Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 20. kapitola

24.09.2011 (07:00) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2750×

20. kapitola - Stopa

Silver

Zbytek dne jsem se nudila. Blay se dlouho nevracel a Scott nadával u baseballu, pak u fotbalu a nakonec to nevydržel, tak si přepl kanál na Faktor strachu, což shledal soutěží pro srábotky.

Abych nemusela poslouchat jeho peprný slovníček, zavřela jsem se v pokoji.

Procházela jsem si celou situaci, krůček po krůčku od doby, co mě Blay unesl. Využil něčí pomoci, aby odlákal většinu Cullenových a vlky někam do prčic. Pak to byla žena, kdo mu pomohl zpacifikovat Cullenovy a nakonec pošahanec, který seděl ve vedlejším pokoji. Scott měl schopnost fyzického štítu, což se Blayovi hodilo. Podle toho, co jsem věděla, nás tak Cullenovi nemůžou najít a já jim nedokážu číst myšlenky.

Uběhlo bezpočet hodin. Myšlenkami jsem stále lítala u mé rodiny a Emmetta a Paula. Pořád jsem na ně myslela a přála si je naposledy vidět. Paula, abych ho požádala o odpuštění a Emmettovi jsem chtěla říct, jak moc ho miluju.

Najdou mě někdy? Lepší otázka by spíš byla, jestli mě najdou dřív, než mě Blay zabije. A on to udělá. I když jsem měla pochybnosti. Způsob, jakým mi vyprávěl jeho příběh, smutek, jenž z něj čišel, nenávist, kterou se vše snažil skrýt, mi dávalo naději. Měla jsem pocit, že mi Blay důvěřoval. Možná bych ho zvládla přesvědčit, kdyby se do našeho rozhovoru nepřimontoval ten blbeček Scott. Zmetek hubatá!

Zaslechla jsem, jak zavrzaly dveře.

„Zaplať pánbůh!“ zavískl Scott. „Kdes byl tak dlouho?“

„Říkal jsem ti to,“ odvětil mu Blay.

„Mám žízeň. Chci jít na lov!“ vytkl mu.

„Něco ti brání?“

„Tvoje švagrová, Blayi.“

„Jdi s tím k čertu.“

„Půjdu, ale jen kousek, abych mohl ovládat štít,“ zaslechla jsem Scotta říct a pak jen buchot dveří.

Vstala jsem a šla za Emmettovým bratrem. Jakmile jsem vstoupila, Blay ke mně stočil pohled. Byl nečitelný.

„Něco jsem ti přinesl.“ Na stůl položil tři sáčky s krví.

„Je lidská?“

„Slečinka je snad vybíravá?“ odpověděl otázkou.

„Nepiju lidskou krev. Dám si něco ze špajzu.“

„Ne!“ Zatarasil mi cestu. „Dáš si tohle nebo nic.“

„Nebudu pít lidskou krev, stačí mi jídlo!“ opáčila jsem navztekaně.

„Buď to vypiješ dobrovolně, nebo tě přinutím.“

„Proč?“

„Protože!“

Zakručelo mi v břiše, musel to slyšet, i tak jsem se nehodlala ze sáčků napít.

Ledaže…

Možná kdybych v Blayovi znovu probudila důvěru a on si všiml, jak jsem pokorná, mohla bych ho přesvědčit, aby mě pustil. Kdyby se mi podařilo ho umluvit, že pomsta vůči Emmettovi je zbytečná, vyřešilo by se tím spousta věcí. Naivní myšlenka, ale něco podniknout bych měla.

„Jak to mám pít?“ Překvapeně svraštil čelo.

„Můžeš si to přelít do skleničky, ale to bych nedělal. Jen se připravíš o značnou část krve. Pil bych to rovnou ze sáčku. Tady je takový napájecí výstup na trubky.“ Vzal sáček a ukázal mi malou rouru vedoucí ze sáčku. „Jen to přes to vsávej, jo?“

Překonala jsem nechuť a prokousla výstupek, vsála první hlt a vzdychla blahem. Byla sice studená, ale přesto výtečná, daleko lepší než zvířecí.

Okamžitě jsem popadla druhý a znovu ho vyprázdnila. Vrhla jsem se i na třetí, ale těsně u úst ho nechala klesnout. Zarazil mě pohled, jakým mě sledoval Blay.

„Děje se něco?“

„Krev.“ Rukou pokynul k mým ňadrům. „Stéká ti tam… mezi prsa.“ Shlédla jsem dolů a zjistila, že má pravdu.

„Ach… díky.“ Prstem jsem setřela potůček krve a následně si ho strčila do pusy. Slyšela jsem, jak se Blay nahlas nadechl.

„Pohoda.“ Sedl si za stůl a vyndal karty. „Nudíš se?“

„Neumím hrát karty.“

„Vůbec?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Poker, Blackjack, Kanastu?“

„Ne. Umím jen Prší.“ Nahlas se rozesmál. Jeho smích byl hrubší než Emmettův.

„Hra pro prťata.“ Zamíchal balíčkem. „Vem platz, naučím tě Blackjack. Je to jednoduchý. Chceš nebo ne?“

Ne. „Ano.“

„Pravidla pochopíš rychle, jsou snadno zapamatovatelný. Každý hráč dostane dvě karty. U krupiéra, kohož teď budu dělat já, si žádáš další karty. Jejich hodnota nesmí překročit dvacet jedna, pokud překročíš, tak prohráváš…“

Během pár her jsem, dalo by se říct, hrála chvályhodně.

„Předpokládám, že mi neřekneš, kdes byl.“

„Předpokládáš správně.“

„Je to tajný?“ zajímala jsem se.

„Ne.“

„Tak proč mi to nechce-“ Přerušil mě zvednutím ruky.

„Mlč. Neřeknu a tečka.

„Má to něco společnýho se mnou?“

„Tolik si zas nefandi, kočko.“

„Šlo tedy o Emmetta?“ nevzdávala jsem se.

Třískl pěstí do stolu. „Hra skončila!“ Přesunul se na pohovku k televizi.

Šla jsem za ním a zapadla vedle něj. „Můžu se na něco zeptat?“

„Ne.“

„Proč jsi mě líbal? Tam v tělocvičně?“

„Abych přidal na věrohodnosti.“

„Aha.“ Měla jsem pochybný pocit, že nemluví pravdu. „Cos teda dělal? Jednalo se o Cullenovy nebo tvoje další kamarádičky?“ hádala jsem.

„Ty to nevzdáváš, co?“

„Jak kdy.“

„Tak tě budu muset nějak umlčet.“

„Jak?“ Našpulil rty a naznačil rty, že mně zlíbá. „Mlčím.“

„Škoda.“ Ani ne.

***

Emmett

„Není možný, abys nic neviděla, Alice!“ rozčiloval jsem se a přecházel po obýváku sem a tam.

„Taky tomu nerozumím, ale nic nevidím.“

„Nevšimli jste si, kdo byl jeho komplic? Ten co vás skolil?“ zajímal se Edward.

„Ne,“ odpověděla mu Bella, tulící se po jeho boku.

„Co budeme dělat?“ Dělala si starosti Jenna, která přijela, jakmile jsme jí řekli o únosu Silver.

„Nevíme, kde hledat,“ odpověděl zřejmě na její myšlenky Edward.

„Ale je to moje dcera, Edwarde! Nemůžu jen tak sedět a doufat, že neumře!“

„Je to i moje dcera, pamatuješ?“

„Buď tý lásky a netahej to sem. Já ji vychovala.“

„Neřekla jsi mi o ní!“ vyčetl jí.

„Máš vlastní rodinu, starej se o ni!“

„Nechte toho,“ okřikl je Carlisle.

Všechny pohledy se stočily na přicházející Quileuty.

„Zjistili jste něco?“ zajímal se Jacob.

„Ne a vy?“ opáčil Carlisle.

„Nic. Snad bude mít Paul větší štěstí. Ještě se nevrátil ze své pátrací akce.“

„To dává logiku. Je do Silver otisklý,“ poznamenal Alarick. „Neměl by ji vycítit nebo tak něco?“

„Nemám páru.“ Jacob pohladil po zádech Nessie.

Byl jsem v koncích, nedokázal jsem dál poslouchat jejich dohady. Silver byla pryč a my nevěděli, kde ji hledat. Krucinál, ani jsme nevěděli, odkud začít. Jak šlo vidět, Blay si to promyslel do sebemenších detailů.

„Nemůžu o ni přijít, prostě nemůžu,“ řekl jsem spíš pro sebe, než pro ostatní.

„Proč mě to nenapadlo dřív?“ vyjekla Rosalie. S nadějí jsem jí věnoval pozornost.

„Blayovi pomáhal upír nebo upírka se schopností, která nás ochromila nesnesitelnou bolestí. Přemýšlejte, kdo má podobnou schopnost? Kdo umí člověku i upírovi navodit bolest mrknutím oka?“ Všichni umlkli, přemýšlející o jejích slovech.

„Myslíš, že v tom mají prsty Volturiovi?“ napadlo Jazze.

„Buď oni, nebo jen jedna z nich,“ svěřila se Rose se svými domněnkami.

Jakmile jsem zaslechl zmínku o Volteře, řítil jsem se Jeepem na letiště. Než jsem si zajistil letenku a čekal na letadlo, objevil se Edward a bez kompromisů se rozhodl jet se mnou.

Vše nám hrálo do karet. Bylo špatné počasí a nikdo nemohl vidět, jak záříme. Provoz nebyl téměř žádný a Volturiovi nás přijali okamžitě. Hlavně díky Edwardovi a Arově posedlosti získat ho do gardy.

Jediný problém byl stále vibrující mobil a zmeškané hovory od naší rodiny.

Demetri a Felix nás vedli k Arovi, ale jen co jsem uviděl Jane, změnil jsem směr své cesty a přitlačil ji ke zdi.

„Kde je Silver?“ vypálil jsem na ni a v tu ránu se prohnul v zádech, pohlcen křečemi.

„Jane, nech ho,“ poručil ji Edward. Poslechla ho, až když ji požádal Demetri.

„Kde – je – Silver?“ vysoukal jsem ze sebe.

„Nevím, o kom mluvíš,“ pronesla chladně.

„Chceš namluvit, že jsi nepomáhala mému bratrovi při jejím únosu?“ Zaznamenal jsem, jak se jí v očích paprsek škodolibosti.

„Ne. A to, že máš bratra, je pro mě překvapení.“

„Pro nás taky,“ přitakali Felix s Demetrim.

„Jane,“ nasadil jsem přívětivější tón, „prosím, jestli o Blayovi něco víš, řekni mi to.“

„Je mi líto, Cullene.“ Odvrátila se od něj a jako rozloučení mi dala zakusit menší dávku své schopnosti. Děvka!

Zvedl jsem se a třískl rukou do cihlové zdi. „Sakra!“

Edward mě chytl za rameno a pokynul hlavou k odchodu. Na zdvořilou návštěvu Ara neměl ani jeden z nás náladu.

Vibrující tón mi oznámil příchod další SMS. Myslel jsem, že opět od rodiny, ale tentokrát ne.

Čas běží. Tik tak tik tak. B :P

„Blay?“ ujišťoval se Edward.

„Jo.“

„Janiny myšlenky mi nic neprozradily, za to ty Demetriho křičely.“ Se zaujetím jsem se na něj podíval.

„Pokračuj.“

„Jane skutečně figurovala v únosu Silver, svěřila se s tím Demetrimu. Jenže ten si nedokázal dostatečně krýt myšlenky.“

„Víš, kde je Silver?“

„Vím přibližnou polohu. Zavolám Carlisleovi, aby dal vědět smečce, kde se sejdeme. Raději vezmeme větší posilu, nevíme, kolik pomocníků tvůj bratr ještě má.“

Úlevou jsem si oddychl.

„Díky bohu.“ Otočil jsem se zpět k hradu. „Jane musí zemřít!“

„Později, Emmette. Teď nic nezmůžeme, byli bychom jen dva proti celé gardě. Nejdřív musíme dostat mou dceru do bezpečí.“

„Máš pravdu,“ přitakal jsem.

***

Silver

Dny ubíhaly, nevnímala jsem, kolikátého je, jaký je den. Jestli pondělí, úterý nebo víkend. Už jsem ani neplakala, jako by mi došly slzy nebo spíš přišlo, že to nemá smysl. Na ně ženská bolest neplatila. Pokud jsem si myslela, že v Blayovi něco prolomím, byla jsem vedle jak ta jedle. Pokaždé, když jsme spolu mluvili, tak naše konverzace skončila hádkou. A Scott? Měl z nás divadlo, kterému se děsně rád smál.

„Dneska bychom měli oslavovat,“ drcl do mě Scott. Koukali jsme spolu na baseball. Red Sox proti New York Yankees. „Nezeptáš se co?“ dorážel.

„Ne, stejně mi to sám vecpeš.“ Zasmál se.

„Je devět večer a vy jste se s Blayem ještě nerafli.“

„Páni, umíš hodiny. Klobouk dolů.“

„Krávo.“

„Vole.“

„Jsi nudná, víš to? Kromě dob, kdy se hádáš s Blayem,“ rýpl si.

„Ani ty nejsi šáša Krusty.“

„Další fanda Simpsonových? Zajímalo by mě, jaká jsi v posteli? Že by taky nudná nebo naopak?“ Pohladil mě dlaní po stehně.

Ucukla jsem před jeho dotykem a zavrčela na něj. „To se nikdy nedozvíš!“

„A já myslím, že jo.“ Násilně otřel své nechutné rty o mé. Bouchala jsem do něj pěstmi, ale jeho síla nepolevovala.

Začal rukou přejíždět po mých prsou. Povedlo se mi ho nakopnout mezi nohy, svezl se na zem. Kupodivu na tohle místečko byli přecitlivělí i upíří. Vystřelila jsem ke dveřím, vedoucím ven, tam jsem vrazila do Blaye a schovala se za něj.

„Co se tady, kurva, děje?“ zařval na Scotta, který se držel za koule.

„Ta děvka,“ zasyčel.

„Osahával mě,“ postěžovala jsem si.

„Jen?“ podivil se Blay a odstrčil mě od sebe. „To jsi dopadla ještě dobře."

„Nejsem laciná coura!“ bránila jsem se.

Scott si posměšně odfrkl. Zavrčela jsem na něj.

„Nechte toho! Scotte, máme práci.“

„Bože, ať je to zabíjení,“ modlil se.

„Kousek odsud jsem zahlédl jednoho vlka, stejného jakého jsem jednou viděl s tebou, Silver.“

„Paul,“ vydechla jsem překvapeně. Našel mě. Jsem zachráněná!

„Uděláme mu přivítání, jak se patří.“ Scott si protáhl bicepsy.

„Kožich na zimu vždy přijde vhod,“ přisadil si Blay.

Oni ho zabijí! „Ne, prosím! Neubližujte mu!“

„Tvé přání je naším rozkazem, neublížíme. Jen ho zabijeme. Scotte, nasaď štít, aby nemohla zdrhnout a my –“ Vyrušilo ho zavití. „Je tady. Párty začíná.“

„Yes!“ zavýskl spokojeně Scott.

„Ne! Ne! Blayi!“ křičela jsem a běžela za nimi. Jenže jsem je nedohnala. Zatímco oni ze štítu vystoupili, mě v něm nechali vězet. Mohla jsem jen zdálky přihlížet, jak stojí proti vlkovi.

„Panebože, Paule! Uteč!“ volala jsem na něj. Neposlouchal, nerozptyloval se a provedl na Blaye a Scotta výpad.

Sám je nemůže porazit, došlo mi a v žaludku se mi sevřely všechny vnitřnosti.

Paul si vedl dobře, ale proti dvěma upírům byl bezmocný. Obklíčili ho a zasazovali mu jednu ránu za druhou. Scott byl nejednou zasažen Paulovými tesáky, nevzdával se však.

Minuty mi přišly jako hodiny, když jsem pozorovala, jak je Paul vyčerpaný a bojuje ze všech sil.

Proč si nepřivedl posilu?! Zavřela jsem oči, abych ztlumila příval slz. Znovu je otevřít mě donutilo až bolestné kňučení. Paul ležel na zemi a chyběla mu noha. Rozeběhla jsem se proti neviditelné stěně a silně narazila. Během mého naříkání a proseb o smilování se Paul proměnil zpátky do lidské podoby, celý pohmožděný a zakrvácený se plazil ke svojí noze.

„Doraž ho,“ poručil Scottovi Blay, vzal jeho nohu a odhodil ji kamsi do dálky.

Scott se usmíval, kroužil kolem Paulova těla jako sup kolem své oběti.

„Prosím!!!“ Mlátila jsem do štítu.

Jakmile se na mě Paul podíval, naznačil mi rty miluju tě a… Scott mu utrhl hlavu.

Padla jsem na kolena, třásla se, neskrývajíc řeky slz na tvářích. Před očima mi stále běžela vzpomínka, kdy se se mnou Paul loučil.