Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 5 - Pallazzo dei Priori

15.09.2010 (10:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2580×

5. Pallazzo dei Priori

Zarazila se, protože uviděla mezi stromy pohyb. „Vylez,“ zasyčela a karmínové oči jí těkaly z místa na místo.

Zpoza stromů vyšel statný mladík s rukama nad hlavou.

Upírka nakrčila nos a pootočila hlavu.

„Copak, upíří slečno?“ zakřenil se mladík. Jeho tmavě hnědé oči se jen na pár vteřin rozostřily a zase se dál posměšně dívaly na dívku.

„Co jsi zač?“ zavrčela.

„Kdo bys řekla?“ pobaveně rozhodil rukama.

„Nevím,“ pokrčila rameny. Oba dva kolem sebe kroužili.

„Nechceš mě vysát?“ nabízel svoji krev s úšklebkem.

„Ani ne,“ zakroutila hlavou, „nevoníš moc vábně. Máš v sobě zvířecí podtón.“

„Možná proto, že jsem vlk,“ zašklebil se.

„Usnadňuješ mi práci, vlče,“ zasmála se.

„Zkus si mě zabít,“ vyzývavě se na ni podíval. Nemusel čekat moc dlouho, mladá upírka po něm skočila, ale on na to byl připravený. Oba spadli na zem a on ji uvěznil pod svým tělem.

***

„Lin, pojď se mnou ještě do paláce, za chvíli je poslední prohlídka,“ prosebně jsem upřela zrak na svoji sestru.

„Už ne,“ zaprotestovala, „nemůžu o historii slyšet nic víc. Tvůj téměř hodinový výklad o dílech toho… Toskánce, se nedal vydržet.“

„Rosso Fiorentino*,“ zamumlala jsem uraženě jméno toho Toskánce.

„Já se půjdu podívat po obchodech, co takhle sraz za dvě hodiny u té kašny na náměstí?“ navrhla.

„To by šlo,“ přikývla jsem a koutkem oka kontrolovala srocující se zástup turistů u hlavního vchodu.

„Tak si to užij, zatím ahoj,“ zamávala mi a mizela mezi lidmi.

Spokojeně jsem se otočila a šla ke vchodu. Přišla jsem k recepci, za kterou byla tmavovlasá žena.

„Dobrý den, chtěla jsem se zeptat,“ pousmála jsem se, „poslední prohlídka hradu začíná v kolik?“

„Za pár minut, slečno,“ usmála se, „počkejte, prosím, támhle.“

„Děkuji,“ opětovala jsem její upřímný úsměv a šla počkat k ostatním.

Za pár minut přišla průvodkyně. Měla světlé vlasy, oči do fialkového odstínu a na sobě velmi slušivé oblečení. Byla nezvykle bledá na to, že provázela tady v Itálii. Ale usoudila jsem, že nejspíš nebude odtud, protože na nás promluvila naprosto plynulou angličtinou.

Zařadila jsem se někam doprostřed celého průvodu, abych slyšela výklad a neunikla mi sebemenší zmínka.

Za pár minut mě strašně rozbolela hlava. V uších mi začalo hučet a udělalo se mi špatně. Zalapala jsem po dechu.

Rychlým krokem jsem předběhla lidi přede mnou a zaklepala průvodkyni na rameno. „Slečno, promiňte, mně není dobře… nemohla bych si někde odpočinout,“ začala jsem mumlat.

Slečnu jsem tím trochu vyvedla z míry, zdála se mi roztržitá. „Ale jistě,“ přikývla a ukázala do chodby za námi. „Tudy se dostanete zpátky do vestibulu, tam si můžete sednout. Řekněte Gianně, ta vám dá sklenici s vodou.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem a téměř vyběhla z dlouhé chodby. Sesunula jsem se na první židli, zavřela prudce oči a zhluboka dýchala.

„Slečno, tady máte tu vodu,“ uslyšela jsem nad sebou hlas.

„Jste moc hodná,“ slabě jsem se pousmála a vzala si od Gianny sklenici s vodou. Usrkla jsem.

Trochu se to zlepšovalo. Nechápala jsem, co se to se mnou stalo. Z ničeho nic mi bylo tak špatně… ale proč?

„Už je vám líp?“ ozval se mužský hlas.

Zvedla jsem hlavu a usmála se. „Ano, děkuji.“

Zarazila jsem se. Ten muž mi byl něčím povědomý. Ale nemohla jsem ho zařadit. V hlavě jsem měla vzduchoprázdno.

„Co kdybych vás tady provedl? Mám už po práci a vy jste o celou prohlídku přišla,“ nabídl mi.

„Proč ne, budu ráda,“ usmála jsem se. Natáhl se po mé sklenici, podala jsem mu ji a on ji položil na recepční pultík. Usmál se na dívku a pokynul mi, abych šla první.

„Byla jste už v naší galerii?“ ptal se.

„Ano, byla,“ přikývla jsem. Okruhy byly rozdělené. A jelikož Linda chtěla jen do galerie…

„Škoda, myslel jsem, že bych vám ukázal něco navíc,“ usmál se.

„To nevadí,“ zakroutila sem hlavou.

„Tak začneme…“ pousmál se. „Volterra je staré etruské město, které se dříve nazývalo Velathri. Římané si jej pak přejmenovali na…“

„Volaterrae,“ zamumlala jsme nepřítomně.

„Vy znáte dějiny lépe než já,“ zasmál se, „baví vás historie?“

„Ano,“ přikývla jsem.

„Zkusíme pokračovat,“ záhadně se pousmál. „Město bylo od pátého století biskupským sídlem, takže vzrůstal jeho význam. Až do dvanáctého století, kdy z nám neznámých příčin došlo k rychlému úpadku.“

„Já vím, Volterra se dostala pod nadvládu Florencie a stala se součástí její republiky,“ přikývla jsem a sledovala vystavená biskupská roucha.

„Přesně tak,“ přikývl můj průvodce. „Určitě víte v jakém roce republika Florencie padla…“

„Patnáct set třicet a Volterra padla do rukou rodu Medici,“ pokračovala jsem.

„A nakonec zůstala pod velkovévodstvím Toskánským,“ dokončil svůj výklad můj průvodce.

„Navštívila jste už římské divadlo?“ reagoval další otázkou.

„Ještě ne, doufám, že to stihnu zítra ráno, než nám pojede vlak do Neapole,“ pousmála jsem se.

„Jak se tak dívám, víte toho víc než já,“ zasmál se, „asi bych přešel k historickému kvízu.“

„Zkuste to,“ ušklíbla jsem se.

„Z jaké doby a kdy bylo objeveno římské divadlo?“

„Takže… postaveno bylo v prvním století před Kristem a objeveno roku devatenáct set padesát,“ odpověděla jsem bez sebemenších problémů.

„Pallazzo dei Priori – stačí mi století.“

Podívala jsem se na něj, bylo vidět, že se dobře baví. A mě to bavilo taky. „Nejsem si úplně jistá – ale stavba začala roku dvanáct set osm a končila roku dvanáct set padesát sedm.“

„Myslím, že to tak opravdu bylo. A jelikož jste byla v galerii, víte v kterém roce byla založena?“

„Ano,“ zazubila jsem se, „devatenáct set pět.“

„Ráda studujete minulost?“ zeptal se tiše.

Pokrčila jsem rameny. „Celkem ano. Myslím si, že se historie opakuje… Ve spirále, jestli mi rozumíte. Zkusím dát příklad – Velká francouzská revoluce roku sedmnáct set osmdesát devět – z konstituční monarchie si Francouzi vyhlásili republiku. Moc dlouho jim to nevydrželo, o šest let později Napoleon prohlásil Francii absolutistickou monarchií a císařstvím. Takže o stupeň větší…“

„Myslím, že vás chápu,“ přikývl.

Podívala jsem se na hodinky. Už jsem tady byla hodinu.

„Teď bych vás vzal do hlavního sálu,“ dal mi přednost ve dveřích.

Byla to prostorná místnost, i když malými okénky svítilo slunce, na stěnách byly louče. Na vyvýšeném místě byly tři zdobné trůny a na nich seděly tři postavy.

Za námi se zavřely dveře a bolest hlavy se vrátila.

„Vítej ve Volteře!“ zvedl se z prostředního trůnu muž. Když na mě upřel červené oči, ustoupila jsem krok dozadu.

Nervózně jsem polkla.

„Jak se jmenuješ, maličká?“ zeptal se mile.

„Valentina,“ pípla jsem tiše.

„Víš, že je to jméno italského původu?“

„Vím,“ zamumlala jsem.

„A víš o něm něco víc?“ sestoupil ze schodů a za ním se objevily dvě menší postavy. Světlovlasá dívka a tmavovlasý chlapec. Oba měli zářivě červené duhovky.

Nevím proč, ale měla jsem pocit, že ti lidé zmizeli… Šli rovnou sem. Na popravu.

„Ano,“ přikývla jsem.

„Pověz mi o něm,“ naklonil hlavu na stranu a se zájmem se na mě zadíval.

„Je z římského jména Valentinus. Valens znamená latinsky zdraví a síla,“ vrátil se mi hlas. Bála jsem se. To jsem nemohla popřít.

„Výborně,“ souhlasil se mnou, „asi se ptáš, kdo jsme, nemám pravdu?“

Záporně jsme zakroutila hlavou. Tohle mě nenapadlo. „Kde jsou ti lidé?“ rozhlédla jsem se kolem.

„Jsi všímavá, Valentino,“ usmál se na mě a znovu se přiblížil.

Udělala jsem krok do zadu a narazila do toho muže, který mě provázel. Ten mi položil ruce na ramena.

„Aro,“ zavrčel blonďatý muž sedící na jednom z trůnů.

„Já to udělám,“ ozval se odhodlaný hlas mého průvodce.

„Vždycky to dělá Aro,“ zasyčela dívka po Arově pravé ruce.

„Pane, dovolte mi to,“ zašeptal.

„Ne,“ odpověděla dívka a nakrčila se.

„Počkej, Jane,“ zarazila ji Arova ruka.

„Pane,“ zaskučela. Aro ruku stáhnul a ona se rychle vymrštila proti nám. Cítila jsem, že můj průvodce mě odhodil stranou a já se zastavila až o zeď. Praštila jsem se do hlavy a začala ztrácet vědomí.

Poslední, co jsem slyšela, byl Arův slib, že mě může můj průvodce odnést… Pak se kolem mě rozprostřela černota a mně se zdálo, že je konec.

* Giovanni Battista di Jacopo (1494–1540) známý jako Rosso Fiorentino (což znamená „červený Florenťan“ v italštině) byl italský manýristický malíř fresek a olejomaleb. Narodil se ve Florencii a jeho poznávací znamením byly rusé vlasy, které mu dopomohly k jeho uměleckému jménu.

Nejznámějším obrazem je určitě Descent from the Cross (Snímání z kříže), který je k vidění ve Volteře.

/všechny moje informace pocházejí většinou z anglické wikipedie a jiných anglických stránek – takže radši je nepoužívejte, jsou jen pro orientaci a vůbec nevím, jestli jsou ověřené =D/

(Chtěla jsem Vám všem - když už píšu pod čarou - poděkovat za komentáře =) Koukám, že tu dochází k rozdělování se na team Jacob a team Demetri =D Neprozradím nic víc dopředu =D Ale rozhodně se mají těšit příznivci obou týmů =D Myslím, že nezklamu ani jeden =D Trochu mě spíš děsí, že když Valentina zůstane s jedním z nich, přiznivci druhého povídku nedočtou, a naopak =D Ale to nechám na Vás, je to Vaše rozhodnutí =))

Takže ještě jednou děkuji za komentáře a projevenou podporu =) Tenhle díl je delší, zdál se Vám ten předchozí krátký, tak doufám, že se to užijete =D

Vaše Fluffy

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 5 - Pallazzo dei Priori: