Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 36 - Chybí ti?

27.01.2011 (08:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2017×

36. Chybí ti?

Připadala jsem si jako tající led. Z tvrdé, nepoddajné látky se stávalo něco čistého. Nového. Bylo to, jako kdybych nikdy předtím nežila.

„Ty jsi… člověk,“ vydechl Jacob.

Zvedla jsem k němu své oči. První rozdíl – vypadalo to, jako by mi někdo zhasnul lampu. Nebo ukradl brýle. Ale nevadilo mi to. Pohled na něj tím obyčejným lidským zrakem se nemohl ničemu rovnat.

Byla jsem opravdu opět lidskou bytostí.

„Jak se to stalo?“ nechápala jsem.

„Z ničeho nic?“ nadhodil a úsměv, který mu zdobil tvář, donutil můj žaludek udělat salto.

Moje city se obrátily. Došlo k přesmyku. Uvnitř mě zůstávala upírka a touha vrátit se do Itálie. Ale na povrchu bylo teď úplně něco jiného a to byl můj lidský život.

Skočila jsem mu jen kolem krku a připitoměle se usmívala.

Měla jsem pravdu. Osud rozhodl dávno předtím za mě. A přece jen…

Vzpomněla jsem si na Demetriho. Na náš první polibek. Byla jsem člověk. A na tom se nic neměnilo. Ten elektrický proud. Touhu.

Prudce jsem přivřela víčka k sobě. A viděla jeho oči. Tenkrát. Byly pološílené bolestí, věděl, co mě čeká.

Bylo to, jako bych se propadala zpátky. Zapomínala na horkou náruč, která mě svírala. Tak takhle to má vypadat? Ztracená mezi dvěma světy? Mezi dvěma muži? Mezi životem a nesmrtelností?

Špatně.

A to jen proto, že se nemůžu rozhodnout. Vždycky jsem byla pyšná na to, že jsem věděla, co chci. Teď jsem nic takového cítit nemohla. A buď jsem nic nechtěla, nebo jsem chtěla všechno.

Už teď jsem tušila, že si budu muset vybrat. Ne teď. Někdy. Příště. Ale budu muset.

A trhalo mi to srdce jen při pomyšlení na tak závažnou volbu.

V tuhle chvíli jsem se nechtěla vzdát svého milujícího a tak trochu samolibého vlkodlaka. A v koutku duše si nechtěla ani upřít nárok na upíra, který cítil totéž co já.

„Jakeu?“ pípla jsem tiše.

„Ano?“ zeptal se.

„Co mám dělat?“ vyhrkla jsem a podařilo se mi úspěšně zamaskovat ten zoufalý podtón.

Neodpověděl hned, jen mě pevněji objal. „Uděláš jen to, co budeš považovat za správné, lásko,“ ujistil mě.

„Když já nevím, co je dobré a co špatné,“ postěžovala jsem si.

„Zvykneš si,“ ujišťoval mě, „lidský život není tak složitý. Na všechno si zase vzpomeneš.“

„Já nezapomněla,“ odfrkla jsem si pobaveně.

„Já to tak nemyslel,“ zazubil se.

„Tím si nejsem úplně jistá,“ odpověděla jsem skepticky.

Jen se usmál. Oba jsme věděli svoje.

***

Demetri bouchl pěstí do stěny. Kousek kamene ze zdi se odrolilo a spadlo mu k špičkám bot. „Sakra práce,“ zamumlal.

„To nevadí,“ ozval se za ním známý hlas.

Musel se pousmát. „Doufal jsem, že to bude ona,“ přiznal se, když upírka vešla do dveří.

„Bohužel,“ odpověděla a smutně pokývala hlavou.

„Myslíš, že…“ nechal větu nedokončenou. Nemohl to slovo vyslovit. Nemohl větu nahlas dokončit. Nemohl jen tak říct: Myslíš, že je mrtvá?

„Nevím,“ řekla a pokrčila rameny.

„Doufáš?“ unaveně se ušklíbl.

„Tak napůl. Aro věděl, co se stane. Neposlal ji tam zbytečně, měl jediný cíl. Ale...“ zaváhala.

„Ale?“ chytl se Demetri dychtivě její věty.

„Ale mohla mít štěstí.“

„Kéž by,“ zašeptal.

„Co by se stalo, kdyby se vrátila?“ zajímala se.

„Aro by musel nejdřív zabít mě,“ zavrčel Demetri odhodlaně.

„Nebudeš sám,“ ujistila ho.

„Byl bych schopný obětovat všechno, jen aby se vrátila,“ sliboval sám sobě, i když mluvil nahlas.

„Všechno?“ optala se se zájmem.

„Cokoliv,“ přisvědčil.

„I vaši lásku?“

Překvapeně vzhlédl. „Jak to myslíš?“

„Pamatuješ, co ti říkala?“ nabádala ho.

„Že mi nechce ublížit,“ opakoval Valentinina slova.

„Myslela to vážně.“

„Jak ty to můžeš vě… Aha, promiň,“ omluvil se.

„Nemůžu vědět, jakou bolest cítila, když ztratila všechno, co měla. Rodinu, život… Ale chápu ji. Vždycky jsem ji chápala, Demetri. A tohle je jiný boj. Ve vyšších sférách, kam i my nesmrtelní nemůžeme zasahovat.“

„Slíbil jsem jí, že budu jejím přítelem, když si to bude přát. A já svoje slovo dodržím,“ prohlásil.

„Nebude to snadné,“ zamumlala.

„S tím jsem počítal,“ opáčil neveselým hlasem.

***

„Co dělají normální lidi?“ zopakoval moji otázku. Slyšela jsem moc dobře, jak se baví.

„Přestaň se mi smát, vlče,“ vyhrožovala jsem.

„Už mi nemůžeš nic udělat,“ usmál se a rozhodil rukama.

„Jen aby,“ oponovala jsem.

„Tak proč se mě ptáš? Netvrdila jsi, že víš, jak máš žít?“ utahoval si ze mě.

„Je to už nějaký ten pátek,“ odsekla jsem, „a novorození mají jiné priority než si pamatovat, co všechno člověk dělá.“

Můj mozek nespolupracoval. Možná, že to bylo z toho důvodu, že jako upírka jsem byla schopná pojmout miliony informací za vteřinu. A teď se to všechno mělo ukládat do mé staré paměti, do té méně výkonnější. Procesor nefungoval.

„Výmluvy,“ zamumlal a zasmál se, abych to nepochopila zle.

„Sì, certamente.“

Alespoň mi italština zůstala… kdyby každý věděl, že se takhle dají učit jazyky, možná, že by se upírství stalo velmi lukrativním. Musela jsem se krátce zasmát své vlastní úvaze. Samozřejmě, že by je pak neměl kdo vrátit zpátky.

„Cože?“ vyjekl.

„To sis myslel, že jsem se nenaučila italsky?“ zeptala jsem se a zakoulela očima.

„No,“ poškrábal se na temeni, „vůbec mě to nenapadlo.“

„Tak si zvykej,“ uzemnila jsem ho s úsměvem.

„Povídej mi něco o sobě,“ navrhl.

„Podle toho, co chceš slyšet.“

„Všechno,“ shrnul to.

„Ha, ha, velmi vtipné,“ okomentovala jsem to.

„Tak začni, kde chceš, nebo se mám ptát?“

„Radši se ptej,“ požádala jsem ho.

„Proč jsi jela do Itálie?“ zeptal se tiše.

„Chtěla jsem vidět památky na vlastní oči. Moje ročníková práce byla na téma antického světa.“ Smutně jsem se pousmála, když jsem si vzpomněla na tu dobu. Byla tak jiná. A tak bezstarostná. Svým způsobem jasná. Oproti té dnešní rozhodně méně komplikovaná. Povzdechla jsem si.

Všiml si toho. „Chybí ti?“

Nemusela jsem se ptát, koho tím myslí. Věděla jsem to. „Ano,“ odpověděla jsem bez vytáček.

Bodlo mě u srdce. V hloubi duše se mi po něm šíleně stýskalo. Proč byl svět tak nespravedlivý?

„Neplakej,“ zašeptal tiše a jeho horká dlaň mi setřela slzy z tváří. Já ani nezaregistrovala, že pláču.

„Promiň, Jakeu,“ zamumlala jsem zahanbeně a vstala od něj.

„Nedokážu to pochopit, Tino,“ omlouval se.

„Nemusíš to chápat,“ zakroutila jsem hlavou, „nechci tě s tím otravovat. Měl bys jít domů.“

„Nikam nepůjdu,“ řekl.

„Ubližuju ti tím,“ konstatovala jsem suše.

Koutkem oka jsem si všimla, že pokrčil rameny. „No a?“

„Ublížila jsem jemu a ubližuju i tobě, tak to nemá být,“ namítla jsem rozhořčeně.

„Třeba má,“ podotkl.

„To asi těžko,“ odtušila jsem. „Miluju tebe a miluju jeho. Oba stejně a přece jinak. Všechno to byla chyba.“

„Nebyla to chyba,“ pokračoval klidným tónem.

„Že ne?“ odfrkla jsem si. „Ani bez jednoho z vás se mi nechce být. Když jsem byla s ním, necítila jsem se úplná a bála se mu říct, že ho miluju, protože bych mu tím ublížila. A teď, když jsem s tebou, mám všechno, co ke mně patří, ale stýská se mi po něm. I když tě miluju, Jakeu.“

„Mně to nevadí, lásko,“ ujistil mě. Přišel ke mně a objal mě. „Je mi to fuk. Už jednou jsem tě ztratil. Myslel jsem, že jsi mrtvá. A věř, že horší bolest neexistuje.“

„Nebude to lehké.“

„Já to vydržím,“ odpověděl s úsměvem a políbil mě na čelo.

Jen aby, pomyslela jsem si v duchu. Osud určitě ještě míchá karty. Za tu dobu jsem ho poznala víc než dokonale.

***

„Ahoj, Renato,“ kývl Demetri na pozdrav.

„Kam se chystáš?“ zajímala se.

„Na lov,“ prohodil bezstarostně.

„Myslela jsem, že počkáš na Heidi. Jako všichni ostatní.“

„Potřebuju být sám,“ utrousil.

„Řím?“ hádala.

„Neznám lepší místo,“ potvrdil jí to.

„Ona se vrátí.“ Věnovala mu povzbuzující úsměv na důkaz svých slov.

„Nikdy jsem nepřemýšlel, jak jsme krutí,“ zašklebil se, „dokud se to nedotklo mě samotného.“

„Val se o sebe umí postarat. Třeba měla štěstí.“

„Už jsi druhá, kdo mi to dneska říká,“ zasmál se. Neupřímnost byla jasně slyšet.

„Všimla jsem si, že vy dva spolu trávíte teď dost času.“ Pousmála se, aby to špatně nepochopil.

Kývl. „Rozumí mi. A ví, jak se cítím.“

„No, už půjdu,“ podívala se Renata na hodinky na svém levém zápěstí, „slíbila jsem Felixovi trénink.“

„Vy s Felixem trénujete?“ zeptal se zaujatě.

„Připravujeme nějaké nové cvičení pro Val. Protože oba víme, že se určitě vrátí,“ odpověděla.

„Doufám,“ zamumlal.

„Měj se, Demetri,“ rozloučila se.

„Ty taky, Renato.“ Krátce jí stiskl ruku na výraz díků, přehodil si kapuci pláště přes hlavu a vydal se do haly. Rád se vracel na místa, kde mu ji to připomínalo. Měl pocit, že je jí blíž.

Sì, certamente. - Ano, jistě.

Děkuju Vám moc za trpělivost. =) Známky sice už mám uzavřené, ale naši milí kantoři nám nemohou dopřát chvíli klidu. Tenhle týden nám toho naložili na hřbet přespříliš. V pátek mi to naštěstí všechno končí, pak máme týden volnější a podle vlastního výběru předmětu - přihlásila jsem se na rychlokurz tvůrčího psaní, sama netuším, co se po mně bude chtít, tak mi radši držte palce. =D A pak prázdniny. Takže se těším, že budu mít spoustu času na psaní. =)

Ještě jednou děkuju za Vaši podporu a komentáře. Jste zlatíčka a děláte mi radost. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 36 - Chybí ti?: