Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Personal taste - 9. kapitola

bel ami


Personal taste - 9. kapitola

„Edwarde? Co by se stalo, kdybych byla muž? Cítil bys v tom případě ke mně něco?“ vyzvídala jsem a Edward se opět odvrátil.

„Vůbec si to nedokážu představit,“ namítl.

Přemýšlela jsem, jak mu to usnadnit, když v tom mi pohled padl na náš oběd a konkrétně na sushi obalené v řase. Kousek řasy jsem odtrhla a nalepila si ho nad horní ret jako knírek. Vlasy jsem si stáhla pod klobouk, který jsem měla na hlavě a zaťukala jsem Edwardovi na rameno. „Jak vypadám?“ zeptala jsem se a Edward se začal smát. „Dobře, tak dneska budu tvým klukem. Vypadám skvěle, že jo?“

EDIT: Článek neprošel korekcí

9. kapitola - Jsem tvůj muž

Isabella

Seděla jsem u Jacoba v autě a sledovala odpolední provoz. Že bych ale mohla říct, jak moc hustý byl a jestli jsme stáli často na červené – to asi ne. Myšlenkami jsem byla mimo a nepřestávala jsem si hrát s telefonem. Stále jsem čekala na nějakou zprávu od Edwarda. Nechtělo se mi věřit, že by ho nezajímalo, co se se mnou stalo, když se náš hovor přerušil.

Na malý okamžik mě z myšlenek vytrhl Jacobův telefon, který naplnil ticho auta melodií.

„Prosím?“ přijal Jake hovor a já opět vyhlédla z okýnka. Poslouchat jednostranný rozhovor bylo velmi nezáživné, ale i tak jsem toho nebyla ušetřena. „Harmonogram porady jsem předal Embymu, měl by se o všechno postarat… Teď jsem na cestě k Belle… Měla nehodu… Byl jsem s ní v nemocnici a teď ji vezu domů… Promluvíme si, až se vrátím, dobře?“

Zvažovala jsem, s kým to mohl mluvit, ale jediná osoba, které by se Jake zpovídal, byl jeho otec – nikdo jiný mě nenapadal. Když tedy Jacob hovor ukončil, ještě chvíli jsem mlčela, ale potom mi to nedalo.

„Tvůj táta o mě ví?“ zeptala jsem se tiše, div že mě Jake slyšel.

„Ano. Viděl tě na svatbě, ne?“ odvětil po krátkém zamyšlení. Tušil Jake, že jsem s ním mluvila nebo mu Billy Black nic neřekl a byla to pouze jeho sólová akce? Stále mi v uších zněla jeho slova, která pronesl ten večer, kdy mě vyhledal u mě doma:

„Kdybych se už dřív dozvěděl, že jste, slečno Swanová, dcera profesora Charlieho Swana, nenechal bych věci, aby se udály tak, jak se udály.“

„Na příští benzínce musím natankovat. Koupím ti tam něco k jídlu. Kvůli všem těm práškům, co ti dali v nemocnici, by bylo lépe, kdybys něco snědla, aby se ti neudělalo špatně,“ prohlásil Jake ve chvíli, kdy jsem zahlédla ceduli upozorňující na blízkou benzínku. Nijak jsem to však nekomentovala. Střídavě jsem těkala pohledem z okna na telefon, který mi stále ležel v rukách a byl němý.

Nerozhodně jsem vyťukala zprávu a přemýšlela, jestli ji odeslat, nebo ne. Když jsme však zastavili na benzínce, dodala jsem si odvahu a zprávu odeslala.

„Tak, co si dáme k jídlu?“ zajímal se Jacob a já vyhlédla z okna, abych zjistila, na které benzínce to jsme a co za restauraci tady mají a jestli mám vůbec na něco chuť. Hlad jsem neměla, ale musela jsem uznat, že Jake má pravdu a já se najíst musím. V nemocnici mě naládovali silnými léky od bolesti a ty nedělaly mému žaludku zrovna dobře.

 

Vypravěč

Zatímco Bella se zmítala v pochybách o tom, jestli Edwardovi na její maličkosti aspoň trochu záleží a touhou požádat Jacoba aby jí zavolal taxík a nechal ji zbytek večera o samotě, Edward musel stále přemýšlet nad tím, čím byl svědkem v nemocnici.

Zprávu, kterou mu Bella poslala, si ani nepřečetl a raději se pokoušel ignorovat ten symbol obálky, která se mihotala na jeho telefonu. Raději se soustředil na cestu před sebou a projížděl Seattlem bez nějakého konkrétního cíle s myšlenkou, že stejně bude nocovat v kanceláři, protože nemá sílu na to, postavit se před Bellu a nereagovat na její zranění jinak než starostlivostí. Potřeboval se dát do pořádku a vymyslet, jak se k Belle bude dál chovat. Nemohl být jejím mentorem v rámci její pomsty a zároveň ji toužit mít jenom pro sebe. Jenom ta myšlenka by zhatila jakékoliv plány na pomstu, jelikož by se snažil, aby s ní Bella co nejdříve skončila a mohla být jenom s ním. Jenže… to by se poté musel přiznat, že ji celou dobu obelhával anebo alespoň úspěšně nevyvrátil její hypotézy ohledně jeho homosexuality… A hned na to by se navalilo další množství lží a polopravd, které měl na svědomí.

Stále nad tím musel přemýšlet a nikdo nemohl vyvrátit jeho rozhodnutí, že pokud se někdo dozví, jak hanebně se zachoval, bude to Bella jako první. Bohužel netušil, že osud s ním má trochu jiné plány v podobě blonďaté kurátorky z galerie. Od jeho posledního setkání s Rose uplynulo sotva pár desítek hodin, ale ona už kula plán na to, jak ho odhalit – alespoň pro sebe.

Proto také napochodovala do Edwardovi kanceláře, kde se všichni už pomalu chystali skončit a odejít domů.

„Ach, dobrý večer, slečno Haleová. Edward tady není. Zmizel beze slova a ještě se nevrátil,“ přivítal ji Emmett a Rose se jen nepatrně usmála. Jakkoliv doufala, že donutí Edwarda ke společné večeři, nemuselo by být na škodu ani fakt, že tady není. S Emmettem McCartnym se už párkrát setkala a měla z něho dojem, že si jsou s Edwardem bližší, než běžní kolegové.

„Jaká škoda,“ povzdechla si Rose teatrálně.

„Zkusím mu ještě zavolat, abych mu řekl, že na něj čekáte… Nedáte si zatím čaj?“ navrhl a Rose přikývla. Emmett zaúkoloval Garretta přípravou čaje a sám se vydal do sousední kanceláře, aby se pokusil Edwardovi dovolat. Ten však hovor nepřijímal a Emmett se musel vrátit s nepořízenou, nemohl však pustit z hlavy ten Edwardův spěšný odchod bez jakéhokoliv vysvětlení. Tohle se mu nepodobalo. Určitě se muselo něco stát.

„Projekt pro Galerii je v pohodě, vždyť by neměly být žádné problémy. Tak co to s tebou dneska je, Edwarde?“ mumlal si jenom tak k sobě. Když však došel k Rose, předstíral naprosto klidného a vyrovnaného člověka.

„Bohužel jsem se mu nedovolal. Hned jak se mi s ním podaří mluvit, řeknu mu, že jste ho sháněla,“ sliboval a chystal se Rose vyprovodit z kanceláře, aby mohl pro dnešek vypadnout, ale naše blonďatá kurátorka už měla nový plán, který rovnou začala realizovat.

„Doufala jsem, že spolu vyrazíme na skleničku, ale takhle… Nechtěl byste mě doprovodit na jeden drink?“ zajímala se a svůdně se na něj usmála a takovým tím ledabylým pohybem ruky si prohrábla vlasy.

Emmett od Rose nedokázal v tu chvíli odtrhnout zrak. Už na tom večeru architektů měl dojem, že nohy té krásky vedou až do nebe a teď nestačil rozdýchávat její dokonalý úsměv a pozvání na skleničku. Po kratinkém zaváhání okamžitě přikývl a zabručel na Garretta, aby za sebou nezapomněl zamknout, jak bude odcházet. Potom už Rose nabídl rámě a doprovodil ji k jejímu autu.

V baru následně Rose objednala rovnou celou láhev a neustále Emmettovi dolévala skleničku, aby ho opila a donutila ho k tomu, aby jí řekl nějaké bližší informace o Edwardovi, které by si jistě nechával pro sebe.

„Napij se ještě,“ pobízela ho, když už mu popáté dolila a Emmettovi začalo být vidět na očích, že začíná být pěkně pod vlivem. „Jsem tak ráda, že jsi se mnou vyrazil ven. Už je to nějakou dobu, co jsem si byla s někým sednout a jenom si popovídat,“ pochvalovala si Rose a doplňovala svá slova koketním úsměvem.

„Opravdu?“ podivil se Emmett, kterému se moc nezdálo, že Rose patři mezi typy žen, které vysedávají samy doma. Vždyť to byla kočka a nejhezčíma nohama, co kdy viděl.

„Na zdraví!“ přiťukla si s ním, a zatímco Emmett do sebe panáka hodil na ex, Rose z toho svého pouze upila.

„Proč piješ tak málo, Rose?“ Emmett si konečně všiml, že obsah její skleničky se skoro nezměnil na rozdíl od jeho, která byla až zoufale prázdná. Přemýšlel, jak je možné, že si toho nevšiml dřív a v hlavě mu začalo šrotovat, o co se to Rose snaží… Ale stačil pouze jeden její koketní úsměv a Emmett přemýšlet přestal.

„Ale já piju,“ namítla a znovu si upila ze skleničky.

„Takhle to není správně. Musíš najednou,“ namítl Emmett, když viděl, že si v alkoholu pouze smočila rty. Sám do sebe hodil dalšího panáka, aby jí ukázal, jak se správně pije.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptala se Rose, která už někdy u třetího panáka přešla do pozvolného tykání, které v tomhle Emmettově stavu bylo rozhodně příjemnější. Pochybovala, že by se ten hromotluk naproti ní zvládl natolik kontrolovat, aby jí ve svém podroušeném stavu zvládl ještě vykat.

„Dobře, ale potom mi budeš muset dát pusu,“ zamumlal Emmett a podepřel si hlavu, která mu začala padat.

Rose na něj koukala a nestačila se divit, co z něj vypadlo za nehoráznost. Přece na tom není ještě tak špatně, aby se někdy musela líbat s… tímhle! Jinak nedokázala opilého Emmetta před sebou titulovat. Který normální chlap jde s ženou na skleničku a pak se zlije jako doga?

„Tedy…“ Rose nevěděla, jak na to reagovat.

„Omlouvám se,“ zamumlal Emmett, když se mu podařilo podepřít si hlavu tak, aby se mohla na Rose podívat a zároveň viděl i její překvapený a šokovaný výraz. Bohužel jeho opilému mozku to nijak nevadilo.

„Má Edward přítelkyni?“ zeptala se po chvíli, kdy se Emmettovi po dalším panáku začaly klížit oči a ona se bála, že by jí tady mohl usnout.

„Takže – Rose se zajímá o Edwarda?“ mumlal Emmett a jenom tak kroutil hlavou, které nedocházel fakt, že se stal pouhou obětí v Rosaliině manipulativní hře. Pořád to pro něj byla nejhezčí ženská, co kdy viděl a rozhodl se, že ji splní vše, co jí na očích uvidí anebo o co ho požádá.

„Nemůžu snad?“ zajímala se Rose a snažila se přitom tvářit mile, přestože pohled na Emmett byl… No, za normálních okolností by se už dávno zvedla a nechala by ho tu samotného.

„Samozřejmě, že můžete. Co by mělo být špatného na tom, že se zajímáte o muže, jako je Edward?“

„Ale Edward nevypadá jako muž, kterého by zajímaly ženy,“ namítla opatrně Rose a doufala, že je Emmett natolik opilý, aby nad svou další odpovědí moc nepřemýšlel.

„Že se Edward nezajímá o ženy? Možná působí na okolí velmi rezervovaně, ale je to pravý muž,“ odvětil Emmett a přemýšlel, co by měl udělat, aby se dočkal polibku těch úžasných rudých rtů, které patřily ženě sedící naproti němu.

„Ale on to přece přiznal přímo před Jacobem Blackem,“ namítla lehce zmateně Rose. Sama dávno tušila, že to Edward z nějakého neznámého důvodu hraje, ale teď nesměla přiznat, že má ono podezření.

„Jsou to nepřátelé. Bylo to pouze nedorozumění,“ odvětil Emmett, kterému už ani ruka nestačila v tom, aby mu držela hlavu v alespoň částečně vzpřímené pozici. Navíc si vzpomněl na setkání s Alicí, se kterou byl poslední dobou jedna velká ruka a která mu o tomhle Edwardově přiznání řekla.

„Takže… Edward je muž, který miluje ženy?“ utvrzovala se Rose ve svém přesvědčení.

„Samozřejmě! Můžu vám garantovat, že Edward je stoprocentní muž,“ dušoval se Emmett.

 

Isabella

Když Jacob konečně zastavil před mým domem, oddychla jsem si. Samozřejmě nijak očividně, ale už jsem se nemohla dočkat, až budu konečně sama. Zpráva, kterou jsem poslala Edwardovi, byla bez odezvy a to se mě trochu dotklo. Navíc ta Jacobova ustavičná péče – bylo to tak jiné, než náš předchozí vztah, kdy mě spíše ignoroval. Teď jsem najednou viděla, jak jsem se chovala já. Opravdu jsme si prohodily role a já musela uznat, že je to nanejvýš otravné.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala jsem se Jacoba, když rovněž vystoupil z auta a následoval mě domů.

„Jsi zraněná. Snad si nemyslíš, že bych tě nechal samotnou? Budu tě hlídat, než usneš,“ rozhodl a já se na něj jenom zamračila. Tohle už překračovalo všechny hranice. Copak i já byla takhle dotěrná?

„Ne!“ odsekla jsem. „Nemysli si, že se po tom všem, cos mi udělal, můžeš tak snadno dostat na další metu. Zapomínáš, že když jsme spolu začínali chodit poprvé, trvalo to nějakou chvíli, než jsem tě pustila k sobě,“ upozornila jsem ho a vzpomněla si tak na chvíli, kdy se Jacob snažil dostat ke mně blíž a skoro na mě až tlačil, aby nás vztah posunul dál. Teď jsem byla ráda, že jsem mu to nedovolila. I tak byl pro mě náš rozchod hrozný.

„Jenom s tebou zůstanu, dokud neusneš, potom půjdu,“ sliboval, ale já i tak zavrtěla hlavou v záporném gestu. „Mimoto – musíme jet zase od začátku?“ zeptal se a já přikývla.

„Tentokrát to ale bude trvat déle,“ ujistila jsem ho a nepatrně se usmála. Jake nemusel vědět, že mi to odmítání nedělá takový problém, ale i tak jsem se snažila, aby to nepoznal. Přece jenom cílem pomsty bylo, dát se s Jakem dohromady a pokud by poznal, že to na něj všechno jenom hraju, bylo by to špatné.

„Rozumím,“ povzdechl si. „Fajn, uděláme to tak, jak chceš,“ souhlasil a já cítila drobné uspokojení.

Ale opravdu jenom drobné, jelikož jsem stále myslela na to, co mi řekl jeho otec. Takže jsem nemohla pustit z hlavy myšlenku, jestli se Jacob podřizuje mým přáním jenom proto, že je můj otec slavný architekt anebo to dělá, protože mě skutečně miluje. Copak mu v téhle chvíli můžu věřit? Bylo to hrozné dilema. Kdo koho využívá?

 „Víš, zajímá mě, jak ses mohla za takovou chvíli tak změnit,“ prohodil Jake, když jsem se k němu otočila zády a vyšla až k vratům, které mě oddělovaly od vytouženého klidu a samoty.

„To všechno kvůli tobě. Celou dobu jsem si necenila sama sebe,“ odvětila jsem a potom jsem se k němu obrátila, abych mu čelila z očí do očí. Edward měl pravdu, dokud nebudu schopna někomu takhle přímo říct, jak se cítím, nikdy nebudu svobodná. „Od teď jsem se rozhodla, že o sebe budu víc dbát, tak jsem se tedy musela změnit,“ řekla jsem rozhodným hlasem a byla sama na sebe hrdá. Škoda jenom, že toho nebyl Edward svědkem, určitě by mě pochválil. „Jdu dovnitř,“ prohodila jsem a znovu se otočila k vratům.

„Taky se hodně změním. Celou dobu jsem se staral jenom o sebe. Od teď se ale stanu dobrým mužem, kterému na tobě bude víc záležet,“ prohlásil Jacob slavnostně a já se jenom smutně usmála. Jak moc jsem si něco podobného přála slyšet před víc jak pár týdny. Tehdy bych za podobná slova dala všechno, ale teď? Nebyla jsem si jistá. Trochu to bolelo, ale zároveň jsem neměla pocit, jako by mi někdo drtil srdce ledovou pěstí. Ze skutečného Jacoba Blacka se stával můj vysněný Jake. Takový, jakého jsem si ho představovala, když jsme spolu chodili poprvé.

Než jsem mu však stačila jakkoliv odpovědět, zaslechla jsem, jak mě volá povědomý hlas. Otočila jsem se od dveří a zjistila, že po ulici k nám míří Alice. Nechápala jsem, co tady v tuhle dobu dělá a nebyla jsem si ani jistá, jestli zrovna teď ráda vidím. Rozhovor s ní jsem vždy považovala za něco, co mi pomáhá, ale teď, když jsem měla ve svém nitru nepořádek jako na smetišti, nemohla jsem se ji s ničím svěřit. Možná tak o mé plánované pomstě, ale to by byla jenom třetina všeho, co mě neustále trápilo.

„Co tady dělá ten zmetek?“ obořila se okamžitě na Jacoba, na kterého měla stále stejnou pifku, už od chvíle, kdy jsme zjistili, že si měl vzít Rose. V tomhle byla Alice skvělá kamarádka. Hájila mé zájmy do posledního dechu.

„Dobrý večer, Alice,“ usmál se na ni Jacob a já jenom viděla, jak Alice v obličeji brunátní.

„Co si myslíš, že tady děláš?“ dožadovala se odpovědi a byla jako můj hlídací a obranářský pes. Jenom to pomyšlení mi vykouzlilo úsměv na tváři. Samozřejmě to byla další věc, kterou jsem Alici nemohla přiznat. Určitě by nepřekousla, že si ji představuji jako svého psa, ale… Já si prostě nemohla pomoct.

„Zrovna jsem chtěl jít. Uvidíme se jindy, Bello. Dobrou noc,“ rozloučil se a vydal se k autu. Alice za ním hleděla a určitě se jí v mysli honilo neskutečné množství špatných vysvětlení téhle situace.

„Pojď dovnitř, Alice,“ pobídla jsem ji, když kolem nás Jacob projel a my tak neměly důvod dál zůstávat na ulici. Navíc jsem netoužila vést soukromý rozhovor někde, kde si ho mohl kdokoliv poslechnout i přesto, že jsem měla velmi diskrétní sousedy.

 

Jen co jsem doma ze sebe shodila bundu, vydala jsem se i s telefonem do kuchyně, abych si připravila čaj a zavolala Edwardovi. Alici jsem nechala v obývacím pokoji s tím, že jí všechno vysvětlím až za chvíli.

S napětím, které by se dalo krájet, jsem čekala, jestli mi Edward hovor přijme nebo jestli skončím v hlasovce. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli si mou zprávu přečetl. Ale po druhém zazvonění se na druhé straně sítě ozval Edwardův hlas.

„Edwarde, proč jsi mi nezvedal telefon?“ začala jsem bez pozdravu, stejně jako on to svoje Haló. Jako by netušil, kdo mu volá. Vždyť má mé číslo uloženo v mobilu, nebylo to jenom tak cizí číslo, které by se rozhodl přijmout.

„Co se děje?“ zeptal se bez naprostého zájmu a já měla co dělat, abych se ovládla. Štvalo mě, že mu vůbec nevadí, že neví, co se se mnou stalo.

„Musel jsi být zmatený z naší dřívější konverzace. Měla jsem nehodu, spadla na mě nějaká prkna a pak jsem omdlela,“ vysvětlovala jsem s hraným klidem a snažila se potlačit všechnu tu nespravedlnost.

„A co?“

„Nejsem vážně zraněná…,“ začala jsem, ale nenechal mě domluvit.

„Pak je to dobře,“ prohlásil a já měla dojem, jako bych v jeho hlase zaslechla něco, co už tam dlouho nebylo. Znepokojovalo mě to. Měla jsem Edwarda docela dobře prokouknutého a tohle bylo…

„Edwarde? Zlobíš se kvůli něčemu? Zníš trochu divně,“ zajímala jsem se a doufala, že mi odpoví pěkně popravdě. Neuměl lhát, to jsem na něm poznala. Navíc, když se o to pokoušel, nebyl ve své kůži. Od přírody to byl pravdomluvný člověk a možná právě proto jsem si ho tak rychle oblíbila.

Nic se mnou není,“ namítl úsečně.

„Kdy se vrátíš?“ pokračovala jsem ve vyzvídání, přestože mi přišlo, že by byl daleko raději, kdybych hovor ukončila.

„Budu pracovat přes noc v kanceláři. Nečekej na mě a jdi spát,“ zamumlal do telefonu a než jsem se nadála, hovor byl ukončen. Ještě okamžik jsem stála s telefonem u ucha, než mě vyrušila konvice, která právě dovařila horkou vodu na čaj. Zmateně jsem telefon odložila a zalila dva připravené šálky. Potom jsem se vrátila za Alicí do obývacího pokoje, která už na sedačce netrpělivě poposedávala, aby se dozvěděla, co je nového.

„Co říkal?“ zajímala se nedočkavě. Odložila jsem hrnky na stolek a přisedla si vedle ní.

„Bude pracovat přes noc,“ odpověděla jsem, jak nejklidněji jsem dokázala. Navíc jsem se snažila opanovat svůj výraz, aby nepoznala, jak mě ten Edwardův nezájem ničí. Copak takhle se chovají přátelé? Nebo mě nepovažuje za kamarádku?

„Jak to může udělat?“ vyjekla Alice překvapeně. „Když jsi mi zavolala, bála jsem se. Jsi zraněná, proč se tedy vůbec nebojí?“ ptala se přesně na otázky, na které bych strašně ráda znala odpověď, ale na které mi Edward asi nikdy neodpoví.

„Kdo říká, že se nebojí?“ zastávala jsem se ho. Edward už byl takový a já bych si měla zvyknout. „Omlouval se, ale musel toho dneska hodně řešit.“ Pro Alici by byl můj vztah k Edwardovi určitě nepochopitelný a skoro bych se i vsadila, že by mě za mé city k němu kárala, ale já si nemohla pomoct.

„To je pravda. Proč bys měla být důležitější, než jeho práce, že jo?“ souhlasila a pokyvovala přitom hlavou. „Ach zlato, tolik jsem se o tebe bála,“ povzdechla si a rychle mě objala. Chabě jsem její stisk opětovala. A když se pak odtáhla, už se na Edwarda neptala. „Jedla jsi? Určitě ne, počkej, uvařím ti rýži a silný vývar. To bude to pravé po podobném zranění,“ prohlásila a hnala se do kuchyně, kam jsem ji následovala.

„To nemusíš. Jacob mě vzal na večeři, když jsme jeli z nemocnice sem,“ informovala jsem ji.

„Cože? Co to s tebou je? Neříkej mi, že začínáš znovu s Jacobem Blackem?!“ vyjekla a šokovaně na mě hleděla.

„Neboj se. Už nejsem ta Bella Swanová, která se nechala poprvé zblbnout. Tentokrát jsem jiná a jsem odhodlaná stát se ženou, která přiměje chlapy, aby jí padaly k nohám. Slíbila jsem si, že to udělám a tak to i bude, jinak nebudu mít šanci na normální život,“ uklidňovala jsem ji, ale Alice při tom vypadala ještě zmateněji, než před okamžikem.

„Jak to myslíš, že nebudeš moct žít normálně? Co to znamená?“ vyzvídala a já jenom pokrčila rameny a upila ze svého hrnku čaje. Horká tekutina mi popálila jazyk, ale byla jsem za tu bolest ráda. Byla připomínkou toho, že musím být silná a nesmím dát najevo, co se uvnitř mě děje. I proto jsem tedy ten hlt čaje polkla a dělala jako by nic.

 

Potom jsme spolu ještě chvíli mluvili, než se Alice začala dívat po hodinkách moc často. Pospíchala domů, ale nechtěla mě tu nechat samotnou. Viděla jsem to na její nerozhodné tváři.

„Měla bys jít domů. Syn tě potřebuje víc než já,“ ujistila jsem ji, když už se za posledních deset minut podívala na hodinky aspoň potřetí.

„Edward je hrozný. Měl být dneska večer doma,“ rozčilovala se, když se obouvala. „Budeš sama v pořádku?“ ujišťovala se vzápětí a já jenom přikývla. Proč bych neměla být v pořádku? Udělám si ještě jeden čaj a nakonec si půjdu lehnout. Dneska to byl hodně dlouhý den a já si potřebovala odpočinout přesně tak, jak mi radili doktoři v nemocnici. Žádný otřes mozku se sice nepotvrdil, ale přece jenom to byl úraz hlavy a já potřebovala klid, přestože nebyl nařízen striktně na lůžku.

„Kdyby nebylo Seana, tak bych tu přespala,“ povzdechla si Alice.

„Jsem v pořádku. Běž domů a nedělej si starosti,“ nabádala jsem ji a jenom vrtěla hlavou nad tím, jak moc se o mě Alice stará.

„Zamkni za mnou dveře a pak si běž lehnout. Rozhodně už dneska nepracuj,“ nabádala mě.

„Jasný,“ souhlasila jsem a div nezasalutovala. Alice mi v tomhle připomínala vojáka a mě opravdu škubalo v ruce, abych její rozkazy neodmávla.

„Nezahrávej si se mnou,“ upozornila mě a zamávala mi před nosem vztyčeným ukazováčkem.

„Neboj se. S nikým jako ty bych si nezahrávala. Měj se,“ rozloučila jsem se s ní a vydala se k sobě do pokoje. Svalila jsem se na postel a popadla do ruky plyšového lva. Dlouho jsem se na něj dívala a nechávala myšlenky volně plynout.

„I když měl hodně práce, jsem jeho kamarádka a zranila jsem se. Určitě by se měl přijít podívat, jak se mi daří… Ach jo, jsi tak bezcitný, Edwarde,“ stěžovala jsem si svému plyšovému Edwardovi a doufala, že toho skutečného aspoň trápí svědomí, protože mě nechává doma samotnou.

 

Edward

Přesně jak jsem řekl Belle do telefonu, seděl jsem v kanceláři a snažil se zaměstnat svůj mozek prací, ale nějak to pořád nešlo. Musel jsem se vracet k událost z nemocnice, jakkoliv jsem se tím jenom ubíjel. Bylo na houby mít tak dokonalou paměť.

Někdy kolem desáté mě však vyrušil telefon. Aniž bych se pořádně podíval, kdo mi volá, hovor jsem přijal. Nepředpokládala jsem, že by mi volala Bella a taky – potřeboval jsem se něčím zaměstnat, ať už by to bylo čímkoliv.

V telefonu se ozvalo fňukání a potom i ženský hlas. „Edwarde, co mám dělat?“

„Rosalie?“ podivil jsem se, když jsem její hlas poznal. Nechápal jsem, co se děje ani proč mi volá tak pozdě.

„Vykradli mě a ty jsi jediný, komu jsem mohla zavolat. Moc se tu sama bojím,“ vysvětlovala plačtivě a žádala mě o to, abych přijel. Chvíli jsem zvažoval, že bych její žádost odmítl, ale nakonec jsem přece jenom zamknul kancelář a nasedl do auta. Do GPS jsem zadal její adresu a vyrazil. Přece jenom ve mně bylo pořád dostatek kavalírství, abych pomohl ženě v nouzi. I když se mělo jednat o ženu jako je Rosalie.

Divil jsem se, že jsem byl její první volba, komu volala. Nebo možná ne první, ale nakonec ta jediná, která ji zbyla. Copak její povaha už všechny odradila? Ne, to nemohla být pravda. Přece jenom to své divadlo milé ženy hraje moc dobře. Pouze před Bellou a Jacobem nic nepředstírá a zrovna těm dvou by asi vážně volat nemohla.

Dorazil jsem až k ní domů a Rose mi otevřela ještě celá rozklepaná.

„Musela jste být v šoku. Jste v pořádku?“ zajímal jsem se, zatímco mě vedla do obývacího pokoje.

„Děkuji, že jste přišel, Edwarde. Nevíte, jak vyděšená jsem byla. Přišla jsem domů a uviděla jsem tohle,“ zamumlala a kapesníkem se snažila otřít slzy. Druhou rukou zároveň ukazovala na nepořádek v obýváku. Všechny věci byly rozházeny po místnosti. Z jedné vázy byly dokonce střepy. Těžko jsem mohl určit, co mohli ukrást a rozhodně jsem se nehodlal ptát, ale nebylo pochyb, že se tady lupiči vyřádili.

„Uklidněte se,“ snažil jsem se ji utěšit a než jsem se nadál, objímala mě Rose kolem pasu a smáčela mi slzami sako.

„Nemohla jsem zavolat Jacobovi a stydím se to říct Belle. Vy jste jediný, na koho jsem se mohla obrátit, Edwarde,“ vysvětlovala po chvíli, kdy už ze sebe setřepala ten největší šok a působila docela klidně.

„Dobrá. Jsem rád, že už je vám lépe, tak tedy půjdu.“ Nehodlal jsem u ní zůstat moc dlouho. I ta hodina, než se uklidnila, byla víc než dost. Teď se pomalu blížila půlnoc a i já toužil po odpočinku. Nepředpokládal jsem, že by se mi podařilo snadno usnout, ale přece jenom i poloupír potřebuje trochu klidu, aby nakonec mohl fungovat.

„Říkala jsem si, jestli byste si se mnou nedal ještě čaj, než půjdete,“ prohodila Rose a v kuchyni už stavěla vodu do konvice.

„Mám ještě nějakou práci, kterou potřebuji dokončit,“ namítl jsem.

„Nemůžete tady se mnou v noci zůstat? Nechci tu být sama,“ obrátila se ke mně Rosalie. Šálky už měla nachystané a zrovna do nich dávala dva pytlíčky s bylinkovým čajem, což jsem poznal i na dálku. „Moc se bojím být sama.“

„Nemyslím si, že by bylo vhodné, abych tady zůstával,“ trval jsem si na svém a chystal se odejít.

„To je nesmysl, Edwarde. Kromě toho, bydlíte přece s Bellou, takže vám nevadí zůstávat ve společnosti ženy. Nebo s Bellou je to jiné, než se mnou? Prosím… protože já se opravdu, opravdu hodně bojím,“ škemrala, až jsem nakonec odložil svou tašku a posadil se zpět na pohovku.

Rose mi tam donesla horký šálek meduňkového čaje a sama si přisedla vedle mě. Do tak těsné blízkosti, že jsem mohl rozeznat jednotlivé podtóny jejího parfému, který se každé ráno musela navonět, když vyrážela do galerie. Měl jsem dojem, jako by se vedle mě ocitla dotěrná kočka, která žadoní o pohlazení a nebylo mi to nijak příjemné. Hlavně proto, že tahle kočka si neuvědomovala, že dráždí predátora mnohem silnějšího a nebezpečnějšího, než je ona sama.

„Jste napjatý, Edwarde. Udělejte si pohodlí,“ pobízela mě Rose, když i ona vycítila, že se nedokážu uvolnit. „Půjdu si lehnout, ale nejdřív vám přichystám pokoj pro hosty,“ prohodila a zvedla se, aby odešla do zmíněného pokoje pro hosty. Já toužil po posteli, ale nehodlal jsem spát zrovna v jejím bytě, který byl koneckonců její a Jacobův byt. Jak jsem totiž pochopil od Belly, Rosalie zůstala v jejich novomanželském bytě, zatímco Jacob se vrátil ke svému otci, protože svůj byt prodal.

Napil jsem se ze šálku už napůl vychladlého čaje a na okamžik jsem zavřel oči. Okamžitě se mi však pod víčky objevil Bellin obraz, jak leží na nemocničním lůžku a má na čele ten krvavý obvaz. Cítil jsem, jak se mi jenom myšlenkou na ni a tou bezmocí sevřela čelist a zatnul jsem pěst. Tohle nebylo dobré znamení. Nechápal jsem, co tady ještě dělám, když mám být doma a starat se o Bellu…

Bylo to tak nesmyslné tohle moje počínání, ale když jsem nad tím přemýšlel dál, tak jsem přišel na to, že to nějaký smysl má. Bella se chce Blackovi pomstít a k tomu potřebuje morální oporu, což jsem z nepochopitelných důvodů měl být já. Jakmile se mu pomstí, dostane ze svého života smečku vlkodlaků a nebude potřebovat ani mě, takže se budu moct přestěhovat na druhý konec světa a doufat, že se mi na ni podaří zapomenout a nají novou lásku svého života. A tak se vlastně Bella zbaví i upírů ve své životě a bude jistě šťastná.

„Je to pro vás tak nepříjemné, že tu musíte zůstat?“ ozval se najednou za mnou Rosaliin hlas. Otevřel jsem tedy oči a podíval se na ni. Během chvíle, kdy mi údajně připravovala pokoj a já přemýšlel nad Bellou a svým zpackaným životem, se stačila převléknout do jedné z těch skromných saténových košilek sotva pod zadek a župánku, který si ani nezavázala. „Jestli je vám to nepříjemné kvůli mně, tak mi to dává trochu naděje,“ zamumlala a nespouštěla ze mě upřený pohled jejích modrých očí.

„Odcházím,“ prohlásil jsem rozhodně a znovu popadl svou tašku. Při tom jsem si všiml, že už jsou skoro dvě hodiny ráno.

„Neslíbil jste, že dnes v noci budete se mnou?“ dožadovala se Rose.

„Už skoro svítá,“ namítl jsem, přestože první sluneční paprsky se na Seattleském horizontu neobjeví dřív jak za pár dlouhých hodin. Bez jakéhokoliv dalšího slova jsem se pak kolem ní protáhl ke dveřím a odešel. Negližé, které měla na sobě, vypovídalo o tom, že už je naprosto klidná a navíc uvažuje nad tím, jak by mě měla svést. A pokud bych byl normální muž, možná bych toho i využil, ale já jím nebyl a navíc jsem měl hlavu plnou Belly.

 

Vrátil jsem se tedy do kanceláře a ulehl na tu nepohodlnou pohovku, kterou jsem tam měl. Potřeboval jsem aspoň pár hodin na to, abych se prospal a připravil svou mysl na další den, který sebou nepřinese nic dobrého. Minimálně se budu muset vidět s Bellou, a pokud s ní bude Black, bude to jako dýka do mého polo nesmrtelného srdce.

Ráno jsem si pak vychutnával čerstvé překapávané kafe a snažil se pracovat, když za mnou do kanceláře přišel Emmett a pořád se omlouval.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se, aniž bych odtrhl pohled od monitoru počítače.

„Nemohl jsem otevřít dveře od auta…“

„Proto jdeš pozdě?“ zeptal jsem se, jelikož jsem si všiml, že má skoro hodinové zpoždění.

„Tedy včera, zrovna když jsem se chystal odejít z práce, ukázala se tu Rosalie Halleová,“ začal vysvětlovat a já jsem se zarazil. Tohle bylo moc náhod najednou. „Nebyl jsi tady, tak jsem jí trochu zabavil. Vyrazili jsme si do baru a povídali si… Nakonec ze mě bude přeborník ve vztazích, přestože ta tvoje tvářička všechny tak láká,“ poznamenal a tvářil se u toho samolibě.

„Rosalie Halleová?“ ujišťoval jsem se, že jsem slyšel správně.

„Přesně. Myslel jsem si, že je dost povýšená, ale opak je pravdou. Byla neskutečně přirozená. Vypili jsme spolu skoro celou láhev… Páni, ona je přesně můj typ,“ pochvaloval si Emmett, ale mě na jeho slovech něco nesedělo. Pokud by Rosalie vypila polovinu lahve, určitě by to na ní bylo včera večer poznat. S podezíravým pohledem jsem se konečně podíval na Emmetta, jehož tvář byla dost strhaná, ale oči mu jiskřily nadšením. Jenom ten jeden pohled mi stačil, abych věděl, jak to v tom baru dopadlo.

„O čem jste mluvili?“ zajímal jsem se.

„O tom a tamto, však víš… A taky jsme se zmínili o tobě,“ dodal vzápětí a já měl pocit, jako by mě píchla včela.

„Co o mě?“

„Ach tedy, víš, když se trochu moc napiju, moc si nepamatuju,“ začal se vymlouvat a co bylo do teď jenom podezřelé, teď doopravdy smrdělo. Mohl se Emmett kvůli něčemu podřeknout? Třeba ho Rosalie natolik obalamutila, že jí řekl, jak je to s tou mou homosexualitou a proto následovalo to její noční divadlo. „Ale dost o mé včerejší noci. Podívejme se na tebe, proč máš stejné oblečení jako včera? Nešel jsi domů?“

„Měl jsem nějakou práci,“ namítl jsem neurčitě.

„Najednou jsi utekl a pak jsem tě nemohl zastihnout ani na telefonu. To je podezřelé,“ odvětil a nedůvěřivě si mě prohlížel, jako bych snad spáchal nějaký zločin.

„Co je tak podezřelého? Pracoval jsem venku,“ trval jsem si na svém a Emmett ještě víc přimhouřil oči.

„Pracoval? A podařilo se ti něco zjistit?“ vyzvídal. A když jsem se zatvářil nechápavě, okamžitě dodal: „Už jsi dlouho u slečny Swanové a ti chlápci od Blacka zahájili nějakou akci. Viděl jsi ten náčrt? Kdybychom se do toho mohli vložit, nemuseli bychom prohrát. Pořídil jsi nějaké fotky?“ dožadoval se nějakých podkladů, kterých bychom se mohli při návrh nové galerii držet, ale já nic neměl.

„Nenechala by mě,“ namítl jsem.

„Nenechala tě, tak jsi to neudělal?“ podivoval se Emmett a já jenom přikývl. Nebylo to proto, že bych ty fotky nemohl pořídit, kdykoliv kdy v domě nebyla, ale proto, že už tak jsem ji obelhával až moc, na to abych se zachoval ještě hůř. Navíc jsem zvažoval, že bych mohl zapracovat na jiné koncepci a navrhnout úplně odlišný projekt, který by s jejím domem neměl nic společného.

„Jestli to opravdu nezvládneš, vyber den, kdy bude Bella venku. Já se pak proplížím do domu a udělám nějaké fotky,“ prohlásil Emmett a já se na něj jenom zamračil. Tenhle plán se mi moc nezamlouval.

„Musíme to opravdu udělat?“

„Hele, podívej se, v čem se právně nacházíme. Není nic, co bychom nemohli udělat. Jestli to bude ale takhle pokračovat, nebudeme schopni do uzávěrky nic předložit,“ trval na svém Emmett a já musel uznat, že má pravdu. Pokud se Arovi líbil koncept toho Bellina domu a měla podle něj být postavena galerii, bylo by vhodné se toho držet a nepokoušet štěstí s něčím úplně novým. „Co je to vůbec mezi tebou a Bellou? Obtěžuje tě? Pokud jo, nic si z toho nedělej, stejně se chystáš z toho jejího domu odstěhovat… Nebo…“ Emmett se najednou zarazil uprostřed kroku i myšlenky a obrátil se ke mně. Naklonil se přes stůl, aby na mě lépe viděl. „Nechceš mi říct, že něco ke slečně Swanové cítíš, že ne? Není tohle ten důvod, proč nechceš udělat ty fotky, že?“ obořil se na mě a já nevěděl, co mu říct, protože přesně tohle byl ten důvod.

Z prekérní situace mě však vytáhle Garrett, když zaťukal na dveře a nakoukl do kanceláře.

„Máme návštěvu,“ prohlásil a za ním se objevila Bella.

 

Isabella

Spala jsem opravdu neklidně. Ještě dlouho potom, co jsem se uložila do postele, jsem hleděla do stropu a nakonec zkusila i to všemi z propanové počítání oveček: „581 ovečka, 582 ovečka…“

Ach jo. Podobné rozpoložení jsem nesnášela. Mysl se mi točila kolem věcí, které by jí měly být naprosto jedno, a nedokázala se uklidnit aspoň na tak dlouho, abych mohla usnout.

„1 ovečka… Do háje, vždyť to stejně nefunguje,“ vztekala jsem se sama na sebe. Popadla jsem opět plyšového lva a zamračila se na něj. „Netušíš, co se to děje s Edwardem? Pokud jo, musíš mi to říct.“ Jasně, že jsem věděla, že je to nesmysl, ale když už jsou skoro dvě ráno a vy pořád nespíte a stresujete se, přestože vám doktor nařídil klid, tak je to asi odpustitelné.

 

Když jsem se ráno probudila ze spánku, který se někdy nad ránem konečně dostavil, zkusmo jsem došla k Edwardovu pokoji. Zpoza dveří jsem nic neslyšela a tak jsem se odvážila je otevřít a zjistit, jestli nakonec přece jenom nepřišel domů. K nevelkému překvapení byl jeho pokoj prázdný.

Chvíli jsem zvažovala, co bych tedy měla udělat, ale nakonec jsem vešla dovnitř a do jedné z tašek mu naskládala čisté oblečení. Potom jsem se sama šla převléknout, učesat a umýt a po hrnku horké kávy, která mě měla udržet vzhůru aspoň následujících pár hodin, jsem se vydala do jeho kanceláře.

Tam mě přivítal mladík, kterého jsem si pamatovala z motelu a taky z té poslední šarvátky s Emmettem.

S úsměvem mě přivítal a potom dovedl k Edwardovi do kanceláře, kde byl zrovna i Emmett.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem a pohlédla z Emmetta na Edwarda.

„Dobré ráno. Co vás k nám přivádí takhle brzy? Děje se něco?“ přivítal mě okamžitě Emmett a dal se do vyzvídání. Místo odpovědi jsem se podívala na Edwarda a ten konečně vstal od stolu a došel až ke mně. Rukou mi naznačil, abych ho následovala na terasu, kde jsme spolu už jednou mluvili. Všechno tohle se však odehrálo bez jediného slůvka.

Na terase jsem mu podala tašku s oblečením „To jsou tvoje spodky a ponožky. Jsi takový čistotný. Myslela jsem si, že by ses rád převlékl,“ vysvětlovala jsem mu a Edward přitom nehnul ani brvou. Přitom jsem se obávala, že si o mě bude myslet, že jsem nějaká divná, že tohle dělám.

„Takže ses přehrabovala v mých spodkách?“

„No, jsme přátelé, za co bychom se měli stydět?“ pohodila jsem rameny a tvářila se stejně klidně jako on.

„Nemusela jsi to dělat. Proč ses obtěžovala?“ vyzvídal a přitom se na mě skoro ani nepodíval. To mě dopalovalo, takže jsem se rozhodla oplatit mu ty jeho naučené fráze, kterýma mě neustále zasypával.

„Děkuji. Přesně tohle bys měl v podobné situaci říct,“ odsekla jsem trochu naštvaně.

„Děkuji,“ zamumlal a sklopil hlavu. Chvíli jsem na něj koukala, než jsem si dodala odvahu, abych se ho zeptala na to, co mě celou noc trápilo asi nejvíc.

„Cítíš vinu, že jo?“ Chtěla jsem vědět, jestli je mu líto, že se o mě nemohl postarat, jak se na správného kamaráda sluší. Alici byla dokonalým příkladem toho, jak by se měl kamarád obávat o mé zdraví. A Edward to nedělal.

„Za co?“ zeptal se a vypadal zmateně.

„Zranila jsem se, ale tys nepřišel domů, aby ses o mě postaral. Místo toho ses soustředil jenom na svoji práci. Ale dneska jsem tady s jídlem a oblečením. Určitě se musíš cítit vinný, že jo?“ dožadovala jsem se souhlasné odpovědi, jako bych snad neznala Edwarda.

„Nic takového,“ namítl a já jenom zavrtěla hlavou nad tou dokonalou netečností, kterou předváděl.

„Ale já jsem se zranila opravdu moc a málem jsem ti dala sbohem.“ Úmyslně jsem zveličovala a doufala, že dosáhnu svého a vyvolám u něj nějakou adekvátní reakci, ale i tak jsem měla smůlu.

„Nemotorný člověk jako ty, by neumřel tak snadno,“ prohodil a já myslela, že už vzteky bouchnu.

„No páni! Opravdu… ty jsi mi tedy případ. Nemůžeš prostě říct „Moc jsem se bál, ale kvůli své práci jsem se prostě nemohl vrátit“,“ dožadovala jsem se jeho odpovědi.

„Proč se mám o tebe bát? Měla by ses zaměřit na svou pomstu, Bello. Ne na mě,“ odvětil.

„Pomsta je pomsta a přátelství je přátelství. Nepleť sem mou pomstu!“ okřikla jsem ho, protože jsem to už vážně nemohla vydržet. Copak jsem ani pro Edwarda neznamenala víc než pouze kus hadru u jeho nohou? Měla jsem dojem, jako bych ve vztahu, který se až nebezpečně podobal tomu, ve kterém jsem byla před časem s Jacobem. Opět jsem škemrala o kousek citu.

„Naopak, musím ji sem plést. Stanovila sis cíle, tak se jich drž a nenech se něčím rozhodit,“ nabádal mě.

„Edwarde? Vím, že se i ostatní zajímají o úspěšnou kariéru, ale ty se nezajímáš o nic jiného, že ne?“ zeptala jsem se jen pro ujištění. Ještě dva dny zpátky jsem měla dojem, že bychom mohli být přátelé, ale teď jsem měla dojem, že to nepůjde. S Edwardem se něco dělo a já jsem z něj nedokázala dostat, co to je. Nemohla jsem mu tedy ani pomoct, když jsem nevěděla, co ho trápí.

„Ano, o nic jiného,“ souhlasil a já tedy přikývla.

„Dobrá tedy. Myslím, že už půjde. Ať se ti tedy daří s projekty,“ popřála jsem mu a vydala se do Galerie, kde na mě čekala hromada práce. I tak jsem si však cestou nespokojeně mumlala jaký je Edward necita, kterého vůbec nezajímám a dokonce ani nedokáže ocenit, že jsem mu donesla oblečení. Byla jsem blbá, že jsem něco podobného udělala. Měla jsem ho nechat v tom špinavém oblečení a nestarat se o něj stejně jako se on nestará o mě.

 

V Galerii jsem se plně ponořila do práce, když mě vyrušilo zaťukání na dveře a do prostor budoucího dětského koutku vešel Aro. Ten však okamžitě zareagoval správně a ptal se, co se mi stalo s hlavou, protože si všiml toho gázového čtverečku, který jsem měla stále nalepený na čele.

„Ach, včera jsem se zranila. Ale není to nic vážného, nebojte se,“ ujišťovala jsem ho.

„Musíte být opatrná,“ nabádal mě a já jenom přikývla. Jako by snad byla moje vina, že na mě ty prkna spadly. „Na čem děláte? Tolik stejných věcí,“ zajímal se, když zpozoroval, že barvou natírám kousek něčeho, co se vedle mě válelo ještě ve třech dalších barvách.

„To jsou kousky,“ prohodila jsem a dotáhla štětcem další stranu na vřezávaném kvádru.

„Kousky?“ podivil se Aro, kterému to nedávalo smysl. Neseznámila jsem ho se svým konceptem, ale doufala jsem, že se mu to nakonec bude líbit. Vždyť mi dal volnou ruku, tak jsem věřila, že ho nezklamu.

„Ano. Chci je dát dohromady a udělat z nich hradby,“ informovala jsem ho.

„Je to tak barevné. Jsem si jistý, že si to děti zamilují,“ prohlásil a já se spokojeně usmála.

„Barevné věci budou stimulovat dětské mozky a to se shoduje také se stylem umělecké galerie,“ odvětila jsem a Aro jenom spokojeně přikývl. Ano i Galerie měla stimulovat mozky, jenomže tady už se jednalo především o dospělé.

„Dobrý nápad.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem a potom mě napadlo, že jsem mu ještě nestačila poděkovat za to, jak se zachoval ohledně Edwarda. „A ještě bych vám chtěla poděkovat za pomoc Edwardovi. Díky, že jste ho v tom nenechal.“ Nedokázala jsem si představit, co Edwarda trápí v tuhle chvíle, ale aspoň se nemusel stresovat kvůli projektu pro Galerii, takže aspoň tohle bylo v pořádku.

„To já bych měl poděkovat vám. Vaše povzbuzení mi opravdu dodalo hodně odvahy,“ namítl a usmál se na mě, jako bych snad odvedla dobrou práci.

„Dáte si kávu? Zvu vás,“ nabídla jsem mu a otřela štětec do připravené hadry. Aro mou nabídku přijal a společně jsme si pak šli k automatu koupit kávu. Nebyla zrovna kdovíjak dobrá, ale Aro se tvářil statečně, když si poprvé napil. Určitě byl zvyklý na daleko lepší, možná snad překapávanou jako Edward, ale pokud bychom podobnou chtěly, museli bychom zamířit do jeho kanceláře, aby nám ji asistentka připravila. Takhle to však bylo lepší. Společně jsme se usadili na jednu z laviček a sledovali ruch v Galerii, který byl ten poměrně malý a tak se tu dalo klidně povídat.

„Bello? Znáte výhody jednostranného zájmu?“ zeptal se najednou Aro a trochu mě svou otázkou překvapil.

„Jednostranného zájmu?“ podivila jsem se, ale zároveň mě to donutila k zamyšlení. Tak nějak jsem jednostranný zájem znala až moc dobře, jenom jsem nevěděla, že může mít i nějaké výhody. „Tak asi, že neutratíte peníze. Když randíte, dáváte si dárky a k tomu je potřeba hodně peněz. Navíc tu nejsou žádná omezení, takže asi hodně svobody.“ Tipovala jsem, jelikož jsem nedokázala přijít na to, že by jednostranná zamilovanost byla dobrá.

„Není potřeba, abyste pokaždé partnerovi něco dávala,“ namítl Aro a já musela chtě-nechtě souhlasit.

Potom jsem však přemýšlela dál a něco mě přece jenom napadlo. Byla to taková zbloudilá myšlenka, která tu neměla co dělat, ale v mysli mi vytanul Edward. Ten jeho chladný postoj ale zároveň i jeho usměvavá tvář, když jsem ho něčím pobavila.

„Od partnera nic neočekáváte, takže vám stačí ho jenom sledovat,“ odvětila jsem následně. „Když toho chci nechat, můžu toho nechat kdykoliv. Protože jsem jediná, kdo se bude cítit smutný. Je to jednodušší,“ dodala jsem a smutně se usmála. Cítila jsem, jak se mi při vzpomínce na Edwarda roztlouklo srdce a zároveň jsem si nadávala do hloupých hus.

„Zdá se, že jste v tomhle směru zkušenější, než já, Bello,“ prohlásil Aro a já se k němu obrátila s neveselým úsměvem.

„To je má specialita,“ řekla jsem a upila z plastového kelímku, který se mi propaloval mezi prsty.

„Máte teď o někoho zájem?“ vyzvídal Aro a já opět pomyslela na Edwarda. Byla to hloupost, ale nešlo to jinak.

„Tedy, nevím, jestli se tomu dá říct zájem, akorát se o někoho bojím. Bojím se, že se mu něco stane a tak se mu snažím pomáhat.“ Moje odpověď byla nic neříkající, aspoň jsem si to myslela, ale Aro mě překvapil, když souhlasně pokýval hlavou.

„To pro vás není lehké, že ano?“

„Máte pravdu. Proto jsem chtěla dělat na něčem sama. Potřebuju se zaměstnat, abych nemusela neustále myslet… Zní to hloupě, ale kupodivu to pomáhá. Prostě se soustředím jenom na jednu věc,“ zamumlala jsem a na jeden lok vypila snad polovinu kelímku. Cítila jsem, jak se mi horká tekutina postupně propaluje do žaludku, který se hned zahřívá.

„Možná bych měl dělat to stejné,“ povzdechl si najednou Aro a tak jsem se k němu otočila.

„Vy máte o někoho zájem?“ podivila jsem se. Během mé práce na dětském koutku jsme se potkávali celkem často, ale ani jednou jsem nezaznamenala, že by Aro projevil o některého muže nějaký větší zájem. Ale možná jsem se jenom mýlila a byla slepá. Dlouho před lidmi tajil, že je homosexuál a proto si není jistý, jak se má teď chovat. Drží se stranou.

„Nicméně, tyhle jednostranné zájmy, jsou pro ty, kteří mají odvahu milovat. Pane Volturi, člověk, kterého máte rád – možná to s ním není tak, že by vás neměl rád. Možná je se jenom pokouší uspět ve své kariéře, nebo si není jistá, jestli je to on, koho máte ve svém srdci. Myslím, že tak by to mohlo být,“ rozpovídala jsem se a nějak podvědomě jsem si do role Arova milého dosadila Edwarda. Samozřejmě jsem věděla, že po světě chodí daleko víc homosexuálů a spousta z nich to kvůli různým důvodům tají, ale… Aro kvůli Edwardovi dával všanc svou pozici a to už něco znamená.

„Myslíte, že bych neměl ztrácet naději?“

„Přestat věřit je to nejhloupější rozhodnutí, které může člověk udělat,“ prohodila jsem a Aro se usmál. Má odpověď mu zřejmě zvedla náladu. Oba jsme potom dopili svou kávu a bylo na čase se vrátit do práce. 

 

Vypravěč

Když Bella mířila do dětského koutku, zahlédla u vstupu do Galerie Edwarda, kterého poznala už z dálky, a naproti němu stála Rosalie. K její velké smůle a velkému prostranství, které Galerie skýtala, bylo jednoduché zaslechnout, o čem se spolu baví a Bella cítila, jak ji to velmi zraňuje. Ani tak ale nedokázala přestat poslouchat.

„Máte domluvenou schůzku s ředitelem?“ dotazovala se Rose a prohlížela si Edwarda, který byl už převlečený do oblečení, které mu Bella před pár hodinami nechala v kanceláři. Rose to donutilo k zamyšlení, jestli se po odchodu z jejího bytu ještě stavoval doma a jestli mluvil s Bellou.

„Ano,“ odvětil Edward stroze a snažil se jí vyhnout.

„Nejste moc unavený? Určitě jste toho moc nenaspal. Bála jsem se o vás. Zajímalo mě, jestli to dneska neovlivní vaši práci,“ snažila se ho Rose víc rozpovídat, ale spíš to všechno dělala proto, že jí neušlo, že mají tajnou posluchačku schovanou za jedním ze sloupů.

„Jsem v pořádku,“ zamumlal Edward.

„To je dobře… Hm, Edwarde? Až skončíte s jednáním, máte pak něco na programu?“ zeptala se a natáhla k Edwardovi ruku, aby se dotkla jeho paže. Bylo to značně neprofesionální, ale zároveň důvěrné gesto, které si Bella vyložila po svém. Edward sice před jejím dotekem ucuknul, ale to už Bella neviděla a Rose si tak mohla připsat další čárku, jakožto vítězství nad Bellou.

 

Současně v tu samou chvíli, kdy Edward mířil na schůzku s Arem, konala se jedna schůzka i v Black Construction. Billy Black si nechal zavolat Jacoba, aby ho vyzpovídal, jak se mu daří se slečnou Swanovou. Doufal v brzké oficiální seznámení s Charliem Swanem, jenom to jeho syn nesměl zkazit.

„Takže… kdy mě plánuješ vzít k slečně Swanové?“ vyzvídal a pohodlně se přitom rozvaloval ve svém křesle.

Jacob si rozepnul sako a posadil se na jedno z přistavených křesel u konferenčního stolu. „Ještě nenastal čas,“ namítl. Nechtělo se mu Bellu představovat jeho otci. Věděl, že Billy Black je trochu strašidelný. Dokonce i Rose z něho měla strach a co potom Bella? Jake nechtěl nic uspěchat.

„Hej, kluku, za chvíli je uzavírka pro Galerii, budeš se ještě dlouho loudat?“ okřikl ho Billy, která najednou začal rychle ztrácet klid.

„Když se něco týká srdce člověka, není to tak jednoduché. To bys mohl vědět,“ namítl Jacob.

Billy Black si poposedl a zkoumavě si svého syna přeměřoval. Pokud by teď nebyla žádná možnost, jak získat na svou stranu Charlieho Swana, okamžitě by ho poslala někam do ciziny, kde se to hemží upíry, aby se chlapec trochu vzmužil a konečně převzal své dědictví. Tahle si ho však musel nechat po svém boku a doufat, že nic nepokazí.

„Postaral ses o ni dobře, když se zranila, že jo?“ ujišťoval se a Jacob přikývl. „V tuhle chvíli jí musíš dát hodně dárků a říkat jí samé pěkně věci a pak ti ta dívka odpustí,“ nabádal Jake, ale ten najednou zavrtěl hlavou.

„Bella není taková dívka,“ namítl a přitom si vybavil, jak velký rozdíl je mezi ní a Rosalií. Tenhle postup, co jeho otec navrhoval, se spíš hodil na ni, než na Bellu.

„Ach můj bože, tohle mě asi zabije!“ rozkřikl se Billy. Ty o ženách nic nevíš. Ženský jsou všechny stejný. Vyrůstal jsi a sledoval, jak jsem všechny své manželky zvládl. Proč ses nic nenaučil?“

„Doufáš, že půjdu ve tvých šlépějích?“ zajímal se Jacob a na mysli mu vytanula jeho vlastní matka, jak se krčí před Billim a jeho ranami.

„Jenom nechci, aby se z tebe stal podpantoflák!“ trval si na svém Billy a začínal v tváři brunátnět.

„Bella je pořád skleslá a zraněná. Takže k ní chci být naprosto upřímný. Chci být opatrný ve všem, co dělám,“ obhajoval svůj postoj Jacob a Billy jenom nepřestával vrtět hlavou nad tím, jakého že to má syna.

„Řekl jsem ti, že na to není čas. Ta holka je opravdu něco. Jasně jsem jí to vysvětlil, už by tedy měla být připravená. Proč tomu nerozumí?“ začal si mumlat Billy jenom tak k sobě aniž by si uvědomoval, že Jacob je pořád vedle něj a přestože se z jeho syna ještě nestal skutečný vlkodlak, pořád měl o něco lepší smysly, než obyčejní lidé a proto mu neušlo nic z toho, co otci splynulo ze rtů.

„Táto? Ty ses setkal s Bellou?“ zeptal se opatrně.

„Ano, setkal. Co je na tom špatného?“ osopil se na něj Billy.

„Cos Belle řekl? Cos jí zatraceně řekl?!“ rozkřikl se tentokrát Jake, protože mu začínalo docházet, že jeho vztah s Bellou komplikuje právě jeho otec. Vždyť Bella se ho na něj ptala a tvářila se u toho tak všelijak. Mělo ho to napadnout, že Billy nebude stát jenom tak v povzdáli a všechno mlčky sledovat.

„Řekl jsem jí, že kdybych věděl, že je dcerou Charlieho Swana, nenechal bych věci dojít až sem. Pomyslel jsem, že je to takové plýtvání. Co je na tom špatného?“

V tu chvíli Jacob vyskočil ze svého místa a potom ze své výšky shlížel na sedícího otce. „Laskavě se mi prosím přestaň plést di života, tati! Jasné?“ okřikl ho Jake a rovnou vypadl z jeho kanceláře. Potřeboval co nejdříve mluvit s Bellou, aby se pokusil srovnat to nedorozumění, které jeho otec vyvolal. Tušil však, že to nebude nic jednoduchého a proto rovnou cestou koupil Belle kytici na usmířenou.

 

Aro před Edwarda překládal některé z návrhů, které by mu mohli pomoct v jeho další práci pro Galerii, a přitom si ho nepřestával prohlížet. Stále musel totiž přemýšlet na Bellinou radou, aby neztrácel naději a on měl najednou pocit, že by to dokázat mohl, jenom mu v tu chvíli velké horko a nemohl se pořádně soustředit. Čehož si samozřejmě Edward byl plně vědom.

„Cílem architektů je design, o který mají klienti zájem. Myslel jsem si, že by vám tohle mohlo pomoci. Tyhle podklady nejsou použity k dalšímu výběru takže…“

„Díky za zájem, ale rozhodl jsem se to takhle nedělat. I když je to tvrdý boj, rád bych to zvládl sám,“ odvětil Edward a odsunul všechny výkresy, které před ním ležely a pád desítek centimetrů dál od něj, ačkoliv mu to vůbec nebránilo v tom, aby si je pečlivě prostudoval i na tu dálku.

„Myslím, že jsem to možná přehnal. Zvažoval jsem, jestli vůbec mou nabídku na schůzku přijmete, vzhledem k okolnostem kolem soutěže, ale nakonec jsem to riskl. Navíc jsem vás požádal o schůzku hlavně proto, že jsem se nudil,“ přiznal Aro a nevěřil vlastním uším, že to skutečně udělal. Jeho rozhovory s Bellou byly neskutečně podnětné.

„Co?“ podivil se Edward, který rovněž nevěřil tomu, co mu ředitel galerie říká.

„Každý den tady sedím nad náčrtkami modelů a s nikým si nemůžu ani zažertovat.  Jsem rám každý den, a i když nejsem vyvrhel, pořád se tak cítím. Prostě… Nudil jsem se, a proto jsem vás sem pozval,“ zopakoval Aro svá předchozí slova jenom tentokrát trochu obšírněji.

„Měl jste to říct rovnou a nemusel jste si hledat výmluvy. Jsme přece přátelé, ne?“ prohodil Edward a doufal, že to tak Aro bere, vzhledem k jejich společnému rybaření a soukromým rozhovorům, které by jen tak s někým nevedl.

„Takže, když se budu nudit, můžu vám zavolat? Ano?“ ujišťoval se Aro, že Edwardova slova pochopil správně a cítila, jak se celý začíná chvět tou potlačovanou nadějí, která ho celého naplnila. Přesto věděl, že nesmí spěchat, ale muže před sebou nevyplašil.

„Jistě, že můžete. Ale bylo by lepší, kdyby to bylo víc důležité,“ souhlasil Edward a chystal se k odchodu.

„Dobře. Odteď se ujistím, že to bude důležité. Naše vzájemné porozumění mě těší,“ prohlásil Aro a s Edwardem se rozloučil. Jen co za ním zapadly dveře, pochvaloval si rozhovor s Bellou, který spolu dneska vedli, a vůbec netušil, že všechno, co řekl, Edward samozřejmě slyšel. A právě pro Edwarda to nebylo zrovna dobré, jelikož Aro doufal, že mezi nimi nakonec bude něco víc, než jen pouhé přátelství, které je mu Edward ochoten nabídnout. Proklatá Bella – proč jen se do toho musí neustále míchat? – pomyslel si Edward, když mířil od Ara pryč a zároveň doufal, že na ni nikde nenatrefí.

 

Edward

Bohužel jsem dnes neměl tolik štěstí, jak by si přál. Jenom pár kroků od Arovy kanceláře jsem narazil na Rosalii. Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že Emmett něco vvkecal a nejspíš jsem i tušil, co to bylo, potřeboval jsem zjistit, jak hodlá Rose s tou informací naložit. Proto jsem se nemohl vyhnout tomu jejímu okatému flirtování a pozvání na oběd, se kterým přišla. Kromě ní jsem však o dalších pár metrů dál narazil na Bellu a Jacoba. Už z dálky jsem slyšel jejich rozhovor.

„Myslel jsem, že jsem ti už dlouho nedal květiny… Navíc mě napadlo, že když jsme začali od začátku, musím se ujistit, že budu dělat všechno správně.“ Ještě jsem na Blacka neviděl, ale věděl jsem, že v ruce drží kytici růží, jejichž vůně se nesla od vstupu kolem mě až k nim. „Nepřijmeš je?“ dotazoval se a já přitom neslyšel žádný pohyb, kromě Bellina splašeného srdce. „Cítím se trochu trapně, když ti dávám květinu a ty ji nepřijmeš. Aspoň si k nim přivoň,“ pobízel jí a Bella konečně kytici přijala.

V tu samou chvíli jsme k nim s Rose přišli a ona si samozřejmě nemohla nerýpnout. Jakkoliv se u toho tvářila upřímně a velmi šťastně.

„Gratuluji, Bello.“ Usmívala se na ni a já nedokázal pochopit, jak dokonale ji tahle hra vychází. Bella se na Rose podívala a samozřejmě mě nemohla přehlédnout. Vnímal jsem, jak se jí na okamžik zadrhlo srdce, a přemýšlel jsem, co přesně by to mohlo znamenat. „Opravdu ti upřímně gratuluji. Tohle sis přece vždycky přála, ne? A teď se sen stal skutečností.“ To pokrytectví jsem cítil až sem a to byla Rose ode mě pár kroků vzdálená, jak šla blíž k Belle a Jacobovi. „Jakeu, bála jsem se, že bys kvůli mně mohl trochu váhat, ale teď – když vidím, jak vám to s Bellou klape – můžu být konečně klidná. Doufám, že vám to tentokrát vyjde.“ Její slova bych jí uvěřil pouze v případě, že by to nebyla ona, kdo prve rozvrátil jejich vztah. Tahle to byla pouze špička ledovce a já se divil, že Bella ani Black nijak nereagovali.

Potom se Rosalie obrátila ke mně – „Nebudeme je dál rušit, měli bychom jít,“ pobídla mě a tak jsme vyrazili na oběd, na který jsem se vůbec netěšil. Navíc mi hlavu teď zaměstnávaly myšlenky na Bellu a to, jak si poradí s Jacobem v dalším kole. Očividně se jí totiž dařilo, když za ní došel i s kyticí – což zřejmě dřív nedělal.

 

V restauraci jsem nepřestával vnímat to, jak si Rosalie pochvaluje nový vztah Belly a Jacoba. Všechno mi to šlo ale jedním uchem tam a druhým ven, protože jsem nad tím přemýšlel ze svého úhlu pohledu.

„Je skvělé, že se Bella a Jake dali dohromady. Zdálo se mi to, nebo vypadala Bella mnohem hezčí? Říká se, že zamilované ženy jsou nejkrásnější…“

Zamilované ženy? Je možné, že by Bella Jacoba po tom všem ještě milovala? Tvrdila mi, že ne. Že se mu chce pouze pomstít za to, jak se k ní choval, ale pokud si Rosalie myslí, že Bella najednou rozkvetla… Je pravda, že když o sebe teď Bella dbala, vypadala opravdu dokonale a víc se podobala ženě, se kterou chce muž chodit než zmoklému štěněti, jak ji Black nazval v den jejich rozchodu.

„Tahle restaurace je moje oblíbená. Jak jste to tady našel?“ zajímala se, ale já měl před očima Bellu a tu kytici rudých růží, kterou dostala od Blacka. „Edwarde?“ oslovila mě Rose a já k ní vzhlédl.

„Ano?“

„Není tohle příliš obyčejné poděkování za vaši pomoc minulou noc?“ zajímala se, ale mě to přišlo víc než dost. „Co takhle zajít ke mně na trochu vína? Mám tam uložených pár dobrých,“ informovala mě.

„Není to moc vhodné,“ namítl jsem a zvažoval, kam asi bude ochotna zajít, pokud ji budu odmítat.

„Omluvte mě, prosím,“ požádala mě a než jsem se nadál, vytahovala z kabelky malou tubu s léky. Zamračeně jsem jí sledoval, jak si vysypala do dlaně dva prášky a bez jakéhokoliv zavání je polka a zapila.

„Jste nemocná?“ Možná to nebyla vhodná otázka – pochybuji, že nemocný člověk by se s tím svěřoval naprostému cizinci, ale tušil jsem, že Rosalie by i nemoc dokázala využít ve svůj prospěch.

„Necítím se nějak dobře. Nejspíš je to z toho včerejšího šoku. Ráno jsem byla u doktora a ten mi předepsal tyhle léky na uklidnění. Ani si neumíte představit, jak moc se teď bojím jít domů. Pořád si představuju, že se tam zase něco stane… Nemůžete se mnou zůstat ještě jednu noc?“ dožadovala se mé přítomnosti.

Rozhodl jsem se, že ji vyhovím aspoň částečně. Doprovod domů se mi zdál jako vhodné řešení hlavně potom, co si vzala nějaké prášky. Tím taky zničila mou teorii, že to na mě všechno nahrála. Trochu jsem si myslel, že to vloupání pouze sehrála, aby mě k sobě dostala, ale pokud teď bere prášky, muselo to být opravdové.

Po jídle jsem ji tedy vzal domů. Podle všeho už dneska nepracovala, nebo ji alespoň nepotřebovali v kanceláři, takže si mohla jít odpočinout. Nevím, úplně jsem ji neposlouchal a i upír uvnitř mě, měl problémy s tím, soustředit se na osobu na sedadle spolujezdce.

Když Rose otevřela dveře od bytu, prvně jsem dovnitř nakoukl, jestli je všechno v pořádku a hned potom jsem ji pobídl, aby vešla, když jsem nespatřil žádný problém.

„Edwarde?“ oslovila mě a než jsem se nadál, ze vzdálenosti, která nás dělila, nezůstalo vůbec nic.

Políbila mě. Natiskla se na mě celým svým tělem a snažila se mě zapojit do hry svých rtů.

Odstrčil jsem ji od sebe. „Co si myslíte, že děláte?“ dožadoval jsem se její odpovědi.

„Nemáte rád ženy nebo jenom mě?“ zajímala se a já na ni šokovaně hleděl. Potvrdilo se mi, že Emmett prořekl fakt, že nejsem homosexuál, jak si ostatní myslí a proto se Rosalie rozhodla pro tenhle zběsilý čin. I tak jsem byl jejím odhodláním překvapen.

„Opravdu nerozumím tomu, proč tohle děláte,“ namítl jsem bez toho, abych odpověděl na její dotaz.

„Berte to jako výzvu. Mám teď v plánu se vám vnutit do života. Je vhodné, abych vás o tom informovala,“ prohodila a nepatrně se usmála. Čekala snad, že mi tohle přiznání polichotí?

„Není tu žádná možnost, že by se vám to mohlo podařit,“ odvětil jsem s naprostou jistotou. Mé srdce dávno nepatřilo jenom mě, a proto jsem si byl jist, že tu část, která mi zbyla, nikomu jinému nedám.

„Možná jsem teď udělala chybu, ale už dávno jsem se naučila, jak své chyby neopakovat,“ ujistila mě.

„Nejsem někdo, kdo bude schopen vaše city opětovat,“ namítl jsem.

„To si nemyslím. Navíc mám v plánu to dokázat i vám. Takže budu pokračovat a nakonec si mě zamilujete,“ prohodila se sebejistým úsměvem, až mě napadlo, jak často podobné akce podniká. Muži jí jistě padají k nohám díky dokonalé masce, kterou ve společnosti nosí, ale jí to nestačí. Potřebuje si hrát na šelmu, která loví.

„Ujišťuji vás, že vaše předpoklady jsou špatné. Teď však odcházím,“ prohodil jsem a měl se k odchodu. Po pár krocích mě zastavil Rosaliin hlas.

„Dříve nebo později zjistíte, že jsme ze stejného těsta. Taková co když chtějí cokoliv, dostanou to, nehledě na to jak.“ V těch slovech odkryla celé své skutečné já a rozhodně se nemohla mýlit víc, než se mýlila právě teď. My dva jsme si nebyli podobní vůbec. A tím největším rozdílem mezi námi nebylo moje upírství ale fakt, že jsem měl svědomí, které téhle ženě chybělo.

 

Isabella

S velkým přemáháním jsem souhlasila se společným pozdním obědem, na který mě Jake pozval, ale nedokázala jsem se na něj soustředit. Před očima jsem stále měla Edward a Rose. Včera spolu strávili noc, a proto se o mě nemohl postarat, jak se na kamaráda sluší. Mrzelo mě to, ale víc mě tížil fakt, že mi lhal. Tvrdil, že bude přes noc pracovat.

Jake mě po jídle odvezl domů. Zastavil před domem a já se už chystala vysednout, když mě zarazil.

„Opravdu jsi tak unavená, že nemůžeme zajít do kina a potom třeba na večeři?“ zajímal se a já jenom přikývla. Nějak jsem neměla dostatek slov. „Určitě je to kvůli tomu včerejšímu šoku. Potřebuješ nějaké vitamíny… Nějaké ti zítra pošlu,“ plánoval.

„Není třeba,“ namítla jsem okamžitě. „Jdu dovnitř,“ zamumlala jsem a opět sáhla po otvírání dveří. Jake mě však znovu zarazil.

„Slyšel jsem, že ses setkala s mým tátou… Bello, neznám detaily, ale všechno to je nedorozumění. Nevrátil jsem se kvůli tátovi, to mi budeš muset věřit.“ Takže, konečně jsme se dostali k tomu podstatnému. Jenže jsem si nebyla jistá, jestli Jakeovi ještě věřit dokážu.

„Proč? Proč bych ti měla věřit?“ zajímala jsem se.

„Nejsem bezcitný člověk, Bello. Kdybych se k tobě vrátil jenom kvůli tomu, že jsi dcera Charlieho Swana, nerozcházel bych se s tebou předtím, ne?“ namítl a já jenom zavrtěla hlavou. Vždyť předtím se o mého otce ani pořádně nezajímal. Nebyla jsem si vlastně jistá, že ví, kdo jím je. Prostě jsem byla jenom nějaká Swanová a až Billy Black odhalil, jak je tohle jméno význačné ve stavební a architektonické praxi.

„Není to náhodou proto, že tvoje společnost teď potřebuje mého tátu?“ Když jsem tu otázku vyslovovala, cítila jsem hořkost v puse.

„To opravdu není pravda. To si myslí můj táta. Ne já,“ bránil se Jacob vehementně.

„Dost!“ zarazila jsem ho. „Teď ti nemůžu věřit. Nechceš mě nutit, abych ti věřila, že ne?“

„Dobře, nebudu tě už přemlouvat. Když mi teď nevěříš, tak to nevadí. Dokážu ti to jinak,“ zamumlal a vypadal přitom sklíčeně. Já však neměla žádnou sílu ani odhodláni k tomu, abych ho nějak utěšila. Připadala jsem si hrozně, když jsem si uvědomovala tu podobu mezi Jakem teď a mnou kdysi. Bylo to strašné a naprosto mě to ničilo, ale byla jsem odhodlána tuhle pomstu dotáhnout do konce, ať to stojí cokoliv. Tohle mi musí vyjít a já se na konci postavím vzpřímeně před všechny a bude ze mě nová Bella.

 „Jsem opravdu utahaná, takže jdu dovnitř. Měj se Jake,“ zamumlala jsem a konečně vystoupila z auta. Kytici, kterou jsem od něj dostala v galerii, jsem nechala ležet na sedadle a zamířila si to rovnou domů. Nechtěla jsem tu kytici, ať už byla sebehezčí.

 

Doma jsem se dala do práce. Stále jsem se snažila dodržovat aspoň částečně klidový režim, ale zároveň jsem potřebovala něco dělat. Bylo to deprimující a já tak nějak podvědomě pořád čekala na Edwarda, přestože to byla hloupost. On si moji náklonost vůbec nezaslouží.

Z práce mě asi po hodině vytrhl zvonek. Došla jsem tedy otevřít a zůstala zírat na Emmett.

„Omlouvám se, že vás ruším takhle k večeru, ale Edward zapomněl podepsat jeden důležitý dokument,“ prohlásil a já ho pustila dál.

„Co se dá dělat. Můžete na něj počkat v jeho pokoje,“ nabídla jsem mu a ukázala na jeho dveře.

„Tedy, jestli vám to nevadí, mohl bych se podívat kolem domu?“ zeptal se z ničeho nic a já nad jeho neobvyklým dotazem trochu zamračila.

„Co?“

„Víte, žít v podobném domě byl vždycky můj sen. Mít šikovnou ženu a pár nezbedných dětí…“ Jeho popis dokonalého domova by byl opravdu dokonalý, kdyby ovšem nebyl gay. Vždyť to je naprostá hloupost, co se mi to tady snaží namluvit.

„Emmette, to je váš sen?“ podivila jsem se a dávala mu tak šanci napravit, co řekl. Vždyť se mě tady snažil opít rohlíkem a to už je pěkných pár týdnů zpátky, kdy by se mu to možná i povedlo.

„Vlastně je to den mojí mámy, víte? Myslím… když pomyslím, že je to sen, který nemůžu naplnit…“ Sledovala jsem, jak Emmetta zaplavila beznaděj a výraz jeho tváře se úplně proměnil ze sebejistého na sklíčený.

„Musí to opravdu bolet, že ano?“ prohodila jsem a doufala, že se mi ho podaří nějak uklidnit. S hysterickými muži jsem neměla vůbec žádné zkušenosti a tak jsem nevěděla, jak se k Emmettovi chovat. Edward si své city držel pěkně zkrátka na uzdě. „Pořád myslím na to, jak je to těžké pro Edwarda, ale nikdy jsem si nepředstavila, že můžete trpět třeba i vy. Omlouvám se,“ žádala jsem ho o prominutí.

„Kdybych mohl dostat šálek teplého čaje, cítil bych se mnohem lépe,“ zamumlal a trochu mě navedl, jak bych se k němu měla chovat.

„Samozřejmě, pojďte dál a já zatím připravím čaj,“ pozvala jsem ho a zamířila jsem si to rovnou do kuchyni, abych postavila vodu. Byla jsem ráda, že se mi podařilo dostat z jeho blízkosti. Z Emmetta jsem měla podivný pocit. Hlavně proto, že se k sobě s Edwardem tak úplně nehodily – alespoň podle mého mínění, ale co já vím o choutkách homosexuálů? Třeba to je opravdu tak, že se protiklady přitahují a třeba Emmett v tomhle stavu představuje právě ženu…

„Je tady někdo?“ Ze zamyšlení mě vytrhl Edwardův hlas. Tak moc jsem hloubala nad jeho vztahem k Emmettovi, že jsem úplně přeslechla jeho příchod domů.

„Emmett je tu,“ informovala jsem ho a zalila připravený hrnek s čajem.

„Kde je?“ zajímal se Edward a vypadal naprosto překvapeně, že tady jeho partner je.

„Nechala jsem ho tady, ale nevím, kam zmizel,“ namítla jsem, když jsem Emmetta v obývacím pokoji nezahlédla.

 

Edward

Vydal jsem se hledat Emmetta, přestože jsem podle tlukotu jeho srdce jasně věděl, kde je. Ani tak moc mě neštvala jeho přítomnost tady, ale fakt, že naprosto obchází moje příkazy. Což mi došlo hned, jak jsem zahlédl blesk z foťáku. Emmett se rozhodl udělat zde fotky i bez mého svolení. Měl jediné štěstí, že ho nenačapala Bella – už ve smlouvě o pronájmu jsem měl klauzuli, že nebudu pořizovat žádné fotografie.

„Co tady děláš?“ osopil jsem se na něj, když jsem došel dost blízko, abych nemusel zvyšovat hlas. Nechtěl jsem na něj upozorňovat Bellu.

„Nevidíš? Pracuju,“ prohodil a pořídil další fotku.

„Nedělej to,“ žádal jsem ho a sebral jsem mu foťák. Tohle se vůbec nemělo dít.

„Proč? Proč mě to nenecháš udělat? Mysli na to, proč jsi sem šel bydlet… A neříkej mi, že opravdu k Belle něco cítíš. Neměl bys začít rozlišovat mezi obchodem a osobními věcmi,“ trval na svém Emmett a možná měl trochu pravdu, ale upírovi uvnitř mě se to nelíbilo. On si našel partnerku, kterou se rozhodl milovat, a proto pro něj byl podraz, kterého by byl schopen lidský Edward, něco hrozného.

„V tom se pleteš,“ namítl jsem, protože přece jenom měl upír pořád navrch.

„Sakra, kámo! Měl bys vědět lépe než kdo jiný, jak důležitý je tenhle projekt,“ trval si na svém Emmett a upír se trochu stáhl. I on chtěl vyhrát, chtěl porazit Blackovi, chtěl se jím pomstít za smrt otce, chtěl s nimi vytřít podlahu a tušil, že výhra v téhle soutěži by byla jenom prvním stupínkem v tom, to dokázat, ale… Pořád tady byla Bella a láska k ní tu touhu přece jenom upozaďovala.

„Já vím. Ale proč bych měl někomu ublížit jenom kvůli svému prospěchu?“ nechápal jsem.

„Kdo říká, že jí musíš ublížit?“

„Děláš si ze mě srandu? To co teď dělám, není k Belle spravedlivé. Už podruhé bude muset čelit zklamání, protože ji někdo využíval,“ bránil jsem ji a doufal, že to Emmettovi konečně dojde a přestane se chovat jako… jako… jako Emmett.

„Ty ji máš opravdu rád, co? Pro její dobro jsi rozhodnutý se vzdát kariéry?“ dožadoval se odpovědi, ale než jsem mu stačil říct ano, zaslechli jsme oba dva Bellu, jak ho volá.

Vyšel jsem tedy Belle naproti a trochu ji tak překvapil.

„Co tady děláš? Kam šel Emmett?“ vyzvídala a pokoušela se nahlédnout za kůlnu, kde jsem Emmetta nechal. „Pohádali jste se?“ zajímala se, když jsem neodpovídal.

„Ano,“ zamumlal jsem.

„Proč?“ vyzvídala a já tak toužil jí říct pravdu, že jsem upíra pustil ze želez a dovolil si udělat pro jednou správnou věc.

„Musím ti něco říct, Bello,“ prohodil jsem a důkladně si ji přitom prohlížel. Potřeboval jsem vidět, jak bude na moje slova reagovat a pěkně si je vyrýt do paměti, aby mě už nikdy ani nenapadlo, že bych se mohl zachovat stejně.

„Nejsem si jistá, jestli chci něco slyšet,“ namítla a vypadala přitom trochu naštvaně a zároveň smutně.

„I když nechceš, tak mě stejně poslouchej,“ trval jsem na svém a Bella na mě upřela ty své čokoládově hnědé oči, ve kterých jsem se v ten samý okamžik utopil. „Já… přišel jsem sem, protože…“

„Mňau… mňam… mňau… Kočičko… kočičko.“ Mou řeč, kterou jsem se chystal pronést, však přerušil Emmett, který začal mňoukat a nahánět nějakou imaginární kočku, jinak jsem si totiž jeho chování nemohl vysvětlit. Nikde jsem totiž skutečnou kočku neviděl. „Bello, ty máš kočku?“ zeptal se, když došel až k nám.

„Kočku?“ podivila se Bella.

„Přímo támhle jsem viděl opravdu krásnou kočku,“ prohodil a ukázal směrem, odkud přišel.

„Že by se sem zatoulala?“ Bella se nad tím nepřestávala divit.

„Jak by se sem mohla zatoulat? Měla krásnou mašli a vypadala tak trochu jako ty. Jenom jsem měl dojem, že aspoň pár dní hladoví… Možná ztratila cestu domů?“ Emmett se snažil odlákat Bellinu pozornost a ta se samozřejmě nechala. Okamžitě se vydala kočku hledat a Emmett se pak obrátil ke mně. „Opovaž se jí říct ještě jediné slovo o tom, proč jsi tady!“ varoval mě a tvářil se přitom nebezpečně.

„Žádná kočka tam nebyla,“ prohodila Bella, když se k nám vrátila.

„Opravdu? Možná šla domů… A co se stalo s mým čajem?“ změnil okamžitě téma Emmett a Bella ho následně vedla zpět do domu, kde mu podávala šálek s už částečně studeným čajem. Emmett ho do sebe hodil na dva loky a potom už se s Bellou rozloučil a odešel. Během svého odchodu mě všech nezapomněl častovat pohledy, které věstily, že se mi něco stane, pokud Belle řeknu pravdu… V tu samou chvíli jsem přemýšlel nad tím, jak by se asi tvářil, kdybych řekl pravdu i jemu. Pravdu o tom, co jsem. To by si potom tyhle silácké řeči jistě odpustil. Vždyť neměl šanci mi ani zlomit nos, kdyby se mě rozhodl praštit.

Doprovodil jsem ho k vratům a potom jsem se vrátil. Všechno odhodlání ze mě najednou spadlo.

„Musíš být opravdu velmi zaměstnaný, když si bereš práci taky domů. Nebo jenom předstíráš, že jsi zaměstnaný,“ prohodila Bella a mířila si to přímo do své dílny. Její slova zněla mým uším trochu jedovatě, ale jelikož jsem jí neviděl do tváře, mohl jsem to jenom odhadovat. Nechápal jsem, proč by na mě měla být naštvaná, ačkoliv to dnešní dopoledne u mě v kanceláři by ledacos vysvětlovalo.

„Asi bych ti měl pogratulovat. Konečně je z tebe žena, které muži nosí květiny. Měla by sis je usušit, pak si je budeš moct nechat napořád,“ poradil jsem jí a v tom momentě se Bella otočila.

„Proč jsi ke mně tak sarkastický? Víš, že tohle byl můj plán,“ odvětila a z jejích očí doslova lítaly blesky.

„Upřímně ti to přeju, ale pořád to ještě nehraješ dokonale. Něco tě brzdí a myslím si, že toho nakonec nebudeš schopna nechat. Stačilo se na tebe podívat v tu chvíli, kdys dostala od Blacka tu kytici,“ upozornil jsem ji a stále jsem ten okamžik měl před očima, jako by se to dělo právě teď.

„Neměj obavy. Když řekneš ´konec hry´, hned to skončím,“ ujistila mě odhodlaně, ale pohled jejich očí nezměkl. Stále se na mě zlobila.

„Jak můžu já rozhodnout, jestli ses už pomstila nebo ne? Není to můj problém,“ namítl jsem a pokoušel se nereagovat na to, jak mě při těch slovech bolelo u srdce. Nechat Bellu napospas vlkodlakovi a jejím vlastním zrádným citům se mi naprosto příčilo, ale musel jsem to zvládnout.

Nakonec jsme tímhle ukončili náš rozhovor a Bella se vydala do své dílny, zatímco já zapadl do pokoje. Nechápal jsem, proč se k Belle chovám tak dětinsky. Ačkoliv – člověk uvnitř mě se tak moc snažil porazit upíra, že vůbec nehleděl, co se kolem někoho děje a jak moc ubližuje ostatním a sobě ostatně taky.

Na chvíli jsem zvažoval, že bych se šel Belle omluvit za své chování. Věděl jsem, že potřebuje mou pomoc, ale než jsem to stihl udělat, zazvonil mi telefon. Na displeji se mi zobrazilo jméno Rosalie Halleová a tak jsem jenom ztišil vyzvánění a nechal ho zvonit. Sám jsem se pak odebral do koupelny.

I přesto, že jsem nechal telefon ve svém pokoji, neušlo mi, že sotva jednou dozvonil, volání se opakovalo. Rosalie byla vytrvalá a zkoušela to snad třikrát. Potom ji to přestalo bavit. Aspoň to jsem si myslel, než se ozval z další místnosti Bellin telefon. Zvonil docela dlouho, než se ho odvážila zvednout.

Co se děje?“ zeptala se Bella otráveně, když hovor přijala.

Jsi doma?“ odvětila jí Rosalie, ale zněla při tom nějak divně. A nebylo to jenom tím, že mě od telefonu oddělovaly dvě stěny. Zněla trochu opile.

„Kde jinde bych byla v tuhle hodinu?“ odsekla jí Bella. Dneska byla skutečně v ráži a já se nedivil, že se k Rose chová tak špatně. Tahle ženská vytáčela dokonce i mě. Nemohl jsem zapomenout na tu její troufalost, když mě před svým vlastním bytem políbila a ještě mi slíbila, že jí určitě podlehnu.

„Myslela jsem, že budeš mít rande s Jacobem,“ odpověděla jí a já zaslechl, jak si upila ze skleničky.

„Proč voláš?“ zeptala se netrpělivě Bella.

„Nevolám tobě. Je doma Edward?“ Doufal jsem, že Bellu nenapadne, že by mi předala svůj telefon. Snad ještě měla dostatek hrdosti, aby mi k něčemu podobnému nesnížila. S Rosalií jsem nechtěl mluvit z určitého důvodu a Bella by neměla být její prostředník.

„Proč tě to zajímá?“

„Nemůžu ho zastihnout na jeho čísle. Můžeš mi ho dát? Prokaž mi laskavost.“

Modlil jsem se, aby Bella zůstala ve své dílně a hovor ukončila, ale měl jsem smůlu. S povzdechem se vydala za mnou. Nejdřív zamířila k mému pokoji, ale když mě tam nenašla, došla až před dveře do koupelny a zaklepala.

„Můžu jít dovnitř?“ Byl jsem v pokušení ji odmítnout, ale nakonec jsem souhlasil. „To je Rosalie. Zní to naléhavě,“ informovala mě a podávala mi svůj telefon.

„Ano?“ promluvil jsem, když jsem si přiložil telefon k uchu a Bella opustila koupelnu.

„Omlouvám se, Edwarde,“ zaslechl jsem Rosaliin podnapilý hlas. Teď zněl o něco čistěji, než když ho tlumily dvě stěny.

„Proč tohle děláte, Rosalie?“ zeptal jsem se trochu netrpělivě. Chtěl jsem mít tenhle rozhovor co nejdříve za sebou a současně jsem toužil něco pěkně od plic říct Belle. Tohle dělat totiž neměla.

„Vím, že se vyhýbáte mým telefonátům a vím, že nemáte rád ženy, jako jsem já. Ale prostě nemůžu být sama. Myslela jsem, že když uslyším váš hlas v telefonu…“

„Zavěšuju,“ oznámil jsem jí neúprosně a hovor ukončil. S opilou Rosalii jsem nehodlal ztrácet čas o nic víc než s tou střízlivou. S němým telefonem jsem pak vyšel z koupelny a narazil hned na Bellu, která postávala v obývacím pokoji.

„Proč jsi mi ten telefon dávala? Kdybych s ní chtěl mluvit, tak bych jí vzal ten svůj, nemyslíš?“ obořil jsem se na ni.

„A jak jsem to asi měla vědět?“ zeptala se a dívala se na mě naštvaně.

„Mělo tě to napadnout. Každopádně – proč ses uvolila Rosalii vyhovět, když tě tak zradila?“ zajímal jsem se a Bella se jenom zhluboka nadechla a přimhouřila na mě oči.

„To je mezi mnou a Rosalií. Nemám ponětí, co se děje mezi ní a tebou. Strávili jste spolu noc v jejím bytě…“

„Jak ses o tom dozvěděla?“ skočil jsem ji do řeči. Překvapilo mě, že se o tom dozvěděla a přemýšlel jsem, jestli se jí Rosalie nějak chválila, přestože nebylo k čemu. Nějak mi to ale nesedělo.

„Zaslechla jsem to,“ odsekla mi. „A jenom proto, že ty a já jsme přátelé, nemůžu ti bránit ve vztahu s Rose, ne? Rosalie zastává důležitou pozici v Galerii a je ti hodně nápomocná. V budoucnu se možná stane důležitějším člověkem, než jsem já. Jak bych potom mohla ignorovat její zavolání?“ Najednou všechna ta bojovnost z jejího pohledu zmizela a já tam zahlédl bolest. Trápilo ji, že bych mohl dát přednost Rose před ní. Ale to já jsem nemohl nikdy udělat. Rosalie pro mě nic neznamenala, zatímco Bella pro mě byla vším.

Díval jsem se, jak se po tom svém proslovu otočila a zamířila si to rovnou do dílny, odkud se hned začalo ozývat kladivo, jak do něčeho tloukla. Došel jsem za ní a chytil ji za ruku.

„Zase si chceš ublížit?“ zeptal jsem se tentokrát klidněji.

„A co to má co dělat s tebou?“ vytrhla mi ruku a opět začala zatloukat další hřebík. Tentokrát ale ne tak bezhlavě, jako před okamžikem, kdy jsem si myslel, že si opravdu ublíží.

 

(Písnička)

Mé oči tě stále hledají

Dokonce i mé srdce je nervózní

Odmítám věřit, že to je láska a pokračuji o samotě

To je to, v čem se sám utvrzuji

 

Promnul jsem si obličej, který byl napnutý jako skutečná maska, za kterou jsem se snažil skrýt všechny své emoce ohledně Belly. Tentokrát jsem věděl, že ji velmi ubližuju, když jí neříkám pravdu a to jsem nechtěl, protože pohled na ztrápenou Bellu bolel i mě. Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se jí říct pravdu.

„Šel jsem za ní, protože se jí vloupali do bytu. Když jsi mi volala ty, pracoval jsem v kanceláři… A teď jsem nevěděl, jak ti to mám vysvětlit,“ přiznal jsem s povzdechem a sledoval, jak Bella postupně ruku s kladívkem spouští.

„Není zraněná? Viděla zloděje?“ zajímala se okamžitě.

„Takže teď se bojíš? Ty jsi opravdu…“ Nějak jsem nedokázal říct, co konkrétně je a tak jsem jenom zavrtěl hlavou. Bella se v tomhle nikdy nezmění. Ať už jí kdokoliv ublížil sebevíc, nikdy toho dotyčného nebude nenávidět natolik, aby ji nezajímalo, jak se mu daří, pokud se mu stane nespravedlnost.

 

Jako hlupák - Proč jsem to nevyřešil?

Jako hlupák - Proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák - Mé srdce přetéká slzami

Konečně to vyšlo najevo

Že má láska patří té osamocené osobě

 

 „Měl jsi mi to říct,“ zamumlala.

„Nevěděl jsem, že se ti mám hlásit,“ namítl jsem a doplnil svá slova o drobný úsměv. Doufal jsem, že tahle bouře je konečně za námi. Věděl jsem, že jsem za ni částečně mohl já – možná dokonce víc, než bych si byl ochoten přiznat, ale najednou jsem netoužil po ničem jiném, než po Bellině úsměvu.

„Samozřejmě vím, že nejsi jako ostatní muži, co se týká spaní se ženami nebo něco takového…,“začala se obhajovat, ale zněla u toho trochu nesvá.

„Takže i když jsi to věděla-.“

„Když jsem se o tom doslechla, srdce mi začalo bušit. Myslela jsem si, že můj nejlepší přítel podlehl Rosaliinu kouzlu,“ dodala a mě se sevřelo srdce nad tím pojmenováním. Byl jsem pro ni pouze nejlepší přítel. Copak bych ale mohl chtít víc?

„To se nikdy nestane,“ ujistil jsem ji a Bella ke mně v naději zvedla ty své utrápené oči.

„Opravdu?“ dožadovala se ujištění, které bych jí milerád dal, ale to by jí nesměl začít zvonit telefon. Oba jsme na displeji zahlédli Jacobovo jméno, takže jsem se rozhodl nechat ji v klidu si vyřídit hovor a sám jsem se vydal do svého pokoje.

 

Nebudu se chovat jako hlupák

A nebude jediný, kdo přizná své srdce

Mé trápící se srdce mě nutí plakat

A sám se sebou se hádám, že nejsem dost silný

 

„Co se děje, Jacobe? Zajímala se, jen co zvedla telefon. Místo odpovědi jsem zaslechl nějaké zamumlání. Další opilec se rozhodl v novém rozpoložení mysli vyřizovat své problémy. Co se to dneska děje? „Tys pil? Jestli jsi opilý, měl bys jít spát.“

„Nechala jsi květiny, které jsem ti dal, v autě. To sis neuvědomila, co?“ zaslechl jsem konečně jakou smysluplnou větu.

„Zapomněla jsem,“ zamumlala Bella a já pocítil nepatrná záchvěv radosti, že si tu kytice nenechala.

„Jak jsi mohla zapomenout na první květiny, které jsem ti dal, Bello? Tohle se ti nepodobá. Jak ses mohla takhle změnit?“ dožadoval se odpovědi, přestože ho samotného jazyk moc neposlouchal a slova skládal dohromady jenom horkotěžko.

„Zavěšuju, odvětila Bella a hovor ukončila. Ani ona neměla náladu na opilecké rozhovory.

 

Jako hlupák - Proč jsem to nevyřešil?

Jako hlupák - Proč jsem tě nechal jít?

Jako hlupák - Mé srdce, které přetéká slzami

 

Po tom telefonátu Bella ještě chvíli pracovala, ale já už ve svém pokoji zůstal. Pouze jsem poslouchal klidný tlukot jejího srdce a byl rád, že jsme v relativním klidu. Stále jsem však nemohl přestat myslet na to, jak moc mě Bella a její počínání zajímá a trápí. To, že mě titulovala jejím nejlepším přítelem i po tak krátké době, co se známe, bylo víc, než jsem si kdy mohl přát, ale upír uvnitř mě toužil po něčem víc. Něčem, co jsem mu nemohl dovolit.

Poslouchal jsem i ve chvíli, kdy si šla lehnout a neklidně sebou víc jak hodinu házela. V tu chvíli bych dal nevím co za to, abych mohl vědět, nad čím přemýšlí a co jí nedopřeje klidný spánek. Litoval jsem toho, že si nemůžu jít sednout vedle její postele, vzít ji za ruku a jenom ji tak držet, dokud by neusnula. Zakazoval jsem si to a snažil jsem se svůj zákaz dodržet. Bylo to však neuvěřitelně těžké.

 

Isabella

Zabrala jsem někdy pozdě v noci a i tak to byl velmi neklidný spánek. Ráno jsem se probudila rozlámaná, ale i tak jsem se donutila, vstanou a vyrazit do Galerie, kde na mě už čekala dodávka z pily, kterou jsem si musela zkontrolovat.

Prkna na mě čekala v dětském koutku, ale byl to jen zlomek toho, co nakonec budu potřebovat. Vylovila jsem z tašky telefon a rovnou vytočila číslo na pilu, kde mě hned přepojili na muže, který mou objednávku vyřizoval a s kým jsem jednala i při tom nešťastném dni, kdy mě z pily odvážela sanitka.

„Ano, ta prkna dorazila. Ale v budoucnu jich budu nejspíš potřebovat víc, tak mi prosím dejte ještě nějaké stranou,“ požádala jsem ho a on si to hned znamenal do papírů. Byla jsem ráda, že je s ním tak jednoduchá domluva. Samozřejmě se pak ptal i na mou hlavu, takže jsem mu poděkoval za zájem a informovala ho, že už jsem v pořádku.

„To jsem opravdu rád. A pokud můžu být trochu indiskrétní… Který z těch dvou mužů je váš opravdový přítel?“ zeptal se a já se zamračila. Nechápala jsem, jak to myslel.

„Co?“

Byl to ten první mladík? Ten co za vámi dorazil až sem nebo ten druhý, který sem volal a ptal se, v jaké nemocnici ležíte?“ vyzvídal a já byla ještě zmatenější. Jeho slova mi nedávala vůbec žádný smysl.

„Říkáte, že se na mě někdo ptal?“

Vy jste ho neviděla? Dal jsem mu adresu nemocnice. Zeptal jsem se ho, kdo je a on řekl, že je přítel. Ale přestože to tvrdil, zněl ustaraně jako partner. Páni, musím uznat, že jste velmi oblíbená, slečno Swanová,“ pochechtával se do telefonu, ale to už jsem nevnímala. Postupně jsem totiž došla k závěru, že ten, kdo se na mě ptal, musel být Edward. Měl tedy o mě starost a byl dokonce i v nemocnici. Jenom jsem nevěděla, proč za mnou nepřišel.

Rychle jsem se rozloučila s pánem z pily a hned na to jsem už vytáčela číslo na Edwarda. Jen co hovor přijal, vyhrkla jsem na něj, aby si na mě udělal čas, a kde se kolem poledne sejdeme. Měla jsem v plánu vytáhnout ho na menší piknik do města a potom s ním strávit odpoledne, jako poděkování za jeho starost.

 

Společně jsme s Edwardem seděli na lavičce v parku a užívali si pěkného jarního počasí. Hodinku před tímhle setkáním jsem vyrazila z Galerie, abych obstarala nějaké jídlo a tak jsem teď před Edwarda postavila misku plnou mini sendvičů a hned vedle ní i misku sushi. Netušila jsem, na co by měl chuť a tak jsem chtěla být zásobena vším.

„Vypadá to dobře, že jo?“ dožadovala jsem se jeho souhlasu. „Vždycky jsem tohle chtěl udělat se svým přítelem,“ prohodila jsem a opřela se o lavičku a na okamžik zavřela oči, abych si užila to slabé sluníčko, které se prodíralo mezi mraky.

„Neměl by tu potom být Jacob Black?“ namítl Edward a zněl u toho, jako by žvýkal kyselé hrozny.

„Co je to s tebou? Přece víš, že s Jakem bych něco podobného nepodnikala,“ namítla jsem.

„Nevím,“ odvětil a koukal se upřeně před sebe.

„Snažím se, abych ti udělala radost, a ty to vůbec nedokážeš ocenit,“ povzdechla jsme si.

„Takže mi chceš říct, že jsi tohle všechno připravila sama?“ zeptal se ten mizera. Moc dobře věděl, že nejsem zdatná kuchařka a ještě si mě musel dobírat. Copak pro něj není nic dobré?

„Chtěla jsem, ale moje schopnosti jsou trochu jinde… Ale už jez, je to vážně moc dobré,“ nabízela jsem mu misku se sushi, kde jsem měla pár kousků maki, uramaki a kimbap – který jsem osobně měla nejraději., přestože to nebylo tak úplně sushi, jakkoliv se mu velmi podobalo.

Edward se však neměl k tomu, aby si něco vzal. Nechápala jsem ho, ale nehodlala jsem se nechat jenom tak odbýt, proto jsem vzala jeden kimbap a zamířila s ním k jeho puse. „Teď řekli ´á´“ vybídla jsem ho a přišlo mi to legrační, jelikož to bylo jako bych krmila dítě. Edward se na mě jenom zamračeně podíval, ale nakonec udělal, co jsem po něm chtěla a kimbap snědl.

„Je to dobré, že jo? Zvláštně dobré… A to proto, že to obsahuje zvláštní díky přímo ode mě. To poděkování je speciální ingredience,“ informovala jsem ho, zatímco postupně kousal. „Slyšela jsem, že jsi přišel do nemocnice… Měl jsi mi říct, že jsi přišel. Nejsem věštkyně, víš?“

„Nebyl důvod, abych rušil,“ namítl, když polkl.

„Ani nevíš, ve kterém podniku se dřevem jsem byla, že ne?“ nadhodila jsem a věděla, že mi odpoví správně. Jen co to taky udělá, odhalí, že se o mě zajímal a že jsem mu nebyla úplně ukradená, jak se snaží tvářit.

„V Seattleském kopci,“ odvětil a já se spokojeně usmála. Měla jsem pravdu.

„Měl jsi mi to říct,“ durdila jsem se.

„Lekl jsem se, když jsem v telefonu zaslechl, jak volají sanitku a že jsi v bezvědomí, takže jsem se jel podívat, co se stalo. Nic to nebylo,“ namítl a snažil se přitom tvářit naprosto nezúčastněně, ale já ho měla prokouklého.

„Ale já bych chtěla, aby to něco bylo,“ zamumlala jsem a Edward se na mě překvapeně podíval. Musela jsem tedy dodat něco na vysvětlení, aby to nevyznělo tak, že by se mi jeho zájem zamlouval. „Protože jsi můj kamarád, očekává se, že o mě budeš mít starost,“ prohodila jsem a pak mi přišlo na mysl něco jiného. „Edwarde? Co by se stalo, kdybych byla muž? Cítil bys v tom případě ke mně něco?“ vyzvídala jsem a Edward se opět odvrátil.

„Vůbec si to nedokážu představit,“ namítl.

„Nedokážeš představit?“ Co na tom asi mohlo být složitého, představit si mě jako chlapa? Přemýšlela jsem, jak mu to usnadnit, když v tom mi pohled padl na náš oběd a konkrétně na sushi obalené v řase. Kousek řasy jsem odtrhla a nalepila si ho nad horní ret jako knírek. Vlasy jsem si stáhla pod klobouk, který jsem měla na hlavě a zaťukala jsem Edwardovi na rameno. „Jak vypadám?“ zeptala jsem se a Edward se začal smát. Byl to po dlouhé době poprvé, co jsem zaslechla jeho uvolněný smích. „Dobře, tak dneska budu tvým klukem. Vypadám skvěle, že jo?“

Čekala jsem nějakou pochvalu, ale marně. Pouze Edwardův úsměv byl něco, co mě hřálo u srdce a ujišťovalo mě o tom, že dělám správnou věc.

 

Řasa na svém místě moc dlouho nevydržela, ale já jsem svou roli byla odhodlána dohrát až do konce. Respektive až do chvíle, než se vrátíme domů a já se opět proměním v Isabellu Swanovou návrhářku nábytku. Proto jsem taky Edwarda donutila vejít do jedné herny plné různých stříleček, automatů, fotobuněk a kde jsem ve výloze zahlédla i nějaké kostýmy mezi kterými byla i paruka.

Na okamžik jsem Edwarda nechala samotného a byla si obstarat paruku i nalepovací vousy. U nejbližšího zrcadla jsem se připravila a pak se vydala za mým dnešním přítelem.

„Co to děláš?“ zajímal se, když mě spatřil a nestačil přitom valit oči. Vážně mi to seklo.

„Vyfotíme se, můj příteli,“ rozhodla jsem a společně jsme došli k jedné fotobuňce. „Musíš se ale trochu přikrčit, jsi hrozně vysoký,“ prohlásila jsem, zatímco jsem cpala do automatu drobné. K mému velkému překvapení se pak Edward nenechal dvakrát přemlouvat a dělal na foťák různé obličeje, které jsem doplňovala o ty své. Nakonec jsme odcházeli s dvěma sadami fotek a já byla ráda, že si to Edward skutečně užívá.

„Opravdu máš v úmyslu takhle chodit zbytek dne?“ zeptal se pochybovačně, když jsem zamířila do místnosti s hrami.

„Vážně to chci pro jednou zkusit…. Nemyslíš, že jsem opravdu jako muž?“ dobírala jsem si ho a uhladila si knírek. Bylo to tak divné, že jsem se musela sama nad tím gestem zasmát.

„Po tom úderu do hlavy ses musela úplně zbláznit, jinak to nevidím,“ povzdechl si Edward a já ho bouchla do ramene. Takhle si mě dobírat nebude. Sama ze sebe si legraci dělat můžu, ale aby zpochybňoval moje duševní zdraví, to už bylo moc.

„Opovaž se ještě někdy něco podobného říct. Příště to bude bolet víc. Při výrobě nábytku jsem získala velkou sílu,“ ujišťovala jsem ho. „Teď pojď, ať si můžeme něco zahrát. Chci se dneska bavit,“ pobídla jsem ho a zatahala za rukáv, aby mě doprovodil ke hrám.

Při vstupu do té místnosti se mi rozezvonil telefon. Vybrala jsem ho z kapsy saka a při pohledu na displej, kde se skvělo Jacobovo jméno, jsem se trochu zarazila. Edward si toho samozřejmě všiml a taky se mu úsměv vytratil z tváře. Proto jsem rychle zmáčkla červené sluchátko a telefon schovala.

„Tak, s čím začneme?“ zajímala jsem se a rozhlížela se, co všechno se tady dá hrát.

 

Nakonec jsme skončili u nějaké střílečky, kde jsme hráli spolu proti nějakým gangsterům. V ruce jsem držela plastovou pistoli napojenou na herní automat a snažila se postřílet všechny nepřátele, ale moc se mi to nedařilo, zatímco Edward s tím neměl nejmenší problém.

„Pojď mi pomoct, příteli,“ žádala jsem ho, když jsem koutkem oka zaznamenala, jak se mu daří.

„Sám mám co dělat, abych se z toho dostal. Pomoz si sama,“ odmítl a já na něj vyplázla jazyk. Takhle se přítel nechová.

„Jsem skoro mrtvej a ty mi nepomůžeš?“ divila jsem se a snažila se působit jako kluk.

„Sám musím zůstat naživu, tak si nestěžuj,“ namítl a dál bezhlavě střílel, dokud k nám nedolehl rozhovor dvojice, která začala hrát vedle nás.

„To se dneska takhle holky oblékají normálně?“ ptal se kluk své přítelkyně. Ta se na naši podivuhodnou dvojici podívala a hned se pak obrátila ke svému příteli.

„Proč by takový fešák jako on, byl s takovou dívkou?“ podivovala se a já jsem se prostě musela kouknout na tu jejich úžasnou dvojici. Holka byla jako ze škatulky. Přesně taková, jako jsem byla před pár dny já, když jsme s Edwardem vyrazili do kina. Ten kluk byl spíš průměr, který mohl být rád, že o něj ta holka vůbec zavadila pohledem. Byli stejně nesourodý pár, jako já s Edwardem.

„Jaký fešák? Vypadá jako gigolo,“ zamumlal ten kluk a mě neušlo, jak se Edward při tom slově napjal. Navíc v tu chvíli přestal mířit a já tak koukala, jak moje postavička na obrazovce umírá potupnou smrtí z rukou mého spoluhráče, který měl být na mojí straně.

„Jak na mě můžeš střílet? Vidíš? Teď jsem mrtvej!“ obořila jsem se na něj naštvaně. Edward se mi však vzápětí omluvil, jenom neměl náladu na to, abychom pokračovali v jiné hře. Takže jsme vyrazili opět do ulic. „Musím říct, že jsi vypadal vtipně po tom, co jsi slyšel toho kluka, jak ti říká gigolo,“ poznamenala jsem.

„Přestaň o tom teď mluvit,“ zarazil mě, ale já se nemohla přestat usmívat. Vážně to bylo vtipné.

„Tak o čem se budeme bavit? Co tak kluci normálně řeší?“ vyzvídala jsem, když jsem neměla nápad, jak bych Edwarda opět uvedla do dobré nálady.

„Kdy hodláš téhle přetvářky nechat?“ zeptal se místo toho Edward.

„Myslím si, že by ses ty měl pro změnu obléknout jako holka. Potom to bude teprve zábava,“ namítla jsem, ale Edward jenom zavrtěl hlavou.

„Jsem snad blázen, abych se oblékal jako holka?“

„Nemůžeš to udělat kvůli našemu přátelství?“ navrhla jsem a doufala, že bude souhlasit. Jenom představa Edwarda v dámském oblečení, jak jde po mém boku na procházku, byla velmi zábavná. Samozřejmě bych celou tu dobu byla oblečená za kluka přesně jako teď.

„Kvůli našemu přátelství bys po mě taky někdy mohla chtít, abych umřel,“ zamumlal, ale i tak jsem ho slyšela.

„Páni, ty bys byl ochotný kvůli mně umřít?“ divila jsem se, ale udělalo mi to radost. Něco podobného jsem od Edwarda nečekala. Určitě mě tedy musí mít rád, když něco podobného řekl. Nejsem mu lhostejná, jak jsem se ještě včera nebo předevčírem obávala. Nikdy sice nebude opětovat moje city, ale pokud mě má rád natolik, aby byl ochotný za mě položit život, bude mi to muset stačit.

„Prosím tě, tohle je trapné. Nech té komedie, Bello,“ žádal mě, ale když jsem rezolutně odmítla, přidal do kroku a já jsem za chvíli už jenom hleděla na jeho záda. Přemýšlela jsem, jestli bych mu někdy měla říct, že ho miluji, ale věděla jsem, že nejspíš nikdy neseberu dost odvahy. Místo toho bylo daleko reálnější mé přání, abych se stala mužem, a byla pro něj stejně atraktivní, jako je on pro mě.

„Edwarde, počkej na mě!“ zavolala jsem na něj, když už byl docela dost daleko a přidala jsem do kroku.

 

Vypravěč

Ten den odpoledne se Jacob setkat s detektivem, kterého si najal, aby si proklepl Edwarda. Doufal, že se mu podaří potvrdit anebo vyvrátit historku o Edwardově homosexualitě. Detektiv však nic konkrétního nenašel. Samozřejmě natrefil na Edwardovu přítelkyni ze školy, ale to bylo tak všechno. Od té doby žil Edward sám a neměl po svém boku ani žádného přítele. Takže to všechno ukazovalo spíš na to, že si pěkně s Bellou zahrává.

Jake se tedy rozhodl, že to Belle sdělí, aby dostal Edwarda ze hry. Vůbec se mu nelíbila jeho přítomnost v Bellině životě. Chtěl ho z něj dostat co nejdřív, protože se uvědomoval, že Bella se měnila hlavně kvůli Edwardovi.

„Bello! Jsi tam? Bello!“ Jacob bušil na vrata před Belliným domem, ale nikdo mu neotevíral. Bella nebyla doma a jeho napadlo jenom to, že musí být s tím podrazákem. Pro jistotu ale vytočil číslo na Rosalii, aby se ujistil, že není Edward s ní.

„Jsi s Cullenem?“ zeptal se, jen co byl hovor spojen.

„Proč se ptáš? Jacobe, ty by ses měl teď starat jenom o Bellu a mě nechat na pokoji,“ odvětila mu Rose, kterou tenhle telefonát vytočil. Jacob na ni neměl sebemenší právo, takže nechápala, proč teď, když se vrátil k Belle, začíná s těmi žárlivými scénami.

„Prostě mi odpověz, jestli je teď s tebou,“ trval si na svém Jacob, aniž by ho napadlo, jak jeho žádost vyznívá.

„Co přesně se děje?“ zeptala se podezřívavě Rose. Najednou měla pocit, že tohle není o ní. A to, že má Jake problémy s Edwardem, kterého se snaží získat, ji velmi zajímalo.

„Mám obavy o to, co ten hajzl dělá s Bellou. Předstírá, že je hodný, ale donutil Bellu, aby mi dala facku, což se jí vůbec nepodobá. Nemůžu ji nechat v jeho společnosti,“ odvětil naštvaně Jacob a ještě jednou bouchl do brány. Rosalie v telefonu slyšela pouze ozvěnu té rány, ale donutilo ji to zvednout se, popadnout kabelku a zamířit do garáží pro auto.

„Řekni mi, kde teď jsi, Jacobe. Hned za tebou přijedu.“ Rosalie se obávala, že ten pitomec z nevědomosti provede nějakou hloupost, která překazí šance jak jí, tak jemu a to nemohla dopustit.

„Kde myslíš, že bych asi mohl být? Přišel jsem Belle oznámit, koho to má za kamaráda!“ prohlásil a Rose se zhrozila. Tohle vypadalo opravdu vážně. V garáži nasedla do auta a vyrazila k Bellinu domu. Doufala, že se jí to podaří dřív, než Belle nebo Edwardovi, ať už ti dva byli kdekoliv.

 

Zatímco Rosalie spěchala k Bellinu domu div že neporušila všechny možné dopravní předpisy, Edward s Bellou se už taky chystali domů. Nebo aspoň Edward. Bella měla dobrou náladu z odpoledne, které strávila s Edwardem a chtěla si ještě zajít na skleničku. Což okamžitě Edwardovi navrhla.

„Nemám zájem, příteli,“ namítl, ale nepřestával se usmívat. Tahle Bellina proměna v kluka byla neskutečná hloupost, ale on se snad nikdy tak moc nenasmál v tak krátkém časovém horizontu.

„Co to děláš?“ povzdechla si Bella. „Chlapi si chodí jenom tak sednout na pití, ne? Otevřou si láhev a vypráví si, co zažili…“

„Dost!“ napomenul ji Edward, než Bella stačila rozvést to, o čem se muži mezi sebou baví. Pravou rukou taky pustil volant a natáhl se po té příšerné paruce, kterou měla Bella na hlavě. Teď, když už mířili domů, by vedle sebe měl rád opět svou Bellu a ne tohle individuum.

„Co se děje?“ zajímala se Bella a nešťastně se k němu otočila.

„Tuhle věc sundej taky,“ ukázal Edward na knírek, ale Bella zavrtěla hlavou. Edward se po něm natáhl a rovnou jí ho strhl z obličeje, až Bella vykřikla od té překvapivé bolesti. „Bolí to?“ zeptal se opatrně Edward. Nečekal, že by mohl Belle způsobit bolest a to ho trápilo.

„Samozřejmě, že to bolí,“ odsekla mu uraženě Bella.

„Tak proč sis něco podobného dávala na tvář, když jsi věděla, že tě to bude bolet, až si to budeš sundávat?“ Bylo to pro něj naprosto nelogické počínání a doufal, že mu to Bella osvětlí.

„Přeju si, abych se znovu narodila jako muž a abychom se znovu potkali,“ zamumlala Bella do ticha auta a koukala se přitom z okna. Neúplně tak přiznala, jak hluboké jsou její city k Edwardovi, ale on to pochopil. Bylo to pro něj překvapení, ale opravdu radostné. Podíval se na Bellu, která pohled upírala na večerní Seattle, a sám řekl něco, co myslel, že nikdy nahlas nevysloví.

„Ale já mám rád Bellu Swanovou teď.“

 

Když Rose dojela k Bellině domu, zahlédla Jacoba stát stále venku a nepatrně si oddechla. „Jacobe, promluvme si,“ požádala ho a chtěla ho odtáhnout někam pryč.

„Nemám čas na to se s tebou bavit,“ namítl Jacob a dál přešlapoval u vrat, dokud se Bella nevrátí. Cítil povinnost informovat Bellu s kým to tak ochotně tráví svůj volný čas a jehož řeči poslouchá a bere za své.

„Bella si myslí, že je Edward gay, proto spolu bydlí,“ vyhrkla najednou Rose a to Jacoba donutilo zastavit. Tohle byla informace, kterou neměl. Nevěděl, že Edward bydlí ve stejném domě, jako jeho Bella.

„Cože?!“ vykřikl. „Cullen tady bydlí? Spolu s Bellou?“

Rose neměla nejmenší zdání, že je to pro Jacoba překvapení a na okamžik zalitovala, že mu to řekla. Tohle totiž bylo opravdu špatné načasování. „Pojďme si promluvit jinam, než se Bella a Edward vrátí,“ žádala Jacoba zoufale.

„Nikam nejdu a ty mi rovnou vysvětli, co je to za nesmysl, že tady Edward bydlí? Od kdy? Proč tady ten mizera bydlí?!“ vztekal se Jake, ale odpovědi se mu od Rose nedostalo, protože v ten samý okamžik je osvětlily světla přijíždějícího auta.

Bella s Edwardem jsou zmatení z nenadálé přítomnosti Jacoba a Rosalie, ale oba svorně vysednou z auta. Jake, který je stále v ráži z nové informace si to napochoduje k Edwardovi a rovnou mu jednu uvalí pěstí tak, že by se za to nestyděl ani kompletní vlkodlak.

„Jacobe!“ vykřikla Bella a hnala se kolem auta, aby se podívala, co se stalo Edwardovi. Jake ji však zarazí.

„Kdo si myslíš, že jsi? Co ti dává právo pořád se plést do mého života?“ obořil se na Edwarda a měl co dělat, aby se udržel aspoň trochu v klidu a nepokusil se mu vrazit ještě jednu. Bylo to tak uspokojující. Byla to částečná odplata za události z Galerie.

„Co jsem udělal?“ zeptal se zmateně Edward, který si nebyl vědom ničeho, co by Jacobovi v poslední době udělal.

„Proč tady bydlíš? Co jsi to udělal z mojí Bellou? Ty oplzlej šmejde!“ rozkřikoval se Jacob div, že nepřivolal další sousedy.

„Belle jsem nic neudělal,“ namítl Edward klidně a střelil pohledem po zmíněné, která postávala bokem a střílela pohledem z jednoho na druhého. Nechápala, co se to tady děje. Ještě před chvílí byla naprosto spokojená s vývojem dnešního dne a teď se to tak pokazí.

„Proč jsi mi neřekla, že žiješ s tímhle mizerou?“ obrátil se Jacob na Bellu.

„Mám pro to důvod,“ odvětila mu klidně Bella a podívala se na Edwarda. Jacob ji v tuhle chvíli trochu děsil. Vypadal naprosto mimo, a takhle ho neznala, ani když byl opilý.

„Jaký je ten důvod?“ dožadoval se odpovědi, ale když viděl, že mu Bella neodpoví, obrátil se znovu na Edwarda. „Okamžitě zmizni od mojí přítelkyně. Rozumíš?“

„Jacobe Blacku, kdo si myslíš, že jsi, abys mi říkal, co mám dělat? To sis vsugeroval, že s Bellou něco mám? To máš tak málo důvěry ve svou vlastní přítelkyni?“

Jacob se znovu napřáhl, aby Edwardovi trochu porovnal fasádu, ale ten to tentokrát čekal a podařilo se mu uhnout. Nijak víc ale nereagoval. Pouze kolem Jacoba prošel a zamířil si to k domu. Nechtěl vyvolávat roztržku, přestože věděl, že by nemohl prohrát. Bohužel by to pak znamenalo dalekosáhlé následky ze strany smečky.

V tu chvíli si jenom Edward uvědomuje vážnost dané situace. Jake není plně obeznámen s celou rodinnou historií a tak na Edwarda opět zaútočí a tentokrát se mu podaří ho praštit.

„Jacobe nechej toho,“ vložila se do toho teď i Rosalie, která do téhle chvíle jenom přihlížela. „Musíš se chovat takhle dětinsky? Co udělal Edward tak špatného?“ dožadovala se odpovědi, zatímco pomáhala Edwardovi, který předstíral, že ho Jacobova rána přece jenom trochu zranila. Samozřejmě cítil nějakou tu bolest, ale nebylo to tak strašné, jako kdyby byl jenom člověk. Kdyby jím byl, zřejmě už by mě dávno zlomený nos.

„A co jsem udělal já?!“ okřikl ji Jacob. Edward se mezi tím vymanil z Rosaliina sevření a vydal se k domu. Nehodlal se s Jakem prát, ale ten toho nechtěl nechat. Opět se napřáhl, že Edwarda praští, ale ten zachytil jeho paži ješte ve vzduchu a rovnou mu jednu vrazil. Edward byl ochotný toho snést hodně, ale rozhodně ze sebe nechtěl udělat boxovací pytel.

Jacob pod náporem jeho rány upadl na cestu a Bella s k němu hned vrhla, aby zkontrolovala, jestli se mu nic nestalo. „Jacobe, jsi v pořádku? Vždyť ty krvácíš!“ vykřikla, když spatřila tenký krvavý pramínek, který Jakeovi vytékal z nosu. Hned začala v tašce hledat papírové kapesníčky, aby to krvácení zastavila a Edward ji při tom nějakou chvíli sledoval, než se s výrazem naprosté prohry vydal domů. Bylo jasné, koho si Bella vybrala. Jacob si z něj mohl udělat boxovací pytel, ale nakonec stačila jenom jedna rána a Bella se začala starat víc o zdraví toho polovičního psa.  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Personal taste - 9. kapitola:

 1
2. Seb
31.03.2018 [16:04]

Ach jo, ten konec je tak... Emoticon
Vždycky si myslím, že už to pro Edwarda nemůže být horší a ono je Emoticon
Děkuju Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Dommy1
19.03.2018 [2:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!