Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 37 - Půl na půl

30.01.2011 (21:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2158×

37. Půl na půl

Prudce jsem otevřela oči a zalapala po dechu. Byly dvě věci, proč jsem se cítila vyděšená a roztřesená. Ta první – usnula jsem. Bylo to něco zvláštního, nikdy bych nevěřila, že se díky tomu budu cítit divně. A ta druhá… moje podvědomí převzalo nadvládu nad mojí myslí.

Potřebovala jsem na vzduch.

Odhodila jsem přikrývku a opatrně se vymanila z horkého náručí. Nevzbudil se, naštěstí.

Po špičkách jsem se proplížila na terasu a nadechla se ledového vzduchu. Ačkoliv do mě hned udeřila zima, nemohla jsem se zbavit horkosti a rudých tváří.

Byl tady.

A zároveň se tu ani neobjevil.

Pořád se to vracelo. Nebylo úniku. Stačila jen chvilka nepozornosti a celý ten sen byl zpátky.

Jeho rty, jeho tělo na mém, naše ložnice ve Volteře, šeptaná slova…

Zaryla jsem si nehty do paží, abych se probudila. Nešlo to. Podklesla mi kolena.

Dělily mě od něj tisíce kilometrů. Tisíce kilometrů a jiná láska. Ne silnější, ne slabší – jen jiná. Lidská. Ale já se necítila provinile. Ani vůči jednomu z nich. Musela jsem se ujišťovat, že to tak prostě má být, jinak bych zešílela. Bez něj. Nebo potom bez vlkodlaka.

Moje mysl bloudila v kruzích. Nebylo úniku.

„Tino?“ ozval se za mnou Jacobův hlas.

Trhla jsem sebou. I tohle bylo špatně. Nemohla jsem to zvládnout, byla jsem člověk - neměla jsem sílu. Tu, kterou jsem potřebovala k tomu, abych to dokázala vyřešit. A naopak – byla jsem lidská, a proto tak náchylná ke všem pocitům a emocím. Neskutečně silné lásce k vlkodlakovi. A stejně silné k upírovi, který si myslí, že jsem mrtvá.

„Lásko, pojď dovnitř,“ zašeptal a položil mi své horké dlaně na ramena. Krásně hřály a vykouzlily mi úsměv na tváři.

„Měl bys jít domů, Jakeu,“ odpověděla jsem.

„Proč?“ nechápal.

„Nejsem schopná to zvládnout,“ zamumlala jsem nešťastně.

„Najdeme způsob, jak to zvládnout,“ ujišťoval mě svým hřejivým hlasem.

„Já to nedokážu!“

Lehce mě zvedl ze země a schoval mě ve své náruči. „Dokážeš, cokoliv budeš chtít. Stala ses člověkem, to není zrovna málo, Tino.“

„Pusť mě na zem!“ protestovala jsem.

Kupodivu mě poslechl. Ustoupila jsem dva kroky dozadu. Chvíli jsme se na sebe jen dívali. V jeho očích bylo odhodlání, věřil svým slovům.

Zato v mých se muselo zračit zoufalství.

„Já ho potřebuju, Jakeu,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem.

„Já vím,“ odpověděl klidně.

Snažila jsem se vyčíst z jeho tváře alespoň nepatrný nesouhlas s tím, co právě řekl. Ale nemohla jsem ho najít. On to opravdu věděl. A dával mi možnost vybrat si. Zároveň ale nehrál moc fér. Byli jsme si souzeni. A to se nedalo nijak změnit.

Zatím.

Vyschlo mi v krku. „Potřebuju být sama,“ zaskuhrala jsem.

„Zítra se vrátím,“ podotkl.

„S tím počítám,“ řekla jsem a vydolovala na své tváři úsměv.

„Dobrou, miláčku,“ rozloučil se, políbil mě na čelo a zmizel v útrobách bytu. Pak bouchly dveře.

Podlomila se mi kolena a já spadla na dřevěnou podlahu terasy. Ležela jsem tváří na ledové zemi a slzy se kutálely z mých očí. Neměla jsem vůli ani sílu se zvednout. Cítila jsem se vyčerpaná. A nebyl důvod zabránit mrazu, aby dokonal to, proč jsem do Seattlu vlastně přijela. Umřít se zdálo jako nejlepší řešení…

A bylo taky pěkně zbabělé.

Přinutila jsem své ztuhlé ruce, aby se skrčily, zapřely a pomohly mi zvednout se ze země. Po čtyřech jsem se doplazila do bytu a zabouchla za sebou skleněné dveře, div se nevysypalo sklo. Zůstala jsem sedět na zemi a čekala, až se mi vrátí cit do zmrzlých prstů.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Ale veškeré odhodlání ze mě vyprchalo. Upíři by se neměli znovu stávat lidmi. Přemýšlela jsem, co všechno zničilo mě samotnou. Jestli vražda sestry, lidské oběti, nerozhodnost, Aro, Caius… anebo schopnost se dokonale ztratit ve svých citech.

Bylo to půl na půl.

Jacob byl ten, kdo mi byl na téhle planetě souzen. Bylo to tak dané už dávno předtím, než jsem to mohla ovlivnit. A ani jsem to ovlivňovat nechtěla. Proč se bránit něčemu, co mě utváří?

Ale… Demetriho jsem milovala. Ze své vlastní vůle. A byla jsem si naprosto jistá, že to bylo to nejsprávnější rozhodnutí, které jsem učinila. Dalo by se říct, že on byl moje svobodná volba.

Přála jsem si to nějak vyřešit. Najít jakékoliv východisko. Byla to patová situace. Věděla jsem, že bez Demetriho přítomnosti zešílím. Ale nenajdu sílu, abych opustila Jacoba. Protože i do něj jsem byla zamilovaná.

To byl konec. Nezvládnu to.

***

„A budeme tu navěky,“ prohlásil spokojeně Caius.

„Jistěže, bratře,“ odpověděl Aro s úsměvem.

„Každé proroctví se dá jednoduše vyřešit. Když víš, co máš udělat,“ podotkl Caius.

„Zvlášť když se staneš vrahem,“ řekl ledovým hlasem Marcus.

„To přeháníš, příteli!“ křikl Aro a nedařilo se mu zadržet zlobný tón.

„Samozřejmě, a proto se také tak rozčiluješ,“ konstatoval suše.

„Nemáš vůbec žádné právo mě soudit, bratře!“ odsekl Aro.

Ale Marcus už kroutil hlavou. „Nejenom, že jsi zabil svoji vlastní sestru, Aro. Ale poslal jsi na smrt i dívku, která se zdála jen o trochu lidštější než my ostatní.“

„Copak bys chtěl, abychom všichni zemřeli?! Naše společenství by padlo! Stačilo by najít toho člověka, který nás má pokořit. A věř, že ona by to udělala!“ rozzlobil se Caius.

„Lepší než vraždit nevinné,“ pokrčil rameny. „Ale jen proto, abyste nepřišli o své výsadní postavení, o svou moc… jen proto odstraňujete takzvané nepřátele. Chceš příklad? Ne tak závažný, ale stejně tak podlý?“

„Sem s ním.“

„Carlisle a jeho rodina. Pořád ho nazýváš naším přítelem, ale nenávidíš ho. Jen proto, že se vydal jinou cestou než my. Že dokázal potlačit naši podstatu a žít jako člověk.“

Marcus věděl, že uhodil na správnou strunu. Moc dobře si všiml, jak se Arova tvář zachmuřila hněvem.

„Jak si vůbec dovoluješ, bratře!“ osočil se na něj Aro.

„Právě jsi to řekl sám, bratře,“ odpověděl Marcus s patrným důrazem na oslovení.

„Jistě, zůstal jsi sám,“ odfrkl si pobaveně Aro.

„Tím, že mě zbavíš ženy a následně i skoro dcery, nic nezměníš. Jednoho dne skončíš. A věř, že její rukou. To ona bude rozhodovat o tom, kdo bude sedět na volterrském trůně. To ona rozhodne, jestli si zasloužíš žít.“

„To by Valentina musela přežít,“ usmál se, „a i potom ji dokážu ovládnout.“

„Bude nás víc, kdo ti v tom bude bránit,“ řekl klidně Marcus a vstal ze svého trůnu. Naposledy se otočil na své bratry. „A přijdeš o mnoho talentů, bratře.“

„Demetriho, Renatu, Felixe i tebe mohu postrádat,“ odsekl Aro, ačkoliv si nebyl tak úplně jistý. Věděl, že by to byla citelná ztráta. A spoustu upírů si přálo uchvátit jeho trůn. Rumuni určitě čekají někde v záloze, aby ho porazili…

Ale jeho bratr měl ještě poslední trumf v rukávu. A tím Arovi doslova vyrazil dech, alespoň tak, jak je u upíra možné.

„Jde o to,“ pokračoval Marcus, „jestli zabiješ znovu i Didyme.“

***

„Demetri? Kam se chystáš?“ zeptala se a sledovala, jak její přítel přes sebe přehodil dlouhý tmavošedý plášť.

„Jedu do Seattlu,“ odpověděl krátce.

Hned na to ucítil, jak mu upírka lehce položila ruku na rameno. „Nedělej to.“

„Musím se o ní něco dozvědět,“ naléhal.

„Ona žije,“ vyhrkla.

Překvapeně se na ni podíval. „Cože?“

„Tina žije,“ zopakovala.

„Jak… jak to víš?“

„Chceš za ní jet. To je neklamný důkaz toho, že je naživu.“

Demetri se na dívku zamračil. „Asi jsem nepochopil, co jsi mi tím chtěla říct.“

„Tvůj talent,“ napovídala, ale když viděla, že se zřejmě nesetká s pochopením, tak pokračovala, „vždycky jsi cítil přitažlivost ke stopovanému člověku nebo věci. A cítíš ji i teď, nemám pravdu?“

Jen krátce kývl. Uvědomil si, že má pravdu. „Ona žije,“ usmál se a líbilo se mu, jak ta slova znějí.

„Nikam nejezdi, Demetri,“ požádala ho tiše. „Vrátí se.“

„Kdy?“ vyslovil krátkou otázku.

Pokrčila rameny. „To nevím. Ale vrátí se.“

„Budu ti věřit,“ souhlasil. „Opět.“

Usmála se na něj. „Nic jiného ti nezbude.“

„Všiml jsem si,“ zabručel, ale v jeho hlase byl slyšet náznak smíchu. I když uběhlo teprve pár dní od Valentinina odjezdu, cítil naději. Bláznivý impuls, který mu dodal trochu optimismu. A asi to právě potřeboval.

„Když se teď nikam nechystáš, nešel bys mi dát lekci?“ naklonila hlavu na stranu.

„Proč ne,“ usoudil, „výcviku není nikdy dost. A jsem si jistý, že by tě Val ráda brala na výpravy.“

„V tomhle případě máme co dělat,“ podotkla s úsměvem.

***

„Dobré ráno, přinesl jsem ti snídani,“ ozval se Jacobův veselý hlas. Nepřekvapilo mě, že si vzal v noci klíče. A ani mě nevyvedlo z míry, když zarachotily v zámku a on vpadl do bytu jak velká voda.

„Ahoj, děkuju,“ vydolovala jsem na své tváři úsměv.

„Spala jsi vůbec?“ ptal se starostlivě.

Ušklíbla jsem se. „To vypadám tak hrozně?“

„Máš pěkné kruhy pod očima,“ odpověděl po chvíli, „asi tak velké, jako když jsi žíznivá.“

Dobré přirovnání, uznala jsem v duchu. „Moc jsem toho nenaspala,“ přiznala jsem se nahlas.

„Napadlo mě, že bych tě vzal k nám,“ navrhnul.

Zůstala jsem stát na místě. „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zamumlala jsem nakonec.

„Nemusíš se bát. Táta tě rád pozná,“ dodával mi důvěru.

„Jakeu,“ nadechla jsem se, „byla jsem upírka.“

„Ještě trochu jsi,“ pousmál se, „ale to nevadí. A nemusíš se bát, táta je možná někdy bručoun, ale není to zlý člověk. Těší se na tebe.“

Ale něco mě zaujalo mnohem víc než Jacobovo vyprávění o otci. „Tak trochu jsem?“

„Jistě. Teď je to s tvojí vůní naopak. Je víc cítit ta lidská, ale máš ten sladký podtón, jaký jsi mívala, když jsi byla upírkou.“

Zamračila jsem se. Copak tohle může někdo chápat?

Děkuju, děkuju. Jste vážně skvělí. Můžu na sto procent tvrdit, že nikdo nemá tak skvělé čtenáře, jako mám já! =) Pro Vás je radost si zase sednout k počítači a vymýšlet příběh, jen díky Vám to pořád tak hezky běží. Děkuju za podporu a pevně doufám, že se Vám nová kapitola líbila. =)

Vaše F.

PS: Samozřejmě, že se všechno vysvětlí - i Valentinina proměna v člověka, jen to bude ještě chvilku trvat. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 37 - Půl na půl: