Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 46 - Vládce světa

20.03.2011 (13:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1638×

46. Vládce světa

Jarní slunce šplhalo na oblohu a já stála u okna a sledovala ho. Byli jsme zpátky ve Volteře, v Demetriho ložnici.

Přišel ke mně a pohladil mě po paži. „Stojíš tu skoro celé dopoledne,“ začal.

„To nevadí, ne?“ opáčila jsem.

„Ne, samozřejmě, že to nevadí,“ usmál se a natáhl ke mně ruku. Vzala jsem ho za ni a ten dotek mě uklidnil. Poznal to a lehce si mě přitáhl k sobě, aby mě objal. Schovala jsem se k němu do náruče a vdechovala tu sladkou, omamnou vůni, která mě rozechvívala až po konečky prstů.

„Děkuju,“ řekla jsem tiše.

„Víš, chtěl bych si s tebou o něčem promluvit,“ prohlásil po chvíli.

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„Nevím, kde mám začít,“  zazubil se.

„Někde bys mohl,“ popíchla jsem ho.

„Val,“ oslovil mě, „jestli se něco stane, musíme tě proměnit zpátky.“

„To nebude určitě problém,“ souhlasila jsem.

„Ať je po ruce Felix, Alec -“

„Ne,“ přerušila jsem ho, „já je to nenechám udělat.“

Loupl po mně zlobně očima. „Proč?“

„Chci, abys to byl ty,“ šeptla jsem téměř neslyšně.

Obavy, zloba – to všechno bylo jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Místo toho se v jeho očích usadila něha, pochopení a láska. „Co kdybych to nestihl?“

„Stihneš to, já tomu věřím. Ale slib mi, že to budeš ty, prosím,“ naléhala jsem.

Měla jsem k tomu svoje důvody. A byly převážně osobní. Kdykoliv bych si měla vybrat někoho, kdo by měl ukončit můj lidský život a dát mi nesmrtelnost, bylo by to jasné. Byl by to muž, kterého jsem milovala. A na tom nikdo nic měnit nemusel.

„Jasně,“ řekl vesele, „no, rozhodně porazím Carlislea. Doteď to byla remíza.“

Musela jsem se zasmát. Pak jsem se k němu přitiskla, protože mě dostihly vzpomínky a zase se mi špatně dýchalo. Ale on mě jen začal konejšivě hladit po zádech. Byla jsem mu vděčná, že mi nic nevyčítá.

Ozvalo se zaklepání a dovnitř vpadl Alec, skoro okamžitě se na jeho tváři usadil omluvný úsměv. „Promiňte, že ruším,“ vyhrkl.

Vymanila jsem se z Demetriho náruče. „To nevadí,“ opětovala jsem mu pousmání, „co se děje?“

„Aro chce Demetriho. Posílá nás do Říma, něco se děje,“ zamračil se.

„Hned tam přijdu,“ odpověděl Demetri. Alec kývl a zmizel.

„Běž,“ vybídla jsem ho.

Zakroutil záporně hlavou. „Nikam nepůjdu, copak to nevidíš?“ namítal.

„Možná to tak má být, nemůžeš s tím nic udělat,“ zašeptala jsem.

„Ublíží ti,“ řekl tiše. Poprvé za tu dobu, co jsem ho znala, jsem v jeho očích viděla strach.

Přišla jsem k němu a pohladila ho po tváři. „Neboj se o mě.“

„Nemám se o tebe bát?“ zvýšil hlas, zřejmě rozzlobený tím, co jsem řekla. Prudce se nadechl a snažil se ovládnout.

„Musíme s tím počítat, Demetri. Věděli jsme, že se to stane.“

„To ale neznamená, že se s tím smířím,“ odsekl.

„Slibuju, že se mi nic hrozného nestane,“ pousmála jsem se.

Položil mi své dlaně na tváře a chvíli se na mě díval. „Přeměním tě, jestli se něco stane,“ šeptnul a pak mě políbil na čelo. Pak se pomalu otočil k odchodu.

„Demetri?“ oslovila jsem ho a přála si, aby se mi tolik netřásl hlas.

„Ano?“ zeptal se a v tu ránu byl zase zpátky u mě.

Zhluboka jsem se nadechla a natáhla se k němu. Skoro jsem se jeho rtů nedotkla, jen na kratičký okamžik lehoučce přitiskla ty své na jeho, moje srdce v tu ránu začalo prudčeji bušit. „Miluju tě,“ šeptla jsem.

Usmál se a políbil mě stejným způsobem, jako jsem to udělala já. „Taky tě miluju,“ odpověděl, „dej na sebe pozor, lásko.“

„Ty taky,“ zamumlala jsem potichoučku, aby se mi nezlomil hlas.

„Vrátím se pro tebe a odvedu tě odtud,“ sliboval.

„Víme, že se to musí stát, tak už běž,“ vyháněla jsem ho.

Oba dva jsme věděli, co se musí stát. Oba dva jsme dokázali odhadnout Arovo smýšlení – věděli jsme, že se mě pokusí zastavit, pokusí se mi ublížit. Proto musel Demetri odejít společně s Alecem, Felixem a Jane. Ti tři proto, aby mu nemohli zabránit v tom, na co se chystal, a Jane proto, aby dohlédla na to, že se nevrátí včas.

Byla jsem si jistá, že počká do večera, až se v hradu všechno uklidní, někteří z upírů vyrazí na lov do větších měst a nikdo nebude řešit, co se děje v kruhovém sále se třemi trůny.

+++

Stála jsem na prahu hlavní místnosti a jen prostřední trůn byl obsazený. „Chtěl jste se mnou mluvit,“ řekla jsem.

„To je pravda,“ pousmál se Aro a energicky vyskočil na nohy, přešel ke mně a nabídl mi svou dlaň a pak mě obřadně přivedl ke svému trůnu a pokynul mi, abych se posadila. Udělala jsem to, co po mně žádal.

Dveře se zavřely a my osaměli. „Co budeme probírat?“ nadhodila jsem klidně.

„Moc se mi nelíbí, co jsi udělala s mou sestrou,“ zamračil se na mě.

Pokrčila jsem rameny. „Vaše sestra si zasloužila druhou šanci na život. Vy jste neměl právo ji zabít.“

„Já jsem vládcem tohohle světa, Valentino, a slabý člověk jako ty mi nemůže říkat, co mám a co nemám dělat,“ zasyčel na mě a jeho obličej byl kousek od mého.

Neuhnula jsem pod jeho zlobným pohledem. „Jsme oba dospělí lidé, Aro, možná by bylo lepší, kdybyste nebyl tak cholerický a pak bychom si mohli promluvit.“

„Nezapomeň, jakou roli v rozhovoru hraješ,“ odsekl.

Dala jsem si opravdu záležet, abych opanovala nervozitu a strach, který se mě zmocňoval, když na mě upíral své pološílené oči planoucí obrovskou nenávistí a touhou po pomstě. Pro člověka - nebo upíra, samozřejmě - jako byl Aro, byla pomsta obrovskou pohnutkou mysli, byla důležitá. Nenáviděl, když někdo zpochybňoval jeho postavení. A já věděla, že jeden zrychlený nádech, jeden úder srdce navíc mě prozradí.

„Já na ni nezapomínám, ale vy možná ano,“ odtušila jsem.

A pak mě jeho ledová dlaň udeřila do tváře, naklonil se ke mně a z jeho očí šlehaly plameny. „Už nikdy, nikdy se mnou nebudeš takhle mluvit, holčičko!“

Věděla jsem, že si koleduju. Mohl mi okamžitě něco zlomit, ale v koutku duše jsem doufala, že to neudělá. Pár modřin mi vadit nebude. „Myslím, že s vámi… s tebou můžu mluvit, jak chci,“ přešla jsem do tykání, abych mu dala najevo, že se před ním neschovám do kouta. Tykala jsem mu jen jednou, když jsem po něm chtěla, aby mi slíbil, že dodrží své slovo… tam na té louce, s Jacobem.

Jeho ruce mi sevřely hrdlo. „Stačil by jediný pohyb a mohla bys zemřít,“ vrčel na mě.

„Udělejte to,“ vybídla jsem ho přidušeně, „a už si na ten trůn nesednete.“

Lehce mě nadzvedl a pak mě prudce posadil zpátky, sykla jsem bolestí, narazila jsem si záda a kostrč a on mě znovu přidržel pod krkem. „Proč?“ posměšně sykl.

„Jestli mě zabijete, nepřežijete ani minutu, až se Demetri vrátí,“ zaútočila jsem znovu.

Pustil můj krk, abych se mohla pořádně nadechnout, hned nato mě uhodil do druhé tváře. „Nedostane se ke mně, nebude mít šanci,“ zašklebil se potměšile. „A já pak zabiju jeho.“

„Velmi hezké,“ usmála jsem se a měla co dělat, aby se mi obličej nezkřivil do bolestivé grimasy, protože obě mé tváře hořely bolestí.

„Odteď mi budeš prokazovat úctu. Já jsem tady pán, rozumíš?“ rozkřikl se na mě.

„Na to můžete zapomenout,“ odsekla jsem. Opět mě zvedl a tentokrát mě hodil na zem a mně se zatmělo před očima, když jsem dopadla na mramorovou podlahu.

„Donutím tě, aby ses mi podřídila.“

„Nikdy… co si chcete dokázat tím, že bijete lidskou dívku?“ odfrkla jsem si s pohrdáním. „Velice gentlemanské, uznávám, Aro.“

„V jednom máš pravdu, zabít tě teď nemůžu… ale věř, že tady nebudeš mít chvíli klidu,“ připojil poslední výhružku a se spokojeným úsměvem na rtech opustil místnost.

Celé tělo mě bolelo, dal si opravdu záležet, aby mi ublížil, ale nic nezlomil… bylo tak snadné přijmout tu temnotu, usnout a odpočinout si. A tak jsem zůstala ležet na schodech a nechávala svoje vědomí odplouvat do dálky.

***

Demetri rozrazil dveře do kruhové místnosti a věděl, že kdyby mu bilo srdce, teď by se hrůzou zastavilo.

Téměř okamžitě klečel vedle dívky a opatrně ji popadl do náruče. Svářely se v něm dva pocity. Věděl, že by se o ni měl okamžitě postarat, ale přál si najít Ara a utrhnout mu hlavu, hodit jeho tělo do plamenů a strašlivě se pomstít za to, co udělal ženě, kterou miloval.

Rozhodl se odnést ji do pokoje, který měla vyhrazený v domě, kde schovávali předtím Lindu. Musel ji odsud dostat.

V zšeřelé hale proti němu ale vyšla malá, blonďatá upírka. Jane nakrčila obočí a na její tváři se objevilo pohrdání. „To už ji dokonce nosíš?“

„Nech nás být, Jane,“ odpověděl Demetri odměřeně.

„Zrovna se mi nechce. Vy dva…“ Ale ať už chtěla říct cokoliv, tak když přišla blíž a spatřila nabíhající podlitiny a modřiny na tvářích a pažích dívky v Demetriho náručí, došla jí slova. „Ach, Bože, kdo…“ nedořekla a Demetri poprvé v životě viděl, že je vyděšená. Její hlas byl nasycený právě prožitým šokem.

„Ano, Jane, udělal to. A teď, když dovolíš, bych ji odnesl a ošetřil ji,“ prosmýkl se kolem ní.

„Dovol mi jít s tebou, chci ti pomoct,“ vyhrkla.

Demetri se otočil. Po neústupné a kruté masce, kterou byl zvyklý u Jane vídat, nebylo ani památky. Chvíli váhal. „Tak dobře,“ souhlasil nakonec, „ale musíme být rychlí a nenápadní.“

Jane se usmála. „To nebude problém.“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 46 - Vládce světa: