Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 38 - Časem... možná

04.02.2011 (18:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2288×

38. Časem… možná

„To není dobrý nápad,“ opakovala jsem zarputile.

„Nastup,“ poručil mi veselým hlasem a pořád držel otevřené dveře na straně spolujezdce.

„Myslím to vážně,“ sdělila jsem mu.

„Já taky,“ opáčil.

„Nikam nepojedu,“ zamumlala jsem a dětinsky si založila ruce na hrudi.

„Val, nemáš se čeho bát,“ řekl tiše. „Táta tě vážně rád uvidí.“

„Tady nejde o to, že bych se bála tvého otce!“ vykřikla jsem podrážděně a hned v zápětí toho litovala. Odkdy neumím ovládat svoje emoce? Aha, já jsem přece člověk – jistě, stačí na to jen nezapomínat. Sakra práce!

Uznej to. Tohle ti nikdy moc nešlo, ozvalo se mi v hlavě.

To je právě to, odsekla jsem sama sobě, buď jsem člověk, nebo novorozená. Kdo umí, ten umí…

Ale z mé vnitřní debaty mě vyrušil Jacob. „Tak o co tedy?“ nechápal.

„Mohla bych ti ublížit,“ šeptla jsem. Trochu paradoxně jsem si uvědomila, že jsem to samé říkala Demetrimu. A byla to pravda. Mohla jsem mu ublížit. Od minuty. Od vteřiny.

A setkání s jeho otcem, sžití s jeho rodinou – to všechno by to znesnadňovalo. Bylo správné odmítnout. Ale on to nemohl chápat.

„Jsem ochotný to risknout,“ sdělil mi s úsměvem.

„Nerozumíš tomu,“ zamračila jsem se.

Chvilku o mých slovech přemýšlel. „Čím bys mi ublížila? Miluješ ho. No a?“ rozhodil rukama. „Řekl jsem ti, že mi to nevadí. Naučil jsem se dělat kompromisy. A lepší je mít tě i s láskou k němu než vůbec.“

Skousla jsem si ret. Tohle nebyla ta jedna jediná věc. Byla důležitá, to připouštím. Ne-li nejdůležitější. Ale bylo jich tu trochu víc. Třeba moje smrt. Jednoho dne Aro přijde na to, že žiju. A ani smečka psů mi nepomůže. Zvlášť, že bych je to nenechala udělat. Mít na svědomí smrt Jakea a jeho přátel bych nesnesla.

Vážně jsem nebyla moc dobrou upírkou v gardě. Dávala jsem příliš na svoje pocity a milosrdenství. Jestli se někdy setkám s Arem, musím na to zapomenout. Jen já a on. Nikdo víc.

Věděla jsem, že on mě donutí udělat to, co chce. A já nebudu mít možnost to změnit. Vždycky najde někoho, kdo pro mě něco znamená. Jak zbabělé vyhrožovat smrtí blízkých. Ale co čekat od vraha vlastní sestry…

Zatnula jsem ruce v pěst.

To já totiž byla taky.

„Tak si nastup, lásko,“ pobídl mě Jacob.

A já se s povzdechem posadila na sedadlo spolujezdce. Varovala jsem ho.

…

Statný muž na invalidním vozíku mi pevně stiskl ruku. Usmíval se. „Moc mě těší, Tino.“

„Mě taky, pane Blacku,“ opětovala jsem mu upřímný úsměv.

„Billy úplně postačí, má milá,“ zakřenil se. Úplně stejně jako jeho syn, uvědomila jsem si. „Poprvé v životě vidím něco takového. Vážně jsi byla upírka?“ ptal se se zájmem.

„Ehm, ano,“ odpověděla jsem a cítila se trochu v rozpacích.

„A jak jsi to dokázala?“

Zrudla jsem. „To právě nevím.“

Ale určitě na to přijdu. Časem… možná.

Jen pokýval hlavou a znovu se usmál. Ale v jeho očích bylo něco jiného. Přemýšlel nad tím.

***

Klep, klep, klep.

„Přestaň,“ zavrčel Felix.

Klep, klep, klep. Klep-klep.

„Obměna,“ zašklebil se Alec, „dvojitý klep je novinka posledních několika hodin.“

Samozřejmě, že přeháněl.

Demetri seděl v křesle naproti svým dvěma přátelům a klepal botou o mramorovou podlahu. Snažil se tak ventilovat všechny svoje pocity. Zakázal si křičet, zakázal si dávat najevo jakékoliv emoce před Arem. A to se mu při dnešním jednání gardy dařilo víc než úspěšně. Ale teď čekali na novu misi. A on byl netrpělivý, nervózní…

… a měl tak trochu strach, že když teď odjede, Valentina se vrátí a on ji už nikdy neuvidí.

Klep, klep, klep-klep-klep.

„Demetri!“ zaúpěl Felix.

„Promiň,“ zamumlal Demetri a radši si stoupl.

Dveře se v tu chvíli otevřely a všichni zvedli hlavu. Ale místo Jane, na kterou čekali, tam stál jeden z bratří.

„Pánové,“ oslovil je.

„Ano, můj pane?“ zeptal se Demetri.

„Demetri, odpusť si to, prosím. Na to teď nemáme čas,“ odbyl ho Marcus.

„Ale-“ snažil se namítnout Felix, protože ho zaskočil Marcův požadavek.

„Přátelé, tohle není oficiální. Potřebuji vaši pomoc, a proto jsem tady,“ odpověděl Marcus.

„Co se děje, pa…“ nedořekl Alec, protože si uvědomil, oč je Marcus žádal.

„Jedná se o mé bratry. “ Zvedl ruku, aby ho nechali pokračovat. „A než cokoliv řeknete, jedná se i o Valentinu.“

Všichni tři se na něj překvapeně podívali. „Jak to myslíte?“ vyhrkl netrpělivě Felix.

„Apeluji na váš smysl pro čest, pánové,“ odpověděl.

Demetri o tom chvíli přemýšlel. „Jsem ochotný vám pomoci. Ale co s tím má společného Val?“

„Pořád věřím, že se vrátí. A budeme mít dost práce s tím, abychom ji ochránili. A sám na to nestačím. Přišel jsem za vámi, protože vím, že jste její přátelé.“

„To máte pravdu,“ kývl Alec, „ale jestli Aro bude mít na své straně moji sestru, těžko něco zmůžeme. A já proti ní nepůjdu.“

„Bylo by tak těžké Jane přesvědčit?“

„Jako kdybyste ji neznal,“ odpověděl Alec a záporně kroutil hlavou.

„Nemyslím si, že to bude tak těžké,“ zamumlal Demetri. Teď se pohledy stočily na něj.

***

Usínala jsem. Původně jsem si chtěla jen odpočinout, ale moje unavená mysl se mnou měla jiné plány.

Cítila jsem, jak přese mě Jacob přehodil tenkou deku, pohladil mě horkou dlaní po tváři a políbil do vlasů.

Slyšela jsem Billyho uchechtnutí.

Strávili jsme u něj skoro celý den, Jacobova otce jsem si oblíbila. Byl inteligentní, o věcech přemýšlel a jeho suchý smysl pro humor byl tolik podobný anglickému, že jsem se cítila jako doma.

„Vypadáš šťastně,“ prohodil Billy.

„Taky jsem.“

„Ale i přesto bys ji měl poslouchat. Ona ví, co říká.“

„Tati, já to chápu. Ale nemám na vybranou. A ani nechci. Pokud to znamená, že bude muset odjet do Itálie, pojedu s ní,“ mluvil Jacob vážně.

V tu chvíli se mi na něj chtělo křičet. Rozzlobila jsem se. Nemohl by se mnou jet. Zemřel by, jen co by se o něm dozvěděli.  Ale byla jsem už příliš daleko a nemohla jsem se probudit, abych na něj mohla křičet.

Záleželo mi na něm. Na jeho životě. A naší lásce. Jen proto jsem byla podrážděná…

„Nedovolí ti to,“ odpověděl za mě Billy.

To má tedy pravdu. Nejen on Jacoba potřeboval.

„Na tom nezáleží.“

„Ale ano, synku, záleží. Nikdy jsi nepřemýšlel nad důsledky. Nech ji jít a ona se vrátí. Půjdeš s ní a už ji nikdy neuvidíš.“

„Asi máš pravdu,“ uznal po chvilce Jacob.

„Máš dost času. Ale jednoho dne si pro ni přijdou. A já bych o tebe nerad přišel,“ řekl Billy.

„Neboj se, tati.“

„Jakeu, tohle je jiná liga. Tohle nejsou ti novorození jako před deseti lety. Oni umí bojovat, jsou silní. Vzpomeň si, co ti o nich říkala Bella.“

„Poradíme si s nimi,“ odbyl ho Jacob.

„Ne, pořád to nechápeš. Jen se na ni podívej,“ poukázal na moji polospící maličkost, „řekl bys do ní, že umí bojovat? Že umí zabíjet?“ Jacob nejspíš zakroutil záporně hlavou, protože Billy pokračoval: „A přesto byla u nich. Nevíme o ní nic. Nevíme, jakou funkci tam zastávala. Ale vsadím se o cokoliv, že umí dost dobře bojovat. A s chlupatou obludou, jako jsi ty, by si hravě poradila. To mi věř.“

„Nikdy by mi neublížila,“ odsekl podrážděně.

„Neříkám, že by to udělala,“ mírnil ho Billy, „ale třeba nebude mít na vybranou. Pořád je jednou z nich. I když je člověk.“

„Myslel jsem, že se na to budeš dívat jinak. Doufal jsem, že upíry už necháš plavat, tati.“

„Neber si to osobně, Jakeu. Tina je vážně milá dívka. A miluje tě. Ale život není snadný. A ona ví, že ti může ublížit. I když nechce.“

„Odnesu ji nahoru,“ zamumlal Jacob.

„Dobrou noc.“

„Dobrou, tati,“ odpověděl Jacob a pak mě lehce popadl do náruče. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a ztrácela i poslední zbytky vědomí… Billy měl ale ve všem pravdu.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 38 - Časem... možná: