Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Péčko - 47. kapitola

26.11.2012 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4930×

O tři měsíce později

New York

Isaac

Zapínal jsem si manžetové knoflíčky. Přitom jsem se na sebe pořád díval do zrcadla a snažil si to s mojí upíří fantazií představit. Jaký si uvážu uzel na kravatě a kterou si vůbec vezmu?

Bude to premiéra. Ta zanechá největší dojem.

Byl jsem nervózní, ale šťastný. Konečně dosáhnu toho, po čem tři sta let prahnu. A nikdo a nic mi to nepřekazí.

Ani kravata.

„Ne, ne. Tu černou,“ stáhla moji ruku Nina ze stříbrné a sama se natáhla po černé, jednoduché kravatě. Šetrně jsem se jí vytrhnul ze sevření… Tyhle doteky bolely. Mě i ji.

„Uvážu ti Windsorský uzel,“ rozhodla se, když mi přehodila černý kus látky přes hlavu. Bedlivě sledovala kravatu. Ke mně oči ani jednou nezvedla. Bylo mi ale jasné, že musí bojovat.

„Víš, že po tolika letech už si ho umím uvázat sám?“ zeptal jsem se jí. Nebyl to útok. Jen úsměvná poznámka. Vázala ho pomalu, pečlivě. Prodlužovala ten okamžik, místo toho, aby jen máchla rukama a uzel byl za sekundu hotový.

„Vím. Kdo tě to taky naučil?“ odvětila a usmála se nádherným úsměvem. Chtěl bych jí dát všechno na světě. Ale nemůžu.

Dokončila svoji práci a dlaněmi uhladila moje sako. Přejela mi pak od hrudi k ramenům a stiskla. Zvedla oči.

Plakala. Já vím, že ano. U upírů to poznáte, jen když s nimi sdílíte život.

„Nino, já…,“ začal jsem, než se to zvrhne. A čím hlouběji se to zařízne, tím víc bude trpět, až se to bude vytahovat.

„Jsem za tebe tak hrozně šťastná,“ přerušila mě znenadání. Zmlknul jsem a vyvalil oči. „Konečně se ti splní to, po čem toužíš. Zasloužíš si být šťastný. Po tom všem, co pro nás děláš. Zachraňuješ nás, miluješ a učíš. Teď budeš mít už čas pro sebe. A pro ni,“ dodala bez špetky nenávisti. Viděl jsem, kolik ji stojí úsilí, aby se nesesypala.

„Nino, já vím, že už jsem ti to říkal… Ale já se ti vážně strašně moc omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit,“ šeptl jsem. Teď jsem měl namále já, ale udržel jsem se. Nebrečel jsem. Nikdy. Jsem stonásobný otec. Kvůli nim musím být silný.

„Teď mysli jen na tu konferenci. Ano?“ hlesla a zatnula čelist. Stiskla na chvilku bolestně víčka a rty, ale pak se ovládla. Zhluboka se nadechla. „Můžu tě obejmout? Jen jednou. Prosím,“ špitla se skloněnou hlavou.

Olivie nebyla pedantská nebo žárlivá. Ani by si nedovolila zpochybňovat moje city k ní. Ale těsná blízkost Niny… Řekněme jen, že jí to nedělalo dobře. Zvlášť, když jako malý poločlověk byla tolikrát svědkem mojí náklonnosti k Nině.

Proboha! Neobejmu ji - zraním ji. Obejmu ji - zraním druhou.

Vždycky jsem se považoval za úžasného rodiče. Teď si musím vybírat mezi partnerkou a dcerou. Celá moje otcovská kariéra šla do hajzlu.

„Já jsem tvoje dcera!“ křikla po mně, když ztratila nervy. Rozšířila u toho oči a celá se třásla, jak snažila držet v pozoru.

„Nino, nestav mě do téhle pozice,“ zašeptal jsem skrz zatnuté zuby. I mě stálo dost úsilí, abych nesevřel moji nejmilovanější dceru v náruči a neřekl jí všechno, co k ní cítím. Bylo to ryze otcovské, ale jak jsem už zmínil… Protočil bych čepel v ráně.

„Do jaké pozice? A co - Sinä olet minun tyttäreni. Rakastaa sinua ehdoitta!?“

„Jsi moje dcera. Budu tě milovat bezpodmínečně,“ přeložil jsem tiše.

„To jsi mi řekl, když jsem se probudila,“ připomněla mi. Moc dobře jsem to věděl. Jako bych něco mohl zapomenout. Měl jsem tu chvíli před sebou. Byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mé existence – proměna Niny. Její připojení ke mně a mé rodině. Stala se mnohem víc, než byl pro mě kdy Lucas. Hlavně proto, protože jeho podezřívám z toho, že měl dar. Všichni ho zbožňovali. Nina žádný dar neměla. Ne v tomhle slova smyslu. Jinak totiž měla všechno.

Už jsem se rozhoupával k tomu, že jí odpovím, ale zastavil jsem se ještě předtím, než jsem stihl vyřknout první slabiku, protože zkřivila obličej. Moje Nina se hlasitě rozplakala. Bylo to šílené… Trhalo mě to na kusy. Zachytil jsem ji předtím, než se její kolena dotkla země, když se sesula.

„Je to moje vina. Nejsem pro tebe dost dobrá. To proto ses do mě nezamiloval,“ šeptala mi do ruky, kterou jsem ji objímal pod krkem. Křečovitě se mé paže držela, jako tonoucí záchranného kruhu.

Měl jsem namále. Takový kousek chyběl, abych se sesypal s ní a přestal jí být silným otcem, kterého teď potřebovala. Musel jsem jím být. Nemohl jsem si dovolit projevit, jak moc mě to bolí.

„Nino, Nino,“ oslovil jsem ji tiše a hladil ji chlácholivě po vlasech. Neodpovídala, a tak jsem ji k sobě měkce obrátil, protože jsem jí chtěl vidět do očí. Vlasy z obličeje jsem jí po obou stranách odhrnul a už tam ty ruce nechal, abych jí udržel hlavu vztyčenou. „Poslouchej mě velmi pozorně,“ požádal jsem ji prosebně. Přikývla. Klečeli jsme přitom stále na zemi. „Jednoho krásného dne, dřív, než se naděješ, to potká i tebe. Setkáš se s upírem, co se do tebe zamiluje, a přitom bude mít koule na to, aby tě zkrotil. A pak ho přivedeš domů a já si ještě rozmyslím, jestli si tě zaslouží.“

„Myslíš?“ hlesla nevěřícně s pláčem. Pro kohokoliv jiného by bylo neuvěřitelné vidět tuhle její tvář – city.

„Samozřejmě,“ šeptl jsem. Jemně se usmála, no, pořád to nebylo ono. „Pojď ke mně.“ Stáhnul jsem si její hlavu pod bradu a pevně ji sevřel, aby věděla, že jsem tady, a že ji neopustím. Jen už si musíme některé věci odpustit.

„Fajn. Už jsem v pohodě…Vstávej. Nesmíš přijít pozdě,“ řekla mi a vyškrábala se na nohy dřív, než jsem stačil pořádně absorbovat, že všechno, co ji trápilo, v sobě nemilosrdně utopila.

„Já vím, že nejsi v té takzvané pohodě…“

„To je jedno. Už to prostě neřeš. Nikdo z nás. Bude to tak nejlepší.“ Chtěla se otočit s tím, že sejde dolů první, ale zastavil jsem ji, když jsem jí položil ruku na rameno a stisknul. Podívala se mi podrážděně do očí.

„Potom si ještě promluvíme,“ slíbil jsem. Nezareagovala. Jen nerozpoznatelně škubla rty a obrátila se ke mně zády. Povzdechl jsem si. Musím jí co nejdříve najít nějakého kandidáta. Mám jich po ruce stovky. Jenže ona každého porovnávala se mnou. To je pak složité.

Pokračoval jsem za ní po točitých schodech. Dole byla novinářská vřava. Za chvíli jim padne dolní čelist k zemi.

Byla tu padesátka televizí ze všech koutů světa s nejlepšími sledovanostmi.

Blesky začaly cvakat jako o život a mně pořád hlavou běžela jedna myšlenka – to budete čumět, kreténi.

Dokud jsem se nepodíval na ni. Žádná ženská nikdy nedokázala, aby všechny moje plány a čistý egocentrismus ustoupily do ústraní.

Olivie. Dcera mého syna, kterou jsem kdysi považoval jen za malého, pololidského fakana s dlouhými pačesy a interesantními názory.

Dnes je to láska mé existence. Mnohem víc, než kdy byla moje rodina – moje děti. Stvořitel. Bylo mi z toho až zle, jak roztřískala můj žebříček priorit. Teď byla nejdůležitější ona. Miloval jsem ji tak, že jsem ji za to ani nedokázal nenávidět. Hrdě se na mě usmála s poselstvím – zírejte všichni, ten chlap je můj. Mně se v hlavě okamžitě vybavila retrospektiva našeho vztahu. Od prvního setkání s jejími malými, lidskými prackami do chvíle, kdy se probudila jako nádherná, plnohodnotná bytost.

Před třemi měsíci

Vystřelil jsem od ní jako chlap od děvky, která mu právě oznámila, že syfilis se dá zvládnout.

Láska… Já u ní necítil pořádně ani nic jiného, protože síla tohohle pocitu všechno ostatní překryla.

Vrazil jsem tak do zdi. Zbaběle jsem couval.

„Co cítíš?“ špitla vyplašeně. Žádná otravná novorozená se nekonala. „Já bych ti nikdy neublížila. Musí v tom být nějaká chyba!“ vydedukovala si, že jsem cítil zradu. Zrada to byla jako prase.

Vyskočila z postele a chtěla se mě v prosebném gestu dotknout.

„Nesahej na mě!“ zasyčel jsem. Vystrašený chlapec. Bože, tohle je průser. Já jsem v hajzlu. Absolutně a totálně v hajzlu. Nikdy jsem ji neměl proměnit! Kdybych to neudělal, nikdy bych se do ní nezamiloval, protože by byla stále napůl člověk.

Ustoupila. Tvářila se ublíženě.

Chtěl jsem ji nějak utěšit. Už teď mi vadilo, že má na tváři negativní emoci, co jsem jí způsobil já.

Kurva!

Třeba bych ještě mohl bojovat… Ale s rigidní budoucností, kterou jsem cítil, se nedá bojovat. Když jsem se tak na ni díval, už teď mi připadalo, že je příliš pozdě.

Dostala se mi pod mou žulovou kůži – jak řekl Filip, který zrovna otevřel dveře.

„Z jakého důvodu demoluješ barák?“ chtěl vědět a postavil se mezi mě a Olivii. Stačilo mu jediný pohled do mé tváře, aby to poznal.

Začal se smát.

„Já jsem to věděl!“ zvolal radostně, jako kdyby vyhrál sportku. Nejspíš si tak vážně připadal. Šťastných deset.

„Co jsi věděl?“ zajímala se Olivie a natočila k němu svoji krásnou hlavu.

„Zeptej se tady borce, co cítil, když ses mu podívala poprvé do očí. Ty upíří dary jsou ale svinstvo, co?“ nadhodil se smíchem. Mně do smíchu nebylo ani trochu. Spíš do pláče.

Olivie kmitla očima zpátky ke mně. „Isaacu?“

Musel jsem s pravdou ven, protože budoucnost se dostavila dřív, než jsem se stačil otočit. Olivie mě milovala odjakživa. Sama mi to řekla. Nedokázal jsem se ubránit osudu a ani štěstí, co mě zaplavovalo v její přítomnosti.

V hotelovém sálu, co se využívaly při konferencích, jsem přešel ke stupínku.

Přichází moje velká chvíle. Tři sta let jsem si tohle představoval, a teď je to tady.

Postavil jsem se před mikrofony a přejel jsem očima po mých dětech. Nenarval jsem jich sem všech tři sta, ale ostatní mají doma televizi. Od Niny přes Romanu, Flashe, Maxmiliana, Gustava a Sentinela.

Maxmilian se tvářil, jako kdyby polykal mrtvou krev. Debil. Ten mi to tak zkazí s těmi svými kyselými ksichty.

Natočil jsem mikrofon správným směrem. Přejdu rovnou k věci. Nebudu tu nikoho vítat – lidi určitě ne.

„Jmenuji se Isaac Asimov a je mi třicet tři let. Pocházím z New Yorku. A přesně tohle stojí v mých dokladech,“ začal jsem. Udělal jsem tu dramatickou pauzu před velkým finále. A je to tady. Pravda. Spravedlnost. „Ve skutečnosti jsem se ale narodil sto let před vaším letopočtem v Athénách jako Dimitrij a upí…“

A pak se stalo tolik věcí najednou, že by to ani filmové plátno nestačilo obsáhnout.

Vlétlo sem tucet upírů. Každý člověk v sále přišel během sekundy o hlavu.

Otočil jsem se na Sentinela, který nakračoval ke mně, aby roztáhnul silové pole a ochránil mě.

„Ne!“ zařval jsem na něj. „Olivii. Chraň Olivii, ať se děje cokoliv!“

„Isaacu!“ Olivie se ke mně rozeběhla, ale Sentinel po ní skočil a stáhnul si ji na hruď. Pevně kolem ní obtočil svoje ruce a zmizel i s ní, když ji odnesl. Sál se proměnil v bojiště. Rozhlédnul jsem se a sebral jsem prvního upíra, co mi přišel pod ruku.

„Jak jste to věděli?“ zasyčel jsem mu rychle do tváře. Pevně jsem ho držel u země. Neodpověděl. Chytil jsem ho za hlavu a pořádně mu třísknul s čelem o moje. Urval jsem mu uši. Ječel bolestí jako pominutý. „Ještě chvíli mě ser a budeš litovat toho, že ses narodil. Jak jste to věděli a kolik vás je ve Volteře?“ Bylo mi jasné, odkud se tihle vzali. Viděl jsem Aftona.

„Přes čtyři sta a Cullenová… Bella Cullenová,“ dostal ze sebe přes bolestné skřeky. To jméno v souvislostí s tímhle vším byla jako velká dýka, co se prořezává skrz žebra do srdce. Taky jako červený hadr před býčí ohradou.

„Ta kurva… Já ji zabiju!“ zavrčel jsem a tomu blbečkovi utrhnul hlavu. Měl jsem takový vztek, co znamenal zkázu pro celý New York.

Té malé svini jsem přísahal, že jestli někdy cekne, rozsekám ji. Myslel jsem, že si po proměně ani nemůže všechny ty informace pamatovat. A hlavně jsem věřil tomu, že není tak neskutečně blbá a záleží jí na její rodině! Kráva jedna pitomá. Takhle se postarala o válku, kdy ji připravím o všechno. A spolu s ní si to odnese celý svět.

„Kunda z ryby!“ Nakopnul jsem bůhví koho, kdo běžel proti mně. Vyrazil jsem ho tak nejen z téhle místnosti, ale i z tohohle mrakodrapu, když proletěl ze sedmdesátého patra prosklenou stěnou ven.

„Odcházíme!“ zavelel jsem všem. Rozběhnul jsem se taky proti oknu a vyskočil. Dopadnul jsem na asfalt na chodníku, kde se všichni mohli zbláznit, když jsem spadnul z nebe. V chodníku jsem tak vyhloubil velkou díru, protože jsem se nesnažil pád zbrzdit a naopak se pokusil ulevit nervům.

Ale nepomáhalo to.

Všichni dopadli vedle mě s menším odporem, ale skupinka způsobila ještě větší rozruch. Bylo mi to jedno. Všechno. Svět se o nás stejně dozví, ale díky té děvce to pro něj bude mít fatální následek. Škoda, že v tomhle zkurveném městě už zase prší. Kdyby z nebe padaly diamanty, mělo by to lepší efekt.

„Nino, Maxmiliane – svolejte všechny do New Yorku. Na letadla ať zapomenou! Na to nikdo z nás nemá čas!“ Poslechli a vytáhli PDA a mobily, odkud začali rozposílat tísňové zprávy.

Já vytáhl svoje, abych informoval zbytek upířího světa o tom, že bude válka.

Jich je přes čtyři sta. Já jich mám tři sta padesát, když počítám i ty, co se zamilovali do někoho, kdo nepatřil do našeho klanu. To znamená, že ještě přes tisíc upírů si bude muset vybrat stranu. A já mám na světě spoustu přátel, moje děti mají přátele. Kolik upírů se bude chtít přidat k těm taliánům, když většině z nich hrozili smrtí, anebo je už o někoho připravili? Náš svět sere jejich diktátorství a zkaženost tisíce let.

„Jak to zvládáš?“ chtěla vědět Nina. Kolem nás lidé vytahovali mobily, aby nás zdokumentovali a podělili se o to na sociálních sítích. Jednoho teenagera jsem chytil pod krkem a hodil do silnice. Opanoval mě blažený pocit, když jsem svoje schopnosti použil na veřejnosti. Lidi vřískali a ječeli. A to je teprve začátek. Poděkujte té svini.

„Špatně,“ odpověděl jsem, což už jí asi došlo.

„Isaacu!“ Otočil jsem se po Olivii, která mi padla do náruče. Ani ona nedokázala utišit můj vztek, co smete město.

„Díky,“ šeptl jsem Sentinelovi. Přikývnul a postavil se mi k boku, připraven. Sentinel byl jediný upír z mého blízkého okolí, kterého jsem nestvořil. Přesto jeho loajálnost neznala hranic. Bylo na něj největší spolehnutí a přesně proto jsem mu svěřil i lásku své existence.

Mohlo za to hluboké přátelství, co jsme si budovali dva tisíce let – od doby, kdy jsem ho potkal v Jeruzalémě na kázání svatého Štěpána. Čistější stvoření než Sentinela, abych pohledal.

„Kdo je hlavním cílem?“ zeptal se Sentinel. Všechny vždycky zamrazilo – získal si tím jejich pozornost, protože mluvil málokdy a hlavně se ho všichni báli. Přestože měl tak mírumilovnou tvář a čistý charakter.

„Volturiovi a Edward a Bella Cullenovi. Ostatní mi jsou jedno.“

„Budou chránit Chelseu Volturi. Ví, že je na ni vypsaná odměna stovky let…“

„O mou milou Charmionu se postarám sám,“ řekl jsem mu. „Gustave, chci plamenomety.“

Edward

Zaklepal jsem na dveře ložnice krále, který se neuvěřitelně těšil z toho, že už dokraloval. A co víc, nemohl se dočkat, až ve válce zařve.

Neodpovídal. Samozřejmě.

Otevřel jsem jedno křídlo a opatrně vklouznul dovnitř.

Marcus stál před obrazem Didyme, naprosto nehybný. Nedával nijak najevo, že si je vědom mé přítomnosti. Ani v myšlenkách mi nevěnoval absolutně žádnou pozornost.

„Marcusi,“ oslovil jsem ho opatrně. Potřeboval mimořádně křehké zacházení. „Marcusi, já přesně vím, na co myslíš, a co se musí stát. A proto chci, abys to ještě využil k něčemu užitečnému. Splníš si to, po čem toužíš, a ještě stačíš nám všem pomoct. Jsem si vědom toho, že ti na ničem už nezáleží, ale vážně v tomhle své bratry absolutně necháš? Potřebujeme od tebe jen jedinou věc.“

Míň, než lidským tempem se ke mně otočil.

Přikývnul.

Bella

Když jsme dorazili do New Yorku, ještě jsem si naposled stačila to velkoměsto prohlédnout předtím, než ho srovnáme se zemí. Bude to další katastrofa, co se postaví vedle Černobylu, Hitlera, Stalina… Můžu pokračovat až do roku sedmdesát devět našeho letopočtu a zkázy Pompejí. Nebo Punským válkám, kdy lehlo Kartágo. Teď vymažeme z mapy New York.

Na každém rohu jsme naráželi na upíry. Věděli, co se děje, a vybrali si stranu. Nás nebo je.

V podstatě to bylo utajení verus pomsta. Tentokrát ne moje.

Zemětřesení o slabé síle – proti tomu, co teprve přijde – už třáslo s okenními tabulemi. Náš počet se s každým dalším krokem zvyšoval. Čtyři sta, pět set, šest set… Byla tma a déšť neustával. Ale nutno dodat, že lidé si určitě všimnou armády upírů. Někteří přeskakovali ze střechy na střechu mrakodrapů, ostatní šli spořádaně ulicemi. Všechno, co říkal Aro a Caius byla pravda – nikde ani jeden policajt. Ani jsem nestačila spatřit Times Square se všemi těmi světýlky, reflektory a mega billboardy, protože deseti milionům lidí vypadnul proud. Neviděli na krok. Franz a Helmut rozmístili po celém městě rušičky signálů. Když jsem se jich ptala, jestli to šlohli vojákům, změřili si mě, jakože jsem je strašně urazila. Ty upíří, geniální mozky si sestrojily sami hustokrutomegapřísné krabičky, ve kterých jsem ale já stále viděla jen ty krabice. Navíc jsem pak zaslechla i něco o tom, že pronikli i do sítí mobilních operátorů, takže rušičky byly jen pojistka.

Ještě ve Volteře mi přišla zpráva od Isaaca. Potkáme se na Times Square, svině.

A teď jsme tady. V New Yorku, který se ponořil do absolutní tmy, odkud nikdo nemůže poslat jedinou zprávu o pomoc.

Stiskla jsem Edwardovi ruku, aby se na mě podíval.

„Přežili jsme všechno. Nevím, jestli to znamená, že tohle už tentokrát nepřežijeme nebo naopak ano, protože by bylo už víceméně trapné nás teď zabít. Ironie osudu,“ připomněla jsem mu. Usmál se. Děkovala jsem mu v duchu, že na to má ještě sílu.

„Ať se stane cokoliv, můj osud jsi ty. Okolnosti mě nezajímají. Půjdu za tebou kamkoliv,“ slíbil. Z upířího kódování – jestli zemřeš, já taky. Jsme labutě.

„Miluju tě,“ odpověděla jsem mu.

„Miluju tě,“ opětoval mi. Vtiskla jsem mu polibek a pevněji jsem sevřela jeho ruku. Novorozená zasahuje. Bolestně sykl. Ještě mu budu ubližovat já… Otočila jsem se na Ara, který držel ve stejném, láskyplném gestu Sulpicii. Vedle nich kráčel Caius s Athenodorou. Za nimi se jako stín držela Corin, protože jinak začaly jejich manželky po nějaké době plakat nebo vypadat tak nešťastně, že i mně jich bylo líto.

Vlastně mi bylo líto i Caia, když vytahovali Athenodoru ze sklepa. Ten hajzl orodoval za moji smrt, ale úplně jsem to vypustila z hlavy, když jsem tenkrát viděla jeho výraz.

Ohlédla jsem se na svoji rodinu – Esmé a Carlislea, Emmetta a Rosalii, Jaspera a Alici. Tolik zranitelných míst. Čím větší rodina, tím víc jste v hajzlu. Nesmím přijít ani o jednoho.

Celou armádu vedly ofenzivní dary – s připravenýma rukama šly vpředu, aby zahájily útok.

Pak jsem je uviděla. Dimitrijovce, stovky dalších, a Isaaca. Hlavně jeho. Byl majákem pro mé oči a veškeré moje soustředění.

Dívala jsem mu do jeho očí, které věstily, že někdo dostane přes hubu.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Péčko - 47. kapitola: