Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Please, let me live - 14. kapitola

16.04.2011 (11:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3422×

„Kdyby tě slyšel,“ pohrozila jsem mu hraně a už v téhle chvíli jsem si byla jistá, že se budeme bavit. Jacob měl vlasy o něco delší, než před několika dny. Je to téměř neuvěřitelné, že mu tak rychle vyrostly, ale někdo má tyhle věci zkrátka urychlené.

„Bello, můžu mít otázku?“ ztišil hlas, aby nás nejspíš neslyšela Renesmé. Potom, co se moje malá dračice vyřádila na hřišti, jsme zašli do cukrárny, protože nám začala být zima a já jsem si celou dobu s Jacobem výborně rozuměla. Je to milý kluk, ale stejně se mi zdá, jako kdyby mi něco tajil. Asi jsem zkrátka jenom moc podezíravá.

„Zkus to,“ potvrdila jsem váhavě a něco mi říkalo, že už dobře vím, na co se bude ptát. Trochu zčervenal a jeho opálená tvář se zbarvila lehce růžovou, až mi to přišlo směšné.

„Víš, no… Já bych se neptal, ale…“ zakoktával se a nejspíš nevěděl, jak mi má svou otázku položit. Zmateně jsem těkala pohledem od něj k Nessii, která si pochutnávala na zmrzlinovém poháru. Ještě předtím, než si Jacob utřídil své myšlenky, se zvedla od stolu a vydala se k barevným balónkům, které byly v dětském koutku cukrárny. Možná, že je to takhle lepší, protože budeme moct mluvit beze strachu, že by nás slyšela.

„Na co ses chtěl zeptat, Jaku?“ pobídla jsem ho a zadívala jsem se do jeho tmavých očí, které nyní hořely zvědavostí. Několikrát naprázdno polknul a já jsem si začínala myslet, že přišel o hlas. Ticho mi začalo být nepříjemné, bylo až moc hlasité…

„Víš, napadlo mě, jestli se o Renesmé nezajímá její otec,“ řekl nakonec poměrně vyrovnaným hlasem. Tušila jsem to. Jistě, přeci se nebude ptát na počasí, když takhle dlouho svou otázku protahuje! Pousmála jsem se proti svému citovému rozpoložení, a co nejklidněji jsem mu odpověděla.

„Nessie nemá otce, má jen svou matku a tou jsem já. Její otec o ní neměl tušení, když byla dítě, nedovolila bych mu, aby se o ni zajímal,“ uvedla jsem fakta, ale nechala jsem si pro sebe, že její otec je právě Edward Cullen. Slyšela jsem od Charlieho, že v rezervaci nemají jejich rodinu rádi.

„Aha,“ řekl pouze a já vlastně ani nevím, co jsem čekala, že by mohl odpovědět. Vyhledala jsem pohledem Renesmé, která se zrovna pokoušela rozbít jeden z míčků. Vydala jsem se za ní, abych ji zastavila. Nepočítala jsem ovšem s tím, že by se mi mohla zamotat hlava. Vůbec jsem necítila sílu v nohou a jen díky Jakobově pohotovosti jsem neskončila na zemi.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně, ale já jsem se najednou nějak nezmohla na odpověď. Němě jsem přikývla a ukázala jsem rukou k Nessii. Pochopil a ještě předtím, než k ní šel, se ujistil, jestli se sedím na židli a nemůžu spadnout. Cítila jsem studený pot, který mi vyrazil na čele, a těžce jsem oddechovala.

„Mami?“ Ohlédla jsem se za pisklavým hláskem svojí holčičky a viděla jsem na ní, že má strach. Pokusila jsem se o úsměv, ale nejspíš to moc nezabralo.

„Jacobe, myslíš, že bys nás mohl odvést domů?“ zašeptala jsem slabým hlasem a on okamžitě souhlasil. Pomohl mi do bundy a já jsem opatrně oblékla malou Nessie, která mi starostlivě přikládala ruku na tvář a ukazovala mi mé vlastní obrázky. Zděsila jsem se, když jsem zjistila, jak vypadám. Tvář jsem měla zcela bílou a pod očima fialové kruhy. Živá mrtvola…

„Ahoj děti… Bello! Co se ti stalo?“ hrozil se Charlie, když nás vítal ve dveřích. Jacob mě podpíral, zatímco já jsem držela za ruku malou Nessie. Pokrčila jsem rameny a byla jsem ráda, když mi Jacob s Charliem pomohli do křesla. Taťka přese mne okamžitě přehodil deku, abych se zahřála, protože mé ruce byly studené jako led.

„Jsem v pořádku, jenom se mi udělalo trochu špatně,“ zasýpala jsem slabým hlasem a dívala jsem se, jak Charlie zbavuje Nessie bundy a mikiny. Potom přiběhla ke mně a posadila se mi na klín, přestože ji taťka napomínal, aby mě nechala spát.

„Nech ji, prosím,“ požádala jsem ho a nechala jsem si ukazovat obrázky. Veselé obrázky ze snů mojí malé princezny, nevnímala jsem všechno, protože jsem byla hrozně unavená. Poslouchala jsem tlumené hlasy taťky a Jacoba, ale nedokázala jsem určit, co přesně si říkají. Nemohla jsem pochopit, kde se najednou vzala ta únava, cítila jsem se totálně mizerně, ale na to teď nebyl čas. Jen chvíli po tom, co Jacob odešel, jsem se zvedla z křesla a pokusila jsem se zapojit svůj mozek i tělo opět do pohybu.

„Bello, jdi si lehnout,“ přikazoval mi Charlie, ale já jsem teď na spaní neměla ani pomyšlení.

Mám ještě několik úkolů, musím vykoupat Nessie a nakreslit s ní obrázek, který má mít na zítřek do školky, což mi oznámila až teď. Poslala jsem Nessie nahoru pro pastelky a nechala jsem ji, aby kreslila obrázek, zatímco jsem se otáčela v kuchyni a vařila večeři.

Bylo až neuvěřitelné, jak rychle nevolnost odešla. Když jsem se začala znovu pohybovat, všechno se vrátilo do normálu. Jediný moment, kdy se mi přitížilo, bylo ve chvíli, kdy jsem se sehnula pro hrnec do skříňky pod linkou a nejspíš to byl až příliš rychlý pohyb. Znovu jsem ucítila slabost v kolenou a hroznou nevolnost, ale nemohla jsem to dát najevo, protože za mnou stál Charlie a pozoroval mě. Přinutila jsem se k úsměvu a dál jsem pokračovala ve vaření a skákání kolem Nessie.

„Ty jsi tak šikovná,“ chválila jsem ji, když mi přinesla k večeři ukázat několik obrázků, které namalovala. Prohlédla jsem si je a musela jsem se nad nimi usmívat. Nakreslila dnešní den na hřišti a klouzačky, ale nebyla to jediná věc z dneška.

„Kdo je to, Renesmé?“ ukázala jsem na kluka na obrázku. Měla jsem nepříjemný pocit, že by to mohl být přesně ten člověk, kterého jsem doufala, že nikdy nepozná. Zatvářila se vědoucně a rázem mi vysvětlila identitu onoho neznámého.

„Přece ten kamarád, co nás ráno vezl autíčkem,“ objasnila mi záhadu a Charlie se na mě překvapeně zadíval. Ještě jsem mu ani nestačila říct, že jsem ráno zaspala…

„Kdo vás vezl?“ zeptal se, když jsem sklízela nádobí ze stolu a pomalu jsem se vrhla na jeho mytí. Taťka se chopil utěrky, zatímco jsem váhala nad odpovědí. Proč bych mu to nemohla říct? Vždyť se s Carlislem tak spřátelil…

„Ehm… Zaspala jsem a cestou ke školce jsme potkali Edwarda Cullena. Nabídl nám odvoz,“ vysvětlila jsem a neubránila jsem se zčervenání. Raději jsem se Charliemu ani nepodívala do tváře. Už minule poznamenal, že mu Edward někoho připomíná. Teď, když si Renesmé hraje ve vedlejším pokoji, by ho mohlo napadnout, že je mu nápadně podobná. Že právě Edward je otec jeho pětileté vnučky, která o něm nemá ani tušení. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se Charlie nějak dozvěděl pravdu.

Tehdy chtěl najít jejího otce a donutit ho postavit se k mému stavu čelem, ale jelikož jsem mu o něm nic neřekla, tak od svého nápadu upustil. Charlie je ten nejhodnější člověk, jakého znám, ale když se jedná o rodinu, tak dokáže být zlý. Stejně tak tuhle masku potřebuje pro svou práci, musí z něj jít alespoň trochu respekt.

A už vůbec si nedovedu představit, co by se stalo, kdyby se nějakým způsobem dozvěděl, že otec Renesmé je upír. A ona zdědila jisté vlastnosti, které nepasují k normální a obyčejnému člověku. O jejím daru vím jen já a tak to musí zůstat, protože je to nebezpečné. Kdyby se někdo dozvěděl pravdu, stala by se vědeckým objektem. Ztratila by své dětství, které jsem jí chtěla udělat co nejkrásnější, jen se mi to teď nějak nedaří.

„Co jsi říkal?“ vytrhla jsem se ze svých myšlenek a podívala jsem se na Charlieho, který se na mě zase díval tím ustaraným pohledem. Na čele mu naskočily vrásky a ramena trochu poklesla, jak si povzdychl.

„Říkal jsem, že to bylo od toho chlapce milé. Edward je dobrý kluk,“ podotkl a já jsem němě přikývla. Kdybys věděl to, co nevíš… Možná, že by se o Nessie dokázal postarat lépe, třeba ty mé noční můry nebyly úplně od věci… Rychle jsem z hlavy vyklepala tu hloupou myšlenku a celý večer jsem se věnovala jen svojí holčičce. Musela jsem si dokázat, že si pořád rozumíme, že jsem dobrá matka. Stačilo mi vidět jediný její úsměv a cítila jsem tak ohromný příval energie, který mi musí vydržet na několik dní dopředu. Ta dnešní slabost byla určitě způsobená jen vyčerpaností posledních dní, nic jiného to neznamená.

„Dobrou noc, tati,“ loučila jsem se s Charliem, když hodiny na zdi ukazovaly půl jedenácté. Nessie jsem už uložila ke spánku a cítila jsem, že je čas jít si taky odpočinout. Charlie ještě seděl v křesle a sledoval nějaký fotbalový zápas, který jsem zrovna vidět nepotřebovala.

„Dobrou noc, holčičko. A odpočiň si,“ poradil mi. Jako bych to nevěděla, tati. Usmála jsem se na něj a vykráčela jsem po schodech do pokojíčku. Když jsem se vykoupala, byla mi zima, takže jsem vytáhla jedno teplejší pyžamo, ve kterém jsem teď zapadla do postele. Nechala jsem si svítit jen lampičku a nastavovala jsem budík, abych určitě nezaspala. Natáhla jsem se pro hřeben, který ležel na mém nočním stolku, a rozčesala jsem si vlasy, které mi už dost povyrostly. Pak jsem je stáhla do smotaného culíku a chystala jsem se spát, ale v tom okamžiku se mi v pokoji rozehrál telefon a já jsem se mohla přerazit, abych to zvedla dřív, než ta melodie vzbudí Renesmé.

„Prosím?“ vyhrkla jsem do telefonu, který jsem našla v kapse kalhot. Ani jsem se nestačila podívat, kdo vlastně volá a teď jsem slyšela jen ticho.

„Haló?“ ozvala jsem se znovu do telefonu, ale opět jsem neslyšela žádnou odpověď. Už jsem to chtěla típnout, když jsem uslyšela nějaký hluk, znělo to jako projíždějící auto.

„Bello, tady Edward Cullen,“ zazněl v telefonu ten hedvábný hlas, který jsem slyšela i dnes ráno. Teď jsem to byla pro změnu já, komu došla všechna slova. Proč mi volá? Co může chtít teď v noci? Vím, že ráno si chtěl promluvit, ale myslela jsem, že mu došlo, že já o tom mluvit nechci! Tedy, několikrát jsem za dnešek na ten rozhovor myslela, ale to byla jen pouhá zvědavost. Přeci to nemusím vědět, nepotřebuji to.

„Nezavěšuj, prosím,“ řekl, když jsem dlouho nepromluvila. Doklopýtala jsem se k posteli a padla jsem tam na znak. Musela jsem si lehnout, jinak by to se mnou snad šlehlo!

„Edwarde,“ zašeptala jsem, „co se děje?“ Co by se mohlo všechno stát, aby mi zrovna on musel volat a prosit, abych nezavěsila? Po rukou mi přejela husina a v krku jsem měla náhle sucho. Došly mi argumenty i slova, všechno bylo pryč. Cítila jsem se slabá a příliš obyčejná. Proč mám tyhle pocity, když s ním mluvím?

„Já vím, že jsi dnes ráno nechtěla, abych s tebou mluvil, ale mohla bys mě vyslechnout?“ požádal mě tichým hlasem. Nervózně jsem si skousla dolní ret a přemýšlela jsem, co mám dělat. Můžu mu dovolit vpadnout takhle do mého života a nechat si cokoli říkat? Nebo mám zavěsit, ignorovat jeho ztrápený hlas a začít žít bez ideálu jménem Edward Cullen? Těžké rozhodnutí, zdá se to téměř nemožné.

13. kapitola - Shrnutí - 15. kapitola

Chtěla bych poděkovat všem, kteří komentovali minulou kapitolu. Zároveň mě ale trochu zklamalo, že se tu objevila jen polovina komentářů, které byly u dílku, který vyšel minulou sobotu. Pokud bych snad začínala psát nějak nudně, napište mi to, prosím. Děkuji. ♥

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Please, let me live - 14. kapitola: