Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 36

Já a Game of Thrones


Plamen naděje 36Omlouvám se, že jsem nedala vědět, ale snad za omluvu přijmete další kapitolu. Je delší, než ta minulá, ale mně se zdá, že je uspěchaná. Ale většina z vás by už chtěla na scéně zpátky Cullenovy, tak jsem to zařídila. A nemusíte se bát, že by to Alexandrovi tak lehce prošlo. Děkuju.

36. kapitola: Zase od začátku.

Bella:

Nikdy jsem se už nezbavila toho špatného pocitu. I když jsem měla po boku děti, připadala jsem si neúplná. Mé srdce bylo rozděleno na tři části. První patřila dětem a byla to ta část, která mě alespoň trochu naplňovala radostí. Druhá, která patřila mně. Byla to nejmenší část a byla smutná. A třetí mi chyběla. Byla bůhví kde a s kým. Nebyla to zrovna malá část a já nechápala, kde jsem ji mohla nechat. Slyšela jsem svou minulost a jsem si jistá, že v té jsem ji určitě nenechala.

Ano, vyslechla jsem si svůj příběh, ale z úst člověka, kterému jsem nevěřila ani nos mezi očima. Vím, že mi v něčem lže, ale já si nic nepamatuji, nemám důkazy.

Všem upírům z naší nemalé skupiny nadaných jsem se vyhýbala, jak jsem jen mohla. Necítila jsem se v jejich společnosti zrovna nejlépe. Neznala jsem je a ani je poznat nechtěla. Nevěděla jsem o nich vůbec nic a hned jsem se s nimi měla kamarádíčkovat? Ani nápad. Má důvěra nerostla zrovna nejrychleji. Vlastně ani nezačala klíčit.

Jediná osoba, které jsem dokázala trochu důvěřovat, byla Marie. Nesnažila se se mnou za každou cenu komunikovat. Věděla, že o to zrovna moc nestojím. Bohužel, ona byla jediná všímavá. Možná kvůli tomu jsem brala jenom ji. Nikdy jsem se jí nezeptala na svou minulost, jak to bylo podle ní. Kdo ví, jestli jsem se jen bála, že uslyším to stejné jako od Alexandra. Děsila mě má minulost, protože mi přišla tak cizí, jako by snad ani nebyla moje.

Marie byla také jediná, které jsem dovolila zůstat v přítomnosti Leslieho a Charlie. Nezajímalo mě, že Alexandr tu byl hlavní kápo a tohle se mu zrovna dvakrát nezamlouvalo.

Na lov jsem dvojčata brala sebou. Marie je hlídala mezi tím, co já zbavovala les divoké zvěře. Nic jsem ale nenechala náhodě. Nechala jsem je v úkrytu. Docela brzy jsem se naučila ovládat svou schopnost. Samozřejmě jsem byla s Marií předem domluvená, ale myslím, že kdyby odmítla, nijak by si nepomohla. Pro bezpečí dvojčat jsem dělala maximum. Lov jsem stejně vždy odbyla, abych byla s dětmi co nejdříve. Nedokázala jsem bez dětí vydržet moc dlouho.

Charlie a Leslie byli jedním slovem dokonalí. Nestačila jsem žasnout nad jejich chytrostí. Rostli přibližně rychle jako normální děti. Živili se krví zvířat stejně jako já. Donášela jsem jim ji. Na dětské kašičky, sunary a přesnídávky si moc nepotrpěli. Spali vždy dvě hodiny po obědě a jinak prospali celou noc. Nemohla jsem se na ně vynadívat, když spinkali. Fascinovalo mě to, i když na druhou stranu jsem měla takový divný pocit, že já bych měla spát a někdo měl pozorovat mě. Mívala jsem docela často takové myšlenky, které jsem si nedokázala vysvětlit.

Byli to skuteční andílkové. Když na mě koukali těma svýma barevnýma očkama, měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Viděla jsem v nich takovou inteligenci, kterou u malých dětí nezahlédneš. A viděla jsem v nich lásku. Měli mě rádi, stejně jako já je. Stejně jsem někdy u nich zahlédla stejný smutek, který se zračil i v mých očích.

Chtěla bych jim dát velkou rodinu. Velká rodina se rovná hodně lásky a tu by si zasloužili. Přišli o své pravé rodiče, neštěstí měli na celý život dost. Chtěla jsem jim to vynahradit. Ale žádnou velkou rodinu jim nemůžu poskytnout. Musím jim vystačit já. Často mi připadá, že je o něco okrádám. To mě vždy přepadne ten špatný pocit.

* * *

Čas mi s dětmi utíkal tak rychle. Žila jsem a dýchala jen pro ně. Alexandr to ale nemohl pochopit. Pořád mě přemlouval, ať také trénuji svou moc. To bylo ještě dobré. Brzy jsem zjistila, že nemá zrovna moc trpělivosti. Snížil se i k tomu, že mi vyhrožoval prostřednictvím dětí. Věděla jsem, že by jim neublížil, byly pro něho až moc důležití stejně jako já. Přesto jsem měla vždy chuť ho roztrhat. Pokud se jednalo o bezpečí dvojčat, má starost neznala mezí. A on to moc dobře věděl. Dokonce jsem si začala myslet, že to dělá schválně, aby mě vyprovokoval, a já pak použila svou moc a tím ji alespoň trochu trénovala. Ve válce, když protivník najde tvou slabinu, znamená to prohru. A on mou našel.

Moc dlouho jsem ten tlak nevydržela. Tím, jak mi ukázal, že existuje cesta, jak mě moci ovládat, mi nasadil brouka do hlavy. Když budu trénovat svou moc i normální boj, budu silnější. Budu mít větší sílu ochránit děti. A o to mi přeci šlo. Nechtěla jsem se vzdát ani minuty času, které trávím s dvojčaty, ale o to víc mi trénink půjde rychleji. Budu se snažit mnohonásobně víc, když pomyslím, že za chvíli budu s dětmi. Bude záležet pouze na mně, jak rychle zvládnu zesílit. Musela jsem o tom takhle přemýšlet. Možná byl tohle Alexandrův plán už od samého začátku. A tak jsem začala trénovat.

Věděla jsem, že Alexandr bude nadšený z mého rozhodnutí. Ale dala jsem mu také podmínku. Musel se jí řídit, jestli se mnou chtěl počítat. Podmínka zněla, že budu trénovat jenom tehdy, když dvojčata budou spát a Marie je hlídat. K mému údivu to přijal.

Trénovala jsem tvrdě a pilně. Nenechala jsem toho pokaždé, když mě dostali na lopatky. V bojování jsem byla nemožná. Vůbec mi to nešlo, tak se stávalo často, že jsem skončila na zemi. Štvalo mě, že na můj trénink chodili snad všichni. Viděla jsem jejich úsměvy na tváři, když mě Lukas porazil. Ano, on vedl můj trénink. A nedalo se přehlédnout, jak se bavil mým neúspěchem. Byl hrdý na to, že mě v tom převyšoval. Už ze mě neměl takový strach, jako když mě viděl poprvé. Teď si až moc dovoloval. Věřil si, že mě dokáže pokořit.

Za to trénink mé moci mi šel přímo náramně. Bylo lehké naučit se ji ovládat. Mohla jsem pak cokoliv. Stačilo se jen trochu soustředit. Hlavně dětem se to líbilo. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem jim vytvořila diamantová zvířátka a oni se poprvé zasmáli nahlas. Vždy se jim na tváři objevil úsměv, ale tohle byl skutečný smích. Od té doby ode mě chtějí, abych jim tvořila zvířátka. V našem pokoji to už vypadá jako v zoo. Až na to, že to nejsou živá zvířátka. Vážně už mi dochází fantazie, jaké zvířátko jim mám vyrobit příště. Dokonce jsem si koupila atlas zvířat, aby mi pomohl v představivosti.

Proto jsem svůj trénink zaměřila hlavně na boj. Sebeobrana se vždy hodí. Měla jsem větší sílu a rychlost, jako novorozená, ale Lukas měl zase stovky let zkušeností. Jsem tady z nás nejmladší. Myslím, že mi to nešlo tak dobře hlavně kvůli tomu, že se mi tento způsob boje nelíbil. Má nechuť k boji byla více než zjevná. Vzdát jsem to ale nehodlala a hlavně také nemohla.

* * *

Když se blížil první rok dvojčat, začala se mi dít zvláštní věc. Nevím, jestli dřív jsem to prostě nevnímala, nebo to bylo tím, že teď jsem byla přeci jen víc ve společnosti ostatních, ale pokaždé, když jsem se koukla na nějakého upíra, dostala jsem zvláštní pocit. Byla jsem si v tu chvíli jistá, že tenhle má v sobě nenávist, tenhle zase lítost a ten lže. Stalo se to ale jenom v tom případě, že jsem se na dotyčného koukla. Nevěděla jsem, co to znamená, ale že bych to s někým chtěla probrat, tak to také ne. Pořád jsem jim nevěřila.

Pak stačilo, abych se koukla na Alexandra a pocit mi říkal, že tohle je lhář a já prostě věděla, že jemu věřit nemůžu nic. U Marie mi to zase říkalo, že někoho lituje a myslím, že vím koho. Vždy na mě házela takové lítostivé pohledy, když si myslela, že jí nevidím. Začala jsem chápat, na koho ty pocity bývají směřovány. Bylo by to vlastně i pochopitelné. Viděla jsem jen to, co se týkalo mě. Nic jsem si nedělala z toho, že Lukas mě vážně nenávidí, to už jsem přeci věděla. Ale u Alexandra mi to zpečetilo to, co jsem si myslela.

* * *

Můj tvrdý trénink se nakonec i v boji vyplatil. Po roce jsem zvládla porazit Lukase, který s toho nebyl vůbec nadšený. Po třech letech jsem se zvládla ubránit i deseti upírům najednou. Stala jsem se nejsilnější ze všech upírů, které jsem znala. Měla jsem s toho radost jenom kvůli jedné věci. Teď už jsem si byla jistá, že mé malé děti dokážu ochránit. A to ani nemluvím o své moci. Měla jsem skvělou obranu i útok. Všichni se mě báli. I Alexandr. Nemusel to říkat, ani se tvářit vyděšeně. Říkal mi to jeho vnitřní hlas. Byla to asi další moc. Měla jsem prostě dokonalý zrak. Takový, který vidí i do nitra člověka.

Mé malé děti už nebyly zase tak malé. Byli jim tři roky. Dokonce i u nich se objevila moc. Nikomu jsem to ale neřekla a dětem jsem zakázala předvádět se. Nechtěla jsem, aby je Alexandr nutil trénovat. Znala jsem ho na to až moc dobře. Ne, že bych to teda dovolila. Chtěla jsem, aby měli dětství takové, jaké má být. Stačilo, že jsem jim rodinu nemohla dát. Měli jen mě a tetu Marii. Stejně jako jsem je já brala za své děti, i oni mě brali jako za svou matku. Říkaly mi mami a já pokaždé, když jsem to slyšela z jejich úst, srdce mi samou radostí div nezačalo tlouct.

Začínala jsem být každým dnem nesvá. Tušila jsem, že se něco blíží. Bála jsem se, že se tu Alexandr objeví a klidně pronese, že zítra začne bitva. Je teď mimo hrad. A já si nemůžu pomoci, že můj výcvik mu konečně stačí a chce začít svou pomstu. Nemohla bych jít přeci do bitvy. Co kdyby se mi něco stalo? Co se potom stane s dvojčaty? Kdo by se o ně postaral? Vždyť mají jen mě. Bitva je nevyzpytatelná. I když jsem dost silná, nemůžu vědět, co se přihodí.

Zbylo nás tu jen pramálo. Mezi nimi je i Marie, která je dost nesvá. Vidím to. Jen nevím, jestli se jen bojí o Alexandra, nebo za to může něco jiného. Poprvé jsem dostala chuť zpovídat jí.

Už jsem chtěla začít, ale ona mě předběhla. Viděla jsem, jak je najednou rozhodnutá. Počkala jsem tedy. Když se otočila čelem ke mně, v její tváři jsem nezahlédla ani trochu nejistoty.

„Bello, musíš odsud s dvojčaty ihned utéct. Nemůžu ti říct všechno, jen že ti Alex lhal, pokud se jedná o tvou minulost. Už jsem se na to nemohla dál dívat. Mám tě ráda. Za tu chvilku, co tě znám si mi přirostla k srdci. Ty sem nepatříš a ani si nikdy nepatřila. Není to tvá bitva. Odtrhl tě od tvé rodiny, kterou si nade vše milovala a ona tebe, jen kvůli své pomstě. Potřeboval tvou sílu. Nikdy ses mě nezeptala na mou moc. Já umím lidem smazat myšlenky a nahradit je jinýma. Většině upírům tady jsem to udělala. Tobě ale ne. Ty jsi ztratila paměť sama. To se Alexovy hodilo do karet. Má moc by na tebe totiž nefungovala. Nemůžu ti říct nic dalšího. Teď, běž, rychle. Nebude jiná šance na útěk. Ostatní zabavím, aby si měla volnou cestu. Když tak použij svou moc. Hlavně se odsud dostaň ty i děti. Na, tady máš nějaké peníze na začátek. Omlouvám se za všechno. Snad mi někdy dokážeš odpustit. Dělala jsem to jen kvůli lásce k Alexandrovi. Láska je slepá. Postarej se o své děti. Běž!“ Všechno to na mě vybalila bez dechu. Do ruky mi dala hodně tlustou obálku s penězi a při tom se mi dívala zpříma do očí.  Znala jsem to gesto. Potřebovala, abych jí uvěřila. A já věřila každičkému jejímu slovu. Měla jsem spoustu otázek, ale věděla jsem, že šance na útěk bude jen jedna. Svoboda byla tak lákavá.

Na nic jsem nečekala, vzala děti do náručí a utíkala za Marií, která měla v jedné ruce batoh, který mi podala. Neměli jsme čas. Moc dobře vím, že jsem tu hlídána. Musela jsem v tomhle věřit Marii. Celou dobu mi lhala do očí, ale to teď nebylo důležité.

Prudce jsem zabrzdila, když se před námi objevilo pět upírů, kteří mě hlídají. V krvi mi proudil adrenalin na myšlenku, že za chvíli nás čeká svoboda, že bych je zvládla porazit do tří sekund. Marie ale zvedla ruku a tím zastavila můj skok proti nim.

„Postarám se o ně. Alespoň to ti dlužím,“ řekla pouhým šeptem. Tentokrát jsem její útok zastavila já tím, že jsem ji chytla za ruku.

„Je jich pět a ty jsi sama. Nemáš šanci,“ řekla jsem naléhavě. Nechtěla jsem, aby zemřela. Měla jsem vztek, který byl směřován na všechny a hlavně na Alexandra, ale na ni ne. Láska je slepá, jak řekla.

„Nezabijí mě. I když jsem je zradila, pořád jsem žena jejich vůdce.“ Byla tak sebejistá. Jak to, že se vůbec nebála? Pustila jsem její ruku a utíkala pryč. Chodbou se neslo mé tiché děkuju, než ho překrylo bojové vrčení. Doufám, že má pravdu a oni jí neublíží.

Utíkala jsem dlouho, aniž bych se zastavila, nebo věděla, kam běžím. Sídlo bylo mimo města, ukryté v lesích, aby se tu blízko nemohl potulovat nějaký člověk, který by pak posloužil jako něčí svačina. Obratně jsem se vyhýbala veškerým stromům. Běžela jsem tou největší rychlostí, kterou jsem ze sebe dokázala dostat, jen abychom byly co nejdál od tohohle místa. K mému překvapení, děti ani nebyli zvědavé nebo tuto situaci chápali natolik, že věděli, že teď není vhodná doba na vysvětlování. Neplakali, nedožadovali se nějaké zábavy, jen mlčky na mě koukaly. Vždy se smáli, když jsem s nimi běžela, teď byly zaražení. V jednu chvíli mě dokonce napadlo, že by se chtěli vrátit, že se jim po tom místě bude stýskat.

Zastavila jsem až o několik hodin běhu později. Nikdy jsem se nemohla unavit během, výhoda upíra. První jsem zkontrolovala, jestli nás nikdo nepronásleduje. Chtěla jsem mít jistotu. Naštěstí v okolí pár set kilometrů nebyl cítit žádný upír.

Úlevně jsem vydechla a následně nadechla. Tak takhle voní svoboda? Musela jsem se usmát. Nikdy nás nedokážou najít, má moc jim to nedovolí. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Už žádné trénování boje nebo rozkazy. A hlavně žádná bitva. Čeká nás jen spokojený a dlouhý život. Jen já a dvojčátka, jen my sami. Jak krásná představa. Naplnila mě takovým štěstím, že jsem se musela zasmát nahlas. Za chvíli se smály i děti a já byla ještě o větší kus šťastná. Jako by byli naladění na mou náladu. Cítili to, co jsem cítila já. Že by mateřské pouto, které sdílí jen se svými dětmi?

Ale tady, v lese, zůstat nemůžeme napořád. Potřebovalo by to nějaký příbytek. Jen pro nás. Nikde poblíž parta navztekaných upírů. Začíná to znít čím dál líp.

„Na chvilku vás postavím, jo? Maminka musí vymyslet nějaký plán, kam schováme naše hlavičky,“ řekla jsem dvojčatům a postavila je na nohy. Hned se začaly mezi sebou pošťuchovat. No, sourozenectví nezapřou. Sáhla jsem na záda a sundala batoh, ve kterém jsem schovala peníze od Marie. Doufám, že to ve zdraví přežila. Vyčítala bych si, kdyby ne, ale to už se stejně asi nikdy nedozvím, tak proč si s tím teď lámat hlavu.

Spočítala jsem peníze a zjistila, že na nový dům to rozhodně stačit nebude. Kde ale vzít peníze. Nechce se mi krást a pracovat nemůžu, kde bych nechala děti. Chodila jsem okolo dětí a zamyšleně si třela bradu. Vymyslet nějaký plán nebylo zrovna jednoduché.

„Mamííí, já chci zvízátka?“ zažvatlala na mě Charlie.

„Já chci takýýý,“ přidal se k ní ještě Leslie.

Poraženě jsem si povzdechla, když na mě udělaly ty svá psí očka. Nikdy jim neodolám. Udělala jsem jim slůně, jak se lísá k boku své maminky. Dětem se hned rozzářila očka a běželi, aby si je mohli pohladit. Nevadilo jim, že nejsou skutečný ani barevný.

„Klása,“ řekla Charlie a zatleskala svýma maličkýma pěstičkami.

A v tu chvíli mě to napadlo. Vždyť si můžu vyrobit diamantu, kolik jen budu chtít, a pak je můžu prodat. Budu miliardář. Kdybych neměla děti, nikdy by mě to nenapadlo. Nikdy jsem nepoužívala svou moc pro své účely, tedy tím myslím, že bych si něco chtěla vytvořit. V boji to bylo něco jiného.

„Vy jste moje zlatíčka, viď? Ale teď už budeme muset jít zase o kus dál. A půjdeme do města, tak že se musíte chovat lidsky, jak jsem vás to učila. Nesmí poznat, že jsme jiní,“ řekla jsem dětem a nastavila svou náruč, do které mi samy skočily.

Ano, rostly jako normální děti, ale byly rychlejší i silnější. A skákat uměli až moc dobře, podle mého názoru.

Ve městě jsem zjistila, že se nacházíme ve Švédsku. Zamluvila jsem nám prozatím pěkný pokoj v hotelu. Neměla jsem v plánu, zůstávat tu nějak dlouho. Pořád jsme byli blízko Alexe. Nevím, kde vzal ten nápad, založit si své sídlo v Rusku uprostřed hustých lesích. Samozřejmě, člověk tam nikdy nezavítal, ale ti mu nedělali starosti. Ukrýval se tam před Volturiovými, i když myslím, že kdyby chtěli, našli by ho. Chtěla jsem hodně daleko. Láká mě taková severní Amerika, ale něco mi našeptává, že to není místo, kde se mám usadit. Musím brát také v úvahu špatné počasí a spíše stranou od lidí. Ne, že by mi dělaly nějaký problém, ale nechci, aby se děti musely nějak omezovat.

* * *

K mému překvapení, moje moc se dala prodat docela snadno. Vytvořila jsem pár šperků a nějaké sošky a přes internet je prodala. Peníze mi pak na účet naskakovaly jedna báseň. Musela jsem zařídit spousty věcí, než jsme se mohli pohnout dál. Doklady, pasy, řidičák a tak dále. Největší dilema nastalo, když jsem měla vymyslet naše příjmení. Všechny mi přišli divné, vůbec mi neseděly.  Nakonec jsem vybrala jméno Brown. A Charie a Leslie jsou mé skutečné děti.

Teď letíme v letadle do našeho nového domova. Vybrala jsem Anglii. Vlastně ani nevím proč, jen mě to z ničeho nic napadlo. Ale musela jsem se přiznat, že mě to tam táhlo mnohem víc než do Ameriky. Jako by tu na mě měl čekat osud, anebo samotná minulost.

Seděly jsme v první třídě. Zatímco Charlie zkoumala můj batoh, Leslie vedle mě pěkně pochrupoval. V povahách si vážně nebyli vůbec podobní. Charlie je hrozně živá a zvědavá. Ráda je středem pozornosti a seznamuje se s lidmi. Třeba za tu chvíli, co jsme pobývali v hotelu, seznámila se skoro se všemi obyvateli. Každý si ji hned zamiluje. Jejímu kouzlu prostě nikdo nedokáže odolat. Leslie je naopak klidný. Je sice také zvědavý, ale dokáže svou zvědavost kontrolovat. Má strach z neznámých věcí. Stejně jako teď, vždy pak radši všechno zaspí. Docela mu závidím, tyhle chvíle klidu. Charlie by si to ale nikdy nenechala ujít. Přeci jen, v letadle letí poprvé v životě.

„To si udělala ty, mamí?“ zazpíval mi u ucha Charliin andělský hlásek. Pohledem jsem sjela na předmět, který držela v ručičkách. Neznala jsem to. A navíc to bylo moc krásné, abych to udělala já. Vzala jsem to do ruky a otáčela ze všech stran. Kde se to jen mohlo vzít v mém batohu? Byl to prsten. Krásnější jsem v životě neviděla. Uznala jsem, že to musí být snubní prsten. O to víc by mě zajímalo, co pohledával v mém zavazadlu.

Charlie mi ho najednou vzala z ruky a už ho nasazovala na můj levý prsteníček. Dokonale padnul. Jako by byl přímo pro můj prst stvořený. Ještě zvláštnější.

„Nech si ho. Hlozně ti slusí,“ řekla Charlie a já to tak udělala. Neměla jsem důvod, proč ho nenosit, stejně tak ho nosit, ale když to chtěla.

Na letišti jsem vzala telefon a zavolala do realitní kanceláře. Pán byl velmi milý a já tak koupila náš dům. Byl v lese, jak jsem požadovala. Byl sice pro nás tři hrozně veliký, ale proč troškařit. Převedla jsem ze svého účtu pěknou sumu a vydala se k domu. To byl také jeden z důvodů, proč jsem ho koupila, byl k dispozici okamžitě. Klíč prý najdu ve schránce. Dům je dokonce trochu vybavený, takže se tam postel určitě najde. Děti už byly unavené a já je nechtěla vláčet po obchodech.

Zajela jsem ještě koupit nějaké auto. Teď už řídit umím. Po přeměně jsem zjistila, že auto mi nic neříká, a já se to pak naučila. Jako kdybych věděla, že se mi to jednou bude hodit.

A pak jsem vyrazila k našemu domovu. Podvědomě jsem cítila, že teď už bude všechno jenom v pořádku.

Edward:

Přišel čas na další stěhování. Stěhujeme se z městečka, kde jsem prožil nejšťastnější chvíle mého života, ale také ty nejkrutější. Je mi jedno kam. Domov není nikde, když v něm není Bella. Nebylo tak lehké zapomenout a začít znovu žít. A já ani nechtěl.

„Kam se vůbec stěhujeme?“ snažil jsem se předstírat zájem. Přestal jsem být tak dobrý herec, jako dřív. Nic už není jako dřív. Já už se smířil s tím, že má věčnost bude navždy prázdná, ale ostatní ne. Alice a Rony chtěli, abych Bellu hledal. Věřili, že se musel stát nějaký omyl. Po tak dlouhou dobu v to věřili a nikdy nezapochybovali. Jen já a ostatní ztratili víru ve spravedlnost. Jak dlouho jsem vlastně bez ní? Už to bude pět let. Připadá mi to tak dlouhá doba, ale co to je proti věčnosti, kterou mám ještě před sebou? Ve srovnání to není nic.

„Do Anglie. Tam už jsme dlouho nežili a Esme našla krásný domek. Už je koupený,“ odpověděla mi Alice. V jejím hlase jsem slyšel něco, co tam už dlouho nebylo. Naděje.

Druhý den už jsme stavili u domu. Je krásný, jako každý jiný, když si ho vezme do parády Esme. Ukrytý v lese, daleko od lidí. Od myšlenek mě to ale neuchrání. Smutně jsem si povzdechl a vystoupil s auta. Čekal jsem, že ostatní už budou v domě a hledat si své pokoje, ale stáli před domem a pozorně koukali na příjezdovou cestu.

Také jsem slyšel motor auta, ale myslel jsem, že to projelo na dálnici. Ne, že pojede k našemu domu. Teď jsem to auto i viděl. Vypadalo to na nějakého boháče, ale co by tu dělal? Vítr mi donesl pach a já ztuhl, jako ostatní. Upír, a byl cítit i člověk. A sotva slyšitelný tlukot srdce. Já se ale zaměřil na vůni upíra. Přišla mi tak povědomě známá a krásná. Podobně voněla moje Bella, ale tohle byla upíří vůně. A ta vůně člověka. Zdálo se mi, že je smíchaná s upíří. K tomu mi připomínala také něco známého.

A pak se otevřely dveře na řidičově straně a to, co následovalo, mi vyrazilo dech. Byla to ona. Krásnější, než mé vzpomínky, ale nemohl bych si ji splést. Pořád krásná vůně, i když byla upír. A viděla, usuzoval jsem podle toho, že si nás prohlížela. Nevěděl jsem, jestli se mám smát štěstím, nebo mám mít vztek. Tolik mi ublížila. Nebyl jsem schopen slova. Nikdo ho nebyl schopen. Nevěřili svým očím, jako já. Je tohle snad jen přelud? Nemohl být. Mé přeludy neoplývaly takovou krásou.

„Dobrý den. Smím-li se zeptat, co děláte u mého domu?“ zeptala se nejistě. Ona nás nepoznala? Samozřejmě, že ne. Vždyť neměla zrak, nemůže nás podle pohledu poznat. Ale něco mi říkalo, že v tom to nebude. Upírala pohled na každého z nás. Až teď jsem si všiml, že má zlaté oči, tak že se živí stejným způsobem jako my. Potěšilo mě to.

Uvědomil jsem si ale i další věc. Nikdy bych ji nedokázal nenávidět. Má láska k ní je pořád stejná. I přesto všechno. Proč jsem si to ale uvědomil až teď, když ji vidím před sebou? A co když to je jenom přelud, sen. Blbost, upíří nespí, nemůžou snít a k mé smůle ani zbláznit.

Celou dobu měla Alice a Rony pravdu. I když je upír, největší predátor na světě, její nevinnost nezmizela. I mně teď najednou přišlo, že krutá Bella musela být nesmysl. Svitla mi naděje, že by všechno mohlo být jako dřív, ale co když se mýlím? Co když je taková, jak se na pohled nezdá? Jak ti zjistit? Nepoznává nás. A co kdybychom se představili? Snad si vzpomene na rodinu, do které před pěti lety patřila. Snad si bude pamatovat na muže, kterému říkala, jak ho miluje a on ji.

Musel jsem začít jednat. Nebyl jsem tu sám. V ostatních myšlenkách jsem se vůbec nevyznal. Většina po ní chtěla skočit. Prý tu stojí, jako by nás neznala a tváří se, jako kdyby se nic nestalo. Alice a Rony ji chtěli okamžitě obejmout. Všechny jsem musel zastavit dřív, než si něco potvrdím.

„Počkejte! Nechte mluvit mě, prosím,“ požádal jsem ostatní. Doufal jsem, že mě poslechnou.

„Jmenuji se Edward Cullen a toto je má rodina. Můj otec Carlise a matka Esme. Sourozenci Alice, Jasper, Rosalie a Emmet. A tohle je Rony,“ začal jsem představováním a na každého ukázal. Přišlo mi normální, že si každého prohlíží. Měl by to být pro mě nezvyk. Přeci jsem ji znal jen jako slepou. Pozorně jsem sledoval, jestli uvidím nějakou reakci. Nic to s ní ale neudělalo. Buď je tak skvělá herečka, nebo opravdu netuší, kdo jsme. V tuhle chvíli jsem nedokázal určit, jestli je to dobře, nebo ne.

„Ráda vás poznávám, já jsem Isabella. Ale ještě pořád nevím, co děláte u mého domu,“ řekla s úsměvem. Co to s ní proboha je? Když nás nezná, nebo to alespoň tak vypadá, neměla by se nás bát? Ne, že bychom jí chtěli ublížit, ale je to instinkt. Na druhou stranu mě to u ní ani nepřekvapuje. Nikdy neměla pud sebezáchovy. A cože to vlastně říkala? U jejího domu? To je přeci náš dům.

„Jak se opovažuješ se tu jen tak objevit, jako by se nic nestalo?“ zuřila Rosalie a přikrčila se tak, aby mohla chránit rodinu.

„Klid, Rosalie, Nech tohle na Edwardovi,“ snažil se jí diplomaticky domluvit Carlise. Také přemýšlel nad tím, jestli to Bella jenom hraje.

„Promiňte, ale opovažuju se tak proto, že tohle je můj dům. Dnes jsem ho koupila. Vy jste jediný, kdo tu nemá, co dělat. A šetři výhrůžkami. Já se tě nebojím.“ Vážně je tohle Bella? Začal jsem pochybovat. Vždy byla statečná, ale teď je silná a tak sebevědomá.

„Vážně si myslíš, že proti nám máš šanci? Je nás proti tobě osm. Jsi v nevýhodě,“ řekl Jasper a nedůvěřivě si jí měřil. Měli jsme přesilu, ale stačilo by to? Není taková, jaká byla dřív.

„Jsem tu, abych se vyhnula boji. Nechci nikomu ublížit. Chci jenom v klidu žít. Nechte mne prosím být a odejděte,“ řekla smutně. Co měla ta její první věta znamenat? Ona od někoho utekla, aby nemusela bojovat?

„Ach můj bože,“ obávala se Esme. Chtěla zpátky svou dceru. Chtěla, abych byl šťastný. Stejně jako já si neuměla představit, že by bojovala proti nějakému upíru.

„Nemůžeme odejít. Tohle je náš dům. Také jsme ho koupili. Nemohla ses splést? Já jen, že je pro tebe hrozně velký.“ Už i Alice. Skvělé. Je tu vůbec někdo, kdo mě slyšel, když jsem říkal, že to chci vyřídit sám?

„To musí být nějaký omyl. Dnes jsem ho koupila. Ten pán říkal, že je volný okamžitě,“ řekla zamyšleně Bella.

„Tak myslím, že s námi pěkně vytřel podlahu,“ vyprskl smíchy Emmett. Jeho snad nemůže rozházet nic. Jako by nebylo žádných pět let.

„Promiňte, ale mě se tenhle dům vážně hodně líbí a nemám čas ohlížet se po nějakém jiném. Ale vám to vadit určitě nebude. Možná budeme sousedi.“ Koukala na nás přitom jako andílek a my se nezmohli na nic. Být to jen na mě, udělal bych všechno, o co by si řekla. To mě vyděsilo.

„A co kdyby sis hledala střechu pod hlavou ty. My jsme tu byli první,“ útočila Rosalie.

„Teď se chováš jak dítě. Vlastně ne, i děti jsou rozumnější,“ odpověděla s úsměvem Bella.

Bella:

Tahle hra mě už vážně nebavila. Já tu mám děti, které chtějí spát. Oni to přeci nepotřebují, tak nač se zbytečně hádat. Samozřejmě jsem mohla klidně použít svou moc, ale nechtěla jsem si zbytečně dělat nepřátelé. Vždyť jsem chtěla jenom v klidu žít.

Bylo v tom i něco jiného. Nechtěla jsem jim ublížit. Něco ve mně křičelo jen, když jsem pomyslela na výpad proti nim. Neznala jsem je, ale nebyla jsem si tím jistá. Cítila jsem se s nimi dobře a v bezpečí. I když od té blondýnky se dalo čekat, že se moc dlouho neudrží, ale nic jsem si s toho nedělala. Chce přeci jen chránit svou rodinu, ale zapomíná přitom myslet. Za to se na ní nemůžu zlobit. Pro bezpečí dvojčat bych také udělala cokoliv. A ten hromotluk, když se začal smát, řekla bych, že je to normální. Takový on prostě je. A ten zrzek byl tak krásný. Jak je možné, že i když ho vidím poprvé a jen na takovou chvilku, už k němu něco cítím? A co horšího, ten cit je k tomu tak silný? Proč po něm mé tělo prahne?

Rosalie po mně prskala a jsem si jistá, že kdyby ji Emmett nedržel, už by se mi sápala po krku. Ale najednou přestala. Nehybně stála a svůj pohled směrovala někam za mě. Teď už se tam koukali všichni. Vypadali komicky. Oči jim div nelezly z důlku.

Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, co je přimělo k takovému výjevu. Má sladká dceruška ohromí každého. A obzvlášť upíry, kteří z nich cítí člověka i upíra. Mohla jsem si myslet, že dlouho v tom autě nevydrží, na to je moc zvědavá. Za to Leslie zůstává v bezpečí auta a klidně chrupká.

Otočila jsem se na Charlie a snažila se ji pokárat pohledem. Ale když na mě takhle koukala, tak to moc nešlo. Je to moc chytré dítě.

„Já věděla, ze se nebude maminka zlobit,“ šišlala Charlie. Ona i Leslie neuměli říkat ž, š, č, ř. Ale já už jsem si zvykla a naučila se jejich řeči rozumět.

Za mými zády všichni zalapali po dechu. Něco takového jsem přesně čekala. Ne, že by bylo možné být fyzicky unavená, ale já se tak cítila. A psychicky také. Nechtělo se mi to teď všechno vysvětlovat.

„Maminka? “vylétlo někomu o oktávu výš. Ta to bude fuška.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 36:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!