Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pekelnice 28. kapitola - The end

19.03.2011 (13:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3652×

Odstrčila jsem Jaspera od sebe a zděšením si zakryla ústa oběma rukama.

„Tohle nemůže být pravda,“ šeptla jsem.

„Co nemůže být pravda?“ vyzvídal Jasper a vysílal ke mně vlny klidu.

„Minulost... Vzpomněla jsem si. Ach bože,“ rozvzlykala jsem se, „na všechno jsem si vzpomněla.“ Zakroutil nechápavě hlavou. „Vzpomněla jsem si na svou minulost.“ Zatvářil se šokovaně a přistupoval blíž. „Ne, stůj.“

„Camelie, nerozumím,“ zadrhával se.

Semkla jsem ruku do pěsti. „Tady jsem umřela. Přesně na tomto místě jsem se zřítila z útesu a zemřela jako člověk, jako Mary Alice Brandon Whitlock,“ vyřkla jsem své skutečné jméno a zadívala se mu do tváře, čekajíc na jeho reakci. Těkal očima ze mě na místo, kde jsem ještě před chvilkou stála.

„J - jak?“

Věděla jsem, na co se chce zeptat. „Našla mě Rosalie a přeměnila. Byla jsem hodně zraněná, zakrvácená vlastní krví.“

„Alice,“ hlesl něžné a očima prozkoumával každou část mého těla, nemohl tomu uvěřit. Já taky ne. Celou tu dobu jsem s ním byla a nevěděla, že on je má minulost, po které jsem toužila. On a Soňa – moje dcerka, byli pořád se mnou.

Lekla jsem se, když se objevil těsně u mě a pravou rukou zlehka pohladil mou tvář.

„Řekni mi, prosím, že se mi to jen nezdá, že se teď neprobudím a nezjistím, že to byl pouhopouhý sen. Řekni mi to, zapřísahám tě.“

Nedočkavě jsem se mu vrhla kolem krku a vášnivě políbila.

„Jak dojemné,“ pronesl jízlivě hlas za námi. Otočili jsme se za hlasem a Jasper zavrčel.

„Ach, Jaspere, jsi pěkně nevychovaný. Na dámy se přece nevrčí.“ Lady Maria se usmála a dala ruce v bok. Bylo pro mne překvapením, že je také upírkou.

„Na dámy opravdu ne.“ Naštval ji svou nevrlou poznámkou Jasper. Pak se však uklidnila, což ji muselo stát mnoho sil, a pokynula hlavou k upírovi po levé straně. Ten odběhl pryč.

„Víš, nikdy bych nevěřila, čeho jsi schopný. Opustil jsi svou rodinu a já tě vzala pod svou ochranu. Dlužíš mi toho moc. Jaký byl tvůj vděk?!“ zakřičela. „Nedodržel jsi svůj slib, vrátil ses ke své rodině, unesl dceru a přeměnil svou drahou ženušku v monstrum, kterým jsi i ty sám. To bych do tebe neřekla. Jak sobecké. Ale z části tě chápu, nechtěl jsi být sám, tvůj život ztratil smysl, že?“ mluvila k němu s takovou ironií v hlase, že jsem měla chuť ji pěkně zakroutit krkem.

„Nepřeměnil jsem Alici.“ Někdo si posměšně odfrkl. Podívala jsem se, kdo to byl, a ztuhla. Vůbec jsem si předtím nevšimla, že je tu taky. Můj manžel si ho všiml taky.

„Olivere,“ oslovil svého bývalého nejlepšího přítele.

„Jaká to čest, že si pamatuješ mé jméno, zrádce.“ Viděla jsem na Jasperovi, jak ho Oliverova slova ranila, cítil vůči němu vinu, jenže se ovládal. Jenom by jim tím ukázal svou slabost, a to v tuhle chvíli nechtěl. „Cítíš vůbec výčitky?“ zeptal se ho.

„Nechtěl jsem tě zradit. Čas vrátit nemůžu, bohužel. Kdybych ho mohl vrátit, odhalil bych, v co jsi mě hodlal přeměnit,“ odsekl Jasper.

„Nechtěl jsem to udělat!“ zahřměl.

Teď se na oplátku posměšně zasmál Jasper. „Jistě, Maria tě donutila, že? Tak proč jseš, pro kristovy rány, pořád na její straně?!“

Upíří armáda, která doposud stála v těsném závěsu za Mariou se připravila do útočných pozic.

Zaslechla jsem praskot větví kousek od sebe, pečlivě očima prozkoumávala okolí, dokud mi nepřeběhl mráz po zádech.

„Ne!“ vykřikla jsem. Maria se rozesmála a rukou naznačila upírce, kterou jsem zahlédla, aby k ní přistoupila i s mou dcerkou.

„Pojď blíž, Gee, i s tím človíčkem. Je tak rozkošná, celý tatínek, nemám pravdu?“

Vystrašeně jsem se podívala na Jaspera a v duchu ho žádala, aby něco udělal. On se na mě však nedíval. Zabijácky sledoval každý krok, který Gee udělala.

„Škoda, že musí zemřít vinou svých rodičů.“ Maria našpulila s hranou lítostí rty a začala se pomalým dráždivým tempem přibližovat ke krku Soni.

„Né, prosím, né!!!“ zakřičela jsem a rozeběhla se k ní, ale někdo mě popadl za ruku, zkroutil mi ji za zády a donutil klesnout na kolena. Jednou rukou mě sevřel kolem krku, stačil by malý trhavý pohyb a mohla jsem skončit bez ní.

Kolem se ozývalo vrčení, přicházelo od Jaspera, který byl stejně jako já, uvězněný.

„Zatraceně, Mario! Tohle neuděláš! Nesmíš!“ křičel na ni.

„Nemám ráda, když mě někdo klame a už vůbec ne, když mi poroučí. Dívejte se, jak z vaší milované dcerušky vytékají poslední kapky krve, jak z ní vyprchává život.“ Otevřela ústa, vycenila zuby a rychlým pohybem se zakousla.

Vzdala jsem každou snahu o své osvobození, zůstala jsem udiveně stát, neschopna slova.

„Áááá!“ řvala Gee bolestí. Maria se jí totiž zakousla přímo do ramene, kde se ještě před chvilkou vyskytoval Sonin krček. Kam se poděla? Očima jsem ji hledala a našla v Oliverově náručí.

„Na tomhle jsme se nedomluvili, Mario. Řekla jsi, že Jasper s Emmettem za svou zradu zemřou. O její smrti nepadla ani zmínka,“ řekl tvrdým hlasem. Maria pěnila, ztrácela kontrolu.

„Snad mě teď nechceš zradit, Olivere. Zrada by tě přišla draho.“

„Olivere, neubližuj jí, snažně tě prosím,“ žadonila jsem. Střelil po mě nenávistným pohledem, ale pak přikázal upírům, kteří nás drželi, aby nás pustili.

„Nepouštějte je!“ rozkázala jim zase Maria. Neposlechli, povolili stisk a oba jsme se ocitli volní.

„Dej mi moji dceru, Olivere.“

„Odpusť mi, Jaspere,“ poprosil a předal mu ji. Následně ji Jasper svěřil do mojí péče.

„Tohle jsi neměl dělat. Zabijte je,“ poručila svým poskokům Maria. Znovu rozkaz neuposlechli. „Vy líné skopové hlavy, zabijte je! Okamžitě!“ Chovala se jako malé rozmazlené dítě.

„Oni tě neposlechnou. Poslouchají jenom mé příkazy.“

„Co's jim namluvil?!"

„Sami poznali, že jsem silnějí než ty a udělají lépe, když se mě budou držet."

„Zrádce!“ vykřikla naštvaně a vrhla se na Olivera. V útoku ji zabránili upíři, bránicí Olivera vlastními těly.

Využili jsme jejich nepozornosti a dali se na útěk. Běžela jsem jak nejrychleji mohla, než si uvědomila, že Jasper za mnou neběží. Zastavil se a díval zpátky.

„Jaspere, honem.“

„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nesmím ho opustit po druhý, je to můj přítel. Utíkej sama a hodně daleko, najdu si vás. Miluju tě.“ Políbil mě na rty a běžel zpátky.

„Jaspere! Vrať se, zabijí tě!“ volala jsem za ním. „Zatraceně.“

Po nekonečně dlouhých minutách, kdy jsem mokla pod poprchávajícím deštěm a snažila se pod stromem skrýt, aby zůstala Soňa suchá, se Jasper vrátil společně s Oliverem. Oliverovi chyběla ruka. Držel ji v té druhé a snažil se ji jedem připevnit zpátky. Moc mu to nešlo.

Soňa se mi vrtěla v náručí a natahovala k němu ručičky. Její pohled se soustředil jen a jen na utrženou ruku.

Když si jejích pokusů všiml Jasper, letmo se usmál. Jeho pobaveného výrazu si brzy všiml i Oliver. Na tváři plné bolesti se objevil malinký náznak úsměvu.

„Potřebuju ji víc než ty, maličká.“ Chtěl ji pohladit, ale nedovolila jsem mu to. Prodloužila jsem mezeru, která nás od sebe dělila. „Dlužím vám omluvu,“ řekl ztrápeně a dál si nasazoval ruku, bohužel jed stále nedržel. „Lituju všeho, co jsem udělal. Omlouvám se, hlavně tobě Alice, no… víš, za ten menší pokus o vraždu tebe a té blondýnky.“

„Omluva přijata,“ odpověděl za nás oba Jasper. „Co budeš dělat, když jsi volný? Nechal jsi je jít vlastní cestou, co bude teď s tebou?“

„Hmm, slyšel jsem o městě, kde sídlí upíří vládci Volturiovi. Půjdu to k nim asi omrknout. Tady zůstat nemůžu, nestárnu a lidi by si mohli dříve nebo později začít povídat.“

Rozloučili jsme se s ním v přátelském duchu. Oddychla jsem si, jak vše skončilo. Některé události, například smrt Rosalie, nedopadly nejlépe, ale věděla jsem, že to zvládnu přečkat. Zvládnu to jen pod jednou podmínkou, že s Jasperem zůstaneme spolu.

Když se kolem mého pasu obmotaly dvě pro mě známé ruce, telila jsem se blahem. Jasper si schoval tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechoval.

„Udivuje mě, že jsem tě nepoznal, že jsem uvěřil lži o tvé smrti. Stydím se za to, že moje srdce nepoznalo, že žiješ, lásko.“

„A já se stydím, že jsem na vás dva zapomněla.“

„Už tě nikdy nepustím, nepřestanu se tě dotýkat a zasypávat polibky.“ Na důkaz mě políbil.

„Je konec všeho zlého?"

„Maria je mrtvá, ale ostatní včetně Gee jsme nechali jít."

„Proč jste to udělali, vždyť se nám může pomstít!" Zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si, a pokud se tak stane, budeme připravení. Zaslouží si druhou šanci, Alice, nemohla za to, kdo ji přeměnil. Cítila se povinna vykonávat rozkazy od její stvořitelky, měla pocit, že jí to dluží."

„Nesouhlasím."

„Ani nemusíš, ale udělám vše proto, abys byla v bezpečí. Nejbezpečnější místo by měla být postel." Uličnicky se usmál.

O několik měsíců později

Stáli jsem u postýlky v dětském pokoji našeho pokladu. Soňa usnula a my jsem se kochali pohledem na její klidnou tvář, vyčerpanou perným dnem.

„Uděláme jsme dobře, že jsme si ji nakonec nechali,“ ujišťovala jsem Jaspera. Můj milující manžel mě objal zezadu kolem ramen a přitiskl k sobě, ve vlasech jsem cítila jeho rty.

„Připravili nás o čas, který patřil jen nám třem, byla by škoda, kdybychom si ho nevynahradili. Pořád se však nemůžu zbavit nepříjemného pocitu z budoucnosti.“

„Necháme se jí překvapit a budeme jednat, až přijde čas,“ řekla jsem, ale nebyla k němu zcela upřímná. Věděla jsem, co se stane v budoucnosti. Snažila jsem se svým vizím vycházet vstříc a ony mi za to ukazovaly věci, které se teprve měly stát. Viděla jsem rodinu, ke které jsme se v brzké době měli přidat. Patřil do ní doktor Carlisle Cullen, můj ošetřující lékař, když jsem byla ještě člověkem. To že byl už od samého začátku upír, mě trochu překvapilo. Nechápala jsem, jak může pracovat jako doktor a zvládat svou žízeň v přítomnosti zraněných lidí, z nichž tekla krev proudem. Dalším členem rodiny byla milá Esmé, Carlisleova partnerka. A v neposlední řadě s nimi bydlel jejich adoptivní syn Edward.

Jasperovy ruce se opatrně přesouvaly z ramen níž. Otočila jsem se k němu a políbila ho na ústa. Vychutnávala jsem si tyhle okamžiky pohody.

„Že neuhádneš, na co myslím.“ Zasmála jsem se, protože jsem přesně věděla, co se mu honí tou jeho neposednou hlavičkou.

„Budeš s tím muset počkat, nezbedníku.“ Nesouhlasně mi zabručel do krku.

„Problémem je, že se mi čekat nechce.“ Vyzdvihl mě do náruče, až jsem vypískla. „Pššt. Ať ji neprobudíš.“

„Tak mě pusť na zem,“ našpulila jsem zlobně rty.

„To nepřipadá v úvahu.“ Pokládal mě na postel v naší ložnici naproti dětskému pokojíčku.

„Jak jsme se sem dostali tak rychle?“

„Miláčku, na to že jsi upírka, nemáš moc bystré smysly.“ Pohladil mě po stehně, a pak si ho zahákl kolem pasu.

Když se prokousával zuby skrz látku šatů na bříšku, neubránila jsem se smíchu.

„Máš být vzrušená, ne pobavená.“ Pokrčila jsem rameny na důkaz neviny. „Zasloužíš si trest v podobě dlouhého a dráždivého mučení.“

„Jsem ochotna svůj trest přijmout, můj pane.“ Ozvalo se bouchání na hlavní dveře. „Ale později. Máme návštěvu.“ Jasper se svalil vedle mě a ztrápeně si povzdechl.

„Zabiju je, ať je to kdokoliv.“ Vstal a zamířil ke dveřím. Byla jsem mu v patách, i když jsem moc dobře věděla, kdo to je.

„Jste mrtví,“ pronesl k návštěvě, ihned po otevření dveří, přičemž následovně otevřel pusu dokořán.

„Nádherný přivítání, zlatoočko. Věděl jsem, že budeš rád, až nás znovu uvidíš,“ rozesmál se Emmett a společně s Rosalie vešli dovnitř.

„Camelie!“ Zaradovala se Rosalie, jakmile mě uviděla. Vyšla mi naproti a objaly jsme se.

„Jsem ráda, že žiješ, Rosalie. Jen mi dovol, abych tě opravila. Moje skutečné jméno je Alice.“

„Alice?“ divil se Emmett. „Tvoje mrtvá manželka, Jaspere?“ Jasper přikývl. „To je síla. Tak tomuhle se, dámy a pánové, říká milovat, i když vás smrt rozdělí.“

„Jsem za tebe strašně ráda, Alice.“ Rose mě znovu objala.

„A ty mě neobejmeš, zlatoočko?“ vyptával se s hranou dotčeností Emmett.

„Velmi rád.“ Jasper k němu přistoupil a vrazil mu pěstí, čímž nejen mě, ale i Rosalie úplně šokoval. „To máš za ten dopis, bratře.“ Poplácal ho po zádech a zazubil se.

„Dobře, zasloužil jsem si to.“ Mnul si čelist.

„Jak ses dokázala zachránit, Rose?“ zeptala jsem se.

„No, víte, když je muž přeměněn na upíra, jeho tělo se stane kamenem, tvrdým a necitlivým,“ odmlčela se a pousmála, „až na jedno místečko.“ Podívala se Emmettovi do rozkroku a culila se.

„Co s tím má Emmettův rozkrok co dočinění?“ Nerozuměl Jasper.

„Když Xaver vyrazil dveře do domu, napadl Victorii s Jamesem. Proti mně poslal jeho věrné pejsky. Věřil si natolik, že s sebou vzal jen dva. Neměla jsem problém se jich zbavit, ale jakmile Xaver Victorii a Jamese zabil a podpálil jejich těla, hodlal se postarat i o mou ztrátu života. Bojovali jsme mezi sebou snad celou věčnost. Díky své obratnosti jsem ho dokázala nakopat do patřičných míst. Než se stihl dostat ven, oheň z Victoriiného těla se roznesl po celém domě a on tam uvíznul. Asi se ptáte, proč jsem nešla okamžitě za vámi?“ Všichni až na Emmetta, který zřejmě celý příběh znal, jsme přikývli.

„Xaverovi se během našeho boje podařilo dostat za moje záda a zkoušel mi oddělit hlavu od těla. Málem se mu to podařilo. Než jsem se ho stihla zbavit, stačil mi silně trhnout hlavou. Kolem krku se mi objevily drobné prasklinky. Nechtěla jsem, aby mě tak Emmett viděl. Bála jsem se, že bych se mu už nemusela líbit. Vím, je to hloupost…“

„Samozřejmě, že je to hloupost,“ potvrdil Emmett její slova, „na vzhledu mi nezáleží.“ Pozvedl ji za bradu hlavu, aby se mu podívala do obličeje a viděla, že mluví pravdu.

„Nikdy nezmizí,“ řekla mu a ukázala na svůj krk, kde jsem zahlédla prasklinky, podobajíc se pavučině.

„Miluju tě takovou, jaká jsi.“ Bez zábran se před námi něžně políbili.

Zahlédla jsem okem, jak se na ně Jasper dívá a usmívá. Vzala jsem ho za ruku a stulila se mu do náruče.

Realitu vystřídala vize, která se mi zobrazovala již po několik týdnů. Tentokrát v ní došlo k menším změnám. K rodině doktora Cullena jsme se nepřidali jenom my s Jasperem a Soňou, ale i Emmett s Rosalie. Kochala jsem se v duchu obrázkem, jenž se mi naskýtal.

Všichni jsme bydleli v obrovském honosném domě, Rosalie s Emmette se věnovali jeden druhému, já s Jasperem to samé. A Soňa? Bavilo ji chodit za Edwardem do jeho pokoje a přehazovat mu pečlivě srovnané knihy. Milovala jeho káravý zvuk hlasu a on se po pár letech zamiloval do ní, ale ne zrovna způsobem, který se Jasperovi jako otci bude zamlouvat.

„Na co myslíš?“ Nechtěně mě vyrušil svým dotazem z myšlenek na těžké zkoušky, které nás v budoucnosti čekaly.

„Ty, já a ložnice, co na to říkáš, nezbedný Jaspere?“ Zasmál se mému oslovení.

„Nebudeš litovat, pekelnice.“

> The end <

Pár mých slov.

Všem, kteří četli tuto povídku, patří moje velký dík. :-*

Nebudu vypisovat komu všemu, protože je vás hodně, za což jsem nesmírně ráda, moc moc ráda.

Dobře si však pamatuju všechny, kteří komentovali a povzbuzovali mě, o to se nebojte. Jen tak na to nezapomenu.

Děkuju vám!!! Děkuju za vaše povzbudivá slova, občasné kritiky a hlasy o nej povídku.

Psát pro vás byla radost. :)

Vaše Elisme7

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pekelnice 28. kapitola - The end: