Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 45 - Proroctví

16.03.2011 (21:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1835×

45. Proroctví

„Už přichází k sobě,“ ozýval se vedle mě skoro slyšitelný šepot.

Prudce jsem se nadechla a pak se rozkašlala. Někdo mi pomohl posadit se. „Díky,“ zachraptěla jsem.

„Nemáš zač,“ odpověděl Alec a objevil se zpátky v mém zorném poli, šklebil se.

Hned za ním stál Felix, veselý úsměv mu zdobil tvář. „Musím vážně připustit, že sakra hezky voníš,“ prohlásil, „kdybys nebyla moje kamarádka, asi bych tě sežral.“

Unaveně jsem se na něj zazubila. A pak si uvědomila, co řekl. Odhodila jsem od sebe přikrývku a vyskočila na nohy. Zavrávorala jsem a dvě ledové paže mě zachytily, abych nespadla.

„Demetri?“ pípla jsem. „Řekni, že se mi to zdá.“

„Ne, Val, jsi člověk.“

To snad ne. Znovu ne! „Je to vtip. Moc špatnej vtip, mimochodem,“ brblala jsem.

„Vtipy dělám rád,“ pokračoval Felix, „ale tohle jsi mi vyfoukla. Můžeš si za to sama, zlatíčko.“

„Co jsem dělala?“ zamračila jsem se.

„Paměť neslouží?“ dobíral si mě Alec, stejně veselý jako hromotluk vedle něj.

V tu chvíli do dveří vrazil další upír, Marcus, a hned za ním černovlasá žena. Paměť byla zpátky. „To se stává vždycky,“ namítla jsem, „chvíli to trvá.“

„Jak je ti?“ strachoval se Marcus.

„Dobře,“ odpověděla jsem a pak se pousmála na ženu, která stála vedle něj. „Jsem ráda, že jste v pořádku, má paní,“ oslovila jsem ji.

Podívala se na mě a mateřská starostlivost v jejích očích mi připomněla mámu. „Chtěla jsem ti poděkovat, Tino,“ usmála se.

„Nemáte zač,“ řekla jsem vesele. „Radši bych chtěla vědět, co se stalo.“

„Bylo to neuvěřitelné,“ začal vyprávět Marcus. „Stál jsem tam ve stínu, najednou se Didyme nadechla a otevřela oči. Ale než jsem stačil cokoliv udělat, sesunula jsi se k zemi. Začal jsem se o tebe bát… A pak se to stalo, najednou jsi začala rychleji dýchat, srdce ti začalo pomalu bít, do tváří se ti vracela barva… byla jsi člověk. Stalo se to tak rychle, že jsem tomu nemohl uvěřit.“

„To není důležité,“ mávla jsem nad tím netrpělivě rukou, „mě nezajímá, co se dělo se mnou.“

„Co?“ vylétlo ze všech dřív, než jsem mohla pokračovat.

„Zajímá mě, co udělal Aro? A ostatní?“

„Je to teprve pár hodin, co se to stalo. Ještě jsme nebyli ve Volteře,“ namítl Marcus.

Zamračila jsem se, ta slova mi nedávala skoro žádný smysl. „A kde jsme?“

„Kousek od Volterry, tady jsme schovávali tvoji sestru. Je to normální dům,“ pokrčil rameny Alec.

„Normálně luxusní,“ odtušila jsem.

Felix se zašklebil. „Co od nás taky čekat, že?“

Neodpověděla jsem přímo. „Jak jsem se sem dostala? Vždyť mě někdo musel vidět.“

„Měli jsme štěstí, podařilo se nám pronést tě ven dřív, než by si toho někdo všiml,“ odpověděl Demetri a jeho ledový dech mi ovál šíji. Přivřela jsem oči, jeho blízkost mě omamovala. Jeho vůně mi zatemňovala mysl – najednou jsem chápala, proč jsou upíří tak dokonalými predátory. Na svoji oběť působí přesně takhle. Nedá se tomu bránit. Byla jsem na to příliš slabá, abych to dokázala.

S povzdechem jsem si uvědomila, že jsem se stejně nemohla bránit otisku… Bylo to jako dvě vyrovnané misky vah.

„Mohli byste nás nechat o samotě?“ požádala jsem je tiše. Všichni bez dalšího slova vyklidili místnost a vzdálili se. Když se za Alecem zavřely dveře, vstala jsem od Demetriho a přešla na druhý konec místnosti. Zadívala jsem se na něj.

„Val,“ začal.

Zvedla jsem ruku, abych mu zabránila pokračovat. „Ne, poslouchej mě, prosím. Musím ti něco říct.“

Kývl.

„Nedokážu to. Nemůžu se vrátit tak jednouše k tomu, co mezi námi bylo. Bolelo by to tebe, bolelo by to mě. Ublížila jsem ti, protože miluju zároveň jeho. A na tom se nic nezmění. Ne teď, Demetri.“

„Věděl jsem, že na to přijdeš,“ pousmál se.

„Jak… se můžeš usmívat? Vždyť jsem ti právě řekla, že…“

„Že mě miluješ,“ skočil mi do řeči.

„Ale…“ snažila jsem se namítat. A v duchu si přehrávala svoje slova, řekla jsem to? Ano, řekla. Nepřímo - ale prostě se to stalo.

„Je mi jedno, že miluješ i jeho. Ale miluješ i mě,“ odpověděl.

„Asi nechápu, proč jsi spokojený,“ povzdechla jsem si.

„Protože mám šanci,“ znovu se usmál, „a porazím ho.“

Chtěla jsem protestovat, ale mělo to vůbec nějakou cenu? On se tvářil šťastně. Ne, on byl šťastný, opravila jsem se v duchu.

„Co se bude dít teď?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím, asi tu budeš muset zůstat,“ pokrčil rameny.

„Musí tu vždycky někdo zůstat,“ vyhrkla jsem.

Zamračil se. „Proč?“

„Kdyby… nemůžu umřít,“ vypálila jsem zase rychle.

Svitlo mu. „Neboj, budu tady s tebou. Nenechám tě umřít.“

„Možná bychom se měli vrátit do Volterry,“ rozhodla jsem. Nebylo třeba vysvětlovat proč.

„Nedovolím, aby ti ublížili,“ slíbil.

Krátce jsem se na něj usmála. Věřila jsem mu.

***

Aro seděl na svém trůně, znuděně zíral do prázdna. Caius ho zdařile napodoboval. Třetí trůn byl opuštěný.

„Kde je asi Marcus?“ nadhodil Aro.

„Tady,“ ozval se hlas přicházejícího bratra. Zastavil se mezi dveřmi a černovlasá dívka vedle něj ho napodobila.

Aro vyskočil z trůnu. „Didyme!“ vyhrkl. A pak Marca probodl pohledem. „To nemyslíš vážně, bratře. Chceš si ze mě utahovat?“

„Velmi milé přivítání, bratříčku,“ prohodila Didyme.

Aro se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Měl dojem, že právě zažil něco na způsob apokalypsy. Všechny zákony, všechno, co o upírech věděl, se hroutilo jako domeček z karet. Zlostně se podíval po šťastném páru. „Kdo je za tohle zodpovědný?!“ křikl.

A pak to uslyšel, blížil se sem člověk s bušícím srdcem. A hned nato vysoká dívka s oříškovými vlasy stála vedle Marca a usmívala se. Pozorně se jí zadíval do očí a viděl, že ty rozhodně nejsou tak vlídné – úsměv tam nedorazil. „Já,“ pronesla zřetelným hlasem.

„Valentino!“ zamračil se.

„Je to tak, Aro,“ odpověděla.

„Jak si dovoluješ -“ začal hned.

Ale ona mu klidně skočila do řeči: „Jednoduše. Pokud vím, Marcus je taky pánem hradu. Má stejnou pravomoc jako vy. To, že jsem se rozhodla vaši sestru oživit, je má volba. Bohužel to nemaže to, že jste bratrovrah. Tenhle stín tu bude viset zřejmě navždy.“

Aro sebou cukl, jako kdyby ho uštknul had. Její slova se mu zarývala hluboko do jeho mrtvého srdce.

Pochopil, že má proti sobě silného protihráče. A ona mu nemínila zapomenout nic, co jí kdy provedl. K čemu ji donutil.

Zlostně zjistil, že i přesto má menší šanci vyhrát. Byla silná, i když byla člověkem. Nemohla sice používat svůj talent. Ale… to je jeho šance! Jediná. A v jeho hlavě se rodil plán, jak ji zničí. A věděl, že se mu to povede. Potupí ji, ublíží jí a ona bude slabá. Tak slabá a neschopná, že nebude problém se jí zbavit.

„Můžete jít,“ usmál se. „Vítám tě zpátky, sestřičko.“

***

Možná, že jsem před ostatními dokázala hrát vyrovnanou. Být nad věcí a dělat, že se mě nic nemůže dotknout. Ze všeho nejvíc jsem si přála být doma v Londýně. S Jimmym, Lin, rodiči. Pryč od toho všeho. Pryč od všech problému. Žít stejně jako předtím.

Dveře se otevřely a do tmavé místnosti dopadl proužek světla z chodby.

„Val?“ ozval se Demetriho hlas.

Neměla jsem náladu s ním mluvit, nemohla jsem…

„Běž pryč,“ odsekla jsem.

„Nevyháněj mě,“ zašeptal.

„Běž pryč,“ zopakovala jsem ve snaze, že ho přiměju, aby se otočil a nechal mě být.

„Nepůjdu,“ zakroutil hlavou.

„Prosím,“ poprosila jsem a zlomil se mi hlas.

„Nemůžu tě nechat samotnou,“ přesvědčoval mě.

„Zasloužím si to. Ublížila jsem ti,“ vypadlo ze mě.

Přišel až ke mně. „Neublížila,“ objal mě kolem ramen.

V očích mě začaly pálit slzy. City se ve mně bouřily, chtělo se mi křičet, chtělo se mi smát. Bláznila jsem. Smutně jsem potřásla hlavou. „Miluju tě,“ šeptla jsem do tmy poprvé ta pravdivá slova. A trochu se mi ulevilo.

„Já vím,“ usmál se.

„Je to slabá omluva pro to všechno. Slabá omluva i pro to, že miluju i jeho. Ale je to pravda.“

„Taky tě miluju,“ políbil mě do vlasů.

„Proč mě nemůžeš nenávidět?“ zavzlykala jsem a zabořila hlavu do jeho prsou.

„Blázínku,“ oslovil mě.

„Bylo by to tak snadnější,“ namítala jsem, „pošli mě pryč, nadávej mi, křič na mě…“

Kroutil záporně hlavou ještě dřív, než jsem to dořekla. „Nemůžu. Bolí mě vidět tě nešťastnou, jak se trápíš. A vím, že ti nemůžu pomoci.“

Zvedla jsem k němu svoje oči a podívala se do těch jeho. Byly černé jako uhel a já se vymanila z jeho náručí. „Promiň,“ zahuhlala jsem.

„To nic, jsem zvyklý,“ ujišťoval mě a pohladil mě po paži.

Zachvěla jsem se pod tím dotekem. „Měl bys jít, Demetri,“ řekla jsem tiše.

„Nevyháněj mě,“ požádal mě šeptem.

Vrátila jsem se do jeho náruče a přitiskla se k němu. „Nevadí?“ zeptala jsem se.

„Ne, miláčku,“ odtušil veselejším hlasem.

„Chtěla jsem se na něco zeptat. Víš, jak každý mluvil o tom proroctví?“ kousla jsem se rozpačitě do rtu.

„Neznám to úplně přesně,“ namítl.

„To je fuk,“ mírně jsem pokrčila rameny.

„Nikdo tomu pořádně nerozumí a hlavně je to hloupost. Říká se, že jednou přijde člověk, který třikrát prošel plameny, a nastolí v upírském světě rovnováhu a mír. Vtip je v tom, že se to nemůže stát.“

Zamračila jsem se. „Proč by nemohlo?“

„To proroctví je tu tisíce let, zatím se nenašel nikdo, kdo by takového člověk nalezl. Možná budeme muset jít spolu ho hledat.“

Usmála jsem se na něj. „To by mohla být docela zábava.“

„To mohla,“ souhlasil. „Měla by sis odpočinout, byl to dlouhý den.“

„Nejsem unavená,“ odporovala jsem. Ale moje tělo mě zradilo a já zazívala.

„To vidím,“ ušklíbl se pobaveně. A pak zvážněl. „Ještě něco než odejdu,“ šeptl.

A pak se jeho ledové rty dotkly mých. Srdce se mi prudce rozeběhlo, měla jsem pocit, že se ve mně začne vařit krev.

Ale i přesto jsem zůstala stát jak přikovaná, nemohla jsem mu dát odpověď. Ne teď. Bylo ještě příliš brzy.

Pochopil to. „Jak jsem řekl, já budu čekat,“ pousmál se a nechal mě napospas mým myšlenkám.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 45 - Proroctví: