že budeš psát a psát,jsi talent

Přidat komentář:

Nick:

Text: