Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 6 - Oheň

Zlý sen v reaalitě


Osudová romance 6 - Oheň„Od toho jediného místa se jako oheň, který stravuje suchý troud trávy, rozšiřoval plamen po celém mém těle.

Do hlavy, do rukou, do nohou… Do srdce.

Chtěla jsem utéct. Nechápala jsem.

Bolest v hlavě, kterou jsem cítila předtím, povolila. Nedokázala jsem vnímat nic jiného, než ty plameny, které mě spalovaly zevnitř."

6. Oheň

Konečně jsem se nadechla studeného vzduchu. Protáhl se mi plícemi a já se rozkašlala.

Hlava se mi mohla rozskočit. Automaticky jsem přitiskla dlaň na místo, kde mě palčivě bolela.

Ztěžka jsem otevřela oči. Za velkým oknem po mé pravé ruce bylo šero. Takové to ranní. Když ještě noc nepředala vládu dnu a snaží se udržet na trůnu co nejdéle.

„Bože,“ vydechla jsem a prudce zatlačila rukou proti bolesti v hlavě.

„Jak ti je?“ ozval se melodicky starostlivý hlas.

Vyděsila jsem se, protože jsem s nikým nepočítala, prudce jsem se posadila a hned vzápětí toho litovala. Zamotala se mi hlava, a tak jsem klesla zpátky na přikrývky.

Ležela jsem v posteli.

Dvě ledové paže mi pomohly posadit se. Pak se ten muž přemístil do mého zorného pole a sedl si na kraj postele.

Když jsem ho spatřila, žaludek se mi stáhl nervozitou. A udělal kotrmelec.

Byl úžasný. A musela jsem uznat, že se mi opravdu líbil. I když se na mě upíraly dvě onyxové oči, byly nepřirozené… A ten muž byl nadpozemsky krásný.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, když jsem se na něj vynadívala a bolest se utlumila.

„Ty nevíš?“ podivil se.

Snažila jsem se zapátrat v mysli. Nic se mi nevybavovalo. „Ne,“ odpověděla jsem prostě.

„Možná, že je to tak lepší,“ usmál se.

„Co se stalo?“ zamračila jsem se a zase mě šíleně rozbolela hlava.

„Nemrač se,“ zasmál se, „jen ses hodně uhodila do hlavy, nic víc.“

„Takže paměť se mi vrátí?“ zajímala jsem se.

„Doufej, že ne,“ zašeptal strašně tiše.

Chtěla jsem se ho zeptat proč, ale přerušilo mě klepání na dveře. Muž vstal a došel ke dveřím, zastřel mi výhled, takže jsem příchozího nemohla vidět, když otevřel.

„Tak co? Už?“ zeptal se tiše mužský hlas.

„Ještě jsem to neudělal,“ zamumlal.

„Aro nebude čekat věčně,“ zavrčel příchozí.

Aro? bleskla mi hlavou vzpomínka na muže s červenýma očima. Vyptával se na moje jméno. A pak jsem si vzpomněla na tu protivnou dívku vedle něj. Na to, že mě můj ochránce shodil pryč z cesty. A že jsem potom ztratila vědomí.

„Řekl jsem, že do rána to udělám,“ odsekl můj zachránce.

„Už začíná svítat, měl by sis pospíšit,“ byl slyšet pošklebek v jeho hlase.

Muž, který mě hlídal na něj jen zavrčel a zabouchl dveře.

„Je mi to líto,“ zašeptal, když se otočil.

„Co je ti líto?“ nechápala jsem.

„Měl jsem najít někoho jiného,“ povzdechl si, „ty si to nezasloužíš. Nemůžu za to, že jsem se nemohl pak už na nic dalšího soustředit…“

„Co si nezasloužím? O čem to mluvíš?“

„Jsi jiná,“ odpověděl s úsměvem.

„Jak jiná?“

„Už dávno tě nebolí hlava, protože jsi se ošklivě uhodila, utišující prostředky zabírají spolehlivě… Bolí tě z jiného důvodu, musíš tušit, co tě čeká,“ zamumlal.

„A proto mě bolí hlava?“ dívala jsem se na něj a myslela si, že si ze mě utahuje.

„Ne,“ zasmál se a najednou seděl vedle mě.

„Jak jsi to udělal?“

„Na tom nezáleží.“ Dal si pomalým pohybem neposlušné vlasy z čela. „Podej mi ruku,“ usmál se a natáhl ke mně svoji dlaň. „Jen se jí dotkni, neboj.“

Opravdu pomalu a vážně opatrně jsem položila svoji dlaň na tu jeho. Studila. Ale to jsem nevnímala. V místech, kde se dotýkala moje kůže s jeho, jsem cítila mravenčení. Možná elektrický proud.

Nechápala jsem. Ale bylo mi to jedno. Bylo mi to příjemné – on

„Moc mě to mrzí,“ zašeptal.

„Proč tě to mrzí?“ zašeptala jsem taky.

„Věř mi, že kdybych mohl, nedělal bych to. Jsi skvělá jako člověk,“ pousmál se.

„Proč to musíš udělat, když…“

Skočil mi do řeči: „Neptej se, prosím.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si.

„Valentino,“ šeptnul zlomeně moje jméno. „Tohle se nemělo stát, neměl bych být ovládaný.“

„Čím?“

„Tebou,“ povzdechl si a přitiskl si moji dlaň na svou tvář.

„Počkej…“

Znovu mě přerušil: „Nic neříkej, nehýbej se. Prosím.“

Nepatrně jsem kývla.

„Radši zavři oči,“ šeptnul a sundal si mou ruku ze své tváře.

Poslechla jsem ho a přitiskla víčka pevně k sobě.

Cítila jsem, jak se ke mně posunul blíž. Jeho dech na své tváři. A pak i jeho prsty. Lehce mi jezdily po čelisti. Za pár sekund je vyměnil za svoje ledové rty.

Pocit nervozity a podivné přitažlivosti se mi rozeběhl po celém těle.

Na chvíli se oddálil. A pak rychle přitiskl svoje rty na ty mé. Pootevřela jsem je údivem. Líbal mě. Když jsem se odvážila mu začít polibek oplácet, prudce se ode mě odtrhl.

Otevřela jsem oči.

„Musel jsem to udělat,“ šeptal, „nikdy se to už nestane. Vím, že bys mě to pak už nikdy nenechala udělat znovu…“

„A co když chci?“ řekla jsem tiše.

Jeho téměř černé oči byly pološílené.

„Bolí to. Musím být silný, chápej mě, Valentino, musím včas přestat,“ přejel mi prsty po šíji.

Zachvěla jsem se.

„Teď už vážně zavři oči a doufám, že mi odpustíš,“ smutně se usmál.

Udělala jsem znovu to, co po mně chtěl.

Tentokrát mi své ledové něžné rty přitiskl na krk. Moje krev tepala. Cítila jsem ji.

Jemně mě políbil na to místo a když své rty přiblížil podruhé, kůží mi projelo něco ostrého, palčivě pálivého a já bolestí vykřikla.

Od toho jediného místa se jako oheň, který stravuje suchý troud trávy, rozšiřoval plamen po celém mém těle.

Do hlavy, do rukou, do nohou… Do srdce.

Chtěla jsem utéct. Nechápala jsem.

Bolest v hlavě, kterou jsem cítila předtím, povolila. Nedokázala jsem vnímat nic jiného, než ty plameny, které mě spalovaly zevnitř.

Křičela jsem.

Chtěla jsem ho najít. Prosit, aby mi pomohl. Aby mě zabil.

I smrt byla lepší než tohle.

Ale nedokázala jsem pod tou bolestí otevřít oči víc jak na malou škvírku.

Zabořila jsem hlavu do polštáře, který jsem matně cítila někde pod sebou a snažila se tlumit výkřiky té nesnesitelné bolesti.

„Prosím!“ povedlo se mi zformulovat jediné slovo.

Cítila jsem dvě dlaně, které se snažily zastavit moje zmítání se na posteli. Doufala jsem, že budou ledové. Ale já je téměř nevnímala. Cítila, to ano, ale kýženého ochlazení jsem se nedočkala.

„Je mi to tak líto, odpusť mi to,“ šeptal.

„Prosím, zabij mě,“ zaskučela jsem, když se mi povedlo na chvíli ovládnout svoje výkřiky.

„Nemůžu,“ zanaříkal a pustil mě.

Chtěla jsem ho prosit, aby neodcházel. Aby tu se mnou zůstal. Místo toho ohnivý plamen vyšlehl směrem k mému srdci, jako kdyby mě chtěl potrestat a já zdusila další bolestivý výkřik v polštáři.

***

Demetri od Valentiny vstal a postavil se k oknu, za kterým právě vstávalo slunce. Svůj rozkaz splnil.

Ubíhaly hodiny, nezdálo se mu, že by se její výkřiky tlumily a bolest ustávala.

Poprvé v životě někoho litoval. S každým dalším výkřikem její bolesti sebou cuknul. Když se podíval do její tváře zmučené tím strašným ohněm, nenáviděl se. Když ho prosila o smrt, měl co dělat, aby jejímu přání nepodlehl.

Trpěl.

Ale už teď viděl, že stvořil bohyni. Měnila se s každou hodinou.

Dívka znovu vykřikla a pár vteřin se zmítala na lůžku, jak se snažila utéct své bolesti.

Nikdy mu na nikom nezáleželo. Byl upír. Byl Volturi. Nemohl si dovolit, aby byl ovlivňován city. Ale teď je všechno jinak…

… a on je city ovlivňován jako nikdy předtím. Věděl, že za to může její talent. Svázala ho k sobě svojí schopností. Jeho pocity se totiž měnily z hodiny na hodinu.

Díval se na ni celý den, nemohl od ní odejít. Připadalo mu to jako věčnost. Věčnost, co začala hořet. A to teprve byla polovina za nimi. Polovina jejího utrpení, polovina jeho.

Když už se nedaly její výkřiky snést, Demetri se vracel k těm posledním vzpomínkám. Tušil, že si Valentina vzpomene během pár dní, jen co se dostatečně probere a zvykne si na nový život. A s naprostou jistotou věděl, že je konec jeho snům. Líbilo se mu, jak se ho nebála… Že možná cítila to samé, co on.

Tu nepředstavitelnou přitažlivost.

Ale… on byl upír. Ona člověk.

Nemohla to cítit úplně stejně jako on. Ale možná jednou bude.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 6 - Oheň:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!