Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 4 - Sledování?

12.09.2010 (16:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2802×

4. Sledování?

„Možná, že tě miluju,“ zamumlal do jejích rtů.

„A možná se pleteš, Demetri,“ pousmála se a odtáhla se od něho.

„Snad vím, co cítím,“ namítl ostře.

„Nezapomeň na naši dohodu – slíbil jsi, že se nezamiluješ,“ pokrčila naoko lhostejně rameny.

„Nejsem si jistý, co z toho všeho je a bylo moje rozhodnutí,“ oponoval a natáhl k ní ruku.

„Tohle je jen čistě tvoje rozhodnutí, do ničeho jsem se ti nepletla,“ ujistila ho. Ale přijala jeho dlaň a přitiskla se k němu.

„Nemůžu za to, ovlivňuješ mě víc, než jsem si myslel,“ povzdechl si.

„Promiň, za to já nezodpovídám. To ta zatracená věc,“ pousmála se a lehce ho políbila na rty. „Pokud vím, Aro tě čeká. Neměl bys zůstávat se mnou.“

„Jednou mě zničíš, Val,“ propustil ji z objetí. Naposledy se podíval do jejích karmínových očí a pousmál se.

„Jednou budeme přáteli,“ pokrčila rameny a dívala se, jak odchází.

***

Nemohla jsem se dočkat… každou chvílí jsme měli přistávat na Heathrow. Už jenom jedna noc a den a budu na letišti znovu. Tentokrát ale nastoupím na let do Říma.

V rukou jsem pořád držela, teď už přečtenou, knížku od toho neznámého muže z knihkupectví.

A vzpomínala na jiného.

Ty čokoládové oči toho kluka z parku mě pronásledovaly po nocích. Vždycky, když jsem zavřela ty svoje, ty jeho se objevily a čekaly.

„Valentino!“ ozval se hlas mé sestry.

„Co - co je?“ probrala jsem se z přemýšlení.

„Tino, mluvím na tebe asi už deset minut a ty mě vůbec nevnímáš,“ zašklebila se Linda.

„Promiň,“ omluvně jsem se zazubila.

„Ptala jsem se, v kolik přesně nám letí to letadlo, hm?“

„Zítra v půl dvanácté v noci,“ povzdechla jsem si, „ale jsem ochotná to podstoupit.“

„To já taky,“ přikývla, „tak kam se chceš všude podívat?“

„První bych vzala Řím, co říkáš? A pak bychom mohli jet do Florencie. Odtud je to kousek na šikmou věž v Pise a pak do Volterry.“

„To zní dobře,“ spokojeně se usmála.

„Strašně se těším,“ pousmála jsem se taky.

„Já se nemůžu dočkat,“ ujistila mě.

…

Když jsem se přivítala s mamkou a Adamem a vycházeli jsme z letištní haly, spustil se déšť. Londýn se tedy za ty tři dny, co jsme byli pryč, vůbec nezměnil.

To Itálie bude jiné kafe.

Měla jsem pocit, že se na mě někdo dívá. Ale ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nemohla jsem přijít na to, kdo mě sleduje.

I když jsem ten pohled cítila, jak mě provrtával skrz na skrz.

***

Demetri na ni čekal na letišti. Chtěl mít jistotu, že teď už bude všechno v pořádku.

Potěšilo ho, když viděl, že v ruce pořád svírá tu knihu, kterou jí dal v knihkupectví.

Věděl, že je možná až příliš nápadný. Potřeboval být v její blízkosti, a tak udržoval jen malý odstup. Nejspíš si všimla, že ji sleduje, a proto zvolnil krok a ztratil se mezi spěchajícími lidmi.

Moc dobře věděl, že příští noc jí bude ještě blíž… bude sedět ve stejném letadle.

***

Druhý den ráno jsem nemohla ani dospat. Byla jsem si jistá, že je na mně to obrovské očekávání vidět.

Tak nějak jsem tušila, že tahle cesta bude jiná…

... O den později, Londýnské letiště Heathrow, 23:55

„Kdy budeme v Římě?“ zeptala se Linda a pohodlně se opřela o opěradlo svého sedadla.

„Měli bychom tam být asi za dvě a půl hodiny. Nebo nějak tak,“ pokrčila jsem rameny.

„Jak to pak plánuješ? To budeme čekat celou noc a celý den na hotel?“ změřila si mě skeptickým pohledem.

„Ne, neboj se,“ ušklíbla jsem se, „máme rezervaci v jednom hotelu na kraji Říma. Metrem by to tam mělo být deset minut a navíc je tam přístup dvacet čtyři hodin denně. Není to nijak extra. Ale stačí to.“

„Já jsem spokojená,“ ujišťovala mě rychle, „hlavně, že budu mít sprchu a postel hned, jak přistaneme.“

„To se neboj,“ ušklíbla jsem se a otevřela knížku, kterou jsem měla položenou na klíně.

„Co je to tentokrát?“ zajímala se moje starší sestra.

„Řím,“ usmála jsem se.

„Nechci se na nic ptát, protože jsem si naprosto jistá, že mi odpovíš správně,“ začala mě pošťuchovat.

„Neměla by sis mě rozházet,“ vyhrožovala jsem jí se smíchem, „neřeknu ti, kam jít nakupovat.“

Linda se po mně pohoršeně podívala. „To bys neudělala!“

„Ještě mnohem víc než to! Odmítnu s tebou jít prohlédnout si sbírky děl ve Vatikánu… a nejenom tam!“ Ani jsem se nesnažila udržet si vážnou tvář.

„Toho bys nebyla schopná,“ odpověděla Linda a vyndala si z kapsy sluchátka, „a teď, když mě omluvíš, jdu si zdřímnout.“

„Dobrou noc,“ popřála jsem jí a zadívala se přes ni z okénka, kde se vzdaloval svítící Londýn.

Těšila jsem se do Itálie. Bylo to blízko. Blíž než kdy jindy.

Konečně.

…

V Římě jsme strávily s Lindou celé dva dny. Věděla jsem, že jsme neprošly všechno, kam jsme se chtěly podívat. Ale o to s větším nadšením jsme si slíbily, že se sem spolu vrátíme. Byla jsem ráda, že Linda pochopila, proč je Řím tak nádherný i z toho mého pohledu. Historie byla na každém rohu a já chápala, proč zrovna tohle město bylo centrem starověkého světa.

Bylo příliš snadné zamilovat se do těch kouzelných míst.

Florencie měla stejné kouzlo, celá toskánská krajina mě uchvátila. Zítra ráno nás čekal výlet do Volterry. Těšila jsem se – etruské hroby a urny, ty v mé sbírce ještě chyběly. Stejně jako památky na jihu. Ale ty počkají…

V Itálii jsme byly celkem už čtyři dny. Každý den jsem měla takový zvláštní pocit, jako by mě někdo sledoval. Ale ať jsem po té záhadě pátrala, jak jsem chtěla, nemohla jsem ji rozluštit. Ale cítila jsem, že už brzy pochopím. Jen jsem nevěděla co.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 4 - Sledování?: